Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – březen 2021

1 března, 2021
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. března:

I na samém konci prvního z jarních měsíců nabídlo boubínské jitro setkání zapadajícího ubývajícího úplňku …

… s vycházejícím sluníčkem. Vedle jistoty neotřesitelně fungujícího vesmírného řádu (jak směšnými parodiemi se mu tváří v tvář jeví mnohé účelově vykonstruované a každou chvíli porušované pseudořády lidské) přineslo ještě finální úžasné překvapení, …

… jež tentokrát svým léčivým působením na duši zastínilo i majestát alpských velikánů.

Ale nepředbíhejme, …

… neboť dříve je zapotřebí jako vždy uvést, co provázelo zrození dne, který se v rámci letošního jara zapíše co další z mimořádně teplých. Po delší době zavál opět jižní vítr, díky své rychlosti 3,2 m/s (11,52 km/h) zasluhující přívlastku mírný.

Jak prozradil již Plechý na třetím snímku, jarní teplo ještě neznamená rozloučení se sněhem.

Na vrcholu Boubína jej najdeme stále dostatek, …

… byť současně nelze popřít jeho pozvolný úbytek.

Aprílové počasí tu nicméně může ještě slušně zamíchat karty. Věřit, že zima, jež má jaru rozhodně co oplácet, se již definitivně vzdala svých pokusů, …

… by bylo, obzvláště pak na Šumavě, projevem nemalé naivity. Konečně možná ještě ve zbytku tohoto týdne uvidíme. Teď je ovšem čas na úvodem zmíněné překvapení. Postarali se o ně půvabní drobní obyvatelé boubínských lesů. Ještě na rozhledně nebylo možno přeslechnout jejich veselé štěbetání a dole pak nešlo vyhnout se vzpomínce na loňský prosinec, konkrétně jeho třetí den – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18027 . Tehdy jsme se společně zastavili u velmi zvláštně vyhlížejícího smrku, vděčícího za svůj vzhled právě tvorečkům, kteří se tu dnes hlásili k světu v celých hejnech a bezpochyb slavili zásnuby.

Stačilo zaposlouchat se do té přemíry švitořících hlásků, prokládaných jemným drnčením, a po chvilce už se dal hravě vystopovat jeden z mnoha párů datlíka tříprstého (Picoides tridactylus) .

Zatímco samečka charakterizuje výrazná žlutá skvrna na temeni, samička má hlavičku jen černobíle pruhovanou.

Nebylo výjimkou, že po jednom kmeni se proháněli pouze samečci. V každém případě však z jejich počínání vyzařovala nefalšovaná, čistá a v nejlepším slova smyslu nakažlivá radost.

Vrcholem všeho se pak stala možnost pozorovat datlíka při „kroužkování“ stromů, tedy činnosti provázené oním výše vzpomenutým drnčením a podrobně včetně důsledků popsané loňského třetího prosince.

Zcela čerstvé stopy uvedeného datlíkova konání prozrazovaly, že si tu milý ptáček dozajista pochutnal, neboť narazil na bohatý zdroj jeho zobáčku lahodící pryskyřice. Co jiného zbývalo nežli poděkovat matce Přírodě za to úžasné pohlazení na duši, v dnešní době obzvláště potřebné, a k tomu konstatovat, že ač předvelikonoční středa nese v křesťanské tradici přízvisko Škaredá (jako připomínka Jidášovy zrady), ta letošní zasluhovala přívlastku zcela opačného.

30. března:

V mimořádně teplém březnovém dni, jaký nám byl darován co v uvedeném měsíci předposlední, …

… se může jaro představit většinově takovýmto, …

… stejně jako v menšině stále ještě i tímto způsobem.

29. března:

Časné pondělní jitro opět přiodělo oblohu modří, tentokrát ještě sytější nežli v sobotu.

Čerstvý úplněk, podobně jako včerejšího večera překrytý jemným závojem lehkého oparu, propůjčil západnímu směru tyrkysovější odstín, …

… jenž postupně převládl i nad Vimperkem a dále do vnitrozemí.

Nejpůsobivější krásu ovšem chystal východní obzor. Podobně jako naživo na boubínské věži si jistě i zde zaslouží, aby se její plné postupné vychutnání neslo bez dalších slov.

Stále jihozápadní vítr docílil všehovšudy desetinkového navýšení své rychlosti – tedy na rovných 6 m/s (21,6 km/h). Mírný teplotní pokles byl v daném čase zákonitým, nikterak nevylučujícím velmi teplý jarní den, který se tu rodil.

28. března:

Jediný den v současné době postačuje …

… k dalšímu zřetelnému poklesu boubínské sněhové pokrývky, …

… což si lze snadno ověřit …

… porovnáním dnešních snímků obou sněhoměrných tyčí se včerejšími.

Prvotním důvodem výstupu však bylo zjistit, jak počítač, který dálkově ovládá vstupní turniket rozhledny, zareagoval na čerstvou změnu času na letní. Každého dosavadního večera totiž v šest hodin, občas i několik málo minut poté turniket pravidelně odstavil z provozu. Každá z oněch minut byla jistě nezanedbatelnou pro toho, kdo sem případně spěchal na poslední chvíli zastihnout sluneční západ. Pakliže se zpozdil, neměl již šanci vstoupit na rozhlednu, …

… neboť turniket ho uvítal tímto oznámením, z nějž vyplývá nemožnost jakýmkoili způsobem uhradit vstupné, a docílit tak potřebného odblokování otočné mříže. Nutno zdůraznit, že uvedené opatření nepadá na vrub majitele rozhledny – Obce Kubova Huť, nýbrž je výsledkem rozhodnutí výrobce a současně zabezpečovatele provozního servisu turniketu. Dálkové odstavení z provozu slouží dle vyjádření servisního technika k nutným komunikacím s bankou, jež spravuje zaplacené vstupné. Dalo se očekávat, že počítač se přizpůsobí letnímu času, takže i nadále turniket vypíná okolo šesté hodiny večerní. Pro milovníky západových scenérií z toho zatím plyne nutnost vniknout do rozhledny před tímto limitem a vydržet uvnitř aktuálně cca hodinu a půl, přičemž tato čekací doba se zákonitě bude postupně stále prodlužovat. Obec Kubova Huť proto v současnosti jedná s výrobcem turniketu o posunutí vypínacího času na nějakou v zájmu návštěvníků rozhledny jistě vhodnější noční hodinu.

Květná neděle nám zahalila celý obzor do hebkého oparu, …

… ale ne natolik, …

… aby snad bránil velmi obstojné dohlednosti.

Obloha nebyla ani dnes prosta úžasných výjevů, oproti včerejším jen mnohem křehčích.

Vítr se stočil k jihozápadnímu směru a polevil na 5,9 m/s (21,24 km/h). Mírný pokles teploty jistě neznamenal vybočení z příjemného jarního rytmu.

Struktura oblačnosti spolu s teplotou a vzdušnou vlhkostí zase jednou umožnila na obloze dlouhé setrvávání leteckých kondenzačních čar, nad čímž si jistě zamnuli ruce stoupenci fantasmagorických teorií o tzv. „chemtrails“ – tedy chemických stopách, jejichž prostřednictvím „ti, kdož skrytě vládnou světu“, zkráceně „oni“ (aniž kdo z konspirátorů konkrétně ví, o koho se jedná 😀 ) záměrně vypouštějí do ovzduší jedovaté látky s cílem škodit lidské populaci na zdraví, resp. přímo ji regulovat či likvidovat. Opusťme však říši ničím nepodložených báchorek a raději si povšimněme, jak se jedna z kondenzačních čar, ve skutečnosti tvořených jemnými vodními kapkami či ledovými krystalky, potkala s pravým slunečním parheliem, chvilkově vzniklým na nadýchaném cirru. Jako by tu na nebeské šňůře povlával sotva postřehnutelný duhový závoj.

Nefalšovaným kratičkým překvapením se pak stalo náhlé náznakové zjevení alpských ledovců, …

… ba známých siluet, za dané situace naprosto nečekaných.

Nebýt výše uvedeného časového průzkumu, v jehož zájmu bylo nutno opustit bez možnosti návratu rozhlednu před sedmou (ještě včera šestou) hodinou, mohl být z vyhlídkové plošiny polapen novopečený březnový úplněk. Ani z jiné lokality, a to společně s Boubínem, mu to však, obklopenému stále přetrvávajícím oparem, neslušelo o nic méně.

27. března:

Poslední březnovou sobotu uvítal Boubín v modrém tónu, či, výstižněji řečeno, …

… v duchu modrých oblačných kouzel …

… s barevnými, až k lehkému dramatičnu chvílemi směřujícími proměnami, …

… o něž se zasloužilo sluníčko, …

… třebaže mu po východu nebyla ještě dopřána dlouhá viditelnost. A tak si bez dalších slov společně vychutnejme vše, …

… co po celém obzoru navazovalo na jeho všehovšudy dvanáctiminutový pobyt mimo mohutnou hradbu z rozmanitě fantasticky tvarovaných mračen.

Západní vítr si dnes v nárazech vyšlápl na hranici 10,3 m/s (37,08 km/h), ale jednoznačnou jarní náladu tím v žádném případě nezpochybnil.

V lesích zatím pochopitelně přetrvává souvislá bělostná pokrývka, …

… v rozmení týdne ovšem prostřednictvím horní sněhoměrné tyče vykazující deseticentimetrový pokles.

Spodní tyč pak vypovídá …

… o ještě výraznějším propadu. Lze však očekávat, …

… že se sněhovými pozůstatky, byť třeba již jen v podobě samostatných ostrůvků, se tu budeme setkávat ještě o Velikonocích, jejichž oslava nás čeká v příštím týdnu.

26. března:

Ještě před třemi dny by možná sotvakdo doufal v takovýto jarní obrat.

25. března:

Zdá se, …

… že jaro se opět pevně chápe kormidla …

… a nehodlá připustit, …

… že by se mu zima měla delší dobu revanšovat za nepatřičný únorový vpád do jejího hájemství.

Boubín, dnešního večera přizdobený úchvatně zřetelnými parhelii a halovým slunečním sloupem, opět v krátké době ve svých smrčinách zezelenal.

Teplota se za převažujícího bezvětří přestěhovala desetistupňovým skokem nad nulu, čímž výrazně podpořila výše řečené zdání.

Na Šumavě sice nelze být přehnanými optimisty, …

… ale sněhových překvapení už bylo skutečně dost na to, aby jim jaro učinilo přítrž.

24. března:

Včerejší přání se splnilo krátce před polednem – a vše nasvědčuje tomu, že sluníčko se na nás neusmálo jen chvilkově 🙂 .

23. března:

Už by nás pomalu mohla opustit zdánlivě věčná zataženost oblohy, …

… ale dnešní boubínské jitro naznačilo, …

… že předposlednímu březnovému úterku tento blahý stav ještě souzen není.

Však byl dostatek prostoru pro vděčnost už jen za to, že naše hora sejmula svou v posledních dnech takřka neméně věčnou mlžnou čepici, …

… byť zatím téměř bez šance pro vycházející sluníčko.

Boubín si ale s ohledem na skutečnost, že z příhraničních vrcholů se podobné volnosti těšil všehovšudy Luzný, mohl rozhodně blahopřát.

Nepatrně slabší západní vítr – o rychlosti 4,6 m/s (16,56 km/h) – nic na výsledné působnosti oproti předvčerejšímu stavu nezměnil. Jaro je zatím ve hvězdách.

Ale sluníčko si k nám nakonec přece jen aspoň nějakou cestičku našlo.

22. března:

Nabídne-li krajina takovouto světelnou atmosféru, jaro tu vlastně nijak zvlášť neschází.

21. března:

Není bohužel řídkým jevem, že uprostřed (nejen) šumavské přírody se občas lze setkat s následky působení jedinců, kteří v době, kdy se rozdávala inteligence, zjevně trpělivě vystáli mnohem delší frontu na přesně opačný sortiment, jehož si pak nabrali vrchovatou měrou. K takovým dozajista náleží i neznámá osoba na lyžích, jíž patrně nestačilo přečíst si údaj o síle sněhové vrstvy z náležité postačující vzdálenosti od spodní boubínské sněhoměrné tyče, ale cítila potřebu objet tuto naopak v těsné blízkosti.

Přírůstek od předjosefského čtvrtka tu nicméně skutečně navršil průměrnou hodnotu 55 cm, přičemž jej z časového hlediska lze nazývat převážně jarním.

Rozhledna oproti tomu rysy onoho teprve mladičkého ročního období dle očekávání naprosto nevykazovala.

Naměřená teplota spolu se západním větrem o nárazové rychlosti 5,6 m/s (20,16 km/h) zcela jasně odkazovala jaro zatím jedině do kalendáře, …

… přičemž zůstává tak trochu hádankou, kdy se tu opět setkáme s jeho příznačnými průvodními jevy. Ve zbytku března s nemalou pravděpodobností spíše nikoli.

Boubín zkrátka oslavil dnešní Světový den poezie …

… v duchu plného návratu zimy, která ostatně nouzí o poetické momenty jistě netrpí.

20. března:

Letošní jarní rovnodennost připadla na dnešní dopoledne – přesně na 10:37, ale opticky k vítání jara rozhodně nevyzývala.

19. března:

I letos vychází svátek sv. Josefa na poslední zimní den, ale vývoj počasí přináší jistotu, že zima jím své charakteristické aktivity stoprocentně neukončí. Jako by náhle na poslední chvíli našla zapomenuté sněhové zásoby, zcela vylučuje možnost vítat zítřejší astronomické jaro podobně jako loňského roku půvabnou nadílkou vzácných šafránů bělokvětých (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17038), neboť i v nížinách obdařila louky souvislou bílou pokrývkou.

18. března:

Porovnáním s tímtéž záběrem ze včerejška, …

… resp. s detailem sněhoměrné tyče se snadno přesvědčíme o tom, jak dokáže jediná noc obohatit sněhovou nadílku, ještě nedávno (konkrétně 4. března) směřující bezmála k nule.

K tomu se dnešního dopoledne zdálo, že i oblačné sevření boubínského vrcholu povolí, …

… a to tím spíše, že pohled vzhůru k obloze přinesl v jednom okamžiku zajímavý výjev – jako by se člověku přímo nad hlavou otevíraly schody do nebe.

Přes celou řadu slibných momentů, …

… v nichž vzácná modř sestupovala stále níž …

… a na dramaticky vyladěnou scénu se hlásilo i sluníčko, bylo zřejmé, že půjde o velmi tuhý boj.

Od severu totiž vál sice celkem mírný vítr, nepřekračující rychlost 3,1 m/s (11,16 km/h), ale co chvíli přinášel čerstvé sněhové přeháňky ze stále nových mračen.

A tak se nakonec veškeré očekávání …

… naplnilo jen do této podoby. Oproti včerejšku ji však rozhodně lze hodnotit jako posun vpřed.

Vrchní sněhoměrná tyč tentokrát opět ztrácí na svou níže položenou sestru, …

… ale objektivně vypovídá o výsledku finálních zimních aktivit.

V každém případě tu lze v porovnání s níže položenými lokalitami v čele s vimperským dolíkem konstatovat markantní rozdíl.

17. března:

Posuzovat zimní snahy jen z vimperského dolíku by zajisté nebylo objektivní, …

… obzvláště dá-li se očekávat, že o šest set a více metrů výše se vše může diametrálně lišit.

Škoda jen, že Boubín v čase slunečního západu nabídl všehovšudy hustou šedivou čepici, tentokrát poctivě sahající od vrcholu hluboko do úbočí, a rozhodně tak nestojící za snímek.

Ten mělo smysl pořídit teprve na zšeřelých Basumských lukách, kde dávno zmizelé sluníčko přece jen ještě zanechalo svou stopu.

16. března:

Ani další z víceméně křečovitých pokusů zimy …

… o návrat na scénu …

… sice nedosáhne delší trvanlivosti, …

… ale rozhodně se v krajině postaral o půvabně dramatickou náladu.

15. března:

Takovéto a podobné barevné kombinace jsou jistě z mnoha důvodů stále vítanějšími nežli převládající bílá, třebaže i té se ještě bezesporu dočkáme.

14. března:

Dle předpovědí se březen měl půlit další sněhovou nadílkou, jež by nedělním večerem gradovala. O bohatá mračna sice nebyla nouze, …

… ale vločky, které z nich v průběhu převážně slunečného a, pravda, chladného dne přilétly, byly sotva postřehnutelného symbolického rázu. Dejme se tedy překvapit, nač se zima ještě vzmůže v průběhu svého posledního týdne, než pak začne dále, jak bývá jejím zvykem, účtovat se skutečným jarem.

13. března:

Podle kalendáře dorazí jaro až za týden, …

… ale už se mu zjevně nechce čekat.

12. března:

Namísto případného sněhu nám předjaří zdramatizovala obloha.

11. března:

Další noční pokus o nabílení krajiny se již nekonal, hledíme na pozůstatky včerejšího sněžení, skrápěné jemným odpoledním mrholením.

10. března:

Vida, přišlo probuzení podobné pátému březnu.

Zima se statečně snaží, …

… jako by náhle pocítila tíhu promarněných dní.

Ale za průměrné denní teploty +5,5°C se zkrátka pracně dobyté pozice udržet nedají. Snad jedině pokusit se v noci znovu roztlačit ten sisyfovský balvan.

9. března:

Kouřící komín vnese pocit útulnosti tam, kde jej počasí odpírá. To dnešní ovšem oproti včerejšímu učinilo krok přívětivějším směrem, …

… který ale stále nelze pro příští dny považovat za definitivní.

8. března:

Na chvilku jsme sice přišli o sluníčko, k tomu se citelně ochladilo, ale na zásadní barevnou proměnu krajiny už se zimě nedostává sil.

7. března:

A opět má milé aktuální roční období o čem přemýšlet …

6. března:

Těžko odhadovat, jak zima ve zbytku svého času …

… uhraje tuto včerejškem započatou partii, …

… uvážíme-li, …

… že sluníčko má stále větší sílu.

5. března:

Jediná noc postačila zimě k famóznímu obratu, sice očekávanému, ale po předčasném, dokonce již únorovém namlsání jarem přece jen působícímu zrána jako onen příslovečný blesk z čistého nebe.

Však si porovnejme jen snímky sněhoměrných tyčí se včerejšími.

Průměrný přírůstek, jenž postačil k opětovnému plnému nabílení krajiny, zde činil 8 cm.

Boubín si pak ke všem takřka celodenním sněhovým přeháňkám nasadil tradiční mlžnou čepici, …

… jíž se nechtěl vzdát ani v čase slunečního západu. Nejedna slibná trhlina se opět zacelila …

… a vše se zdálo být přinejmenším pro tento mrazivý večer rozhodnutým. Mlžné posily tentokrát proudily přímo od severu, přisouvány větrem o rychlosti 6,7 m/s (24,12 km/h). Zkrátka opět předpisová zima.

Náhle však přece jen došlo v celé popsané situaci ke zvratu, připomínajícímu závod. Stihne se obzor protrhat a vyčistit dříve, než padne tma, nebo tato bude rychlejší? Na rozhledně vše svědčilo pro druhou variantu, …

… již ale zpáteční cesta vyvrátila. Inu, bylo asi nutno začít včas s přípravami ke krásné slunečné, ale též poctivě promrzlé sobotě.

4. března:

Lepší přehled o sněhové situaci na Boubíně lze tentokrát spíše nežli detailními výřezy snímků sněhoměrných tyčí …

… získat širšími celkovými záběry do jejich okolí. Ale viděný stav se dle všeho velmi brzy změní.

Obloha nebývale zbohatla kouzelnou oblačností, …

… plnou hudby a fantastických tvarů, …

… svádějících k nejrozmanitějším představám …

… a především přinášejících neuvěřitelný klid …

… jako základní neklamný projev vyššího řádu věcí, na nějž člověk ve svém krátkozrakém chamtivém pachtění tak často zapomíná.

Na obzoru byl návrat zimy, …

… která bude určitě chtít zužitkovat ještě aspoň část svých zbývajících sedmnácti kalendářních dnů.

Nakročila k tomu již mírným ochlazením, provázeným jihozápadním větrem o rychlosti 6,4 m/s (23,04 km/h), a nutno říci, že uvedená kombinace se role předehry k zítřejšímu dění zhostila velmi věrohodně.

Zítřejšího rána tu sluníčko …

… k spatření s nemalou pravděpodobností nebude.

3. března:

Měsíc od úplňkové soboty pěkně couvl – však jej za deset dní čeká fáze novu.

Nás pak ještě dříve čeká změna počasí, avizovaná již dnešního rána …

… prvními náznaky oblačnosti.

V souoboji jarních a zimních teplot však zatím většinou vítězí prve řečené a rozmanitými variacemi množí úkazy, …

… o nichž tu byla podrobnější řeč předevčírem. Dnešní jitro rozhodně stálo za obohacení dva dny staré snímkové montáže – tak tedy „pohyblivé či na schovávanou hrající Alpy“, jmenovitě Schermberg a Feuertalberg, potřetí a opět jinak.

Ale krajina se především vlivem jemného oparu kouzelně zasnila, …

… a to nejen alpským směrem, …

… nýbrž třeba i k Novohradským horám, tradičně v panoramatu orámovaným Kletí a Chlumem.

Od předešlého měření se oteplilo, ale vítr změnil směr o rovných sto osmdesát stupňů a současně mírně zeslábl – vál od severu rychlostí 3,8 m/s (13,68 km/h).

Převážně stále slunečný den se nám s nemalou pravděpodobností v pozdním odpoledni poněkud zatáhne.

Ještě nedávno čistý povrch sněhové pokrývky opět ožil spadaným jehličím, …

… ale současně zaznamenává nejvýraznější úbytky.

Navzdory všemu popsanému Boubín nadále, byť již s nemalými trhlinami, uchovává jakousi zimní iluzi, jíž se možná v příštích dnech dostane aspoň symbolických posil.

2. března:

Jarní idylka zatím stále trvá, ale již koncem týdne je očekáváno větší ochlazení. Uvidíme, nakolik mu budeme moci přisoudit skutečně zimní charakter.

1. března:

Nedávný čerstvý poprašek sice začistil okolí sněhoměrných tyčí (porovnejme si s pětadvacátým únorem – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18139), ale na průměrné hloubce přetrvávající boubínské sněhové pokrývky nic nezměnil.

Pouhý jediný den zato, jak už se tady stává, postačil k zásadní proměně krajiny, …

… třebaže i nadále prozrazující, …

… že inverzní hladina, jež byla navzdory své monumentální rozloze všehovšudy záležitostí včerejšího jitra, …

… je připravena kdykoli se navrátit.

Na dalekém obzoru (zde jižním) ostatně stále vládla plnou silou.

O změně atmosférické situace svědčilo nejen zapadající sluníčko, dnes již nemající ideální podmínky k oddělení samostatných zelených záblesků, …

… nýbrž i včera zde podrobně představený úsek Trojmezenské hornatiny v okolí Plechého.

Pojďme si tedy za pomoci spojení obou snímků – nahoře včerejšího a dole dnešního – názorně předvést, co dokáže, resp. jakých podob může nabýt atmosférické zrcadlení. Jak vidno, nepatrnou změnu můžeme pozorovat již na samotné špici Plechého, ta je však zcela zanedbatelná vedle do očí bijící vzájemně odlišné velikosti alpského Grosser Prielu (zcela vlevo). Včera představený Schermberg takřka zmizel (přesně řečeno, jeho nejvyšší, levý hrot lze velmi pozorným pohledem vystopovat za kůrovcem zničenými smrky na Plechém), zatímco Feuertalberg je zásluhou terénní vlny, nad níž se vypíná, přece jen k slabému rozeznání. Pro úplnost doplňme údáje o vzdálenostech: Trojmezenská hornatina leží od Boubína vzdušnou čarou cca 24 km, zmíněné alpské vrcholy pak od ní v průměru dalších 120 km. Ačkoli sice nejsme svědky podobně oslnivých výjevů jako třeba loňského čtyřiadvacátého listopadu (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17979), přece jen tu v každém případě včerejšího rána konala své dílo fata morgána, opticky kompenzující vlivem rozdílných teplot vzduchových vrstev zemské zakřivení.

Výrazný Venušin pás předznamenal lehce mrazivou noc a krásný zítřejší den.

Teplota se nanejvýš symbolicky snažila připomenout, že se nacházíme na startu prvního z jarních měsíců, a vítr o rychlosti 4,8 m/s (17,28 km/h) to stvrzoval i směrem, z nějž vál – totiž od jihu.

Zatímco mírně zřetelnější Alpy se zvolna ukládaly k spánku, …

… podobný klid nad západním obzorem náhle přerušily dva zvláštní světelné jevy o delším trvání, jako by se tu něco navracelo odkudsi z vesmírných dálek. Vysvětlení by patrně bylo mnohem prozaičtější, ale je po něm zapotřebí vždy nutně pátrat? Možná by tváří v tvář bezprostřednímu zážitku zklamalo.