Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2021

1 srpna, 2021
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. srpna:

Srpnové finále bylo do té míry po celý den uplakané, že i večerní Boubín na samém vrcholu, samozřejmě zahalen mlhou, takřka plaval. Pokoušet se o snímek z rozhledny tím pádem vycházelo jako zcela zbytečné, neboť přesně takový je tu možno nalézt již o pouhé dva dny dříve – 29. srpna.

Ale jedno překvapení nahoře přece jen čekalo, …

… a to původem z Prahy.

Nepatrný teplotní pokles podpořil i severozápadní vítr, jenž dnes zesílil na 5,9 m/s (21,24 km/h). Z hlediska výhledu na zítřek je však celková situace oproti včerejší opačná – září přivítáme skutečně zářící slunečními paprsky a neprohloupí ten z fotografů, který si přivstane na ranní mlhy.

30. srpna:

Vydařený slunečný den s oblohou plnou cumulů přidal s večerem na dramatickém výrazu …

… a leckde nadělil přeháňky spolu se silným dojmem, že je jen otázkou času, kdy se přidají i bouřky.

Jen Boubínu se tentokrát vše z řečeného vyhýbalo, …

… takže představoval ideální nerušenou pozorovatelnu …

… postupně stále temnějších výjevů.

Nebylo sice možno popřít mírné oteplení, ale stále jen v podzimních mezích. Severozápadní vítr se pak i nadále držel strategie zklidňování – dnes nepřekročil nárazovou rychlost 3,7 m/s (13,32 km/h).

Na prahu noci nebylo možno zapochybovat o tom, co viděný vývoj počasí přinese zítřku …

29. srpna:

Poslední časné srpnové nedělní jitro potvrdilo očekávání předešlého boubínského večera – několik sporadických drobných protržení oblohy, třebaže dokonce s modravým nádechem, nedávalo naději, že by snad poctivá mlžná čepice, spodní stranou zabírající celou třetinu hory a svrchu střežená souvislou nízkou oblačností, nejméně po dvě příští hodiny byla ochotna aspoň povolit, natož snad zmizet.

Aktuální teplotu bylo prakticky možno opsat ze včerejška (puntičkáři by ji ovšem označili za ještě nepatrně nižší), jen severozápadní vítr ubral na rychlosti – v nárazech dosáhl jen na 4,8 m/s (17,28 km/h).

O poutavé zážitky …

… se tak cestou zpět …

… postaraly jedině mlhou zaplavené lesní interiéry.

Pohled od silnice nad Korkusovou Hutí pak za více než dvě a půl hodiny prozradil, že Boubín se sice z valné většiny mlžného sevření zbavil, ale vrcholová čepička, zasahující krom jiného zrovna též rozhlednu, stále sedí jako přibitá na svém místě.

28. srpna:

Podle předpokladu se poslední srpnová sobota zjevila v mokrém převleku, …

… ale současně jí nešla upřít ani poctivá snaha občas jej svléknout. Výsledkem byly každopádně fantastické oblačné scenérie, kam oko na Šumavě i v Pošumaví pohlédlo, …

… tedy i cestou na Boubín.

Tam se zdálo, že atmosférická kreativita dosáhla svého vrcholu, …

… neboť do působivých výjevů …

… se začala stále více plíživě vkrádat zákeřná mlha.

Pomáhal jí v tom severozápadní vítr o rychlosti 5,4 m/s (19,44 km/h) … nu a teplota dávno pozbyla práva na označení za letní.

Mlha sice zatím nevítězila v obvyklém plném rozsahu, …

… čímž dodávala krajině až tajemný ráz, …

… ale s houstnoucím soumrakem začínalo být stále více jasné, že příští ráno Boubín opět jednou uvítá v poctivé neprůhledné čepici.

27. srpna:

Barevně sice kouzelný večer, ale současně nenechávající nikoho na pochybách o zítřejším deštivu.

26. srpna:

Podzimního ladění počasí …

… už se asi nezbavíme.

25. srpna:

Po deštivém dni, není-li předpovídáno pokračování v tomtéž duchu, lze zpravidla očekávat velmi zajímavé jitro, většinou plné působivých mlh, do nichž mohou časné sluneční paprsky vpisovat kouzelné výjevy. Vše zprvu nasvědčovalo tomu, že právě takovým by se mohlo stát i jitro dnešní … leč, jak se ukázalo, oblačnost nad obzorem měla zcela jiné plány.

Mlhy rozhodně nescházely, …

… jejich neustálý příliv od jihozápadu do vimperského dolíku byl více než bohatý, …

… avšak stejnou měrou bohatla také vzpomenutá oblačnost, neochotná ponechat sluníčku ve správný čas aspoň škvírku k přímému zapůsobení nad rámec jinak jistě hojných barev.

Vše sice nakonec vyústilo v azurovou, bělostnými obláčky lehce posetou oblohu, ale očekávané východové scenérie se zkrátka tentokrát nekonaly.

24. srpna:

Letošní svatobartolomějské počasí jako by chtělo symbolicky ochladit vzpomínku na nešťastné obyvatele starověkých Pompejí a Herculanea, které v tento den, ovšem roku 79 našeho letopočtu, usmrtil a jejich města zničil osudný výbuch Vesuvu. Nebo snad měly být oplakány především oběti tragické Bartolomějské noci roku 1572 ? V každém případě nám finalizující srpen velmi živě, tedy znatelným ochlazením a takřka celodenním deštěm připomněl, …

… že za pouhý měsíc už bude třetím dnem vládnout astronomický podzim. Výstup na Boubín se tedy dle očekávání nekonal za sebemenší dohledností a viditelností, …

… nýbrž jen pro změření teplotního poklesu a zjištění, že hustou mlhou zde míchá severovýchodní vítr o rychlosti 6,9 m/s (24,84 km/h).

23. srpna:

Deštivo by mělo pokračovat, …

… ale předehra k němu dnes byla z valné většiny slunečná.

22. srpna:

Předposlední srpnově nedělní probuzení se neslo ve znamení brzké bouřky …

… a následného celodenního deštiva.

Sluneční paprsky tentokrát nenašly na obloze téměř žádný prostor. Zdá se, že teprve zítřek by k nim mohl být vstřícnější, i když nás patrně neušetří dalších přeháněk.

21. srpna:

Dnešní boubínský výstup sledoval co hlavní cíl přímo polapení dorůstajícího úplňku, …

… který měl po celkově teplém a slunečném dni reálnou šanci zazářit mimořádnou barevností.

Nadto, jak již bylo řečeno včera, ve vzduchu je změna počasí. Té by ovšem mohla předcházet velmi zajímavá noc.

Nu a tu jej máme, …

… skutečně skvostně zbarvený, …

… což navzdory jemnému zneostřujícímu oparu volalo po detailnějším přiblížení.

Ze všeho nakonec vzešla noc nejen zajímavá, ale přímo magická, plná postupně se do posvátného ticha rozsvěcujících příběhů, …

… takže tradiční snímek teploměru spolu s údajem o občasném severozápadním dýchnutí 1,1 m/s (3,96 km/h), jemně zpestřujícím většinové naprosté bezvětří, se ukázal zcela podružným, a byl tak pořízen již za tmy.

Ta se zásluhou stoupajícího měsíčního kotouče brzy dočkala stříbřitého zjemnění, jehož následkem mohla obloha nad Basumskými lukami, zahalenými do tajemného šerosvitu, v němž scházely už jen tančící víly, prozradit, že hned zítřejšího rána se dočkáme překvapení.

20. srpna:

Oblačná konstelace na večerní obloze …

… slibovala ve všech směrech s blížícím se slunečním západem fantastické zážitky.

K tomu se družila i výborná dohlednost, …

… nabízející např. pod Velkým Javorem nejen brilantně vykreslený vrchol Velkého Falkensteinu (1315 m n.m., 40,4 km vzdušnou čarou od Boubína), ve fotokronice zachyceného pohledem ze špičácké rozhledny již 2. srpna, ale též skutečnost, že rozhledna na Poledníku je aktuálně z důvodu oprav obklopena lešením.

Jižní větřík o rychlosti rovné 3 m/s (10,8 km/h) ale měl spolu se silnějšími bratry kdesi ve výškách jiné plány …

… a slibnou oblačnost nechal za současně klesající teploty postupně zmizet.

Došlo však na velkolepou náhradu, a to v podobě krásného slunečního loučení, …

… jež se navíc odehrávalo jako setkání s úžasně vybarveným vycházejícím téměř úplňkem.

K dovršení zmíněné měsíční fáze dojde za dva dny – v neděli 22. srpna ve 14:01, ale může se snadno stát, že s ohledem na předpovídaný vývoj počasí se toho večera nedočkáme stejně skvostné podívané, jakou připravil dnešní.

19. srpna:

Boubín nám opět předvedl, jak hravě je možno položit si časně zrána otázku, proč se vlastně předešlý večer namáhal s vyčištěním oblohy. Od jihozápadu se v průběhu noci nasunula poctivá mlha, jež tradičně dokonale uzavřela celý vrchol a nad sebou navíc cítila výraznou podporu v neprostupné nízké oblačnosti. Jako by se vzpomenutého večera nic nestalo. Naštěstí se však pozvolna začalo dít zhruba deset minut po východu sluníčka, o němž si ale člověk v reálném provedení mohl leda nechat zdát. Mlžná čepice přece jen začala shora povolovat …

… a vše, co následovalo, bylo možno vnímat buď jako urpurný zápas, …

… nebo spíš úchvatnou sérii mnoha proměn, i bez přímé účasti sluníčka lahodících oku i duši.

Bobík ovšem po celou dobu nedostal pražádnou šanci dopracovat se aspoň k zlomku něčeho podobného tomu, co se zdařilo jeho vyššímu a slavnějšímu bratru.

Jihozápadní vítr se maximální rychlostí 6,9 m/s (24,84 km/h) zhostil dvojí protichůdné role – především totiž přiháněl čerstvé zásoby mlhy, ale současně je, jak ukazují předchozí snímky, z vrchní strany postupně trhal. To vše probíhalo za zcela pochopitelné značné vzdušné vlhkosti a teploty, jíž rozhodně neslušel přívlastek letní.

V každém případě tu opět došlo k naplnění lidové pranostiky, že jedenáctá rozhodne, přičemž ze všeho vzejde další slunečný, i když nedostatkem oblačnosti nestrádající den. Okolo páté hodiny ranní by však takový finální výsledek tipoval patrně málokdo – nikoli snad na základě mlžné čepice, ale beznadějně vyhlížející souvislé oblačné přikrývky, kterou dnešní večer po vzoru včerejšího patrně z oblohy zcela neodstraní.

18. srpna:

Po včerejším znatelném ochlazení bylo velmi příjemné, …

… když dnešní večer podnikl úspěšný pokus vyčistit oblohu, …

… a vpustit tak nazpět do hry sluníčko, byť současně nelze zapomínat, že se nacházíme v druhé půli srpna.

17. srpna:

Jestliže byl předchozí den věnován západočeskému Bolfánku, dnes pro změnu zavítejme – stále v šumavském dosahu – k jiné památce, která sice takové štěstí neměla, ale i tak si zachovala obrovské charisma. Je jí zřícenina kaple sv. Jana Nepomuckého, postavená v první půli 18. století poblíže osady Loreta přesně na osu zámku v Týnci. Ten jsme si zde představili již 8. června 2016 (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/10435) a bohužel je nutno aktuálně dodat, že na jeho již tehdy velmi neutěšeném stavu se ani po pěti letech nic zásadně nezměnilo. I tak se ovšem stále nachází v lepším stavu nežli ubohá kaple, …

… která dodnes nenechá návštěvníka na pochybách o tom, …

… že bývala skutečným architektonickým skvostem, který si nezasloužil tak smutný osud.

V roce 1783 byla zrušena a počínaje rokem 1790 pak ponechána zkáze, která však tehdy nemohla postupovat příliš rychle, dozvídáme-li se, že ještě před II. světovou válkou kaple krátce sloužila jako turistická rozhledna.

Dnes už si můžeme jen s použitím fantazie představovat, jaká krása se mohla kdysi ukrývat pod kopulí, než se tato zřítila a odkryla pohled k nebesům …

16. srpna:

Vypravíme-li se zhruba sedmdesát kilometrů vzdušnou čarou na severozápad od Boubína, octneme se ve Švihovské vrchovině, již můžeme považovat za západočeské předhůří Šumavy. Nejblíže je odtud nicméně k Všerubské vrchovině, která představuje spojnici mezi Šumavou a Českým lesem. Na vrcholu Žďár (584 m n.m.) se tu nachází velmi zajímavá rozhledna zvaná Bolfánek.

Jedná se vlastně původně o kostel sv. Wolfganga, zbudovaný v letech 1722 – 1725, roku 1782 však zrušený a postupně chátrající do té míry, že počátkem 19. století, konkrétně roku 1806 bylo nutno přistoupit k jeho zbourání. Zůstala pouze věž spolu s malým kostelním zlomkem, který byl roku 1828 na popud významné osobnosti českých dějin – kněze, filologa a historika Josefa Dobrovského opraven a roku 1897 získal podobu kaple, v níž se zachoval podnes. Věž byla upravena na rozhlednu, …

… která v rámci viditelných panoramat nabízí dokonce Boubín či Sokol (Antýgl), jakož i známé odtud bližší vrcholy jako Poledník či Prenet.

Boubín se ovšem tentokrát ukrýval, …

… neboť šumavské počasí si zrovna vybíralo zataženou a deštivou variantu.

Ta návštěvníkům rozhledny jistě nemusí vadit, …

… neboť se za všech okolností nacházejí pod střechou.

Rozhledna navíc sama o sobě nabízí též poutavé pohledy do historie, …

… a to i formou expozice Muzea techniky a řemesel z nedaleké obce Koloveč.

Neschází ani pověst o skále, na níž se prý sv. Wolfgang, původně biskup v bavorském Řezně, zastavil během svého návratu z Prahy. Můžeme si ji prohlédnout napříč od sklepních prostor …

… až do samotné kaple, …

… ba dokonce nahoře spatřit údajný otisk Wolfgangovy biskupské berly. Kameni jsou též přisuzovány léčebné síly. V každém případě se nabízí úvaha, že by Bolfánek měl být na oplátku za dobré viditelnosti k spatření z Boubína, takže nezbývá než čekat na vhodné podmínky k ověření.

15. srpna:

Po dvou výjimečně parných víkendových dnech nebylo divu, že první půle srpna končila za blýskání, hřmění, deště a místy i krupobití. Nejintenzivněji se bouřky vyřádily v sousedním Německu, odkud stihly ve slabší podobě dorazit i k nám. Pozorovat celý ten úchvatných proměn plný proces z boubínské rozhledny bylo fascinujícím zážitkem.

Teplota si zachovala velmi slušnou letní hodnotu, západní vítr pak z původního takřka bezvětří dokázal zesílit až na 5,6 m/s (20,16 km/h).

Naprosto nečekaným překvapením se za dané situace stala …

… viditelnost krušnohorského Klínovce!

Pro nejúchvatnější scenérie, k jakým patřil například liják s kroupami ve Vimperku, stálo za to opustit rozhlednu, třebaže na ní nebylo čeho se bát. Bouřky se totiž až na výjimky odehrávaly převážně vysoko v mracích. I odtud ale s přibývající tmou blesky bohatě osvětlovaly krajinu pod sebou, takže o zážitky vpravdě romantického ražení nebyla do poslední chvíle nouze.

14. srpna:

Křehká krása z vody …

… a sluníčka …

… potřebuje především svého hlavního spoluautora 🙂 .

13. srpna:

Letní vedra dostatečně inspirují …

… k ochlazujícím výpravám …

… po stopách dávné historie.

12. srpna:

K tomu, aby člověk zažil na boubínské obloze nefalšovaná kouzla, …

… nepotřebuje nutně vstávat na východy či setrvávat na západy sluníčka, …

… ale bohatě stačí vystihnout správné okamžiky …

… prakticky v kteroukoli denní dobu.

Dnešek ostatně nebyl zdaleka prvním ani posledním dnem, …

… který o tom vydal své svědectví. Nanejvýš příjemná teplota spolu s východním vánkem o rychlosti 1,3 m/s (4,68 km/h) …

… spolupůsobila v dokonalé harmonii s nefalšovanou oblačnou galerií, která by nesporně zasloužila vyčkat na finální barevné proměny.

Ale ty fantasticky zapůsobily i v průběhu zpáteční cesty, …

… stejně jako v nezvyklém, zaběhlou tradici porušujícím pojetí …

… za doprovodu lesních kulis.

11. srpna:

O tom, že příroda nám dokáže uchystat mnohá překvapení, jsme si už na stránkách fotokroniky nejednou při nejrůznějších příležitostech vyprávěli. Dnes je možno navázat další zcela nečekanou záležitostí. To takhle člověk po návratu z Boubína usedne na lavičku a náhle mu přistane na nohavici zvláštní bzučivý, zhruba jeden a půl centimetru dlouhý útvar – zjevně nikoli v počtu jediného hmyzího živočicha. Teprve fotoaparát, který je naštěstí stále po ruce, odhalil, že se tu vlastně jedná o lovecký výjev.

Příznačně pojmenovaná lovilka komárovitá (Hybos culiciformis), moucha z rodu Bicellaria, kdesi vycítila svou příležitost v rámci svatebního letu mravenců (zrovna 18. června – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18438 – se takový odehrál přímo na boubínské rozhledně) a podařilo se jí jednu okřídlenou oběť polapit. Ta se sice snažila neprodat sou kůži zadarmo, ale proti silnějšímu predátorovi neměla šanci. Jedině skutečnost, že i jeho stál onen lov zjevně nemalé fyzické úsilí, napomohla po téměř pět příštích minut celkem poklidnému fotografování. Lovilka zatím nabrala potřebných sil a poté s již zcela bezvládnou kořistí odletěla.

10. srpna:

Na severu bylo krásně, ale málo platno, Boubín volal. A měl bohatě co nabídnout.

Vedle báječné světelné atmosféry …

… s tajemně přitlumeným vycházejícím sluníčkem …

… také slabé, ale přece jen viditelné siluety Alp.

V této etapě léta už je nutno počítat s nejedním ochlazením. Dnešnímu dodával váhy jihozápadní vítr o rychlosti 6,2 m/s (22,32 km/h), …

… který měl současně svůj podíl na proměnlivosti …

… velmi působivé oblačné výzdoby oblohy.

Dokonce i vzpomenuté Alpy postupně mírně nabyly na zřetelnosti …

… a plastické prokreslenosti. Co je však nejdůležitější, chladné ráno předznamenává vydařený teplý den.

9. srpna:

Pestře proměnlivý vývoj počasí posledních dnů …

… mívá za následek …

… skvostná vybarvení večerní oblohy.

4. – 8. srpna:

Jak už bylo ve fotokronice zdokumentováno před devíti lety, přesně 11. – 15. července 2012 (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3301), ani pravověrný Šumavák se nemůže stále jen toulat boubínskými končinami, takže se čas od času vypraví třeba na některý z opačných konců rodné země, avšak ani tam neztrácí kontinuitu či určíté paralely se svými domovskými horami. Tentokrát byly cílem pětidenního putování Lužické hory a na ně bezprostředně navazující Děčínská vrchovina, v níž se nachází národní park České Švýcarsko.

Ač se zdejší vrcholy nemohou z hlediska nadmořské výšky rovnat Šumavě – ani nejvyšší z nich nedosahují tisíce metrů, opticky by člověk tuto skutečnost rozhodně netipoval, a to i zásluhou výrazných pískovcových skalních útvarů, k jakým náleží třeba zde zachycená Havraní skála (387 m n. m.), …

… či Rudolfův kámen (484 m n. m.), …

… respekt vzbouzející masiv, …

… po jehož místy krkolomném zlezení …

… se člověku otevítá úchvatný výhled všemi směry, …

… jaký musel již před téměř dvěma sty let naplnit úžasem i mladého knížete Rudolfa Kinského z Vchynic a Tetova (hle, geografická vazba k Šumavě – připomeňme si jen známý Vchynicko-tetovský plavební kanál), podle nějž je skalní krasavec pojmenován.

Krajině logicky dominuje nejvyšší hora Českého Švýcarska – Růžovský vrch (619 m n. m.), zvaný též lidově Růžák nebo Děčínská Fudžijama (na snímku blíže vpravo), …

… neboť jakožto pro změnu čedičový masiv vznikl vulkanickou činností.

V porovnání se šumavskými lze zdejší turistické trasy hodnotit vesměs jako fyzicky náročnější, …

… s ohledem na povahu terénu nejednou opatřené systémem pomocných ocelových schodů či přímo žebříků, …

… ale odměna za jejich zdolání je bez přehánění fantastická.

Nepřeje-li počasí, je lépe poznávat zdejší hrady, zámky či města. Přesunem z Českého Švýcarska k pomezí Jizerských hor se dostáváme ze Šluknovského výběžku do sousedního, jemuž dalo název město Frýdlant. Na náměstí tu můžeme pohlédnout do kamenné tváře samotnému panu vévodovi Albrechtu Václavu Eusebiovi z Valdštejna, proslulému vojevůdci, leč současně velmi rozporuplné osobnosti, jíž v časech pobělohorských po dvanáct let patřilo zdejší panství. A tu lze vystopovat paralelu přímo vimperskou, neboť za stavovského povstání velel císařské posádce našeho zámku, roku 1619 dobytého vojskem generála Arnošta z Mansfeldu, Christian von Ilow. Historie by se jím patrně zaobírala mnohem méně, kdyby se nestal jedním z příštích nejbližších Valdštejnových spolubojovníků, roku 1634 zákeřně zavražděných na chebském hradu, jen o málo dříve, než v domě na náměstí rovněž vrahova ruka násilně ukončila život samotného vévody.

Frýdlantský hrad a zámek je jako každá správná historická památka daného druhu opředen celou řadou pověstí, často velmi temného obsahu, nepostrádajícího ani černou magii.

Asi nejznámější z nich je dokonce na jednom z nádvoří viditelná v podobě skály, kterou prý do této podoby zoral sám ďábel, když předtím hrál s hradním pánem – Bedřichem z Biberštejna – v kostky o duši. Ve skutečnosti zde máme příležitost spatřit charakteristickou strukturu v tomto kraji všudypřítomného čediče, srovnatelnou s asi nejproslulejším, mnohem větším a rozsáhlejším útvarem z této vyvřelé horniny, totiž Panskou skálou u Kamenického Šenova.

K nejznámějším a nejvyhledávanějším lokalitám Českého Švýcarska bezesporu patří Pravčická brána, unikátní skalní útvar, sám o sobě sice z pochopitelných důvodů již nepřístupný, …

… ale v nejbližším okolí obklopený pěti vyhlídkami, z nichž můžeme obdivovat přírodní zázraky, k jakým se jistě právem řadí například tato skalní věž zvaná Malý Pravčický kužel, …

… či rozsáhlá Stará Václavská stěna.

Krom samotné pískovcové rarity …

… si v těchto vysoko položených končinách, …

… kam lze jakýkoli materiál dopravovat jedině pěšky nebo lanovkou, …

… zaslouží nemalý obdiv výletní zámeček Sokolí hnízdo, stojící zde již od roku 1881.

Vedle zážitků přírodních náleží k nejsilnějším možnost vychutnat si atmosféru jeho interiérů, …

… sloužících dnes jako výstavní prostory.

Nejen vrcholy nám však v tomto kouzelném kraji mohou připravit zajímavé okamžiky.

Vedle opojných výšek si můžeme po libosti užívat pro změnu též tajuplného prostředí nejrozmanitějších jeskyní a podzemních prostor, vytvořených prvotně přírodou a nejednou pak i dotvářených lidskou rukou, často v důsledku těžby písku. To jsme však už opět opustili České Švýcarsko a přiblížili se k obci Kunratice u Cvikova, …

… nedaleko níž se krom již vzpomenutých temných zákoutí nachází také tato impozantní Skála smrti, nazývaná též Rytířský skok. Vytesaný reliéf zachycuje výjev z lidové pověsti, …

… podle níž nešťastná mlynářská dívka (pocházející patrně z nedaleké osady Mlynářská díra) ve snaze zachránit se před pronásledujícím zlým rytířem raději volila smrtící skok ze skály. Díky své široké sukni a měkkému mechu, do nějž dopadla, se však zachránila, …

… zatímco rytíř se s koněm zřítil do propasti a zahynul.

Za pozoruhodné výtvarné dílo by se jistě nemusel stydět ani profesionální sochař, leč do skály vsazená deska nám prozrazuje, že autory byli v roce 1910 dva lidoví umělci – učitel a četnický strážmistr.

K charakteristickým rysům severočeských obcí a vesniček patří vedle svérázné půvabné architektury také jejich značná územní rozprostřenost po zalesněné kopcovité krajině. Krom mnoha dalších to lze pozorovat i v obci Kytlice, jež si zahrála ve známém filmu z roku 1964 Táto, sežeň štěně. Tam ovšem byla přejmenována na Kameničky. Představitel hlavní role, Miroslav Horníček, si od té doby zdejší kraj zamiloval do té míry, …

… že přímo v Kytlici (jak říká on) či v Kytlicích (jak říkají zdejší domorodí obyvatelé) zakoupil pro svou rodinu chalupu.

Na zdejším hřbitůvku …

… pak spolu se svými nejbližšími také nalezl místo posledního odpočinku, …

… které se dnes stalo jakýmsi pomyslným poutním místem všem, kdož tohoto herce, spisovatele, režiséra, znamenitého fotografa, ale především moudrého a laskavého člověka obdivovali a milovali.

Po mnoha úžasných zážitcích, z nichž tu byl prezentován pouhý zlomek, je jisté, že návštěva severočeských hor, jakou lze všem milovníkům krásné krajiny jedině vřele doporučit, nebyla zdaleka poslední.

3. srpna:

Léto je bezpochyb především časem bohatého cestování. Chová-li se k nám pak z hlediska počasí rozmarně, bývá osvědčenou jistotou vyhledávat vedle přírodních krás především přístřeší historických památek a tam se, obklopeni atmosférou dávných staletí, zaposlouchat do spousty zajímavých a poutavých příběhů. Nejednou lze při té příležitosti uskutečnit i neméně zajímavé výtvarné objevy – například v podobě dobových map, …

… které nám krom obecného pojetí tehdejší – zde konkrétně barokní – kartografie mohou prozradit i mnoho dalšího. Třeba dokonce připomenou známou lidovou písničku, v níž se zpívá: “ … Taus je to německy, Domažlice česky, …“ (dobový německý pravopis nám zde předkládá chodské centrum v podobě Tauss). Nu, a jak k tomu vidno, silnice z Klatov přes Horažďovice, Katovice, Strakonice a Vodňany do Budějovic už skutečně pamatuje mnohé, zatímco cesty ze Sušice (jejíž název je tu vyveden skutečně kuriózně – z původní podoby Schüttenhofen malíř vykouzlil, a to dokonce v rozdělené podobě, Schiten hoven, veden k tomu dozajista snahou nerušit písmem tok řeky Otavy), Vimperka, Písku či Prachatic tehdy nestály v rámci Prácheňského kraje (podrobněji jsme se mu ve fotokronice věnovali 29. července 2014 – viz http://vimperk.eu/index.php/5631) za kartografické zaznamenání 🙂 .

2. srpna:

Nejen pod Boubínem či na něm se lze dočkat dramatických šumavských procitání, …

… která nakonec vyústí v krásný slunečný den.

1. srpna:

Pohlédneme-li na právě narozený srpen optikou včera se rozloučivšího července, dospějeme vlastně k jakési základní shodě, neboť i zmíněný předchůdce vkročil na scénu v deštivé náladě. Ta dnešní započala ještě za ranní tmy a dále už se týkala jen dopoledne, čímž položila základ zajímavé boubínské podívané, za níž ovšem bylo nutno správně načasovat výstup. Řada neznalých turistů už se tou dobou vracela nazpět dolů, viditelně zklamána a současně přesvědčena, že v mlze, s níž se nahoře potkala, nemá šanci něco vidět. Těžko se tomu názoru na jedné straně divit, ale na druhé je opět záhodno připomenout známou lidovou modrost o trpělivosti a růžích. Příští snímky ji dozajista i bez dalších slov potvrdí. Počátečním stavem byla naprostá neviditelnost, na níž celkem pochopitelně nelze shledávat nic fotograficky zajímavého, takže začínáme okamžikem, v němž se začaly rodit příští zajímavé změny.

Nutno ještě podotknout, že teploměr bude – pro čtenáře asi překvapivě – zobrazen dvakrát, neboť rozdíl mezi stavem před uvolněním prostoru slunečním paprskům a po něm stál za dvojí samostatné zdokumentování.

K příjemně vnímanému oteplení zbývá doplnit ještě obvyklou informaci o větru. Tedy dnes vál od severu, a to rychlostí 3,5 m/s (12,6 km/h).

Po více nežli hodinovém pobytu na rozhledně vše dospělo k novému uzavření husté neprůhledné čepice, tentokrát už jen na kratší přechodný čas. Poté se Boubín dokázal onoho sevření nadobro zbavit, ale nikoli snad ve prospěch dalších srovnatelných zážitků. Sice čistý, ale k jisté fádnosti směřující večer nějak neměl v porovnání s odpoledním, zde zachyceným děním nic k srovnatelnému nabídnutí. Jediným, co se dalo s nemalou pravděpopdobností očekávat, byly další noční deště.