Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove
30. června:
Čas předpovídaných veder se prolíná s časem rozkvetlých náprstníků …
29. června:
Po zprovoznění nového kubohuťského železničního viaduktu je zapotřebí zase přivyknout znovuoživení vimperských tratí, ale převažující měrou oranžové soupravy společnosti GW Train stále opticky neladí k šumavské krajině.
Když se ovšem rozběhne akce „Léto s párou“ a Vimperkem nezaměnitelným způsobem zahvízdá historická mašinka, …
… je to náhle zcela jiná káva.
Pranic nevadí, že domovským depem krásné parní lokomotivy jsou, jak napovídá nápis na její kabině, daleké Louny.
Celkem dvakrát dnes otočila cestu mezi Vimperkem a Kubovkou, …
… nežli se v odpoledních hodinách zase navrátila do výchozí stanice celé akce, …
… totiž do Protivína. A stihla při tom potěšit hned tři lidské smysly.
Vedle již vzpomenutého ucha samozřejmě též oko … a těm, kdož ještě pamatují aspoň doby postupného doznívání páry na železnici, též rozhodně nos.
28. června:
Noční idylka …
27. června:
Ani tentokrát nakonec nezahřmělo, jakkoli teplota stále vzrůstá.
26. června:
Příslibu mocných bouřek se za daných okolností naprosto nelze divit, ovšem jednou věcí jsou očekávání …
… a druhou výsledná realita. Ještě že je tu k nanejvýš efektní kompenzaci přichystán pozápadový sluneční koncert.
25. června:
Mohlo by se zdát, že za daného počasí očekává milovníky skal nefalšovaná výheň, …
… ale opak je pravdou.
24. června:
Slunečné projasnění může dát v krátkém čase prostor působivým dialogům.
23. června:
Opět jen potvrzeno, že milé Šumavě sluší každá nálada …
22. června:
Dávné lidové tradice stále více ožívají.
21. června:
Kdo chce zažít nefalšovanou tajuplnou, romantickou atmosféru, místy snad i s lehkým nádechem hororu, ten by si neměl nechat ujít návštěvu dvou zřícenin mlýnů na Sloním potoce.
První z nich nese název Jungův, některé prameny jej nazývají i Jungovou papírnou, a nachází se přímo při cestě, kterou je k němu nutno urazit cca 1,4 km zprvu po Zlaté stezce z Radešova. Zajímavý je ale především již původ názvu dnes Radešovského, kdysi však Sloního potoka, neboť slon rozhodně nenáleží k šumavské fauně. Z řady vysvětlujících variant se nabízí dokonce jedna velmi kuriózní, opírající se o odvážnou, avšak zcela nereálnou hypotézu zatoulaného slona z vojska proslulého starověkého kartaginského vojevůdce Hannibala, který, jak z hodin dějepisu známo, dokázal přejít s válečnými slony i Alpy. Avšak rozhodně netáhl do končin gabretských (Gabreta bývá uváděna jako název předcházející Šumavě), takže milý zatoulaný slon by k nám musel podniknout skutečně velmi náročný výlet. Pravděpodobnějším se jeví jiný výklad, podle nějž tudy kdysi putoval cirkus, jehož žíznivý slon kráčel právě oním potokem, z nějž co chvíli pil. Ani zde však ve skutečnosti nejsme na stopě pravdě.
Mlýn je každopádně ve svém současném stavu, obklopen, ba snad místy i téměř pohřben bujnou vegetací všeho druhu, …
… místem skutečně, jak již bylo předesláno, tajuplným, …
… ba jitřícím fantazii nejednou výzvou k spřádání nejrozmanitějších příběhů. Jeden z nich je právě oním slíbeným hororem, neboť na mlýnské (papírenské) zahradě prý již v druhé půli 19. století trojice zločinných tovaryšů pohřbívala zavražděné ženy, vesměs služky, z nichž napřed pod příslibem sňatku vylákala jejich úspory. Lidová tvořivost spojuje tyto hrůzné příběhy dokonce se jménem smutně proslulého vraha Huga Schenka, což je však prokazatelný nesmysl.
Na své si tu ovšem vedle milovníků hororů přijdou i pragmatičtí vyznavači sfér výlučně technických, …
… konkrétně architektonických. Třebaže se nacházíme v ruině, čím dál více podléhající zubu času, je rozhodně obdivuhodné, jak mnohé konstrukční prvky stále odolávají, třebaže pobývání v jejich blízkosti rozhodně není možno vnímat jako zcela bezpečné. S ohledem na povětrnostní vlivy by nepřekvapilo na některých místech i provalení jinak bytelně vyhlížejících stropních kleneb. Ale pokračujme podél Sloního – Radešovského – potoka tentokrát již lesní, místy opět vydatně zarostlou pěšinkou nazpět proti směru příchodu – k druhému mlýnu.
I zde po necelém půlkilometru vyvolá již setkání se zničenou včelnicí …
… a troskami obytného přívěsu skličující dojem, že tu došlo k vraždě, jejíž kulisy by za večerního šera byly naprosto dokonalé.
Mlýn nese v souladu s někdejším názvem potoka rovněž pojmenování Sloní – a teprve teď se dostáváme k jeho správnému vysvětlení. Nemlela se zde totiž mouka, nýbrž dřevo na štěpky potřebné pro sousední papírny. Z toho důvodu musel mít mlýn výrazně silnější složení nežli pro potřeby obilné mouky. Mlynář, hrdý na výkonnost své živnosti, prý dokonce zavěsil nad vchod obraz slona, mlýn nazval Sloním a podle něj dostal název i přilehlý potok co zdroj potřebné vodní energie.
Dnes se tu setkáme krom jiného i s dávnými kovovými pozůstatky všeho druhu, …
… přičemž k tajemné, ba rovněž hororové atmosféře …
… přispívá i novodobý, dávno nepojízdný, vegetací obrůstající buldozer, opuštěný zde ve zvláštní symbióze se stavební míchačkou.
Celé místo by i s předešlými nálezy bylo jistě možno zcela prozaicky označit za ohavnou nepatřičnou skládku, …
… ale, málo platno, ono prostě i v této prazvláštní nesourodé sestavě …
… má svým způsobem nesporné romantické kouzlo.
20. června:
Horko a voda …
… k sobě prostě náleží.
19. června:
Naše krásná Šumava je plna zajímavých neotřelých zákoutí.
18. června:
Škoda, že není v moci snímku zprostředkovat též omamnou vůni odkvétajících lip, …
… rozeznělých hojnými návštěvami rozmanitých zástupců hmyzí říše.
17. června:
Couvající Měsíc, zahalen v oparu, působil zasněným dojmem, i přes zákonitou rozostřenost ovšem přiznávajícím strukturu kráterů.
Obloha si podobně zasněný nádech podržela i v průběhu dne.
16. června:
Oproti včerejšku výrazné ochlazení, deštivo …
… a večerní obloha čaruje.
15. června:
Ohlášený nejteplejší víkendový den v rámci půlícího se června celkem pochopitelně lákal na Boubín, …
… odkud se většinou nejlépe zkoumají všelijaké situace, …
… počasí nevyjímaje.
Řada charakteristických příznaků, počínaje výrazným pocitovým dusnem, krom jiného předznamenávala i bouřkové aktivity.
Teplota spolu s nesmělým severovýchodním větříkem o síle 1,5 m/s (5,4 km/h) hovořila za vše.
Ještě že se nabízelo příjemně osvěžující prostředí …
… okolních lesů.
Vimperské odpoledne jen potvrdilo, co ranní hora avizovala.
Nepřehlédnutelné bouřkové aktivity ovšem město jako v drtivé většině případů minuly, …
… ba ani přidružený déšť v zásadě nijak neusnadnil práci majitelům žíznících zahrádek.
Teprve poslední výrazná večerní proměna oblohy se ukázala z výše řečeného hlediska slibnou – zalito přece jen bude.
14. června:
Za ideální dohlednosti je možno z Boubína spatřit cca 35 km vzdušnou čarou vzdálenou zříceninu hradu Rabí. Tentokrát se ovšem ve fotokronice nabízí pohled výrazně bližší, totiž ze židovského hřbitova města Rabí, …
… neboť v bývalé konírně hradu byla dnešním dnem slavnostní vernisáží zahájena putovní výstava, …
… která zde potrvá tři a půl měsíce.
Jedná se o společný česko-německý projekt vybraných čtyřiceti fotografů (po dvaceti z každé země), …
… mezi nimiž má to potěšení být zastoupen svým snímkem též autor fotokroniky.
Příštím působištěm výstavy se stane německý Regensburg.
Hradní konírna na Rabí je velmi působivou výstavní síní, …
… která hostila již jednu z předešlých výstav početnější skupiny šumavských fotografů.
Dvacet z nich zde tedy vystavuje již podruhé.
Samotný hrad, resp. zřícenina v péči Národního památkového ústavu, je úchvatným romantickým prostředím, …
… nabízejícím nejednu příležitost pro zajímavý, …
… třeba i detailní záběr.
Je pochopitelné, že k nejlákavějším z hlediska zaměření fotokroniky se řadí pohled z nejvyšší věže směrem k Boubínu. jenž se dnes ovšem ztrácel v mírném oparu za viditelnými modrajícími se vrchy Šumavského podhůří, takže bylo zřejmé, že ani z jeho rozhledny by nebylo Rabí k spatření.
13. června:
O pouhý den později by se mohlo zprvu zdát, že pohledy z Boubína se prakticky ničím neliší od včerejších.
Ale nebylo tomu tak – atmosféra už se jevila téměř pročištěnou, zproštěnou zaoceánských příměsí.
Zanedbatelným nebyl ani teplotní vzestup, doprovázený tentokrát severovýchodním větříkem, který v občasných dýchnutích roztočil vrtulku anemometru nepatrně rychleji – 3,8 m/s (13,68 km/h).
Jediný letošní pátek třináctého tak vyzněl v rozporu se svou lidově tradovanou pověstí naprosto báječně.
12. června:
Budování železničního viaduktu pod Kubovkou spěje mílovými kroky do finále. Již jsou položeny koleje …
… a probíhají úpravy jejich tradičního kamenitého okolí.
Betonová konstrukce se ještě dočká výsledného obložení připraveným trhaným kamenem, …
… ale tyto finální úpravy již mohou probíhat za obnoveného vlakového provozu.
Samotný beton by šumavskému přírodnímu prostředí jistojistě neslušel, …
… koneckonců nesluší ani městskému prostředí.
První jízda vlakem je naplánována na pondělí 16. června, ovšem silniční doprava si na plné zprovoznění bude muset počkat o něco déle, což je s ohledem na nutné úpravy vozovky plně pochopitelné.
Bohužel ale stále nikoli všem – např. tomuto polskému řidiči, nerespektujícímu podobně jako řada jiných zákaz vjezdu, …
… jaké zcela jistě mají i ve Varšavě, odkud podle tabulky za čelním sklem zájezd pocházel.
Nemá to zkrátka pardubická firma CH&T vždy snadné a je rozhodně jisté, že namísto leckterých výtek nedočkavců zasluhuje za své dílo i tempo jeho provádění jedině pochvalu.
Večerní Boubín nabídl přívětivou atmosféru, …
… stále však prozrazující dozvuky posledních dnů.
Severozápadní vítr si občas dýchl rychlostí 3,7 m/s (13,32 km/h) a v rámci naměřené teploty představoval příjemné osvěžení, …
… jakého bude jistě zapotřebí zejména o blížícím se avizovaném parném víkendu.
Navzdory poklidné, po celý den jednobarevné obloze bez mráčků velmi zapůsobilo sluneční loučení, …
… obzvláště pohledem mezi smrky boubínského úbočí velmi emotivní.
11. června:
Přece jen už kandský dým z lesních požárů slábne, ale atmosféru nad Evropou ještě definitivně neopustil.
10. června:
Po celý den nebylo možno oblohu zvát přiléhavějším výrazem nežli kalnou, a to stále v důsledku přítomného kouře z kanadských lesních požárů. Teprve před západem slunce nastala změna …
… v podobě nečekaného protržení …
… a následné působivé hry barev. Přesto však stále ještě nemůže být řeči o pročištění. Zatím jen uvidíme, s čím přijde zítřejší ráno.
9. června:
Český hydrometeorologický ústav aktuálně zveřejnil zprávu tohoto znění: „V pondělí může být východ a západ slunce nad Českem netypicky barevný. Důvodem je kouř z lesních požárů v Kanadě, který se ve vyšších vrstvách atmosféry dostal nad Evropu.“ Když už jsme si v určitém čase zvykli na saharský prach, proč nezkusit v krátké době dalším pohledem z časně ranního Boubína, …
… zda se skutečně nějak projeví též avizovaný kouř.
Rozhled všemi směry skutečně upoutal celkovou zakaleností atmosféry, nápadnou i bez meteorologických zpráv.
Její postupný vývoj včetně skutečně lehce atypické barevnosti a putování oblačnosti od západu …
… nepotřebuje pražádných dalších komentářů.
Nejmarkantněji bylo možno vše posoudit okamžikem, kdy se na zakaleném obzoru vynořil sluneční kotouč …
… a zahájil své tradiční stoupání vzhůru na nebeskou klenbu.
.
.
.
.
.
K naměřené teplotě je možno dodat leda tolik, že západní vítr o rychlosti 8,6 m/s (30,96 km/h) jí pocitově ještě nejeden stupeň ubíral. Nicméně stavy kolem nuly nebývají v červnu vysloveně překvapujícími.
V každém případě bylo zřejmé, že sluneční záře nemá s ohledem na polohu svého zdroje obvyklou intenzitu, …
… neboť je tlumena čímsi nad rámec běžné oblačnosti.
Potvrzovala to nejen zpáteční cesta, ale ještě i Vimperk okolo šesté a později.
A právě tam měla zajisté svou jasnou výpovědní hodnotu na dané téma i situace po slunečním západu.
8. června:
Na scénáře, v nichž jsme nalákáni internetovými hláškami, jak se na nás „valí bouřky“, aniž se pak cokoli vyplní, jsme již celkem zvyklí.
7. června:
Časně ranní obloha první červnové soboty (krátce před třemi čtvrti na pět) byla zatažená, takže neslibovala viditelný sluneční východ, ale pohledem z níže položených partií se nezdálo, že by se nutně musela připlazit i mlha … teprve boubínský vrchol přišel s jinou vizí.
Její součástí se ale přece jen stalo též svým způsobem překvapivé obzorové prosvítání slunečního ohně a zákonitá otázka, bude-li mlhou uhašen.
O dvanáct minut později se rozpoutal na obloze úchvatný zápas, v němž mlha sice získávala hojné posily z lesů, …
… ale ty byly naštěstí bez šance zasáhnout do vyšších poloh, natož na oblohu.
Sluneční paprsky tu však nezískaly zásadní prostor, své postupné nabývání na síle prozrazovaly jen barvením trhlin ve svižně se měnících oblačných uskupeních a místy i na nich samotných.
Výraznou, ba rozhodující měrou k tomu přispíval západní vítr, v nárazech vanoucí rychlostí až 9,8 m/s (35,28 km/h), a třebaže vimperské teploty v průběhu uplynulého týdne nejednou připomínaly blížící se léto, tady vlivem popsané situace pocitově nekorespondovaly ani s podstatně nižším naměřeným stavem.
To ale s ohledem na stále fantastické dění pranic nevadilo, …
… protože největší úrodu zde sklízelo oko prodloužené objektivem.
V každém případě se ani o hodinu později nezdálo být rozhodnuto o výsledku celého nebeského zápasu, jenž by mohl s nemalou pravděpodobností vyústit i v převažující deštivo.
6. června:
Když už se nám naplno vyhýbají bouřkové aktivity, zachytitelné všude jinde, …
… lze si aspoň pohledem z Boubína dopřát bohatou obrazovou sklizeň jejich důsledků.
Páteční odpolední oblačnost, …
… opět působivě provázena k obzoru mířícími krepuskulárními vějíři, ovšem věstila příští změny.
Potvrzovala je i příjemná, byť samozřejmě oproti Vimperku nižší teplota v součinnosti se západním větrem o síle 5,2 m/s (18,72 km/h).
A náhle přišla změna nálady …
… do temnějších poloh, …
… podněcujících k myšlence, že by nebylo od věci výstup na Boubín nazítří zrána, třebaže meteorologické předpovědi kreslily dešťové kapky, zopakovat.
5. června:
Doznívající bouřkové oblačné příděly se celkem zákonitě staly i součástí nepřekvapující boubínské čepice.
4. června:
Konečně opět nad Vimperkem k vidění cosi bouřkového, třebaže v epicentru protažené, původem mnichovské supercely se ocitly sousední končiny a naše město pouze paběrkovalo po okrajích … ale zcela určitě efektně. S ohledem na stále přetrvávající zhovadilý vynález jménem letní čas mají současné dny ještě před půl desátou večer charakter soumraku, takže je ještě poměrně slušně vidět. Hodiny ukazovaly 21.21, když se nad zámkem začaly množit poměrně hojné blýskavice, občas okořeněné i zřetelnými blesky, avšak zcela bez doprovodu slyšitelného hřmění. Bylo tedy zřejmé, že v centru jistě nanejvýš zajímavého dění se odhadem octlo nejspíš vzdálené Klatovsko.
S přibývajícím stmíváním se akční rádius vzdálené bouřky protahoval severním směrem a téměř se zdálo, že vimperská podívaná se chýlí ke konci.
Zdání naštěstí klamalo. Po půl desáté se začal zdvihat silný vítr a bouřkové dění se přece jen přiblížilo, brzy doprovázené i neméně silnou dešťovou přeháňkou, chvílemi promísenou drobnými kroupami.
A pak už konečně vypukla hra barev, tvarů a výrazně blíže situovaných blesků.
Velmi zřetelně bylo možno vzájemně barevně rozlišit okamžiky bez deště …
… a s ním.
Celé velkolepé divadlo se nicméně neustále vzdalovalo a v kontextu pro mnohé strašidelných meteorologických výstrah a katastrofických vizí poměrně rychle skončilo. Z hlediska možných pohrom a škod byla taková situace zajisté naprosto vítanou … nu a fotografičtí lovci zkrátka musí buď doufat v lepší zítřky ( 😀 ), nebo se příště vydat úlovkům patřičným směrem více naproti.
3. června:
Slibované bouřky se našim končinám dosud vyhýbají, …
… ale dnešní noc by mohla přinést aspoň vzdálenou změnu, a to přesně ze směru, jímž přilétala podvečerní oblaka, tvarově chvílemi připomínající jakási fantastická zvířata.
Uvidíme tedy, dostane-li se konečně meteorologům aspoň jakési náplasti na zatím stále nenaplněné prognózy.
2. června:
Za poetickými lesními zákoutími není nutno putovat do vyhlášených šumavských lokalit, hojně vyhledávaných turisty. Stačí navštívit třeba Vimperku nepříliš vzdálený pramen Volyňky pod Světlou horou …
… a ruku v ruce s posvátným klidem přírody si zde navíc dopřát též vodu skutečně lahodné chuti.
1. června:
Po létech zkušeností člověk už bezpečně ví, že bulvárním internetem přežvýkané meteorologické předpovědi jsou v lepším případě jedině pro pobavení a vážně je mohou brát nanejvýš duchem chudí, vzděláním nepolíbení jedinci z rodu těch, kteří třeba seriózně věří, řečeno pohádkovými slovy našeho geniálního básníka Františka Hrubína, „… že zem je jako koláč placatá“. Takže např. katastrofické vize třiceticentimetrových krup vybízejí všehovšudy k otázce, proč některé internetové stránky nevybudí svou primitivní senzacechtivost na absurdní maximum a nepíší, že o první červnové neděli budou za pekelných bouří z nebe padat rovnou ledové kry (tím se samozřejmě nepopírá, že za výjimečných situací mohou ničivé kroupy dosahovat výrazně abnormálních velikostí). Na druhé straně ovšem jistě stojí za zhlédnutí obloha nad Boubínem, z níž lze vyčíst mnohé.
Ta dnešní si opět pohrávala s rozmanitými náladami, …
… k nimž krom celkové lehké zakalenosti přispívala zejména tajuplná hra mračen, …
… to vše za subjektivního pocitu dusna i nahoře na rozhledně.
Slunce vesměs nemělo přímou volnou cestu, …
… což si ovšem vynahrazovalo bohatými svazky krepuskulárních paprsků všemi směry nad obzorem.
Jak již výše zaznělo, i na rozhledně převažoval pocit dusna, ačkoli teplota ještě nebyla kdovíjak vysoká a od západu povíval větřík o maximální rychlosti 2,9 m/s (10,44 km/h).
Vše nasvědčovalo tomu, že v našich končinách se po včerejších výrazných bouřkových aktivitách na Českobudějovicku situace prozatím uklidnila.
Rozhledna ožila každoročními mravenčími zásnubami – ti půvabní drobní tvorečkové svou přítomností navzdory čilému hemžení přispívali k pozoruhodnému klidu celé atmosféry.
Těžko v těch okamžicích posoudit, do jaké míry se jedná o pověstný klid před bouří, ale ručička vah se klonila k obvyklému scénáři, že totiž náš kousek zeměplochy případné naplnění reálných předpovědí, nemluvě o katastrofických vizích, opět mine.
Večer jen potvrdil ranní odhad, ale v rozmezí jednadvaceti minut nabídl nefalšovanou parádu. Ve 20.57 by ještě nebylo divu, kdyby se začalo blýskat.
Ve 21.05 ovšem původní ocelovou šeď vystřídal oheň.
O dvě minuty později se sluneční paprsky na rozloučenou propsaly o něco temněji do stále dramatické oblačnosti.
Ve 21.11 se začala západní část oblohy projasňovat a bylo definitivně zřejmé, že původně slibná bouřková atmosféra Vimperk obešla.
Ve 21.13 se objevil i sluneční sloup.
Hodiny ukazovaly 21.18, když vše již vyznívalo postupně do ztracena. Celé velkolepé divadlo se rozloučilo krátkou dešťovou přeháňkou, podobnou jiným, které přišly na řadu již krátce po poledni.