Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2021

1 listopadu, 2021
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. listopadu:

I ve svůj poslední den zůstal listopad věrný taktice střídajících se extrémů v počasí, která jej po celou dobu charakterizovala.

Své rozloučení si naplánoval v bohatém sněhovém pojetí …

… pod neprůhledně zataženou oblohou.

Boubínská teplota se opět překlopila do hájemství mrazu, …

… provázeného po dlouhé době zase mimořádně silným větrem. Vál od jihozápadu a v nárazech nezřídka dosahoval hodnoty, pro niž tentokrát stál za snímek krom teploměru také anemometr (k tomu nutno dodat, že teplotu 21,2 °C měl uloženu v paměti z domova – tu aktuálně neměřil). 14,8 m/s představuje 53,28 km/h.

Zpáteční cestou, zcela prostou jakékoli delší dohlednosti, …

… zbývalo jedině po delší době se smysluplně pozdravit se sněhoměrnými tyčemi …

… a pozeptat se na jejich hodnocení sněhové pokrývky.

Do vrcholových hodnot ovšem tradičně promlouvaly závěje – zde již minimálně třiceticentimetrové a místy sahající i po vyšším vyčíslení.

Spodní tyč pak jako ve většině případů …

… nabídla o něco vyšší sněhový stav. Bezpochyb však do něj promluví blížící se oteplení, vybízející k otázce, zda se paní Zima opět tak trochu neukvapila, resp. jaké nám asi nabídne Vánoce. Stejně nám nezbývá nic jiného nežli nechat se překvapit.

29. listopadu:

Drobně přibývající sníh stále více násobí kouzlo adventního času …

28. listopadu:

První adventní nedělní jitro ukázalo, …

… že právě ono mělo být tím pravým časem milého překvapení, …

… jímž se stala v pravém slova smyslu sváteční sněhová nadílka, tentokrát náležitě vydatná.

27. listopadu:

Prvního sněhu, který zůstal ve Vimperku trvaleji ležet, nebylo mhoho, …

… ale k naladění slavnostní noční atmosféry v podobě bílých střech bohatě postačil …

… a připomněl, že za čtyři týdny už budeme slavit Boží hod vánoční.

Dalo se však očekávat, že s ohledem na teplotní průběh dne sníh ve většině nedožije večera, vlastně prvního adventního předvečera, v němž by býval byl ideální kulisou k tradičnímu rozsvícení vánočního stromu na vimperském náměstí.

V dané souvislosti je nicméně nutno pochválit premiérový nápad nasvítit tímtéž způsobem také živě rostoucí smrk na kraji městského parku.

26. listopadu:

Na poslední listopadový pátek meteorologové předpovídali sněžení. Temně zatažená šedivá obloha, pod níž se den probouzel, však od samého rána prakticky po celý den až na zcela symbolické výjimky sněhovými vločkami šetřila, …

… výtvarně se v krajině činil jen mrazík. Výraznější sněhová nadílka tak čekala až na pozdní odpoledne a snad i noc – jen se zdá, že Šumava jí bude i nadále celkem ušetřena.

25. listopadu:

Zatímco předevčírem inverze vzbouzela dojem, že se rozpouští a ustupuje, …

… dnešní boubínský výstup ukázal, že ve skutečnosti se jen mírně posouvala …

… a většinu svých pozic neopustila.

Dokonale viditelné Alpy opět přijaly roli poslední pevniny nad hladinou oceánu …

… a ke všemu poutaly zrak atmosférickým zrcadlením (zde Klosterwappen), …

… pozorovatelným prakticky všemi směry, …

… a to i v zajímavých jemných detailech.

V kombinaci s postupující hrou slunečních paprsků …

… na lehce zčeřené hladině …

… se tak zrodila opět série úchvatných zážitků, …

… na jaké se nezapomíná.

K fascinujícím skutečnostem se zařadil též v porovnání s poslední naměřenou hodnotou desetistupňový teplotní skok nad nulu, provázený západním větrem o rychlosti 5,4 m/s (19,44 km/h).

Letošní listopad je zkrátka pln zajímavých a rozhodně neobvyklých zvratů.

24. listopadu:

Mrazíky posledních dnů zanechávají své stopy již i v potocích a řekách …

23. listopadu:

Jsou dny, v nichž se vyplatí nepospíchat na Boubín hned za slunečním východem, ale na některé působivé scenérie, jako např. Venušin pás …

… a jeho další vývoj si počkat o něco níže.

K takovým dnům náležel i dnešní, v němž se navíc dalo očekávat, …

… že včerejší srážkové aktivity naši horu opět nabílí. A učinily to skutečně důkladně – až k jejímu úpatí. Nešlo o kdovíjak vydatné sněhové zásoby a navíc hlavním magnetem celého výšlapu …

… se ukázal být ústup inverze, …

… resp. fantastické výjevy, které jej provázely.

Již samy bohaté námrazy na rozhledně svým nasměrováním prozrazovaly, že vzdušné proudění tentokrát přilétá přímo od severu – ranní vítr konkrétně rychlostí 3,8 m/s (13,68 km/h), která jistě sama o sobě nepatří k chladotvorným. Tuto roli dnes převzal mrazík, zprvu sedmistupňový.

Bělostné vyladění Boubína v každém případě dodalo celé krajině …

… velmi sváteční atmosféru, …

… která jistě v týdnu, jejž zakončí první adventní neděle, bohatě padá na úrodnou půdu.

22. listopadu:

Předposlední listopadový týden má přinést sněžení … ve vyšších polohách se bílá nadílka udržela již dnes.

21. listopadu:

Ranní záběry boubínských kamer skutečně potvrdily výrazný ústup včerejší inverzní hladiny, takže zajímavější zážitky rozhodně sliboval večerní výstup. Nad Vimperkem, dle očekávání probuzeným do nedělního slunečna, se v průběhu dne začalo zatahovat a teprve nad Korkusovkou příroda naznačila, co má tentokrát ohledně oblačnosti za lubem.

Pohled z téhož místa pod vrcholem jako včera nabídl opět slunečními paprsky zlacenou inverzní hladinu, …

… ale současně bylo jisté, že z rozhledny už bude vše vypadat jinak.

Oblačný oceán se přece jen držel o něco dále od Boubína …

… a jeho níže položená hladina odkrývala na obzoru více nežli předchozího večera.

Pominulo též atmosférické zrcadlení, …

… což ale z výtvarného hlediska bohatě vynahradila znatelně více zčeřená, …

… barevně tónovanými vlnkami posetá hladina pod Alpami.

Bobík dnes nemusel řešit otázku, zda mu bude dovoleno nadechnout se, a téže volnosti si užíval i Knížecí stolec na obzoru za ním.

Málokdo by možná v těch kouzelných okamžicích předvídal, …

… jakou že to proměnou …

… dnešní večer vyvrcholí.

Dvojí pokles – tedy poměrně výrazný teplotní a o něco mírnější západního větru – na rychlost 4,8 m/s (17,28 km/h), střídanou ovšem občasným takřka bezvětřím, představoval oproti včerejšku zlepšení, čímž opět potvrdil, že pocity chladu padají v drtivé většině na vrub právě rychlosti větru.

Znovu lákalo vyčkat východu Měsíce, dnes o půl hodiny posunutého, ale zrovna v onom mezičase přišlo nečekané finále celého večera – hustá inverzní mlha zabubnovala k mocnému nástupu, …

… jehož výsledkem nakonec bylo nepropustné sevření nejen boubínského vrcholu, ale celé hory spolu s okolní krajinou. Tedy v porovnání s předcházejícím večerem přesně opačný scénář, který vyústí pro změnu v deštivé i sněhové probuzení do nového týdne.

20. listopadu:

Pod šedivě zataženou sobotní vimperskou oblohou jen čirá fantazie připouštěla, že kdesi vysoko by přece jen mohlo být možno potkat se se sluníčkem. Pohledem od Korkusovky Boubín – neboť předmětem patřičných úvah byl samozřejmě on – prozradil své zanoření po samé úpatí do husté mlhy, jež, jak dále vyšlo najevo, zalila i Kubovu Huť. Ale právě tím svítala naděje, že samotného boubínského vrcholu by se podobný výjev týkat nemusel. A také netýkal.

Volné nadechnutí nad slunečními paprsky bohatě zalitou rozsáhlou inverzní hladinou bylo skutečně kouzelné, …

… stejně jako první pohled západním směrem z věže, tentokrát poměrně bohatě zaplněné nadšenými návštěvníky.

Ve vzduchu se však vznášelo cosi víc nežli jen zvolna doznívající fantastická hra světla a barev na vlnách oblačného oceánu. Hlavní role velkolepého večerního finále …

… čekala na viditelné alpské vrcholy, již teď uvyklému oku naznačující nejednu tvarovou změnu oproti obvyklému stavu.

Ze západních příhraničních vrcholů se výsady volnosti dostalo jen špičce Velkého Javoru.

Nu a nad zatopeným prostorem mezi Smrčinou a Plechým se vkrátku rozběhla série úžasných proměn, …

… podobně jako na protilehlé straně neviditelné Trojmezenské hornatiny nesoucích jediného společného jmenovatele – atmosférické zrcadlení neboli fata morgánu.

Za vzrůstajícího soumraku náhle mírně klesající hladina propustila nad sebe také špičku Bobíku …

… a poté už pokračování fantastického divadla převzal do své režie vycházející a nad hladinu vyčnívající špičku temelínských par ozařující měsíční kotouč, jež včerejšího dopoledne završil úplňkovou fázi.

Tedy zvát jej kotoučem se v prvních okamžicích zdálo poněkud nevhodným, ale na vině nepřehlédnutelnému zkreslení byly právě zmíněné podmínky k atmosférickému zrcadlení, …

… projevujícímu se ostatně i na samotné zřetelně viditelné měsíční krajině.

A opět to zase byl jen vítr – tentokrát západní o rychlosti 5,3 m/s (19,08 km/h), kdo za poměrně příznivé a druhé půli listopadu běžně neodpovídající teploty vzbouzel pocit většího chladu.

Magické zážitky slibující noc podle všeho přinese výrazný odliv inverzního oceánu, jenž níže položeným lokalitám včetně Vimperka nadělí slunečné probuzení. Ale zítřek může v čase odpovídajícím dnešnímu vše opět obnovit – však uvidíme .

19. listopadu:

Studený potok, vlévající se do Vchynicko tetovského kanálu, dělá čest svému jménu po celý rok.

18. listopadu:

Včera zde zmiňovaná boubínská oblačná čepice se počala trhat teprve dnešního rána, …

… avšak nikoli definitivně, ba ani na delší dobu.

Celkový vývoj hned od počátku signalizoval, …

… že by mohlo dojít k opětovnému sevření vrcholu naší hory …

… další neprůhlednou clonou.

A to se také nakonec krátce po deváté i stalo.

Všudypřítomné kouzelné námrazy vypovídaly o tom, že byly stvořeny západním prouděním. A z téhož směru vál i aktuální vítr o rychlosti 4,1 m/s (14,76 km/h).

Pokud se vrchol Boubína jevil pohledem zespoda jako bílý, …

… způsobovaly to právě pestré a bohaté sestavy námraz.

Po nějakém případném dalším sněhu tu zatím není památky.

Ještě před polednem bylo možno vypozorovat, že Boubín je stále obklopen bohatou oblačností, jež hned tak nehodlá ustoupit.

17. listopadu:

Stačí jediný den a Boubín v jinak známém panoramatu připomíná všehovšudy světlejší skvrna v masivní šedé oblačné cloně, značící na vrcholu hory celodenní poctivou neprůhlednou čepici. Nezbývá tedy než vyčkat, až se zase zdvihne, a těšit se na další případné barevné zázraky.

16. listopadu:

Čím hustší a vlezlejší mlha dole, tím krásněji může být nahoře … časně ranní Boubín to opět potvrdil způsobem, který by sebelépe míněná další slova jedině rušila …

Jedině zde je záhodno upozornit na působivě do celkové scenérie zasazené antikrepuskulární paprsky …

… a zde pak dodat, že to vše neúnavně provázel jižní vítr, svou svižností dosahující až 6,4 m/s (23,04 km/h).

Komu by se chtělo ze vší té opojné krásy zase zanořit nazpět dolů? Ale sluníčko dávno usilovně pracuje na tom, aby se ulevilo i těm, kdož nemají možnost vyběhnout si vzhůru za ním.

15. listopadu:

Není pohledu, z nějž by jasně nevyplývalo, …

… že listopad se nám zkrátka půlí za mimořádně silných a houževnatých mlh.

14. listopadu:

Druhý listopadový víkend vrcholil ve znamení všudypřítomné husté mlhy, a třebaže se v průběhu nedělního podvečerního stoupání na Boubín chvilku zdálo, že by mohla povolit a vyklidit prostor sluníčku, …

… vrchol dal jednoznačně najevo, že jej se to rozhodně týkat nebude.

A tak se jediným smysluplným snímkem z rozhledny stal tradiční teploměr. Mlha tu tentokrát přimrzala do nepříjemného kluzka, po němž se s chutí vozil i severovýchodní vítr o rychlosti 4,3 m/s (15,48 km/h).

V průběhu návratu náhle přece jen prozářil šedočernou tmu měsíční svit, v trhlinách provázený i hvězdičkami.

Do úplňkové fáze zbývá ještě pět dní – nastane v pátek 19. listopadu v 09:57, ale i dnes už dorůstající kotouč měl co nabídnout, a významně tak přispěl k magické atmosféře mlžných kouzel.

13. listopadu:

Kouzla jiter strávených nad hranicí působnosti mlhy, …

… v symbióze slunečních paprsků s mrazíkem, …

… vždy přinášejí výjimečné zážitky, …

… jaké se opouštějí jen velmi těžko.

12. listopadu:

Poslední dny nám dávají na výběr …

… mezi únikem do výšin, …

… odkud můžeme s nadhledem pozorovat rozsahem proměnlivé inverzní dění, …

… a návratem zpět dolů, …

… kde postačí nalézt ta správná místa, …

… která sama o sobě vydávají dosti výmluvná svědectví o tom, …

… že i mlha dokáže člověka chytit za srdce.

11. listopadu:

Svatomartinský Boubín měl od samého svítání připravenu nejen neuvěřitelně silnou barevnou atmosféru, …

… ale též nadílku atmosférického zrcadlení, jímž se z dvousetkilometrové vzdušné vzdálenosti přihlásil známý Klosterwappen.

Panují-li podmínky pro výše zmíněný jev, lze s nemalou nadějí očekávat též zelené záblesky nad vycházejícím sluníčkem. Ty se také skutečně dostavily …

… a jejich postupné propojování …

… se stoupajícím slunečním kotoučem …

… představovalo bez přehánění famózní podívanou.

Alpské siluety dnes kryl jemný opar, …

… dávající vyniklnout též slunečním paprskům.

Současně nebylo pochyb, že se tu rodí mocný inverzní oceán, …

… který může v příštích dnech dosáhnout až k Boubínu.

Svatovojtěšský kostelík již na něj hledí oběma směry, jako by se nacházel na ostrově velmi proměnlivé rozlohy.

Inverze se ovšem týkala také teploty, výrazně zde převyšující pouhý jeden stupeň nad nulou, který ukazoval teploměr na počátku cesty ve Vimperku. I tam lze samozřejmě očekávat vzrůst, ale sotva k boubínským hodnotám. Západní větřík nepřekročil 3,3 m/s (11,88 km/h).

Den se tedy opět zařadí ke krásně slunečným, jen svatý Martin letos svou tradici nenaplnil.

Leda bychom mu přiznali dušičkové předběhnutí, jehož velmi sporadické pozůstatky tu místy jakž takž symbolizují pověstného bělouše, místo něhož si milý světec každopádně tentokrát osedlal hnědáka.

10. listopadu:

Další z jiter, jejichž atmosféru režíroval mimo jiné i mrazík, …

… vyústilo v krásný slunečný den.

9. listopadu:

Ještě i listopad může přinášet silné ozvěny vzdáleného léta …

8. listopadu:

Těžko zvát mrazivý svět jinak nežli kouzelným …

7. listopadu:

V rámci tohoto podzimu se stále ještě lze dočkat okamžiků, které v jednodenním rozmezí velmi silně kontrastují s předešlými.

6. listopadu:

Další oteplení opět způsobilo v boubínských lesích deštík, …

… jen z menší výšky – jak odtával sníh spolu s námrazami z větví včera ještě bíle obalených smrků.

Jako by tu jakási tajemná rusovláska – snad lesní víla – rozprostřela své vlasy po bělostném polštáři …

Celodenní blankyt s nadýchanými obláčky se s večerem proměnil v temou, až fialovějící pokrývku, sotva propouštějící nad obzorem stopy slunečního loučení.

Avšak ani za té situace …

… nezůstaly očím utajeny známé siluety majestátních Alp.

A pak už se začala postupně rozsvěcet lidská obydlí … zde v Bischofsreutu.

Temelínská elektrárna v těch potemnělých kulisách …

… působila dojmem mohutné zaoceánské lodi … jen s poněkud netradičně usazenými komíny.

Své údolí prozářil také Vimperk.

Celá ta vpravdě magická atmosféra se nesla za téměř dokonalého bezvětří. Občasné západní dýchnutí nedokázalo anemometr přimět k vyšší hodnotě nežli 0,1 m/s (0,36 km/h). Mrazík si své pozice udržel, třebaže i on byl nucen přiznat oteplení. Má však před sebou celou noc na to, aby opět trochu přitvrdil, což do rána nepochybně učiní.

5. listopadu:

Třebaže se původní dušičková bělostná nadílka na Boubíně v plném rozsahu neudržela, …

… bylo zcela zřejmé, že i nadále tu vše, co v nižších polohách mělo podobu čerstvého deště, …

… dostávalo podobu čerstvého sněhu.

K němu se pak vlivem panujících teplot …

… přidružily i půvabné námrazy.

Sněhoměrné tyče na svou nejpilnější práci samozřejmě teprve čekají, …

… aktuálně zcela pochopitelně zaznamenaly úbytek.

Na souvislou sněhovou pokrývku si tu ještě nějaký čas počkáme.

Však námrazy se svou přírodní krásou bohatě postačují.

Rozhledně dodaly sváteční ráz …

… a teploměr si s ohledem na naměřenou hodnotu sotva mohl přát působivějsí kulisy. Západní vítr svými nárazy o rychlosti 8,2 m/s (29,52 km/h) …

… celou, byť do nezdolné mlhy ponořenou zimní atmosféru jedině umocňoval.

Dokonce i pavoučí výtvory v přízemí rozhledny …

… nabyly zásluhou mrazíku svátečního vzhledu.

S ubývající výškou zůstávalo už jen u poctivé mlhy v okolních lesích …

… a pohled od silnice na Korkusovku dovysvětlil, proč dnes rozhledna nemá šanci dočkat se též nebeského blankytu.

4. listopadu:

Meteorologové straší deštěm, …

… ale určitě nás v průběhu dne nečeká jen voda z nebes.

3. listopadu:

Stačil by snad jediný pořádný vítr a již tak chřadnoucím barvám podzimu by odzvonilo.

Pradávnýma rukama poskládaný kámen by o tom mohl vyprávět …

2. listopadu:

Není tomu poprvé, kdy šumavské uplakané počasí dole znamená bílo nahoře.

Potvrdily to i letošní Dušičky, …

… a schválily tak mimo jiné i opětovnou instalaci boubínských sněhoměrných tyčí, …

… hned majících co na práci.

Druhý sníh (s prvním jsme se tu setkali ve velmi symbolické podobě již 12. října – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18694) už se na Boubíně představil …

… v mnohem bohatší a výraznější podobě.

Jen mlžná čepička vzdorovala ješětě i o pověstné jedenácté – teď již pocitvě středoevropské, ale k svému vítězství přece jen sílící sluníčko …

… aspoň dostalo skvostné příležitosti k nejedné bílé duze.

Západní vítr se proháněl kolem rozhledny opět rychlostí 6,7 m/s (24,12 km/h), ale nijak zvlášť tím neakcentoval pocit mrazíku, k němuž naopak vyzýval teploměr.