Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červen 2021

1 června, 2021
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. června:

Bez přehánění možno říci, že rok 2021 se aktuálně probouřil a propršel k své polovině, během níž nám stihl uchystat nejedno nemalé a leckdy bohužel i nemilé překvapení. To, co však nabídl posledního červnového dne časně ranní Boubín, naštěstí náleželo k nanejvýš milým a příjemným, neboť naše tajemná hora by naopak vůbec nepřekvapila, kdyby po nočních deštích odpočívala pod poctivou oblačnou čepicí, jež se tu dala předpokládat jako mnohem pravděpodobnější uvítací varianta.

Tentokrát si ovšem, z nebeských výšin sledována ubývajícím Měsícem, brousila zuby pro zněnu na sousední Bobík.

Vycházející sluníčko se mělo přebohatě nač těšit …

… a také si svého vstupu na scénu náležitě barevně užívalo ještě dávno předtím, …

… nežli k němu došlo.

Však právě takové okamžiky tradičně náležejí k nejkrásnějším.

Dnes se navíc přímo bleskurychle střídaly a měnily, …

… o což se zasloužil v prvé řadě vytrvalý západní vítr o rychlosti 12,4 m/s (44,64 km/h).

Nechme jej tedy odvát i případná další slova, jichž k náležitému vychutnání všeho viděného jistě není zapotřebí.

Že by se nakonec přece jen i Boubín dočkal své čepice? To by ovšem v souběhu všeho dění mohlo přinést vzácný bonbónek v podobě sluneční glorioly, …

… neboť východní strana zatím poskytovala blahodárným paprskům povětšinou dokonale čistý prostor k nerušenému výtvarnému působení.

A očekávaný skvostný úkaz se také rýsoval čím dál slibněji, …

… finální úspěch ohrožovala jen rychlost, …

… jakou náhle výrazně houstnoucí mlha neodvratně vpluje přes boubínský vrchol sluníčku do cesty.

Za daných podmínek nemohlo vše dopadnout lépe, obzvláště pak, vyjdeme-li z toho, co bylo řečeno hned pod prvním z dnešních snímků …

… a co se naplnilo teprve po úžasném daru shůry, jímž bylo celé to v naprostém úžasu zhlédnuté velkolepé představení.

Že při něm nebylo zrovna nejtepleji – obzvláště přičiněním již vzpomenutého větru, budiž závěrem vnímáno výlučně jako nezbytné doplnění obvyklých meteorologických údajů, nikoli snad jako černý nevděk, jímž by se ono konstatování v kontextu vší zažité krásy mohlo jevit.

29. června:

A zase přišla očekávaná, skutečně poměrně monutná vlna bouřek. Podvečernímu Vimperku se ohlásila v barevném stylu starých holandských mistrů, …

… náležitě jej skropila, ale nejmohutnější arzenál blesků a souvisejícího hromobití nechala nad naším městem jen přelétnout do severovýchodního vnitrozemí. Stejně se nakonec ukázaly zajímavějšími výjevy, které obloha nabídla ve svých nekonečných výšinách, kam slabé náznaky klikatících se čar neměly šanci dolétnout.

Zachránit čest úchvatného přírodního živlu tak připadlo působivým blýskavicím, o něž naopak nebyla nouze.

28. června:

V den, jenž se pocitově výrazně blížil svým předchůdcům z posledního týdne astronomického jara, rozhodně neprohloupil, kdo se zejména po poledni uchýlil do blahodárného chládku šumavských lesů.

27. června:

Odpolední pobrumlávání spolu se slabším deštíkem o poslední červnové neděli nepřekvapilo. To spíš v návaznosti večerní Boubín, …

… z nějž stálo tentokrát nejvíce za to soustředit se na vývoj poměrně překvapivých osamocených mlh v optickém sousedství Vltavského luhu. Nemenší zvědavost pak vzbouzely též dva drobné sólové cumuly nad Plechým a Trojmeznou, neb právě takhle se nejednou rodí příští velkolepá oblačná dramata.

Ostatně ani vnitrozemí nepostrádalo svůj nemalý díl nebeské poezie, v němž nelze ponechat bez povšimnutí mezi jinými lahůdkami též doznívající pravé parhelium nad Javorníkem.

V Rakousku se chvílemi blýskalo, avšak zjevně z velké dálky, neboť po nějakém hřmění nebylo ani slechu. Přesto se stále jevilo velmi napínavým sledovat mnohoznačný vývoj oblačnosti nad Trojmezenskou hornatinou.

4,4 m/s (15,84 km/h), jimiž občas zavál jihozápadní větřík, rozhodně i za naměřeného teplotního poklesu hájily barvy léta.

Primárně sledovaná mlha nakonec obsadila rozlehlé údolní prostory, a dala tak naději případným zítřejším fotografickým návštěvníkům na parádní úlovky.

26. června:

Vše, co vnímáme jako přírodu krášlící, nemusí být vždy nutně okázale líbivým. Starček podalpský (Senecio subalpinus) je zářným důkazem, že skromná, přirozená krása bývá tou nejpůsobivější.

25. června:

V den letního slunovratu jsme si tu společně krom jiného připomněli čtyřsté výročí tragické historické události a v té souvislosti též slavného pošumavského rodáka, pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Dnes – o čtyři dny později – se opět nacházíme, tentokrát nikoli návratem o sedm let nazpět, nýbrž zcela aktuálně, na jeho rodném hradu Klenové.

Pohleďme, jak atmosféru nejpůsobivější scenérie mysteriózních zřícenin umocnil nenadálý výjev na obloze, ještě před chvilkou plačící.

24. června:

V den, jímž se půlí období mezi dvěma Štědrými dny, jistě nebylo možno prohlásit, že po předcházející noci Šumava trpí žízní. Z naprostého omylu by případného autora takové myšlenky vyvedl třeba zrovna Boubín, …

… obklopený parami z okolních lesů a současně též neustálými proměnami se vyznačující nízkou oblačností.

Ta co chvíli slibně naznačovala ústup, …

… aby však vzápětí pro změnu zase zhoustla, …

… a poskytla tak mimo jiné fantastické kulisy sluníčku, …

… jehož paprsků si v těch okamžicích možná úspěšněji užíval Vimperk.

Přihlížet tomu fantastickému přírodnímu divadlu …

… patřilo jako vždy k úchvatným zážitkům.

Když už se zdálo být vítězství blankytu nadosah, …

… neočekávaný čerstvý příliv zprvu mohutné, …

… o chvilku později protrhané, …

… ale v každém případě bohatě postačující oblačnosti vše opět neprůhledně uzavřel.

Jihozápadní větřík o síle rovné 2 m/s (7,2 km/h) tu jistě nějakou zásadní roli nehrál, vše ještě teď stále padalo co důsledek na vrub dění svatojánské noci.

Nebylo snad lesní cesty, která by svým aktuálním vzhledem nevyvolávala živou představu o včerejší síle vodního živlu. A lze předpokládat, že i dnešní večer přispěje svým dílem k dosavadní bouřkové sérii.

23. června:

Dvě hodiny zbývaly do půlnoci, když se na temné obloze začaly s narůstající rychlostí střídat hřměním provázené okamžiky světla jako ve dne, vzápětí následované vleklou průtrží mračen a krupobitím. Takové zážitky přinesla Vimperku svatojánská noc. Bouře, přicházející od jihozápadu, sice byla o poznání blíže nežli pondělní, ale blesky v plné parádě co vítaný dárek fotografům až na zcela ojedinělé výjimky nepřinesla.

22. června:

„Tak co? Jdeš?“ Podobné otázky jistě nelze podsouvat samotnému Boubínu – ten dávno ví své. Zato v případě oblačné čepice, která se mu zpola překvapivě usadila v podvečer na vrcholu, člověk v zajetí vnucující se personifikace snadno vycítí i lehce výsměšný tón, jímž by byly proneseny. Ale odpověď je samozřejmě za všech okolností jasná, neboť tady nikdy nelze prohloupit. Jedině podoba výsledné odměny se může stát předmětem hádání či tipování, …

… jež zrovna dnes netrvalo dlouho – jen do okamžiku zdolání Basumského hřebene.

Ten milou hádanku rozluštil způsobem bez přehánění fantastickým.

Dalo se ostatně předpokládat, že vodní nadílka z nočních bouřek se někde zákonitě zúročí. Zde pak nejen vyšlo najevo, že bohatěji a trvanlivěji nežli Boubín byl tentokrát mlhou obdarován zcela ukrytý Bobík (porovnejme si s prvním snímkem z 20. června), ale především nešla přehlédnout netajená spontánní barevná radost celé krajiny, ukládající se tou dobou již zvolna k spánku.

Avšak vrchol všeho prožitého stejně nakonec čekal na Boubíně, sice stále zahaleném, …

… ale nikoli natolik, aby nebyl schopen ohromujících výjevů, za něž bylo možno jedině v hluboké pokoře tiše děkovat, a to nejen severovýchodnímu větru, nakládajícímu takto s mlhou rychlostí 5,2 m/s (18,72 km/h).

Tropy posledních dnů snad mají druhým letním nakročeno k ústupu, …

… což naopak neplatí pro oblačnost, mlhu a příští vodní nadílku.

21. června:

Ačkoli nemáme šanci odhalit, kdo historicky poprvé vyslovil příměr, že vzduch se dal krájet, je zcela jisté, že být onen neznámý autor přítomen na dnešním ranním Boubíně, musel by jedině zajásat nad tím, jak jeho okřídlená větička dokonale padá na úrodnou půdu. Již cestou vzhůru totiž dusný vzduch doslova stál – výchozí teplota na Kubovce činila před půl čtvrtou +20°C. Návaznost na předchozí týden tedy v daném ohledu stále funguje, ba s vzestupnou tendencí. Na našem slavném vrcholu však zrovna dnes nebylo možno chybět. Především tu byla příležitost vystoupit na něj ještě na jaře a následně odcházet již v létě – ona změna v astronomickém smyslu byla záležitostí příští hodiny po příchodu na rozhlednu.

Ta ovšem svého nejvěrnějšího návštěvníka uvítala v duchu sice opticky zachmuřeném, ale přesto působícím slavnostně. Důvod tu jistě byl, a to hned dvojí, třebaže výlučně lidský, nad nějž je běh přírodních zákonitostí vysoko povznesen. Bylo nicméně zajímavé, jak celá nálada všeho viděného souzněla se čtyřstým výročím tragické události našich dějin – totiž masové veřejné popravy na pražském Staroměstském náměstí, jíž padlo za oběť sedmadvacet účastníků protihabsburského stavovského povstání. Nejen v kontextu tohoto se druhé, pouze desetinové, neboť jen čtyřicáté výročí Evropského dne hudby, slaveného z francouzské iniciativy od roku 1981, jeví hojivou duchovní náplastí. A ke všemu lze najít mezi oběma spojitost, a to dokonce v regionálním měřítku – v osobě třetího z popravených, pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, pozoruhodně všestranně vzdělané, typicky renesanční osobnosti, jejíž výsostnou doménou se stala právě hudba. Skutečnost, že byl ke všemu pošumavským rodákem, si můžeme připomenout návratem na jeho rodný hrad Klenovou – viz 1. červen zde: http://vimperk.eu/index.php/5384 .

Zprvu se zdálo, že obloha vyjde vstříc meteorologickým vizím o blížících se bouřkách, leč v tomto směru nebylo až takové horko (myšleno samozřejmě toliko obrazně). Příjemný jihozápadní větřík o síle 4,9 m/s (17,64 km/h) totiž náhle začal onu zdánlivě nedobytnou oblačnou pokrývku zdárně vytlačovat nad vnitrozemí. Vlivem své mírnosti však nestihl dokonat ono příznivé dílo do té míry, …

… aby zcela vyčistil prostor vycházejícímu sluníčku.

Zasloužil se tím ale o nanejvýš působivé pokračování zcela nevšední sváteční, …

… ba z hlediska výše vzpomenuté krvavé historie …

… přímo pietní atmosféry.

A hudba zněla též – jako by se z oblohy nade vším snášely tóny páně Harantova šestihlasého moteta Qui confidunt in Domino (Ti, kteří důvěřují v Pána), …

… zkomponovaného během autorovy známé cesty do Svaté země.

I tentokrát bylo zřejmé, že výpověď teploměru není zdaleka finální, …

… byť další vývoj na obloze …

… nesliboval její brzké vyčištění do příznačného azurova.

V každém případě však vkročil na scénu letní slunovrat a s ním astronomické léto.

Svérázný facebookový kamínek, který se tu dočkal výjimečné příležitosti uvítat za všech popsaných okolností též onu svátečně vyladěnou událost, …

… doputoval na nejvyšší vyhlídkové místo české části Šumavy z relativně nedalekých, neb v každém případě odtud bez problému dohlédnutelných Českých Budějovic.

Večerní obloha nad vimperským zámkem pak zcela jasně naznačila, co přinese první letní noc.

20. června:

Předposlední červnová neděle ničím zásadně nevybočila ze započaté tropické řady, …

… a jevila se tak rozhodně snesitelnější v milosrdném stínu lesů.

19. června:

Těžko hledat pro dnešní den vhodnější přívlastek nežli tropický. Vimperská teplota dosáhla po poledni hodnoty +34°C a meteorologický radar později odhalil na severozápadě Čech poměrně silné bouřkové aktivity. Ve slabší podobě je zachytil také nad Šumavou, ovšem těsně za hranicemi s Německem, takže do našich končin sem tam dolehly všehovšudy slabé ozvěny hromů. Večerní obloha se sice zatvářila v daném ohledu velmi slibně, ba i něco málo symbolických dešťových kapek upustila, …

… ale zůstalo jen při výtvarném oblačném divadle, …

… které ovšem rozhodně potěšilo.

Na bouřky si zkrátka dle všeho musíme počkat do příštího týdne … a na nějakou předehru možná již jen do zítřka.

18. června:

Bylo by s podivem, kdyby o parném dnu, jakým se bezesporu stane i tento poslední pátek letošního astronomického jara, zůstala obloha nad Boubínem bez mráčku. Z těchto ale nezaprší ani nezahřmí, …

… což možná instinktivně cítí i okřídlení mravenci, užívající si každoročně touto dobou na rozhledně svůj zásnubní let.

Teploměr ještě zdaleka neřekl své poslední slovo a severovýchodní větřík o rychlosti 3,8 m/s (13,68 km/h) bude mít co dělat, aby aspoň lehce zmírnil působení sílící sluneční výhně.

Vida, hodinku před polednem se první obláčky zjevují i nad Bobíkem a o něco dále nad Lipnem. Budou však stejně neškodné …

… jako ty na protější straně, které zatím stihly změnit velikost i tvar. Pokud se naplní meteorologické předpovědi, první přeháňky by měl Boubín zažít teprve v odpoledních hodinách prvního letního dne – tedy až v pondělí 21. června.

17. června:

Návštěva rašelinišť má vždy svůj půvab a v každé roční době nabídne něco specifického.

Polovina června například přináší charakteristický bělostně rozcuchaný odkvět byliny, která je tu domovem …

… a její jméno zní suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum).

Jedním z mnoha zástupců říše hmyzu, jimiž se dnes sluníčkem prohřátý vzduch jen hemžil, byl i na chvilku k odpočinku usednuvší drobný motýlek ostruháček ostružinový (Callophrys rubi) z čeledi modráskovitých, jehož rubová strana křidélek se ukázala být barevně zajímavější a přitažlivější nežli po vzletu opticky převládající hnědý líc.

16. června:

Zavítáme-li po ránu do některého z šumavských mokřadních biotopů, …

… může se nám poštěstit zastihnout při snídani vzácný druh z početné rodiny křižáků (viz 11. červen a příslušné další odkazy), …

… jímž je křižák rákosní (Larinioides cornutus). Samotné rákosí přitom na základě pavoukova druhového jména přímo hledat nemusíme, spíš si povšimněme, že náš krasavec v porovnání s jinými druhy nebuduje příliš pevné sítě. Ale je i tak zjevně spokojen a ve své přirozené lovecké vášni nikterak nestrádá.

Máme-li navíc štěstí dvojnásobné, setkáme se během téže návštěvy s dalším přírodním klenotem, tentokrát z rostlinné říše – kosatcem sibiřským (Iris sibirica), …

… rovněž si libujícím ve spíše vlhkém prostředí. Nic už pak nebrání pokušení …

… pohlédnout do jeho překrásného květu právě očima drobných tvorů, jimiž jsou třeba zrovna pavouci. Pokud bychom se naopak namísto detailu chtěli pokochat volně rostoucí modrou záplavou, stačí zavítat do loňského 29. června – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17414 .

15. června:

Meteorologické léto, jehož si užíváme již patnáctým dnem, se stále poctivěji snaží náležitě připravit půdu létu astronomickému, …

… které přivítáme již za šest dní, …

… konkrétně v pondělí 21. června v 5:33, tedy něco málo přes půl hodiny po východu sluníčka. To dnešní se na Boubíně loučilo v zajímavé oblačné konstelaci, …

… na rozdíl od včerejší vymetené modré oblohy slibující skvostné barevné zážitky.

Nanejvýš stylovou rámcovou kulisu jim spolu s velmi příjemnou teplotou pomáhal vytvořit též severovýchodní větřík o síle 3,2 m/s (11,52 km/h).

Pokud se nicméně pozápadová obloha zdá zprvu barevně fádní, …

… ba vzbouzí dojem směřování k monotónnosti, …

… bývá zpravidla nutno vydržet, neboť v zenitu příští půlhodiny se lze dočkat velkých překvapení.

Přesně tak tomu bylo zrovna dnešního večera, …

… završeného nebývale divoce sytým červánkovým pruhem, …

… v mírně slábnoucí podobě dobře viditelným ještě v okamžicích návratu.

14. června:

Noční obloha si, jak vidno, umí vynahradit celodenní stav bez mráčku.

13. června:

Odedávna je známo, že k Šumavě se mimo jiné historicky váže rýžování i těžba zlata, prvé zásluhou zlatonosných řek, druhé pak zlatých žil ukrytých v hloubi hor. Dodnes můžeme navštívit mnohá místa, která pamatují zmíněnou činnost již od středověku.

K takovým náleží třeba staré důlní dílo poblíže zaniklé osady Cudrovice.

Skrze novodobé mříže sice nedohlédneme příliš daleko ani hluboko, …

… ale celá lokalita každopádně dýchá do té míry tajuplnou romantikou, …

… že v návštěvníkovi vzbouzí na plné obrátky pracující fantazii.

Pranic tak nevadí, že krom zamřížovaných vstupů jsou štoly, v nichž byla těžba naposledy obnovena v prvé půli XIX. století, zjevně opět uměle zasypány. Své dávné či novodobé příběhy dokáží vyprávět i tak.

12. června:

O své místo na stále štědřejším sluníčku se hlásí již i jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum), zapsán sice mezi ohroženými druhy, ale na leckterých šumavských loukách poměrně hojný.

11. června:

V dusném, temných mračen plném pozdním odpoledni po včerejším zatmění Slunce skutečně následovaly očekávané bouřkové aktivity, v samotném Vimperku sice opět víceméně jen symbolické, ba takřka neznatelné, zato však provázené bohatými srážkami, které se v šumavských lesích postaraly o následné mlhy. Za takových okolností se dnes již od ranního rozbřesku daly na zemi i v oblacích očekávat zajímavé výjevy, …

… za nimiž bylo žádoucí podniknout výstup na Boubín.

Ten zmíněná očekávání jedině potvrdil, …

… a to zejména na takřka neustálých proměn plné východní straně.

Sluníčko vkročilo na scénu, dalo by se říci, téměř nesměle, …

… za výrazného ústupu původní pestřejší barevnosti ve prospěch převažující palety modrých odstínů, …

… a sotva se ukázalo, na delší čas opět zmizelo.

Charakter oblohy neomylně naznačoval, …

… že přinejmenším po celé dopoledne se budou sluneční paprsky potýkat s všudypřítomnou clonící oblačností.

Ani tentokrát to ale nic nezměnilo na jednoznačně příjemné letní atmosféře, chvilkami jemně zčeřené severovýchodním vánkem o síle 2,1 m/s (7,56 km/h).

Vyhlídkovou plošinu rozhledny po delší době opět přikrášlily …

… facebookové kamínky, …

… oba svědčící o návštěvě z Moravy, …

… neboť směrovací číslo 78376 náleží obci Věrovany v okrese Olomouc.

Největší překvapení však čekalo dole na vstupním turniketu, mezi jehož příčky stihla během necelé hodinky vplést svou pavučinu …

… mladá, ale bez dvou levých předních nohou již invalidní samička křižáka lesního (Zygiella montana). Škoda jen, že tato zástupkyně jednoho z celkem devětatřiceti u nás se vyskytujících druhů čeledi křižákovitých (ve světě jich lze nalézt okolo dvou tisíc šesti set; za dalšími se můžeme navrátit do 22. srpna 2019 – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/16006 či 8. července 2020 – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17524) o své dílo působením dalších případných návštěvníků rozhledny, kteří nutně pootočí turniketem do polohy, v níž se příčky jeho rotující mříže míjejí s protilehlými ve statické části, přijde.

10. června:

Uplynuly dva tisíce dvě stě sedmdesát tři dny (tj. něco málo přes šest let), nežli nadešel dnešní, v němž po zmíněném časovém limitu opět nastalo částečné zatmění Slunce, tentokrát rozsahem mírnější nežli 20. března 2015 (porovnejme si zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/7409). Obloha dnes ovšem byla plná narůstajících a putujících cumulů a celý vzácný jev i bez nich probíhal zahalen jemným zneostřujícím oparem, vylučujícím zachycení jakýchkoli detailů, např. slunečních skvrn jako posledně. V 11:48:27 již bylo dobře pozorovatelné, že pomyslnou přímku mezi Sluncem a Zemí protne zhruba ve vrchní osmině viditelného průměru slunečního kotouče Měsíc.

12:13:32

12:32:27

12:35:22 … ke slovu se vedle stále přítomného oparu začínají hlásit též vzpomínané cumuly, postupně stále více zasahující zrovna kulminaci celého úkazu.

12:56:15 … zde je již patrná ústupová fáze.

13:04:45

13:12:54

13:13.32 … poslední jasný moment před další, nejmohutnější a nejvleklejší porcí cumulů, jež vzápětí prakticky znemožnila zdokumentovat finální okamžiky, v nichž Měsíc dokončil svou křížící dráhu. Pod vlivem lákavého příslibu příštích bouřek jim však bylo ono kazitelské dílo odpuštěno.

9. června:

… ale dnes už zabouřit musí !

8. června:

Další nadílku působivých cumulů s nemalou pravděpodobností stihne osud vzpomenutých včerejších.

Namísto planých nadějí, že by snad během dne mohlo i zahřmít, si tedy raději užijme malebného a léčivého prostředí okolo Blanice, …

… nejdelšího přítoku zlatonosné Otavy.

Nejblíže Vimperku je v Husinci, kde na ní mimo jiné najdeme známou přehradní nádrž, …

… ale jistě stojí za to mnohem více si ji vychutnat ze strmých srázů …

… památné tajemné zříceniny …

… hradu Hus, jehož skalnatý ostroh svým řečištěm obtáčí.

7. června:

Prakticky celý dnešní den se nesl ve znamení bohatého hromadění oblačnosti s převažujícími efektními cumuly, leč jejich slibná formace se do večera namísto toho, aby přerostla v cumulonimby, stihla rozpustit a zredukovat na sporadické zbytky, pohledem z Boubína ke všemu působící dojmem vzájemného zápasu.

Západní obloha, ač by dle předpovědí mohla nabídnout zajímavé divadlo vzdálených bouřek nad Německem, poněkud zfádněla a zprvu neslibovala ani viditelné sluneční rozloučení.

To se nakonec stalo aspoň v této podobě milým překvapením.

Severovýchodní vítr o rychlosti 5,3 m/s (19,08 km/h), jaká by ještě závěrem května v souhře s dalšími klimatickými vlivy ospravedlňovala volbu teplé bundy, nijak nenutil k dalším oděvním vrstvám přes dokonale postačující pouhé triko.

Nejparádnější výjevy přišly ke slovu až během zpáteční cesty, i přes poměrně pokročilou hodinu nepostrádající pravou letní atmosféru.

6. června:

Víkend, o němž se tvůrci internetových předpovědí opět neváhali tradičně zesměšnit nadsazenými senzacechtivými formulacemi typu „… na Česko se valí bouře …“ , skutečně Vimperku několik sporadických sobotních zahřmění přinesl, mimo to, pravda, zejména v neděli nešetřil deštěm, …

… ale touha po charakteristických světelných efektech zatím došla smysluplného naplnění jen v blízkosti hranic a za nimi – u německých sousedů.

Kvitujme tedy s povděkem aspoň výtvarnou stránku slunečního západu, byť i v této oblasti jsme již uvykli výraznějším zážitkům.

5. června:

Jedině zásluhou nedávné vleklé teplotní anomálie se můžeme v lesích stále těšit z nefalšovaného, i rozsahem mimořádně pozoruhodného dřípatkového ráje, …

… jaký by jindy za obvyklého tradičního vývoje počasí byl dávno odkvetlou minulostí.

4. června:

Jemný závoj časně ranních červánků nad Boubínem …

… krom jiného lehce halil zjevnou jistotu, …

… že vbrzku se opět – a tentokrát v ještě větší vzájemné blízkosti – potkají nebeští světelní průvodci noci …

… a dne. Oba stáli za mírnou fotografickou podexpozici, zejména pak vycházející sluneční kotouč, dnes sice bez náznaků vzácných záblesků, zato ale s předvojem tří zvláštních symbolů, …

… seřazených nad obzorem do pomyslné přímky mířící měsíčním směrem. V té souvislosti je možno předeslat, že za šest dní – ve čtvrtek 10. června – dojde k přiblížení obou aktérů do té míry, že v časovém rozpětí mezi 11:44 až 13:36 s maximem ve 12:39 bude po šesti letech opět pozorovatelné částečné zatmění Slunce. Měsíc ve fázi novoluní při něm opticky překryje zhruba jednu pětinu viditelného slunečního povrchu.

Co však dodat k magickým okamžikům dnešního jitra? Jedině posté zopakovat, že není v moci jakýchkoli slov dokonale je ve vší působivosti postihnout, …

… tedy jich využijme všehovšudy k prostému věcnému tlumočení na rozdíl od výpovědi teploměru fotograficky nezachyceného údaje o vzdušném proudění. Lehký vánek tentokrát zvolil jihozápadní směr, z nějž občas dýchl svými 2,7mi metry za sekundu (9,72 km/h).

V kalendářním pojetí má léto ještě sedmnáct dní čas, ale je nanejvýš příjemné, že po netradičních májových zážitcích si můžeme v nenadálém obratu …

… již čtvrtým dnem plně vychutnávat pojetí meteorologické.

3. června:

Konečně se dočkáváme, a to pro změnu v předstihu, takřka letních pohledů na Vimperk.

2. června:

Svérázná sestava cirrů spolu s pravým parheliem dodala slunečním zlatem zalitému druhému červnovému večeru zvláštní kouzlo.

1. června:

Jako by za mimořádně studeným májem mávl kouzelným proutkem, červen od samého počátku připomíná, že ve své poslední třetině uvítá léto. Časně ranní Boubín ze všeho nejdříve nabídl stále ještě větší viditelnou část ubývajícího Měsíce, jak už tomu bývá, s dokonalou plasticitou kráterů, jakou úplněk nemá šanci předvést.

Navíc bylo souzeno, aby se opět setkala dvě nejvýraznější nebeská tělesa, tentokrát téměř na téže straně.

Slunce sice vycházelo do obzorového oparu, přecházejícího místy přímo v oblačnost, …

… ale i tak překvapilo drobnými záblesky, vlivem celkového barevného tónování spíše jen v náznacích nazelenalými nežli plně zelenými, na jaké můžeme zavzpomínat třeba z loňského listopadu (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17979). Barevná clona současně nedokázala zakrýt známou výraznou sluneční skvrnu.

Letně zasněný nádech …

… pak zahalil vzdálené končiny natolik, …

… že bylo možno jen závidět třeba těm, kdož se v ten čas vypravili na fotografický lov do Vltavského luhu.

Neméně působivé příležitosti mohlo nabídnout rovněž nejedno vnitrozemské zákoutí.

Vimperská startovní teplota vykazovala přesně poloviční hodnotu aktuální boubínské, která jistě v průběhu dne nadále nemálo poroste. Jemný, tentokrát východní vánek o maximální síle 2,1 m/s (7,56 km/h) tak měl úžasný podklad k navození příjemného dojmu, že důsledkům arktického proudění již snad odzvonilo spolu s letošním májem. Do jaké míry přerostou dojmy ve skutečnost, ukáže vývoj příštích dnů.