Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – květen 2021

1 května, 2021
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. května:

Jako by chtěl do poslední chvíle zdůrazňovat svou mnohostrannou odlišnost od běžně zažitých zvyklostí, teprve na samém konci přichází letošní máj s rozkvětem mnohého, co by jindy dávno odkvétalo.

30. května:

Boubínská uvítání mlžnou čepicí nejsou ničím neobvyklým – a v tomto končícím máji by o ně, kdyby člověk chodil nahoru naslepo bez předchozího uvážení, rozhodně nebyla nouze. Také dnes představovala zmíněná situace jistotu již před výstupem, ale cosi k němu přesto vybízelo. První pohled z věže, předem očekáván, nepřekvapil … a nezměnil se prakticky po více než hodinu od neviditelného slunečního východu. Bylo zřejmé, že půjde o poctivou zkoušku trpělivosti.

Mimo jemné barevné proměny o sobě samotné sluníčko dalo vědět skutečně teprve v šedesáté minutě po svém tušeném vyhoupnutí nad dokonale zastřený obzor, …

… avšak severozápadní vítr se každou chvilku rychlostí 7,6 m/s (27,36 km/h) přičinil o další vydatné porce čerstvé husté mlhy, čímž řadil záběry podobné předešlému mezi nanejvýš vzácné. Za dané teploty tak živil neodbytné pomyšlení, …

… že odměna za dosud vynaloženou trpělivost nejspíš nepřekročí rámec takovýchto občasných kratičkých protržení, která se ke všemu opět bleskově zacelovala. Okolní proudící oblačnost zkrátka budila dojem pevné neprostupné hradby, důkladně rozložené i do výšky a hloubky.

Po necelých dvou hodinách tedy došlo k rozhodnutí o návratu do sušších a teplejších končin, jenomže krátký pohled vnitrozemským …

… a vzápětí též opačným směrem zavelel k bleskové změně – co nejrychleji zpět na rozhlednu!

Zážitky, které pak následovaly, …

… by jistě byla škoda zmeškat, …

… a připravit se tak o pomyslné růže, jaké přináší jedině trpělivost.

Ta dnešní nepatřila k nejsilnějším, …

… ale ranní intuice naštěstí přece jen nakonec přinesla své ovoce.

Bylo tím vzácnější, …

… čím kratším se ve výsledku ukázalo …

… celé toto skvostné představení, za nímž se po pouhých osmi minutách opět zatáhla šedobílá opona.

Druhé zpětné ohlédnutí směrem k rozhledně potvrdilo, …

… že tentokrát už byl návrat skutečně namístě.

29. května:

Nejen na Březníku panuje kouzelný duch světa lesních samot, nejsugestivněji a nejklostermannovštěji působící právě za počasí, jaké nabízejí poslední dny.

Večerní rozuzlení však mohou být velmi překvapivá.

28. května:

Nejednou jsme se tu společně přesvědčili, že Boubín nemusí deštivé počasí nutně trávit ukryt pod viditelnost znemožňující čepicí.

Dnes k ní zdánlivě mnoho nescházelo, …

… ale přebohatá oblačnost naštěstí setrvávala výše, než by bylo nepříjemným.

A tak ze všeho vzešla spousta úžasných zážitků, …

… v jejichž průběhu pranic nevadilo, …

… že občas přistála za krkem nějaká ta kapka shůry.

Vždy se ostatně jednalo víceméně o jemné mrholení, …

… nad Boubínem nemající v porovnání s jeho okolím dlouhého trvání.

Ač bylo vidět, že sluníčko nad mraky svádí perný a současně většinou marný boj, našly se i zprvu vzácné okamžiky, …

… v nichž vše působilo dojmem, že sluneční vítězství na sebe naopak nenechá dlouho čekat. Současně se nedalo pochybovat o tom, že dohlednost ke Klínovci (nad chvilkově osluněným Vacovem o snímek výše) či Alpám tím vybojována nebude.

Oblačnost vykazovala neobyčejnou houževnatost – zde se například chystala co nevidět zastřít pohled směrem k lipenské přehradní nádrži.

Teplota zatím prakticky stagnuje, ale přece jen tentokrát zapůsobila jarním dojmem, neboť panovalo většinové bezvětří, chvilkami zpestřené velejemným západním dýchnutím, sotva dosahujícím na hodnotu 0,9 m/s (3,24 km/h).

Vláhy je krajině stále jistě hojně zapotřebí, …

… ale náhlé protrhávání mračen do blankytu …

… zapůsobilo jako neobyčejný balzám.

K tomu bylo takřka jisté, …

… že podobná střídání nálad na obloze …

… se stanou přímo charakteristickým rysem …

… celého dnešního dne.

Letošní máj už z hlediska svérázného pojetí počasí zkrátka jiný nebude.

27. května:

K velmi charismatickým místům – pamětníkům šumavské historie – bezesporu náležejí pozůstatky někdejší Šeravské Huti, …

… jejíž historie se počala psát na samém počátku 17. století a skončila rokem 1883. Za tu dobu sklárna několikrát změnila své místo, přičemž v jedné etapě své existence se stala nejvýše položenou hutí na Vimpersku.

Dnes, po sto třiceti osmi letech od jejího zániku, lze na posledním působišti stále narazit na zbytky původního základového kamenného zdiva, …

… v jehož troskách není nouze o velmi zajímavé nálezy, …

… podněcující k pomyšlení, …

… co všechno bychom se asi dozvěděli, …

… kdyby ta tajemná místa uměla promluvit.

26. května:

Večer převážně zachmuřeného a mrholivého dne přinesl zajímavé projasnění, které by však potěšilo intenzivněji, kdyby nebyl očekáván superúplněk. Takhle bylo téměř jasné, že jeho východ nebude vinou v celém rozsahu zataženého obzoru k spatření, což se i naplnilo.

Slibnou se jevila aspoň vize vystoupání měsíčního kotouče na čistou oblohu nad téměř nepřetržitě od západu putující oblačnost, leč ani na to vlastně pořádně nedošlo. K nejsvětlejším okamžikům náležely ty, v nichž zneostřující clonění doznalo nejslabší intenzity a dovolilo, byť zdaleka nikoli ve včerejší kvalitě, rozeznat aspoň v hrubších obrysech strukturu měsíčního povrchu. Nikdy však zcela nevymizelo. I tak byla ovšem dostatečně čitelnou mimořádná velikost a s ní spojená výraznější záře již opět ubývajícího většího ze dvou letošních superúplňků.

25. května:

Počasí sice stále velice proměnlivé, …

… ale budící přece jen zdání výsledného pozvolného zlepšování …

… není bohužel zárukou, že umožní spatřit zítřejší famózní superúplněk, momentálně do zmíněné fáze ztrácející ještě čtrnáct hodin a dvacet minut, přičemž Zemi bude nejblíže ještě dříve – v 03:53.

24. května:

Celkové pošmourno nezapře blížící se další srážkovou vlnu, ale jasným pozitivem jsou denní teploty schopné již přiblížení k dvaceti stupňům. Dnes byla zmíněná hranice dokonce o dva další stupně překročena, což by na konci května sice nemuselo být považováno za nic mimořádného, ale zatím se stále ještě nacházíme v situaci, o níž tu bylo podrobněji pojednáno před čtyřmi dny. Teplotní vzestup tak může být bez výstrahy vystřídán propadem.

23. května:

Letos rozkvétají jako téměř vše o něco později, ale o nic méně půvabněji.

22. května:

Chladné počasí tohoto svým způsobem podivuhodného měsíce s sebou nese jeden takřka již charakteristický rys – kdykoli se vyjasní, může nastat až neuvěřitelně famózní ostrá dohlednost (o čemž tu nejlépe svědčí 10. květen). Stálo tedy za vyzkoušení, co v daném ohledu přinese po krásném slunečném sobotním odpoledni boubínský večer. Na alpském směru převládala nad obzorem oblačnost, …

… ovšem obrat o sto osmdesát stupňů přinesl odměnu v podobě dokonale zřetelného a v mezích možností (přece jen i zde vládla jakási limitace slabým oparem) též ostrého Klínovce.

Námětům pro facebookové kamínky se meze nekladou – tento čerstvý v západním rohu zábradlí vyhlídkové plošiny je vlastně reklamou britského výrobce sportovního oblečení a obuvi.

Na Šumavu vážil cestu až z Moravskoslezského kraje, vzdušnou čarou dlouhou zhruba tři sta třicet sedm kilometrů, jmenovitě z obcí Čeladná či Ostravice, okres Frýdek-Místek.

Pozápadové červánky nade vší pochybnost věstily změnu – sluníčka jsme si příliš neužili, neděle nás opět přivítá v uplakaném duchu.

Přece jen se však mírně oteplilo – a nastala dokonce úsměvná shoda. I rychlost západního větru totiž vykázala totéž číslo – rovných 6 m/s (21,6 km/h).

Nejbrilantnější ostrostí se nakonec ze všech pozorovaných lokalit blýskl dorůstající Měsíc, jenž se dočká úplňkové fáze ve středu 26. května v zajímavé časové kombinaci – 13:13 .

21. května:

Chladno a deštivo pokračuje, a třebaže v průběhu dne nabídlo i takovéto světlé okamžiky, zůstává otázkou patrně krátkého času, kdy bude ze všeho následovat další boubínská čepice.

Najdou se pak chvíle, v nichž člověk blahořečí existenci videokamer na rozhledně, které onu čepici skutečně potvrdí v tomtéž čase, kdy se nad večerním Vimperkem objeví něco, co by za příznivých okolností pohledem z Boubína zapůsobilo ještě mocněji.

20. května:

Těžko se dobrat autentické odpovědi na včera závěrem vyslovenou otázku bez možnosti přímého posouzení situace. Dnešního deštivého rána bylo možno výsledek vyjádřit jediným slovem – čepice. Boubín si ji, a to velmi poctivou, nasadil zhruba půl hodiny před slunečním východem, který by, jak ukázal stav dosavadní oblačnosti, stejně nebyl pozorovatelný v obvyklé plné síle.

A tak se dalo přemýšlet pro změnu o tom, jak dlouho to husté šedobílé neprůhledno potrvá.

Nebylo ani zapotřebí, aby klesající teplota sestoupila až na bod mrazu. Severozápadní vítr o rychlosti 8,2 m/s (29,52 km/h) se i za daného stavu dokázal v jedné chvíli postarat o poctivý příděl sněhu, čímž nanejvýš výmluvně opodstatnil pondělní zmínku o posunutých ledových mužích. V druhé půli května ovšem není od věci ptát se po příčinách takové situace. Ty spočívají ve výrazném zeslábnutí, ba přímo rozpadu tzv. polárního víru (zvaného též polárním vortexem či polární cyklónou), tedy oblasti nízkého tlaku okolo zemských pólů – v našem případě pólu severního. Následkem toho ledový arktický vzduch, místo aby v rámci jmenovaného víru proudil od západu k východu, proniká příčným směrem od severu k rovníku. Stejně tak je obráceně umožněno teplému vzduchu z tropických či subtropických oblastí proudit vzhůru k severu. Část Evropy, v níž se nachází i naše země, je momentálně zasažena oním severním arktickým prouděním, jež má za následek náš oprávněný pocit, že navzdory právoplatnému jaru stále odkudsi z klimatického záhrobí, kam by měla dávno náležet, útočí neúnavná zima.

Kousek pod vrcholem se začala boubínská čepice přece jen zprvu místy nepatrně protrhávat, propustila k očím první křehká dýchnutí jiných barev s převažující modří …

… a s přibývajícími nižšími metry došlo na postupné přízračné vynořování rozsáhlejších krajinných celků.

Potvrdilo se tak, že úchvatné přírodní scenérie nemusejí nutně být vídány jen z rozhledny, jakkoli se z ní, …

… není-li zrovna takto dokonale zbavena té možnosti, obhlédne jednoznačně největší a nejbohatší krajinný záběr.

19. května:

Aktuální májové dny vzbouzejí zdání, jako by se navzájem odvíjely podle shodného scénáře: deštivé dopoledne, proměnlivé odpoledne a vydařený slunečný večer, …

… jaký je nejlépe strávit na Boubíně, …

… z nějž lze spatřit nemalý kousek světa.

Dnešní čas slunečního loučení se tu nejen opět zařadil mezi nepopsatelně skvostné, …

… ale měl též připraveno velké překvapení na alpské straně. Tentokrát jím nebyly samotné majestátní velehory, …

… nýbrž oblačnost, za níž byly ukryty. Vyvořila totiž úžasně kontrastující temné pozadí celkem trojímu zřetelnému zablesknutí, naprosto nečekanému a neprovázenému následným hřměním. Jednalo se tak o pouhé blýskavice, jejichž centrum leželo odhadem kdesi poblíže hranic, možná i dále. Za daných podmínek bylo bohužel vyloučeno onu májovou bouřku fotograficky zachytit …

… a zvěčnit do fotokroniky. Muselo by jít jedině o šťastnou náhodu, v jejímž rámci by se zablesklo zrovna v okamžiku, kdy by byl pořizován snímek zmíněné oblasti. K takové sice nedošlo, …

… ale skutečnost, že zapadající sluníčko si v posledních chvilkách dokázalo najít skulinku ve zdánlivě nepropustné oblačné cloně nad obzorem, také nanejvýš potěšila.

Prakticky z téhož směru, jen podstatně větší výšky pak dorůstající měsíční srpek …

… pozdravil k spánku se ukládající krajinu.

Půlstupňový teplotní vzestup možná potěší milovníky přesných statistik, ale v celkovém vyznění druhé půle května se jevil naprosto zanedbatelným. Vítr opět změnil směr, dnes na severozápadní, a téměř o polovinu zmírnil svou rychlost – na 4,5 m/s (16,2 km/h).

Postupný barevný útlum, provázený však bohatě po obloze rozptýlenou mnohotvárnou oblačností včetně nepřehlédnutelných srážkových aktivit na obzoru, …

… se najednou zdál být takřka dílem okamžiku a vzbouzel otázku, …

… co asi může po takovémto vývoji …

… následovat příštího jitra.

18. května:

Co včerejší Boubín předpověděl, dnešního dne se splnilo – přeháňka stíhala přeháňku a obloha nabídla více vody, ba chvílemi i ledových krupek, nežli sluníčka. Na druhé straně však z ryze výtvarného hlediska můžeme okamžiky střídání dvou zásadních poloh počasí (jeden z mnohých zachycuje snímek) označit za mimořádně zajímavé a přitažlivé.

Večer pak vše jen skvostně korunoval, …

… a třebaže dokázal z nejhoršího rozehnat mračna a nechal převážit modrou barvu, rozhodně nepřislíbil pro zítřek zásadní změny. Dle lidové pranostiky se však můžeme těšit na ráj ve stodolách, neboť studeného máje si zatím užíváme skutečně dosyta.

17. května:

Květen nás překvapuje i nadále – týden po ledových mužích vzbouzí dojem, že tito snad ve skutečnosti teprve přijdou.

Vývoj putující oblačnosti nad Boubínem po celodenních dešťových přeháňkách sice probíhal za finálního slunečna, …

… ale postupné barevné proměny, plné fantastických tvarů …

… a především vzrůstající dramatičnosti …

… celkem zřetelně předpovídaly, …

… že přinejmenším zítra si sluníčka mezi dalšími bohatými přeháňkami příliš neužijeme.

A měli bychom být vděčni za každý jeho hřejivý paprsek, …

… neboť dnešního večera jsme se zjevně těšili mimořádné nebeské přízni, …

… zatímco naši západní sousedé stále čelili bohatému zalévání. Nebýt vydatných srážkových pruhů, …

… dal by se pohledem nad vimperský „Sojčák“ na obzoru spatřit v plné kráse krušnohorský Klínovec.

Z pohybu oblačnosti bylo možno usoudit, že velmi podobná srážková situace mohla panovat i v oblasti pod dnes pro změnu neviditelnými Alpami.

Teplota zatím stále vykazuje sestupnou tendenci, o čemž dnes zásluhou rychlosti 8,9 m/s (32,04 km/h) nedal zapochybovat ani studený západní vítr.

Soumračný vývoj pokračoval ve velkolepém divadle, …

… jen za blednoucích a temnících se barev, …

… které dávaly mezi stále putujícími cáry mračen chvílemi vyniknout srpku dorůstajícího Měsíce.

Člověk by se skoro nedivil, …

… kdyby tu zítřejšího rána poletovaly namísto deště sněhové vločky.

16. května:

Třetí májový šumavský víkend nakonec proběhl za celkově mnohem příznivějšího počasí, než jaké bylo předpovídáno.

15. května:

Žofie, připravena o svůj charakteristický repertoár prvními dvěma ledovými muži, neměla co do originality nabídky mnoho na výběr. Ráno a v průběhu dopoledne se sice poctivě snažila dostát připisované tradici, ale pak z ní slevila a sobotní odpoledne již vymodelovala do slunného přívětiva. A tak šumavské vodopády, bezesporu stále přebohatě divokou vodou zásobené a bouřlivě rozjásané, vystřídal opět Boubín, …

… na sklonku dne slibující obzvláště zajímavou podívanou.

Její překvapivou součástí se na jinak vesměs pastelově zataženém obzoru staly opět Alpy.

Dnes by na jejich sebeslabší viditelnost dozajista nikdo nesázel – máj zkrátka pokračuje v neuvěřitelných zázracích.

Hlavní role však ve finále jednoznačně náležela barvám, …

… o jejichž pestrou paletu nebyla na nejrozmanitější oblačností vyšperkované obloze …

… skutečně pražádná nouze.

Vůbec přitom nevadilo, že sluníčko, hlavní strůjce vší té krásy, samo o sobě zůstávalo ukryto.

Jak se ukázalo, Západočeši si na rozdíl od nás Jihočechů stále ještě místy užívali srážek.

Májová teplota zde byla zaznamenána již podstatně vyšší, ale to koneckonců i vítr. Ten dnešní vál od jihozápadu rychlostí všehovšudy 2,9 m/s (10,44 km/h), …

… jako by chtěl stylově podtrhnout pozvolné slábnutí barevné dramatičnosti a ukolébat krajinu ke klidnému usínání.

14. května:

Co říci k dneškem končícím ledovým mužům? Vezměme to odzadu a konstatujme, že třetí nejen hned zrána zastavil vytrvalé zalévání prvních dvou, …

… ale uchystal dokonce krásné slunečné odpoledne, jehož nálada vydržela až do večera.

První dva si ovšem rovněž připsali nemalé zásluhy, a to o šumavské vody, …

… které dokázali obohatit a oživit více nežli celý uplynulý duben.

13. května:

Letošní ledové muže lze zatím zvát spíše vodními muži – a dodat, že vodou skutečně nešetří. Po horkém víkendu je to mokré ochlazení sice asi poněkud šokem, ale stačí vychutnat si, jak třeba jen úžasně oživly a stále ožívají barvy v krajině, jež letos mnohde rozkvétá poněkud se zpožděním.

12. května:

Co se viditelnosti týče, dopadl z našich dvou šumavských bratří …

… dnešního zataženého a deštivého dne o něco lépe Bobík.

11. května:

Druhé květnové úterý teplotně ještě překonalo předcházející den. Večer však již výrazně naznačilo blížící se změnu. Zítřek bude náležet prvnímu z ledových mužů, ale návratu zimních příznaků, jaké provázely týž den loni (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17290), se tentokrát neobávejme. Pankrác nás všehovšudy výrazně pokropí.

Pohledem z boubínské rozhledny se zdálo, že k tomu je nakročeno již v jeho předvečer – velmi zajímavým se jevil zejména postupný rychlý vývoj zprvu nenápadného oblaku nad Basumským hřebenem, …

… přinášející mimo jiné též jemné proměny celkové barevnosti …

… i světla v krajině.

Ač by se na základě všeho viděného dal očekávat déšť, …

… ve skutečnosti na Boubíně nespadla ani kapka.

Svěží vzduch ovšem nepopsatelně voněl …

… a působil dojmem, že je doslova nabit elektřinou. Možná i byl, avšak nezahřmělo.

Ochlazení tu nastalo skutečně jen nepatrné a stejně nepatrně si orpoti včerejšku pro změnu polepšil stále jihozápadní vítr, jenž tentokrát vyfoukl na anemometru hodnotu 10,7 m/s (38,52 km/h).

Zprvu dramatický vývoj se nakonec dočkal poněkud překvapivého zklidnění a ze stále více protrhané oblohy se na svět usmály první hvězdy. Předehra dozněla – další dějství skutečně čeká až na prvního ledového muže.

10. května:

Včerejší den vešel do historie nejen z již řečených důvodů, tj. především extrémně vyskočivší teploty, za jakou by se jistě nemuselo stydět ani léto, ale, jak prozradily snímky na nejrozmanitějších internetových stránkách s šumavskou či meteorologickou tematikou, rovněž zásluhou mimořádně brilantní viditelnosti Alp, a to zcela kuriózně prakticky po celý den, nadto květnový! Na rozdíl od turisticky zalidněné neděle bylo možno předpokládat, že pondělní, tedy dnešní ráno se na boubínské rozhledně ponese ve znamení naprostého klidu, což se i potvrdilo. A tak nezbývalo než pod fantastickou, červánků plnou oblohou …

… trpělivě vyčkávat, …

… co přinese pohled náležitými směry tentokrát. Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco ze včerejška mohlo v principu zopakovat, avšak stoupající sluníčko nakonec rozhodlo o velkém překvapení.

Z prvotního oparu se náhle začaly nořit známé siluety – ke všemu v naprosto úchvatném prokreslení, …

… jaké by nepřekvapilo třeba v prosinci či lednu, …

… ale v květnu, obrazně řečeno, bralo dech.

Zmíněný opar se však ani zdaleka nezřekl své působnosti, čímž celá situace vyznívala jako jedna velká série bohatých napínavých proměn. Bylo sice zřejmé, že dnes již s nemalou pravděpodobností nepůjde o celodenní záležitost, leč tím mimořádně silné zážitky pranic neutrpěly.

Když se k nim pak připojil ještě nejen viditelný, ale navíc zcela neočekávaně zrcadlící krušnohorský Klínovec (jehož aktuální podobu si porovnejme s nezkreslenou třeba z loňského 4. října – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17913), …

… výsledkem všeho bylo pomyšlení, že rodící se nový týden nemohl začít úžasněji.

K naměřené teplotě není co dodat – snad jedině porovnat ji s předešlou, avšak jihozápadní vítr o rychlosti 9,4 m/s (33,84 km/h) každopádně typicky „zpestřoval“ práci s teleobjektivem, bez jehož použití by nebylo možno skvostně viditelné Alpy divákovu oku náležitě s patřičnými detaily přitáhnout.

Jedno je jisté – dnešního dne se ohřejeme ještě více nežli včerejšího.

9. května:

Očekávaný vysněný extrémně teplý den, který v kontextu dosavadního počasí zapůsobil jako obrovský skok vzhůru, se mimo jiné v odpoledních hodinách …

… dočkal i velmi neblahého překvapení v podobě jekotu sirén požárnických vozidel.

8. května:

Týden po prvním máji se boubínské uvítání neslo ve znamení po delší době zase viditelných Alp. A jak se současně ukázalo, Plechý si na severovýchodním svahu stále drží nepřehlédnutelné zbytky sněhu.

Nejvíce však upoutal oko pohled k Berchtesgadenským Alpám, …

… za nimiž se v jednom okamžiku vynořila přímo pohádkově nasvícená, o cca 50 km vzdušnou čarou od Boubína vzdálenější dvojice Grosses Wiesbachhorn (3564 m n.m., 218,8 km) a Schneespitze (3317 m n.m., 215,7 km), náležící k pohoří Vysoké Taury. Takřka automaticky za dané situace očekávaný Grossglockner (nejvyšší hora Rakouska), tentokrát poněkud překvapivě zůstal ve stínu.

Dokonale ostrou viditelností se prezentoval i Velký Javor s bližším Poledníkem, ale v těch okamžicích bylo dávno jasné, …

… že hlavní roli velkolepého představení dnes sehraje fantasticky vyladěná obloha, …

… a to prakticky po celém obzoru, …

… byť nejmarkantnější scenérie zákonitě pochopitelně přinese především západ.

O tom, že se tu vlastně jedná o předehru k mimořádně teplé jarní neděli, po jaké už nepochybně každý touží, svědčil také jihozápadní vítr o maximální rychosti 3,8 m/s (13,68 km/h), třebaže v kombinaci s naměřenou teplotou mohl na leckoho stále působit dojmem spíše opačným – tedy dosti chladným.

Kdo by však tváří v tvář nabízeným přírodním nádherám věnoval pozornost tělesným pocitům … ?

7. května:

Ač se první májový pátek dal v celkovém vyznění zařadit ke stále chladným dnům, …

… v nichž krom silnějšího větru a deště nescházela ani nějaká občasná sněhová vločka, uchystal nám zejména na obloze, …

… ale samozřejmě i pod ní …

… spoustu uhrančivé krásy, …

… za níž se stačilo vypravit jen do nejbližšího okolí Vimperka.

6. května:

Nejstatečnější ze všech …

5. května:

Vývoj počasí posledních dnů by snadno mohl svádět k pomyšlení, že ledoví muži vlastně trvají nepřetržitě již od prvního máje …

… až do víceméně nepředvídatelného okamžiku, v němž jim vítězící vyšší teplota konečně učiní přítrž. Dnešní ráno se ve vyšších polohách uvedlo poměrně vydatnou chumelenicí, jejíž pozůstatky byly ještě v pozdním odpoledni čitelné nejen v boubínských lesích, …

… nýbrž i na samotném vrcholu.

Současně se dalo čekat, že tentokrát tu mnohem zajímavější nebeské výjevy nežli obvyklý západ …

… přinese čas, v němž sluníčko dosud setrvává poměrně vysoko.

Zatímco spodní pás bohaté oblačnosti se držel v relativním poklidu nad obzorem, …

… vrchní skvostné exempláře oblohou jen letěly, …

… hnány západním větrem o rychlosti 12,2 m/s (43,92 km/h). Naměřený mírný vzestup teploty tím pádem o sobě příliš nedával pocitově vědět, v daném ohledu utrpěl květen porážku i od posledního března (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18219).

Navíc je zřejmé, že nějakého toho májového sněhu si letos ještě trochu užijeme.

4. května:

Podboubínské dřípatky, jako by tušily, že ještě může zahrozit sníh, nespěchají s rozkvětem v obvyklé míře, ale v podobě zcela ojedinělých zvědů teprve zkoumají situaci.

3. května:

Již od roku 1978 připadá na třetí květen mezinárodní svátek zvaný Den Slunce. Letos jej oslavil i Boubín – sice za stále přetrvávající oblačnosti, …

… ale vzdálené od naší hory natolik, …

… aby nehrozily poslední dobou tak časté pokusy nasadit jí mlžnou čepici. Oproti předcházejícím dnům tu rozhodně došlo k znatelnému projasnění.

Zapadající sluníčko pak dnes bylo na rozdíl od včerejška k spatření, i když jen takto zacloněno. Tím ale pro změnu získala na půvabu celková barevnost oblohy i krajiny pod ní.

Jihozápadní vítr se proháněl kolem rozhledny nárazovou rychlostí 6 m/s (21,6 km/h), která by působila jistě příjemněji, kdyby teplotní vzestup nebyl takto rozpačitým, ba spíše jen symbolickým.

V každém případě však lze říci, že k plnohodnotným dojmům nefalšovaného jara tu schází již jen výrazější rozkvět všeho, co se vždy v tradičních barvách probouzí k novému životu. Letos se zkrátka musíme v našich končinách v daném ohledu smířit se zpožděním.

2. května:

Naše známé sněhoměrné tyče byly posledního dubnového dne vyňaty a uloženy k letnímu spánku, neb je zřejmé, že v rámci posledních ležících sporadických zbytků někdejší bělostné pokrývky už opravdu nemají co na práci, a současně se zdá, že nebudou mít ani ve zbytku tohoto zatím převážně chladného jara.

Rozhledna nicméně prozradila, že ranní přeháňky, ve Vimperku dešťové, tady stále ještě byly sněhovými. Boubín se samozřejmě nestal zdaleka jedinou horou s podobnými zážitky – sníh čerstvě nabílil spolu s mnoha dalšími například i Čerchov v sousedícím Českém lese. Nu a Velký Javor hlásil na druhý májový den skutečně rekordní přírůstek – rovných 18 cm.

Celá první májová neděle se nesla ve znamení rozsáhlého oblačného dění, …

… které dodalo svérázné kulisy i slunečnímu západu. Navzdory všemu viděnému se však nezdálo, …

… že v podobném duchu by nutně musela pokračovat i blížící se noc.

Naměřený bod mrazu, průběžně kořeněný západním až jihozápadním větrem o rychlosti 4,2 m/s (15,12 km/h), nasvědčoval spíše postupnému projasnění, …

… jež by mohlo vydržet až do zítřejšího rozbřesku. Srážkovým aktivitám tím ale jistě nebude ještě konec – nacházíme se v mezičase před ledovými muži a o všelijaká překvapení tu rozhodně s ohledem na celý dosavadní průběh počasí nemusí být nouze.

1. května:

První máj nás uvítal mlhami a mírným deštíkem – což o to, vláhy není nikdy dost, leda by hrozily povodně či záplavy. Ale i tentokrát stálo za to vyrazit na Boubín, a to za sluníčkem (!), jakkoli by si při vyslovení takového záměru možná leckdo na základě pohlédnutí k obloze ze slušnosti třeba jen v duchu zaťukal na čelo. Však hned první snímek i přes ponurou atmosféru prozrazuje, že onen záměr nepatřil k scestným.

Bylo samozřejmě nutno přečkat okamžiky, které vybízely k trpělivosti, již ovšem vyvážily skvělými zážitky s putující mlhou, místy působící nadmíru tajemně. Mnohé výjevy jako by člověka vtahovaly co svědka pozdních ozvěn čarodějnického reje včerejší magické noci.

A pak už jediný červený bod v dáli rozhodl o věcech příštích …

Vítr, dnes ryze západní, opět mírně zeslábl – na 4,7 m/s (16,92 km/h), teplota odpověděla naopak mírným vzestupem.

Prosluněnému včerejšku se milý letošní první máj nevyrovná, začal deštivě a v tomtéž duchu patrně i skončí, aniž by upoutal nějakou výraznou teplotou. Zamilované šumavské dvojice budou pro zachování tradice většinou nuceny vyrazit za rozkvetlými třešněmi dále do vnitrozemí. Na druhé straně si však představme, jak by bylo na světě krásně, pokud by nás v životě trápily jen takovéto problémy.