Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala
30.června:
Polovina roku 2013 je za námi. Její poslední měsíc patřil dozajista k nejpestřejším, uvážíme-li, jak nás přivítal a kolik výrazných změn, ba přímo zvratů na relativně malé ploše připravil počínaje velkou vodou, přes řadu pro dané období netradičních atmosférických jevů až k parné letní atmosféře minulého týdne, již ovšem vzápětí zase ochladil. Dnešní rozloučení z Boubína slibuje další příděl pěkného počasí – jestli je však budeme moci nazvat z teplotního hlediska v pravém slova smyslu létem, je otázkou …
29.června:
V první prázdninový den jako by se Šumava rozmýšlela, jakou ukázat tvář …
Po rozpačitém začátku se však přece jen chvilkami rozzářily její louky plné arniky …
… či hadího kořene.
Jen na teplotu, která by lákala ke koupání, si asi ještě budeme muset chvilku počkat.
28.června:
K momentálně zrovna kvetoucím ozdobám šumavských lesů náleží mimo jiné i pstroček dvoulistý, řazený jednou mezi liliovité, jindy mezi konvalinkovité byliny. Abychom zjistili, že jeho půvabná kvítka také příjemně voní, musíme se k němu sklonit – nedorůstá totiž přílišné výšky. Za zmínku pak stojí též lidová pověst, podle níž listy pstročku symbolizují dvě děti, které se ztratily v lese.
27.června:
V čase, kdy jsou pro žactvo a studentstvo doslova za dveřmi hlavní prázdniny a pro ostatní nastává doba dovolených, jistě každý toužebně očekává změnu počasí k lepšímu, tedy opět do pravé letní podoby, jejíž ochutnávka se konala v minulém týdnu. Co na to Boubín? Inu, trochu dnes časně zrána jednoho ne snad přímo zmrazil, ale pouhé tři stupně nad nulou jsou na konci června věru poněkud nízkou teplotou – a ke všemu se zdálo, že na některých dalších šumavských vrcholech by možná mohla vládnout ještě o něco nižší. Kompletně zatažená obloha pak nabídla všehovšudy dva světlejší průzory, a to nad Vimperkem …
… a na východním obzoru mezi slabě se rýsujícími temelínskými parami a Libínem.
V místě, kde se mělo okolo páté hodiny ukázat sluníčko, zprvu jako by hrozilo souvislé zataženo, ale v daný čas se přece jen objevil důvěrně známý krvavě (jak už bylo na stránkách této fotokroniky v minulosti jednou zmíněno, není v moci digitálního fotoaparátu zachytit v takovém okamžiku věrně to, co je ve skutečnosti viděno – sluneční kotouč vyjde na snímku vždy nepřirozeně bílý nebo žlutý) zářící bod …
… a záhy kolem sebe vytvořil další rudnoucí úzký horizontální pás, jehož šíří současně vymezil vlastní všehovšudy chvilkovou viditelnost.
Vimperští v tu dobu jistě netušili, že po celém z Boubína obhlédnutelném obzoru mají právě oni vzácnou výsadu nacházet se v poli teoretické působnosti slunečních paprsků, které vinou jinak souvisle uzavřené oblačnosti nikam jinam s podobným důrazem nedosáhly.
Jen onen východní horizontální pás se postupně dále rozšiřoval nad Libín a zachovával si stále načervenalý odstín, svědčící o výrazně vyšší hustotě sluníčku clonících mraků.
Případní lovci fotografických senzací by tedy byli s největší pravděpodobností zklamáni tím, že bezmála hodinu od slunečního východu se pro ně nic zásadního či dramatického na obloze neděje. Ale ono se dělo, a nemálo. Pozorovat v celkovém posvátném klidu sice pomalé a tím pádem zdánlivě nepostřehnutelné, ale každopádně působivé proměny nebeských tvarů a barev včetně s nimi souvisejících světelných proměn krajiny …
… bylo v pravém slova smyslu labužnickým soustem a zároveň úžasným balzámem na duši. Pravé léto se sice zatím zjevně nekoná, ale jednoznačná nadvláda dosavadních dešťů nepochybně utrpěla trhlinu, která dozajista postupně povede zase k vyšším teplotám a vydařenějším dnům až po ty, jejichž stoprocentně letním parametrům nebude možno nic vytknout 🙂 .
26.června:
Šumava – to je přece především vůně dřeva 🙂 …
25.června:
V odpoledních hodinách se krátce ukázalo, …
… že by dešti co nevidět mohl dojít dech a opět se dočkáme slunečných dní, lákajících třeba k cestování.
Zatím však v jejich očekávání stále můžeme věnovat svou pozornost nejrozmanitějším drobnůstkám, které pro naše oči právě déšť zvýrazňuje 🙂 .
24.června:
Studené deštivé počasí s šedivou zataženou oblohou je ideální situací k prověření základního životního předpokladu, zda se místo poddávání nelibým náladám, jaké taková situace může namnoze vyvolávat, dokážeme naopak radovat z maličkostí – tedy třeba příležitostně potěšit oko pěkně vybarveným chorošem, který je sice v principu dřevokaznou houbou, ale současně nepostrádá svůj specifický půvab … 🙂
23.června:
Ani Boubín noci svatojánské se nedal zahanbit, a třebaže nepřinesl zrovna bájné zlaté kapradí, …
… nezůstal správné tajemné atmosféře nic dlužen.
Byla očekávána změna počasí …
… ve smyslu ochlazení a deštiva – výjevy na obloze to vše jen potvrzovaly, ale i tak patřily zásluhou několikapatrových mračen, ustavičně měnících fantastické tvary i barvy svých jednotlivých vrstev, k úchvatným. A teplota skutečně poklesla na jedenáct stupňů …
Navzdory oblačnému dramatu nad hlavou a všude okolo vládla na vnitrozemském směru pozoruhodná dohlednost do dáli.
Veškeré přebohaté srážkové příděly k nám putovaly poháněny jihozápadním větrem.
Vnitrozemí však má v daném okamžiku, jak se zdá, zatím klid, …
… zato na pohraničním směru lze hladce zjistit, kde všude už se spouští bohatá závlaha.
A ve všem tom oblačném dění stále zanechává svou stopu i sluníčko, …
… jen zase jednou není jisté, zda mu bude přáno ukázat se v okamžiku rozloučení v celé kráse.
Nad Trojmezenskou hornatiou je stále temněji, …
… až člověk s povděkem kvituje, že na Boubíně dosud prakticky nespadla ani kapka, …
… takže se může v klidu oddávat sledování oblačných proměn …
… ve všech směrech.
Náhle se však zdá, že nejen pozoruje, ale je též sám pozorován …
Také Volarští už dostávají svůj vodní příděl …
A jakže to tedy dopadne se zapadajícím sluníčkem? Zdá se, že dnes má přece jen cestu k viditelnosti zavřenou, …
… ale nakonec si ji přece našlo …
… a pravá svatojánská noc mohla začít .
22.června:
První letní sobota sice začala deštivě, ale nakonec celkově nedopadla (aspoň na Šumavě) tak mokře, jak nás strašily předpovědi rosničkářů. Naopak ji určitě lze charakterizovat jako slunečnou. Teprve v podvečer se situace zajímavým způsobem změnila a jednoznačně zavelela k cestě na Boubín. Ta sama o sobě proběhla za vytrvalého deštíku, ale jako vždy stála za to – nahoře čekala odměna, a to doslova jako hrom, neboť ze dvou stran fantastické scenérie, která se kolem dokola zjevila, skutečně co chvíli hřmělo. V průběhu večera pak situace na obloze dokonce místy budila zdání, že by mohlo spustit i přímo nad věží, rozuzlení však nakonec bylo jiné …
Shora se zdálo, že Vimperk byl bouřkových aktivit ušetřen, jistě však nikoli deště … pohled směrem k němu a dále do vnitrozemí patřil po celou dobu k nejzajímavějším.
Luzný byl přes vše, co se na obloze neustále dělo a měnilo, nepřetržitě dobře viditelný, po nějaké době se k němu vynořily i Roklany.
Právě tento nejspodnější mrak působil zprvu dojmem, že se chystá nasunout nad rozhlednu, nakonec se ale roztáhl do stran a rozplynul.
Uprostřed vší temnoty o sobě začalo čím dál více dávat vědět sestupující sluníčko, nicméně se vnucovala otázka, zda bude samo v okamžiku svého západu k vidění.
Odpověď přišla nad Bobíkem, ačkoli právě tam bylo od samého začátku nejtemněji.
Náhle se totiž vysoko nahoře zčistajasna objevila modrá obloha …
… a totéž vzápětí následovalo i na protější straně. Jen Vimperk pro změnu momentálně zmizel.
Načervenalý pruh nasvědčoval tomu, že sluníčko se přibližuje k dobře viditelnému obzorovému horskému pásu, …
… ale stále nebylo jisté, nezastoupí-li mu nakonec cestu další, rychle se přesouvající oblačnost.
Potemnělá obloha ovšem připravila skvělé finále …
Vstup do léta roku 2013 se tedy na Boubíně vydařil skutečně skvostným způsobem 🙂 .
21.června:
Původně avizovaná další bouřka si nakonec zjevně vše rozmyslela, takže místo zlověstně se tvářících předúsvitových mraků, které ostatně s velkou pravděpodobností nemalá část národa stejně zaspala, ovládlo od samého rána oblohu sluníčko.
Vydrželo na ní v den letního slunovratu (kterýžto nastal přesně v 7:04) zářit bez přestání, třebaže se mu o stálou společnost i nadále starala nejrozmanitější mračna – dodejme ovšem, že společnost nanejvýš působivou, ba oku lahodící. Došlo i na splnění předpovědi, že se zmírní nesnesitelná dusna předcházejících dní, …
… takže šumavské lesy se navrátily ke své osvěžující úloze – upřesněme, že co se týče těla, …
… neboť osvěžení ducha, jak ostatně každý pravověrný Šumavák dobře ví, zaručují neustále, tedy za každého počasí a v kterékoli roční době.
Opět nebylo v lidských silách odolat touze spatřit veškeré to oblačné dění z místa nejvýše v našich horách položeného …
… a ke všemu se ukázalo, že podobné touze nepodléhá zdaleka jenom člověk, …
… nýbrž rovněž zajímaví zástupci bohatě rozvětvené, pestré hmyzí říše. Zde konkrétně střeček hltanový (Cephenemyia stimulator), parazitující na srnčí a jelení zvěři, jíž klade svá vajíčka do nozder. Vylíhnuvší se larvy pak přežívají přichyceny zvláštními háčky v hltanu hostitelského zvířete, odkud se po dosažení cca třícentimetrové velikosti přestěhují zpět do nozder či úst, vypadávají ven a v zemi se následně zakuklí. Je téměř neuvěřitelné, že střeček svou letovou rychlostí údajně vysoce překračuje 100 km/h. Tím pádem je prakticky nepozorovatelný, pouze slyšitelný charakteristickým bzučivým zvukem. Zvěř se při jeho zaslechnutí plaší neboli, lidově řečeno, „střečkuje“. Je to jen další z důkazů hluboké moudrosti přírody, která vybavuje své tvory přirozenými instinkty – ačkoli srncům či jelenům nehrozí zrovna od tohto hmyzího druhu bodnutí, přesto cítí ohrožení a instinktivně se mu snaží bránit.
Ve hře byl mimo jiné příslib deště (ze strany rosničkářů) a s ním i zvědavost, dojde-li svého naplnění.
Nejsilnější výpovědní hodnotu tak měla stále se proměňující oblačná seskupení, …
… skutečně chvílemi opravňující k pomyšlení na deštivý večer.
Nu, pár kapek v čase ocelově temného slunovratového západu skutečně spadlo … otázka deště tím pádem zůstává otevřena na noc i zítřejší den.
20.června:
Kdo se to dívá v očekávání odpolední bouřky nad vimperským zámkem severním směrem – záhadný mořský živočich s otevřenou tlamou, nebo renesanční šlechtic v klobouku s pštrosím pérem, možná sám pan Joachim Novohradský z Kolovrat 🙂 ?
Ať už onen předchozí mrak vyvolal jakoukoli představu, jisté je, že bouřka se dostavila – ovšem opět dále, tentokrát západněji od nás, třebaže si tu zabrumlala o něco výrazněji nežli ta z předvčerejška. Ba dokonce i sprchlo – ve městě spíše ovšem jen k symbolickému spláchnutí prachu. Večerní Boubín pak Vimperk a okolí ukázal v oparu, …
… zatímco jižní hraniční hory na tom tentokrát byly z daného hlediska mírně lépe.
Hledat však zapadající sluneční kotouč bylo zbytečné, dnes byl dokonale cloněn. Nebránilo mu to ale v působivé tvorbě v okolních mracích, …
… které se nakonec jakoby zakously samy do sebe – tedy konkrétně sluncem ozařované zvláštní fantastické stvoření do temného pole pod sebou, nenechávajícího i zásluhou občasného zablýsknutí nikoho na pochybách o tom, že bouřka kdesi v dáli ještě zdaleka neřekla poslední slovo. Ostatně i celková atmosféra tu dnes působila ve srovnání se včerejší odlišně – ačkoli bylo z mnoha viditelných důkazů zřejmé, že i na Boubíně odpoledne zapršelo, a to podle všeho poměrně vydatně, nedošlo k zřetelnému ochlazení. Teplota naopak stoupla o jeden stupeň a celkově se nedalo hovořit o osvěžujícím pocitu – bylo stále dusno.
V jednom se ale včerejšek přece jen zopakoval, ba dokonce v dokonalejší podobě: k Bobíku opět zamířily antikrepuskulární paprsky, dnes ke všemu zřetelně viditelné – inu, oblačnost na druhé straně byla nejen znatelně bohatší, ale též poněkud jiného charakteru, který umožňoval výraznější probarvení.
A zatímco Vimperk se dál nořil do nafialovělých mlhavých temnot, …
… protější strana se i navzdory postupujícímu stmívání jevila stále dostatečně kontrastní, takže nebylo problémem náhle zjistit, že vzpomenuté paprsky tvoří vlastně trojitý svazek, svědčící o tom, že zvolna uhasínající sluneční svit se opřel o jakýsi neviditelný oblačný trojzubec.
19.června:
Tropy pokračovaly i dnes, a to, jak se zdálo, se stále vzrůstající tendencí … ani večerní podboubínský les se zprvu netvářil, že by bylo v jeho moci nabídnout nějakou zásadně chladnější osvěžující alternativu.
Vrchol ovšem překvapil – oproti včerejšku v tentýž čas především ochlazením na příjemných devatenáct stupňů za přispění mírného větříku …
… a současně též malou atrmosférickou lahůdkou, byť méně pozornému oku skrytou: povšimněme si tenkých tmavých krepuskulárních paprsků, mířících od zapadajícího Slunce vzhůru jižním směrem.
Na protější straně situace vyžadovala ještě pozornější a soustředěnější pohled, jehož odměnou však byly sice slabounké, ale přesto viditelné antikrepuskulární paprsky, sbíhající se od jihu ke špičce Bobíku, ke všemu shora po celém obzoru ozdobené Venušiným pásem. Tentýž jev, ovšem v mnohem výraznější podobě (neboť za mírně jiných, z hlediska jeho viditelnosti příznivějších podmínek), byl shodou okolností pozorovatelný loňského 16. června – viz http://archiv.vimperk.eu/vimperk-pod-kulturne-historickym-drobnohledem/fotokronika-jana-tlaskala/5021-fotokronika-jana-tlaskala-cerven-2012.html .
Je velmi pravděpodobné, že zítřejší dopoledne k nám bude milosrdnější, co se týče vedra, …
… ale odpoledne, v němž si ten ranní ústupek teplota opět vydatně vynahradí, by nebyla žádným překvapením řádná bouřka.
18.června:
Dnešní celodenní vedro už vyústilo v odpoledních hodinách v bouřku – odehrála se na šumavských hranicích a občasným brumláním se prozradila i v zataženém Vimperku. Odolat tím pádem pokušení boubínského výšlapu s následným zhlédnutím situace na obloze bylo zkrátka nemožné.
Navzdory bezmála dramaticky vyzdobené západní straně přitahovala pozornost více strana jižní – dějiště vzpomenuté bouřky. Něco bylo stále ve vzduchu …
Marným nebyl ani pohled k Bobíku, přesněji řečeno nad něj.
To nejlepší se však přece jen mělo dít na jihu … další obrázky, zachycující střídavě proměny na obou směrech, zejména pak fantastickou práci zvolna sice mizejícího, ale stále skvostně aktivního sluníčka na jižní oblačnosti, už zajisté nepotřebují komentáře.
Zítra se těšme na další příděl vedra … 🙂
17.června:
Konečně pravé letní vedro dnes možná leckoho navnadilo k ochlazení v lese, ovšem o mnoho chladněji tam, máme-li mluvit třeba o lese podboubínském, ve skutečnosti nebylo.
Zásluhou poctivě se snažícího sluníčka se tu však nabízela nejedna zajímavá podívaná, …
… inspirující navíc často k všelijakým úvahám ze světa boubínských pověstí. Např. zde by mohla klidně být jedna z někdejších tajemných skrýší obávaného loupežníka Janečka 🙂
Vrchol pak nabídl rozřešení otázky, kam se poděla všechna mračna, která ještě okolo páté hodiny odpolední v hojném množství naoko bezmála hrozila bouřkou. Něco málo zůstalo na obzoru nad hraničními horami a současně je zřejmé, …
… že se tu opět chystá působivý Venušin pás.
Také na západní straně se potuloval nebem osamělý oblačný poutník – cirrus měnící postupně velikost i tvar, ponejvíce ptačí.
V okamžiku slunečního západu bylo zřejmé, že zítřejší východ se odehraje v těch samých kulisách …
V této chvíli ovšem nezbývá nežli popřát dobrou noc 🙂
16.června:
Půlnoční déšť spolu s následným jihozápadním prouděním nám hned v zárodku pokazil nedělní počasí.
Na Šumavu připutovala z alpského směru bohatá mlžná nadílka, …
… která stihla dokonale poschovávat prakticky veškeré vrcholy v dohledu z Boubína, …
… na nějž se střídavými úspěchy útočila taktéž.
Vítr, který ji sem přiháněl, však současně zasahoval i proti ní, …
… když co chvíli úspěšně narušil její celistvost a stále tak živil naději na modrou oblohu. Nakonec ovšem ani on nezabránil sevření rozhledny neprostupnou clonou, …
… měnící zabarvení od bezmála temnoty po růžové příznaky sílící sluneční aktivity.
Sluníčko se nakonec v prchavých okamžicích přihlásilo, ale většinou velmi nesměle, …
… takže polapit aspoň slabou korónu bylo tentokrát docela těžké, …
… neboť mlha měla jasnou převahu a svým neustálým přeléváním vytrvale dávala najevo, že k výraznějšímu světelnému kouzlení jaksi nemá náladu.
Ani sám hlavní světelný zdroj nebyl v potřebné kondici, krom mlhy měl dostatečně co dělat navíc s vyšší oblačností.
Také atmosféra zpáteční cesty se zprvu tvářila nesmlouvavě, …
… ale severovýchodní směr nakonec přece jen ukázal příznivější tvář a v řídnoucí mlze odkryl dohlednost až k Temelínu, ba za něj.
Ačkoli tedy můžeme dopoledne počítat se střídavě zakaboněnou oblohou, z níž i chvílemi zaprší, …
… kolem oběda by se situace mohla začít viditelně zlepšovat. Kdo se pak k večeru vydá třeba kolem Johnova kamene, s velkou pravděpodobností si na rozdíl od tohoto snímku dosyta užije slunečních paprsků 🙂 .
15.června:
Sobota, v níž si Vimperk připomíná 750. výročí první historicky doložené písemné zmínky o sobě, …
… nachystala nejen úžasně teplé počasí, ale též spousty fantastických oblačných výjevů na obloze.
Jen návštěvnost slavnostního zahájení mohla být hojnější … snímek je nicméně v tom ohledu samozřejmě pouze symbolickým, diváků přišlo přece jen více …
Noci, jako je tato, jsou ovšem stvořeny především k posezení u ohně … 🙂
14.června:
Po chvilkovém ranním zachmuření, ba i náznaku deště se Vimperk přece jen chystá na zítřejší zahájení svých velkolepých oslav …
… ve slunečném duchu.
13.června:
Krásný, konečně zase teplý a slunečný den se na Boubíně může ohlásit třeba takhle …
Sluníčko má zpočátku náročnější cestu vzhůru, …
… neboť musí napřed proklouznout Venušiným pásem, …
… který je tentokrát rozprostřen po celém obzoru, tedy i nad Plechým a celou Trojmezenskou hornatinou.
Po chvilce však do něj výrazně promluví sluneční paprsky, …
… začnou jej barvit a současně rozpouštět.
Pak nastává ten pravý čas k polapení sluníčka …
… na boubínských pasekách a v širém okolí.
12.června:
Tato mračna už zcela neškodně předcházejí změně počasí k lepšímu …
11.června:
Přísliby bouřek se zdají být v této části Šumavy zcela lichými …
10.června:
Devětsily odkvetly …
9.června:
Další z působivých úsvitů (pro milovníky přesných údajů hodiny ukazovaly 4:50) na Boubíně …
… mimo jiné potvrdil, …
… že závěr dne (ne-li ještě dříve) by se mohl nést v bouřkovém duchu.
Nabídl pak též malou rozcvičku očím, které by měly spatřit sice slaboulinký, ale přece jen viditelný náznak alpských siluet mezi Smrčinou a Plechým, …
… zatímco současně protáhl boubínský stín až na německou stranu Šumavy.
Pro úplnost zbývá jen doplnit destistupňové teplo s mírným východním větrem …
… a obraz počátku druhé červnové neděle na nejvyšším místě české Šumavy je hotov 🙂 .
Ráno slibovaný bouřkový závěr dne se nakonec jako už tolikrát odbyl víceméně jen symbolickým pobrumláváním, jemuž ovšem předcházel velmi efektní západ slunce.
8. června:
Tak slibně to už vypadalo … a nakonec se asi bouřky nedočkáme …
7.června:
Konečně nefalšovaný červnový den …
6.června:
„O svatém Norbertu chladna jdou ke čmertu“ praví nám lidová pranostika a jistě už by nebylo od věci, kdyby se do puntíku splnila. Na Boubíně to ovšem v čase 4:30 ještě zdaleka neplatilo, což ale s ohledem na příběh, který hned odspoda dokonale zamlžená hora zase jednou připravila, pranic nevadilo.
Vydatně, ba přímo vlezle mokrá mlha nahoře (tak trochu podle očekávání) zřídla a nastalá situace výrazně živila již dole zrozenou naději na možnost podívané z říše atmosférických ohybových jevů.
Svědčil pro to i dokonale čistý vrchol rozhledny, z nějž se vzápětí potvrdilo, …
… že rozhraní inverze a čisté oblohy kopíruje plus minus nadmořskou výšku Boubína, což byl ideální výchozí stav.
Nad Vimperkem pak čekalo pro příští výjevy přichystané mlžné promítací plátno, které se, poháněno větrem, po chvilce počalo zvolna zatahovat jihovýchodním směrem. Na všem, co mu stálo v cestě, se prakticky okamžitě začaly usazovat drobounké vodní kapičky a věž se náhle téměř na půl hodiny ponořila do tradiční bílé tmy. Vše už bylo jen záležitostí trpělivosti, …
… která se bohatě vyplatila. V 5:07 se prozradilo vyšlé sluníčko, a to podle očekávání zprvu drobnou …
… a v závislosti na příštím pohybu a hustotě mlhy pak sílící korónou.
Současně bylo pozorovatelné, že krom mlhy ještě svádí boj s vyšší oblačností.
V 5:19 už bylo zřejmé vítězství, mlžná clona řídla …
… a střídavě měnila svůj barevný nádech, to vše naštěstí jen na východní straně. Byl tedy nejvyšší čas obrátit pozornost opačným směrem, kde ještě stále přetrvával dostatečný díl výše zmíněného promítacího plátna.
Na něm se zprvu začala zjevovat tzv. bílá duha – tedy specifický druh, v němž jsou barvy spektra zobrazeny jen minimálně, …
… takže navenek působí jako převážně světlý či přímo bílý oblouk. Podle svého nejčastějšího působení bývá příznačně nazývána též mlžnou duhou. S ohledem na postavení slunce a rozprostřenost mlhy v těsné blízkosti věže nebylo možno prakticky obsáhnout plnou šíři tohoto krásného optického úkazu. Zbývalo jen počkat, jestli se objeví též finální „třešnička na dortu“, totiž sluneční gloriola, která měla rovněž všechny podmínky, totiž silně zářící, ničím nestíněné slunce, promítací plochu o náležité vlhkosti … a nakonec i bod, o nějž se slunce k vytvoření glorioly musí opřít. Tradičně jím bývá sám vrcholek věže, pokud je ovšem mlha od této dále.
Tentokrát posloužila coby odrazný bod přímo fotografova hlava.
Bleskové proměny okolní krajiny …
… by člověka …
… nepustily z rozhledny, …
… která navíc i sama nabízela další rozmanité působivé důkazy nemalé vzdušné vlhkosti, jež se zásadně spolupodílela na vší té viděné kráse.
Ale nebylo jiné volby než ponořit se zpáteční cestou opět do mlhy, sice ještě po nějaký čas prozařované sluníčkem, …
… ale čím níže, …
… tím hustší a vítěznější. Doufejme tedy aspoň, že nám ony dvě dnešní šestky přinesou skutečně teplé počasí, jak se na červen sluší. Jestli se sluníčko dokáže ze své výšky probít aspoň na chvilku až dolů do Vimperka, zjistíme podle všeho nejdříve odpoledne. Nemá k tomu zrovna lehkou cestu, ale současně taková možnost není nereálnou 🙂 .
5.června:
Konečně jsme se dočkali zase blankytu – ale cesta k němu nebyla jednoduchá …
4.června:
Už se nám zklidňuje i Teplá Vltava, …
… a co je nejdůležitější, na Šumavu se sice zatím velmi opatrně, ale přece jen začíná usmívat sluníčko.
3.června:
Někdy se třeba i pomněnka může náhle stát na chvilku vodní rostlinou – vody, kterou už plně napitá zem nevsakuje, se objevuje v podobě spousty nenadálých potůčků na lukách stále více než dost.
Důležitější je však pozitivní zjištění, že hladina Volyňky oproti včerejšku, jak se dá vypozorovat na březích, mírně poklesla, …
… což sice ještě neznamená definitvní uklidnění situace, …
… ale určitě příslib pro příští dny, v nichž by měly především ustávat i srážky.
Závěrem týdne se snad konečně dočkáme návratu všech deštěm již nepřiživovaných šumavských toků do původních koryt …
2.června:
Po neustávajícím nočním dešti, provázeném navíc silným větrem, asi nebyl prvního červnového nedělního rána nikdo překvapen skutečností, že hladina rozdivočelé Volyňky dostoupila výšky …
… splňující na některých úsecích podmínky II. stupně povodňové aktivity.
Po nejedné špatné zkušenosti z předchozích let je Vimperk tentokrát na nebezpečí případné povodně připraven, ovšem letošní pouť se tu zajisté nezařadí mezi vydařené.
Není divu, že vytrvalý déšť neodradil od návštěvy tradičních stánků jen mizivou hrstku nadšenců …
… vyzbrojených nezbytnými deštníky.
I sami zklamaní a posmutnělí provozovatelé pouťových atrakcí se shodli na tom, že něco takového nezažili za posledních pětatřicet let svého každoročního působení ve Vimperku.
Roztočený velký řetězák s všehovšudy asi třemi odvážlivci, ochotnými podstoupit jízdu připomínající spíše jakousi zvláštní sprchu, působil navzdory tradičně znějící pouťové hudební kulise vinou neustávajících vodních přídělů shůry poněkud nepřirozeně – normálním se ze všeho zdál snad jedině bazén v popředí, který ovšem ve skutečnosti vlastně bazénem původně být neměl.
Namísto pouťových radovánek se tak letos vnucují myšlenky plné obav z toho, co by mohla způsobit všechna ta uhánějící rozpoutaná vodní síla těm, kdož dále na sever od Vimperka nemají štěstí naší nadmořské výšky …
1.června:
Namísto pohledů do šedivé oblohy, z níž se k nám spouštějí tu slabší, tu silnější provazy vytrvalého deště, je zajisté příjemnější připomenout si uprostřed všeho toho mokra prvního červnového dne aspoň jedno oku příjemné pozitivum: voda znatelně oživuje barvy vší zeleně včetně té kvetoucí 🙂
Archiv Fotokroniky Jana Tláskala
{jcomments on}