Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala.
30. června:
Po sérii bouří se opět projasnilo, vzduch ztěžkl již navyklým dusnem, ale jen coby předzvěst deštivého startu července, jenž zítřkem přebírá vládu nad kalendářem.
29. června:
Kriticky založení čtenáři fotokroniky by mohli právem podotknout, …
… že závěr června přináší tematicky stejný materiál … a měli by samozřejmě pravdu.
Když se však člověk vzhlédnuvší k obloze posledních dnů rozhoduje mezi představami vlnobití či přímo démonického živého organismu, …
… těžko tomu fotograficky odolat.
28. června:
Vedro dnes kolem poledního vyšplhalo na dosah čtyřiceti stupňům, takže každý, o který chvilková odpolední bouřka se zcela symbolickým náznakem deště zase ochladila ovzduší, …
… byl nepopsatelně vítaným. Optická stránka pak nezasluhovala mírnějších přívlastků …
… nežli mysteriózní, …
… fantastická, …
… magická, …
… ohnivá, … to vše v postupném střídání, …
… nežli se vše odevzdalo nočnímu klidu, opět však žhavému.
27. června:
Snad i ten kamenný Haselburg se chystá na ohlašované více nežli třicetistupňové vedro …
26. června:
Noční svítící oblaka se nám asi častěji ukazují v zajímavějších, ostřejších a prokreslenějších tvarech (viz čtyři dny staré vzpomínky), i když to není vysloveným pravidlem. Náznaky viditelné 26. června by se možná touto optikou pohledu za NLC ani označit nedaly, ale v každém případě vydaly svědectví o tom, co se v těch závratných výškách odehrává, resp. co z toho je po dalším parném dni atmosféra ochotna propustit k našim očím.
25. června:
Ani na Boubíně nepanovalo pocitově menší vedro nežli níže, …
… ale z lesů zalitých podvečerním slunečním svitem …
… vyzařoval hluboký klid.
24. června:
I když do původních šumavských staveb zasáhne ruka soudobého architekta, tyto nemusejí, je-li náležitě citlivá, navenek ztratit pranic ze svého starosvětsky idylického vyznění.
23. června:
Na blížící se svatojánskou noc může každý podle svého založení pohlížet jinak – někdo třeba příjemně vzrušující tradiční bájnou optikou čaromocných sil, stírajících hranici mezi světem lidí a světem neviditelných bytostí, jiný si pro změnu z pozice vědy (čímž jistě nemá být řečeno, že by tato oblast nutně postrádala rovněž své kouzlo) užije půvabně svérázného pravého parhelia.
Ke slovu může přijít magie devatera kvítí, zlatého kapradí …
… a samozřejmě nesmí scházet oheň. Ten svatojánský není pouhým světlem, ale živou bytostí, schopnou rozeznat, kdo k ní přichází s čistým srdcem a kdo naopak s těžkým.
Přeskok plamenů není pouhým rituálem, nýbrž zkouškou, symbolem očisty, životadárného slunce na vrcholu síly.
Oheň má současně odhánět zlé síly a nemoci, …
… slunce ze svého vrcholu započíná návrat k zimě. Nesmíme však zapomínat na vodu, která je této noci živá a stává se pamětí. Když se jí člověk jakýmkoli způsobem dotkne, může prý na okamžik pocítit, co cítily generace před ním, a docílit tak vlastně přímého propojení přes propast času. Někdo by se možná nad těmito prastarými zkušenostmi jen se shovívavou sebejistotou pousmál, z neochvějné pozice moderní vědy je odkázal do říše pověr a bájí … je to samozřejmě jeho volba a současně výsostné nezpochybnitelné právo. Ať už je však pravda kdekoli, jedno je jisté: naší současnosti by nejen slušela nemalá dávka pokory vůči přírodě, ale stále více se ukazuje přímo nutností. A pokud by svatojánská noc poskytla a inspirovala třeba jen prostor k hlubokému uvolnění a zamyšlení, její kouzelná moc by se tím ukázala zcela zřejmou.
Z hlediska pokračujícího lovu na noční svítící oblaka však situace zatím pražádná kouzla nepřinesla – nanejvýš připomněla známou lidovou moudrost, že trpělivost růže přináší, čímž i k potřebné trpělivosti výrazně vyzvala.
22. června:
Série parných dní našla i v dnešním své pokračování, obloha se opět skvěla bouřkovou oblačností, ale večer se vyladila do působivého střídma, které připomínalo, že je vlastně krom jiného čas nočních svítících oblaků.
Fotografický lov na ně ale neskončil přesvědčivým úspěchem, neboť atmosféra nad obzorem jednak vykazovala stále nemalou zahuštěnost a současně v patřičné výšce dle všeho scházel výchozí potřebný materiál k nasvícení.
Připomeňme si tedy situaci šest …
… a pět let starou, sice v obou případech až z počátku července, zato ale výrazně úspěšnější. Nic ovšem není ztraceno ani letos, protože červenec začíná teprve příští týden.
21. června:
Letní slunovrat si nejspíš většina lidí letos navždy spojí především s úmornými vedry. Oblačnost, jež tento den provázela, …
… však byla prostě jedním slovem skvostná, …
… a to až do samého večera.
20. června:
Vše prakticky hned od rána neklamně nasvědčovalo tomu, že tentokrát už by se Vimperk mohl dočkat pořádné bouřky.
Sama o sobě sice nakonec opět nebyla nijak výrazná, ale město se dočkalo poctivého zalití, ba i krup.
Večer pak vše zpestřil zajímavým jevem. Bublinovité oblačné útvary zespoda bouřkového cumulonimbu, zvané mammatus, přitahují zákonitě pozornost, ba mohou působit navenek i hrozivě, ale ve skutečnosti svědčí o pravém opaku, totiž že počasí spěje namísto bouřky k zlepšení. A také již skutečně nezahřmělo.
19. června:
Na dosah je horký víkend, jaký by mohl přinést i nefalšované bouřkové dusno. Obloha již zahájila svou výzdobu …
… skutečně zajímavými oblačnými sestavami, …
… což potrvalo až do večerních, ba nočních hodin. Bouřka se však zatím nedostavila.
18. června:
Mnohé z šumavských staveb dnes mohou nést už jen iniciály z dvojího „r“ – romantické ruiny. Budiž poctivě přiznáno, že toto slovní spojení bylo převzato či vypůjčeno z filmu Tajemství hradu v Karpatech, parodického to ztvárnění slavné verneovky Tajemný hrad v Karpatech. A jedním dechem dodejme, že i zde, tváří v tvář pozůstatkům někdejší Wolfovy pily poblíže Otavy, se, třebaže nejde o hrad, tomu, kdo jmenovaný film viděl, mohou v duchu rozeznít tóny, jimiž jej doprovodil nedoceněný génius české filmové hudby – skladatel Luboš Fišer.
Atmosféra tu i za bílého, ba slunečného dne vládne skutečně tajemná. Střízlivým pohledem vzato, kdysi tu vše samozřejmě žilo každodenním zpracováváním šumavského dřeva, tedy naprosto všední, ba přímo rutinní činností, ale co na tom? Vždyť i takové prostředí by rozhodně uživilo přinejmenším nějakou zajímavou pověst, ne-li rovnou příběh hororového vyznění. Kdo ví, třeba ty opuštěné zdi skutečně něco takového ukrývají … a pozorným očím se zjevující kamenné tváře to ve svém dávnověkém polospánku šeptají citlivým uším. Život se tu vlastně nezastavil, jen už spočívá výlučně v rukou samotné přírody.
Ještě nedávno prázdný výklenek nalevo od vstupních dveří má nového obyvatele – anděla, či dle nepřehlédnutelných tělesných proporcí spíše andělu (zapálení badatelé o andělském pohlaví a snad i neutrální přívrženci androgynních teorií prominou – anděla je prostě skutečně božskou bytostí). Lze si představit, že svým výtvarným provedením by možná urážela jemnocit snobů, kteří by ve své neochvějné jistotě, že jsou nositeli a strážci patentu na rozpoznání skutečného umění, nešli daleko pro její označení za kýč. Ale je to vlastně vůbec důležité, pokud sem ta soška, což lze předpokládat, byla kýmsi umístěna z čistého a upřímného srdce, ba ve víře, že tu bude plnit své poslání?
Ostatně na každém kroku se navíc stejně jako vždy potvrzuje, …
… že největší umělkyní je právě sama příroda.
Řeklo by se jednoduše – kamenná klenba. Ale kolik námětů k zamyšlení nabízí … počínaje obdivem k řemeslné zručnosti a poctivosti rukou, jejichž zásluhou plní bezchybně svou funkci dodnes, přes rozmanité úvahy o všemožných energiích, kterými může být prostoupena, až k oněm již vzpomínaným příběhům, které se pod ní mohly odehrát nad rámec prvotního určení daných prostor – ano, chceme-li, tajuplných. Konečně zkusme jen pozorně pohlédnout do tváří, které nás z toho chladem dýchajícího pološera sledují … některé v zadumaném klidu, jiné rozverně, další snad i s obavami … a najde se dokonce jedna, jejíž pohled by skutečně umocnil atmosféru poctivého hororu.
Někdy postačí ideálně vyladěná harmonie světla a stínu, aby překvapivě vynikla neotřelá krása toho, na čem člověk v klamném pocitu běžné tuctovosti ani nespočine zrakem, nanejvýš se snaží naopak vyhnout, aby se nespálil …
Doznívá poslední Fišerův akord …
… a nadchází čas pozdravit ještě nekonečnou melodii a hudební nástroj v jednom – nedalekou Otavu, zlatonosnou nejen pradávnou legendou, ale především slunečním svitem, kterým jemně pohupuje na svých vlnkách.
17. června:
Opět jednou dvojí obloha téhož dne. První s velkými dramatickými přísliby, …
… druhá ve zcela jiném vyznění, než by bývalo mohlo být očekáváno.
16. června:
Úchvatným šumavským místem, navíc opředeným starou pověstí, je Maierova skála nad Rejštejnem, na níž nás úvodem přivítá dřevěný kříž a pohled na necelých dvanáct kilometrů vzdušnou čarou vzdálený Svatobor.
Název je ovšem lehce zavádějící, skromný, neboť ve skutečnosti se jedná nikoli o pouhou jednu skálu, nýbrž bez přehánění o malé skalní město, …
… plné zajímavých útvarů a seskupení, …
… včetně drobných jeskyní, ba i kamenného moře.
Pojďme však k zmíněné pověsti, jak se na Šumavě sluší, tajemné … představme si, jak asi mohla kdysi znít, resp. zkusme ji převyprávět …
Na stráni nad Rejštejnem, kde se jako unavení strážci sklánějí smrky spolu s borovicemi, stála kdysi usedlost Maierových. Dnes tam najdeš jen skály, ale když se zastavíš a necháš do ticha promluvit lesní vítr, možná zaslechneš příběh, který se tu za těch dávných časů odehrál. Sedlák Maier byl člověk, který věřil jen tomu, co mohl spočítat, zvážit nebo uzamknout do truhlice. Jeho stodola byla plná, ale jeho srdce prázdné. Říkalo se, že kdo u něj hledá pomoc, najde jen tvrdé slovo a zavřené dveře. Jednoho sychravého večera na ně zaklepal poutník. Kabát měl promočený, oči prozrazovaly únavu z dlouhé cesty. „Prosím,“ řekl tiše, „jen kousek chleba … ať dojdu do Kašperských Hor.“ Maier se na něho dlouze zadíval. V koutku úst se mu mihl úšklebek. Vyšel ze světnice, venku vzal hladký kámen, který tvarem připomínal bochník, a zabalil jej do starého hadru. „Tady máš,“ podal s vážnou tváří pocestnému dílo své lakoty a zlomyslnosti. „Chleba, … jak sis přál.“ Poutník jej přijal. A v tu chvíli se cosi změnilo. Jako by vzduch kolem usedlosti strnul v prazvláštním napětí … snad i vše obklopující prastarý les náhle zadržel svůj věčný pokojný dech. „Děkuji,“ řekl poutník. Pomalu rozbalil hadr. Kámen v jeho dlaních ztěžkl vší bezcitností, s níž byl vydáván za chléb. Obdarovaný vzhlédl. Jeho oči už nebyly unavené – byly hluboké a klidné jako šumavská jezerní hladina před bouří. „Co člověk dává, to si jednou ponese,“ pronesl tiše … a rozplynul se v husté mlze, která pojednou plíživě zaplavila vše kolem. Tísnivé mrtvé ticho … a pak už jen neúprosně sílící temné hučení. Pevná stavení se počala lámat jako suché větve, trosky kamenných zdí se v okamžiku propadly do tmy bezedných hlubin, do samotného jícnu pekel. Jen Maierův zoufalý výkřik se roztrhl o ty čerstvé rány a vítr jej roznesl po okolních lesích vysoko nad Otavou. Když se mlha rozestoupila, po usedlosti nebylo ani památky. Zůstala jen skalní stěna, drsná a šedá jako zkamenělý výsměch, tvrdá jako bezcitné srdce. Od té doby lidé říkají, že když na ní spočineš po západu slunce, zaslechneš v ozvěně lesů tichý nářek. Maierův. Protože kámen, který dal druhému, nese teď navždy on sám.
Nutno ovšem přiznat, že podle dochované strohé dějové kostry, kterou snad ani není možno v pravém slova smyslu zvát pověstí, tu měl správně zaznít motiv kletby, kterou prý pocestný, uražen, vyřkl … ale považme, že i ta náleží do říše zla, takže by se střetlo jen jedno s jiným, navíc nežli jako odplata spíše coby pomsta – vlastně jako v současném světě, v němž se ke všemu každodenně leckteré zlo absurdně snaží tvářit jako dobro (a mnohými je tak pohříchu i vnímáno). Motiv trestající vyšší moci se zdá být příhodnějším … a je-li navíc namísto křiku zahalen do klidu (byť před bouří), je určitě působivějším nežli zlověstná kletba. Ostatně právě lidová slovesnost byla odjakživa pro prostého člověka jediným útočištěm, v němž zlo skutečně neuniklo zaslouženému trestu. Ale pokračujme vzhůru kamenným mořem, …
… pod nímž se můžeme stát tichými diváky vpravdě démonického tance vzpomenutých borovic, přízračného tance života a smrti.
I pohled směrem k Radkovskému vrchu a vzdálenější Křemelné je z určitých míst zpestřen těmito působivými svéráznými jevy.
Malá okružní procházka skalním městem, vlastně jedna z více možných, nás pozvolna vrací opět vzhůru k výchozí skále s dřevěným křížem, …
… když jsme si předtím užili celkem sporadických rozhledů, které vzrostlé borovice do širého kraje (zde zrovna směrem k Rejštejnu) dovolí.
Zbývá několik posledních metrů z celkového sta a šedesáti čtyř výškového rozdílu mezi Maierovou skálou a rejštejnským parkovištěm v Klostermannově ulici.
A když už jsme se v rámci příjemného výletu octli současně v literárním světě, proč si jej závěrem nezpestřit pro změnu dnes již klasickým, skutečně též skalním humorem.
15. června:
Malá dopolední hádanka s trojím výhledem – slunečno, větrno, deštivo … možno i kombinovat, člověk se díky tomu aspoň nezmýlí.
14. června:
Šumavské lesy jsou samy o sobě jedním velkým pokladem, ale krom toho ukrývají celou řadu jiných – historických. Třeba kříže u cest, jako tento, …
… který vedle připojené dobře čitelné prosby o nebeskou ochranu lidí i Šumavy téměř již neznatelně na svém podstavci prozrazuje, že sem byl umístěn péčí Thomase a Marie Kubischových již roku 1875. Je-li skutečně stále oním prvním, jen pečlivě renovovaným, rozhodně pamatuje mnohé události zachycené Karlem Klostermannem, včetně samotného spisovatele.
13. června:
Občas se zdá, že i nepsaná přírodní pravidla jsou stabilnější, resp. poctivěji dodržována nežli mnohá navenek seriózně se tvářící lidská. Dalo se očekávat, že deštivý včerejšek bude vystřídán příjemným slunečnem, což se i naplnilo, …
… dokonce včetně zpestření výrazným větrem.
A právě ten zavdal podnět k pozorování pouhé hry bohatě se prohánějících oblaků.
Šumavská obloha se nikdy nenudí, …
… ale dnes ožívala obzvlášť krásně, …
… coby hlavní ozdoba neméně takového dne.
12. června:
Nakonec si vůbec nemůžeme stěžovat na nedostatek dešťů. Krom jiného si připsaly rozhodující podíl i na tom, …
… že májové vzpomínky poněkud vybledly.
11. června:
Návaznost deštivých dní se opět s probouzením dnešního zdála být přerušenou – i přes působivou oblačnost se rodil krásný slunečný den, …
… inspirující mimo jiné k pomyšlení, oč ještě krásnějším bude za takových okolností pohled na horní zámek, až se zbaví lešení a všeho souvisejícího s jistě nanejvýš potřebnou a vítanou rekonstrukcí své fasády.
Průběh dne se však nakonec ukázal být co do vývoje počasí velmi pestrým, déšť přece jen nescházel a k tomu i působivé bouřkové kovadliny – cumulonimby, …
… jaké odborně ocení především meteorologové. Jako vždy ale nescházela ani příležitost ocenit bezmála démonicky působící výjevy uvnitř oněch fantastických mraků. Jen škoda, že z většiny nezahřmělo. Inu, jak praví lidové rčení, není každého dne posvícení, natož takové, jaké přineslo magické datum 6. 6.
10. června:
Už se zkrátka zdá, že v pondělí vzpomínaný Medard se jen o pouhý den opozdil (s ohledem na včerejší deštivo, třebaže s velkolepým zakončením) a přinejmenším nějakou část lidové pranostiky naplní.
9. června:
Co naplat, na řadu přišlo opět plačtivo, jež dokonce přimělo v podvečer lesy k takovémuto půvabnému odpařování. Povaha oblačnosti nicméně velela setrvat v pozornosti, neboť nebylo vyloučeno, že po celý den diskriminované slunce se možná tím více chopí své příležitosti.
A tak se i stalo. Zprvu zdánlivě nesmělé barevné doteky …
… ve chvilce přerostly v podívanou, …
… jakou by bylo možno charakterizovat třeba tak, …
… že i den plný vody může vyvrcholit ohněm, a to naprosto skvostným.
Do té velkolepé hry se totiž vložily též krepuskulární paprsky, …
… s houstnoucím soumrakem se stále ostřeji rozpřahující po obloze, která by svou barevnou oblačnou strukturou i bez nich zasluhovala přívlastek fantastická.
Nakonec se ukázalo, že ona sluneční satisfakce …
… přesáhla právě zásluhou oblačné spolupráce až do pozdně noční tmy.
8. června:
Lidové pranostiky jsou vlastně svým způsobem dvojsečnou zbraní – na jedné straně jistě odrážejí, co naši dávní předkové za staletí v přírodě pečlivě vypozorovali a roztomilými prostředky lidové tvořivosti zobecnili, ale na druhé je určitě není nutno ani možno za všech okolností brát vážně. Kdyby totiž třeba zrovna slavná Medardova kápě měla po příštích čtyřicet dní „kapat“ stejně jako dnes, lépe si to déle než měsíc trvající horko a sucho ani nepředstavovat. Nicméně včera tu byl prezentován svérázný vodní svět a ani dnešní výprava nebyla navzdory krásnému slunečnu vysloveně prosta vody, protože modrofialová nádhera tradičně v tento čas rozkvétajících kosatců sibiřských vyžaduje k svému životu vlhčí lokality. Když pak navíc některá z nich svou atmosférou vzbouzí silný dojem, že čas se tady přímo idylicky zastavil, že sem ani náznakem nedoléhá nic z pomateného běsnění současného nemocného světa, přicházejí ke slovu zážitky bez nadsázky pohádkové a v každém případě léčivé.
Kolik jen nejrozmanitějších tvarů a uskupení v zásadě jednoho a téhož květenství tu lze potkat …
… a současně se opájet dokonalou harmonií vší přírodní různorodosti, a přesto vyváženosti.
Slova – jako už tolikrát – chtě nechtě opět přiznávají svou nedokonalost a zbytečnost, …
… snad jen všemožné příběhy, jaké přicházejí na mysl, je ospravedlňují.
Pozdravit se a porozprávět s jedním každým kvítkem není možné, …
… jakkoli by po tom člověk v těžko popsatelné euforii spontánně zatoužil.
A ke všemu zdaleka nikoli jen s kosatci. Obrazně vzato, u jejich nohou nastavují slunečním paprskům své drobnější, ale tím o nic méně krásné tvářičky rovněž vzácné tentokrát orchidejky, zvané prstnatec májový. Ani jimi se pochopitelně pestrá nabídka z říše květin zdaleka neuzavírá … jen úvodem dvakrát vzpomenutý čas bohužel ano, a to bez sebemenší průběžné výstrahy, jak rychle a zákeřně utekl. Ale odchody se přece jedním dechem mohou stát výzvami k návratům … což tady rozhodně bezezbytku platí.
7. června:
Krajina opět v noci zaslzela, a třebaže nikoli všude stejně intenzivně, jako zachycuje včerejší fotokronika, i sám vzduch byl ještě zrána stále pln vody. Tak se zrodila inspirace vykročit právě vodě naproti …
… a navštívit místa plná ozvěn pradávných příběhů, do nichž se zákonitě mísí jiné, současné. Kdyby tu člověk chtěl tváří v tvář viděnému jen popustit uzdu fantazii, …
… možná by záhy zavládla přemíra rozmanitých asociací, vystačující na spousty zcela nových podnětů k zamyšlení.
Ale nejpůsobivějším se přece jen jeví, co psal sám život a co v těchto končinách lze nazvat pouhými dvěma slovy: utonulý les.
Kdysi dávno vypadal jako kterýkoli jiný – plný života svého i těch, kdož zavítali do jeho objetí … třeba jen za trochou léčivého klidu, možná naopak hnáni nějakým neklidem, touhou, potřebou svěřit se, ulevit hlavě plné napětí …
A pak vše navždy umlklo, když les musel ustoupit … ano, právě vodě. Ta dodnes, ovládána proměnlivostí své vitality, některé vzpomenuté ozvěny propouští nazpět, jiné trvale ponechává ve svém zajetí.
Člověk si tak vlastně i nadále odtud cosi odnáší … a není vyloučeno, že (navzdory neúprosné, nevratné změně) v tomtéž duchu jako všichni jeho dávní předchůdci, jimž les ještě konejšivě šuměl nad hlavami a vodu přijímal především z oblak.
6. června:
Když se síla bouře spojí s krásou večerního světla, těžko se člověku hledají výstižnější slova nežli třeba meteorologický koncert … spolu s neodmyslitelnými slovy díků kamsi vzhůru, že mu bylo dopřáno být zase jednou v pravou chvíli na pravém místě (třebaže nikoli přímo na Šumavě, nýbrž během návratu na ni z oblasti Novohradských hor).
Meteorolog by však z odborného hlediska tuto scénu zákonitě zprostil emocí a nejspíš popsal mnohem střízlivěji: z tmavé konvektivní oblačnosti mohutného bouřkového cumulonimbu klesá precipitační závěs, který má dvě podoby. Část srážek se cestou k zemi vypařuje a vytváří jemné vláknité pruhy označované jako virga, zatímco hutnější středová část již dopadá na zem v podobě lokální přeháňky (dodejme, že velmi intenzivní). Nízké večerní slunce celé scéně propůjčuje zlatavý nádech. Jeho světlo proniká skrz srážky a zvýrazňuje jejich strukturu, takže vynikají i jemné detaily, které by za běžných podmínek zůstaly skryty.
Detailnější pohled prozrazuje, že původci vší té barevné nádhery se podařilo proniknout všemi srážkovými clonami a pohlédnout na své skvostné dílo přímo. Klesající sluneční kotouč se zjevil vpravo zhruba v půli vzdálenosti mezi dvěma nižšími stromy. V tom kontextu však zůstává záhadou celková hra optiky, neboť se zdá, že zdrojem pravých dvou krepuskulárních paprsků (v plném rozsahu viditelných na předchozím snímku) je prostřednictvím zvláštních odrazů sám precipitální závěs. Slunce už se v těch okamžicích nachází mimo centrum dění. Zbývá již jen dodat, že následný vjezd pod celou tu fantastickou oblačnou sestavu se v důsledku vpravdě přívalové intenzity lijáku za blesků a hromů proměnil zpola spíše v plavbu rozvodněnou silnicí.
5. června:
Někdy nastanou okamžiky, v nichž posvátné mlčení prostupuje jediná otázka.
Která krajina je krásnější – naše pozemská, nebo ta nad ní?
4. června:
Příjemné celodenní slunečno večer vyladil opět směrem k změnám, aneb houpačka počasí dostává jakousi pravidelnost den po dni.
3. června:
Slibované deštivo se odehrálo všehovšudy v rozmezí několika hodin po půlnoci … a mraků už zde bylo dost. Lesní dialogy (zde konkrétně přímo vimperské) se jevily poutavějšími.
2. června:
Dnes už oblačná idylka zjevně směřovala k ohlášené okluzní frontě, …
… jež by měla zítřek probudit opět do deštiva …
1. června:
Prvního červnového rána by možná nikdo nesázel na odpolední vysvobození z šedivého deštiva, protržení oblohy s působivými oblačnými útvary …
… a následnou večerní barevnou idylku.
Ale stalo se.