Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlas
30. dubna:
Navzdory včera zde řečenému a fotograficky zdokumentovanému lze naopak leckde vystopovat půvabnou předmájovou nedočkavost jakožto úžasné rozloučení s aprílem, jenž letos dělal z hlediska vývoje počasí se zcela mimořádnou důsledností čest svému jménu.
29. dubna:
Ne všem již nastal čas rozkvětu …
28. dubna:
Boubín se opět stává dějištěm ztrát a nálezů, z nichž některé jsou napohled čerstvé, jiné odhalil snad již naposledy tohoto jara ustupující sníh.
Leckde se však stále v posledních zbytečcích drží, …
… symbolicky shora podporován mlhou v duchu klostermannovských nálad.
Johnův kámen upoutal barevným pozdravem …
… s velmi vítanou symbolikou, …
… původem z nemalé dálky.
Sněhoměrná tyč sice již nemá co měřit, ale poslední bělostný doprovod ještě poblíž nalézá.
Nahoře se nedalo očekávat nic jiného nežli v posledních dnech obvyklá mlžná čepice, …
… v níž bylo možno nanejvýš změřit obvyklé hodnoty. Větrná pozoruhodně souzněla s teplotní – 4,4 m/s (15,84 km/h).
27. dubna:
Třebaže si nemůžeme stěžovat na nedostatek vody shůry, ba už by mohla trvaleji uvolnit místo slunečním paprskům, …
… je úchvatné zastavovat ji v letu.
26. dubna:
Jaro se hlásí odevšad stále větší, teď již ničím nezpochybnitelnou silou.
25. dubna:
Včera tu byla řeč o večerní obloze, ovšem i pozdně odpolední či podvečerní může někdy přinášet nefalšovaná dramata.
24. dubna:
Úkaz, jakým je polární záře, patří v našich končinám k převzácným a nečekaným, zato krás večerní oblohy …
… si poslední dobou můžeme užívat přímo přebohatě.
23. dubna:
Dnešní noc je možno zařadit k jednoznačně unikátním – na šumavské obloze se ukázala polární záře, jejíž zbytky se setkaly s Měsícem a Venuší.
22. dubna:
I zcela osamělá maceška uprostřed trávníku se nemůže od časného rána dočkat krásného slunečného dne, v nějž se předposlední dubnová sobota bezesporu promění.
21. dubna:
Komentář k dnešnímu boubínskému výstupu by se v zájmu výstižné stručnosti mohl omezit na pouhá dvě slova: dokonalý obrat. Zvykli jsme si i na neméně výstižnou houpačku, která však z principu pracuje s dvěma střídajícími se protipóly – a o další návrat zimy už dozajista nikdo nestojí. I tak se apríl předvedl po delší době vysloveně rekordním způsobem.
Ukázalo se, že ani týden teplot nad nulou nestačí k úplné likvidaci půlmetru sněhu, …
… který dokázal napadnout za pouhé dva dny.
S přibývající výškou pak hraje roli především přístupnost konkrétních míst (jako např. našeho známého referenčního) slunečním paprskům.
Kam se bez problémů dostanou, tam se momentálně nejlépe osvědčí poctivé holinky, neboť ne všude jsou rozsáhlé a nemálo hluboké kaluže takto viditelné. Najdou se i místa naoko klamající sněhem, avšak vkročení do něj vyústí v prošlápnutí na dokonale plovoucí dno.
Že pak sněhoměrná lať na vrcholu ukazuje u svého úpatí opět nulu, není nijak překvapujícím, ba ani poprvé za tuto zimu či navazující jaro pozorovatelným jevem.
Rozhledna ovšem po spoustě zamlžených dní dokonale potěšila – a na uvítanou hned krásným svazkem antikrepuskulárních paprsků, o něž se zasloužila přebohatá oblačnost, …
… jíž doslova přetékala (budiž tu odpuštěn výraz zjevně inspirovaný charakterem finálního úseku cesty k rozhledně) obloha po celém obzoru.
Spatřit zase jednou takto v celé kráse a plné síle sluneční kotouč se zdálo nebývalou vzácností.
Třebaže horizontu vládl celkem pochopitelný opar, …
… dohlednost bylo možno hodnotit jako výtečnou, …
… a to tím spíše, že na jižním směru slabounce, leč přece zahrnovala i známé obrysy Alp …
… mezi Smrčinou (resp. Hraničníkem) a Plechým.
Celý ten oblačný koncert však směřoval k jedinému cíli, …
… totiž do večera postupně celou oblohu vyčistit …
… do takřka bezmračné podoby.
I nižší teplotu by tu dnes bylo rozhodně možno považovat za rekordní, vezmeme-li v úvahu, jak dlouho se dosud zdráhala odpoutat od nuly či její těsné blízkosti. Vítr o rychlosti 5,9 m/s (21,24 km/h) dnes zvolil směr od severovýchodu.
Jelikož je slibováno radikální oteplení, bude zajímavé sledovat, za jak dlouho „zacvičí“ i s těmito zbytky sněhu.
20. dubna:
Náš milý zámek si s námi opět hraje na schovávanou, která je navíc o předposledním aprílovém čtvrtečním ránu součástí reprízy …
… týden starého úspěšného zimního představení.
Je sice zcela zřejmé, že panující teplota +2,7°C nepopřeje tomuto zbarvení krajiny dlouhého trvání, avšak v každém případě se ukázalo, že šestnáctým dnem apríl všechnu zimní munici ještě nevystřílel. Úžasný doprovod všemu viděnému navíc tvoří přímo sborový ptačí zpěv … a vedle všudypřítomné radosti ze života zaznívají z těch kouzelných drobných hrdélek i tóny rozhořčení, odesílající již nanejvýš nepatřičně vlezlou zimu daleko od svých obydlí, v nichž se již chystá na svět nový svěží mladý život.
19. dubna:
Ještě uplakanější den nežli včerejší, ba i ledovými krupkami chvílemi posýpaný, se dočkal konečně skvostného zakončení.
18. dubna:
Po celý uplakaný den si s námi hraje zámek na schovávanou … ale přece jen jde o lepší variantu, než kdybychom byli vystaveni dalšímu jarnímu sněžení.
17. dubna:
Je úžasné, nabízí-li se tváří v tvář dosavadním aprílovým výjevům konečně nefalšovaný pošumavský závan jara …
16. dubna:
Oteplování pokračuje a nedělní probuzení konečně přináší vysvobození z monotónní šedi, obvykle slibující jedině další vláhu.
Barvy oblohy se ovšem mohou ještě změnit, nemusí nutně dojít k vítězství té úžasně lákavé modři.
Vida, jak se ona úvaha ukázala být prorockou … a Boubín si k tomu po celé dopoledne držel mlžnou čepici, sice již menší, ale postačující stále blokovat jakoukoli viditelnost z rozhledny.
Teprve po poledni se ji rozhodl sejmout …
… a od těch okamžiků skutečně přece jen zvítězila nebeská modř.
Vtiskla pak svůj barevný tón i krajině po celou dobu podvečerního výstupu …
… za zjištěním, jak si za daných podmínek vede rekordní sněhová nadílka.
Stromy již z největšího opustila …
… a vlivem sluneční síly …
… se dle očekávání slehla.
Také pohled do lesního úseku, který je možno v posledních dnech zvát z daného hlediska referenčním, zákonitě odhalil další změny, ale vyvolal též pomyšlení, že tento poctivý zimní převlek nesejde dolů jen tak hladce a svižně.
Je svým způsobem zvláštní, že i pouhé dva dny mlhy tu člověk vnímá jako věčnost …
… a každý návrat viditelnosti jako obrovské vysvobození, …
… třebaže tomu všemu za léta a stovky výstupů naprosto uvykl.
V porovnání se včerejší teplotou nastala zase jednou téměř osová souměrnost podle nuly, přičemž plusová hodnota zatím není nijak zásadně znát. Stejně symbolicky zvolnil i severozápadní vítr – na 3,7 m/s (13,32 km/h).
Sněhuláček na pomníku kardinála Schwarzenberga už by se mohl stát symbolem rozloučení s vodním skupenstvím, jemuž vděčí za svou existenci, ale uvidíme, zda apríl již vystřílel všechnu zimní munici.
15. dubna:
Jedinou možnou a současně nejpřirozenější odpovědí jara na aprílový zimní sněhový vpád bylo zvýšení teploty … a rázem se v nižších polohách – zde nad Kubovkou – změnil pohled do lesních interiérů, který navíc získal též bohatý akustický doprovod. Zaznívala tu přímo celá symfonie, v níž se mísila jemná i razantnější nápodoba deště – pršelo však jen z větví – s mohutnými tupými ranami, způsobenými nárazově shazovanou masou těžkého slehlého sněhu. Nejeden smrk tu ale bohužel pozbyl své špičky, nejeden padl rovnou celý …
… a o popadané větve, včetně bukových, nebyla po celé cestě nouze.
Místy jako by příroda chtěla názorně připomenout známé lidové výchovné doporučení ohýbat stromek, dokud je mladý. Bylo zajímavé uvědomit si, že ani v této kategorii, podle předpokladů ještě plné mladistvé síly, neustojí každý smrček stejnou tíhu, byť vzbouzí naoko dojem, že se ničím neliší od svých sourozenců.
A tady lze (jako ostatně bylo možno prakticky i včera) hovořit jedině o rekordu, vezmeme-li v úvahu především už jen samotný čas tohoto dění …
… a společně s ním skutečnost, že za pouhé dva aprílové dny zbohatl do té doby již zcela jarně zelený Boubín o půlmetr čerstvého sněhu.
S přibývající výškou mírně klesala teplota, ale přesto houstla mlha, dnes navíc znatelně temnější, protože ji nepůsobila jen samotná oblačnost, ale mísilo se do ní též odpařování lesů. Výsledkem tak byla na danou hodinu poměrně temná šeď.
Vrchní sněhoměrná tyč sice podobně jako včera nedosáhla stejné hodnoty se svou spodní sestrou, …
… ale každopádně zaznamenala deseticentimetrový přírůstek. Ani tentokrát zkrátka nescházel specifický vliv větru.
Skutečnost, že ještě předevčírem zde panovala nefalšovaná jarní nálada, se zdála dokonale fantastickou, nepředstavitelnou.
Vida, dnes už se rozhledna dočkala jakési návštěvnosti, ale její schodiště přesto pranic nepozbylo na výpovědi o množství sněhu, který na ně v průběhu dvou posledních dnů usedl.
Změny byly samozřejmě registrovatelné i na zábradlí vyhlídkové plošiny, …
… ba i v okolí teploměru, který zaznamenal nepatrný vzestup. Vítr nezměnil svůj směr, leč tentokrát se mu zalíbila jiná číselná kombinace – 4,4 m/s (15,84 km/h).
Jen v okolních lesích bylo nutno skrze mlhu lépe napnout oči, aby i tady zachytily změny v hustotě sněhového obalení smrků.
Totéž bylo pozorovatelné i na známém místě, sloužícím v poslední době k porovnávání krajinných převleků. Jarní se dnes rozhodně ještě čekat nedal, a to ani v duchu úvodního snímku z okolí Basumských luk, ale čerstvý zimní už oproti včerejšku přece jen vykázal dílčí trhliny, které by v příštích dnech měly jedině přibývat.
14. dubna:
Ráno přineslo poměrně hustý déšť se sněhem, který zůstával i na kopcích nad Vimperkem, ba též na zámeckých střechách ležet. Situace byla jasná a přímo volala po zodpovězení včerejší obměněné boubínské otázky (pod třetím snímkem shora), a to tím spíš, že již jen z Kubovky docházely katastrofické zvěsti o kolonách stojících kamionů, od časného jitra blokujících dopravu (zcela upřímně řečeno, kamiony ji tu protivně zdržují i beze sněhu).
Pohled do lesů poblíže Basumských luk se stal podnětem k zamyšlení, resp. zavzpomínání, který z tolika zde zažitých aprílů vynikal v prudkých změnách počasí podobně jako právě probíhající.
Ať se paměť namáhala sebevíce, …
… vítězství se jednoznačně klonilo k letošnímu, …
… který má navíc ještě plnou polovinu svého trvání k dobru.
Co dodat k spodní sněhoměrné tyči, včera ještě nestojící za snímek, neboť se, dokonale zbavena své funkce, nacházela na zelené louce uprostřed zelenajícího se lesa?
Jedině potvrdit, že odmyslíme-li si drobnou zkreslující návějku, hodnota cca třicet centimetrů je skutečně v průměru naprosto pravdivá, potvrzená dalším průběžným měřením na trase stoupání boubínským úbočím.
I tento vrcholový úsek cesty byl včera zcela holý, jemný poprašek místy představoval všehovšudy čestnou symbolickou výjimku, připomínající lehounké dýchnutí moučkového cukru na jablečném závinu.
Údaj vrchní sněhoměrné tyče již byl znatelně zkreslen pro změnu vytrvalým silným větrem, …
… který na určitá obvyklá místa navál podstatně silnější vrstvy, zatímco jinde je naopak ztenčil.
Okolí kamene označujícího vrchol, …
… stejně jako pohled přes něj k rozhledně vypovídal o tom, že tudy dnes neprošlo mnoho nohou. Skrze vstupní turniket pak dosud ani jedna, …
… což potvrzovaly i schody, jejichž srovnání se včerejším stavem, realizovatelné zpětně i zde ve fotokronice, zahovořilo jasnou řečí.
Opět tu bude přebohatý dostatek materiálu k jarnímu tání … kolikátému už?
Teplota nepotřebuje komentářů, zato vítr si krom změny směru – dnes vál střídavě od severu a severozápadu – pozoruhodně prohodil číslice. Ze včerejších 4,8 m/s zesílil v nárazech na 8,4 m/s (30,24 km/h).
Kam se poděly časy, v nichž při pohledu na okolní smrky bylo možno hovořit o ubývajících zbytcích zimního krajkoví? Nu, nejsou nijak daleko – psal se Zelený čtvrtek, tedy vzpomínáme jen na minulý týden.
Odpovědi na úvodem zmíněnou pouhý den starou obměněnou otázku sluší samotný závěr, spolu s konstatováním, že na vše, co přinesla dnešní boubínská fotoreportáž, stačila aprílu z největšího vlastně jediná noc.
13. dubna:
Apríl spěje k polovině svého vyměřeného času …
… a zatím nám stále jen zavdává příčiny k počítání prudkých změn, které je i nadále možno nejvýstižněji charakterizovat jako zhoupnutí. Stačí koneckonců pohlédnout třeba na kterýkoli úsek boubínské cesty a porovnat si její dnešní podobu se včerejší.
Jestliže pak pro změnu na tomto místě zazněla v neděli otázka, jak dlouho asi bude trvat lesním interiérům opětovný převlek do jarní podoby, máme tu sice momentálně jasnou odpověď, leč pouze jako příležitost k variaci na zmíněnou otázku – drobné obměně slůvka jarní za zimní.
Není pak vyloučeno, že další odpovědi se dočkáme hned zítra, …
… byť se zatím nezdá být pochyb o převaze jarních projevů, …
… a to i na schodišti rozhledny (opět viz včera), třebaže ani tentokrát nikoli zcela prostém sněhu.
Podaří-li se člověku zastihnout okamžiky, v nichž se krajina zbavuje mlhy, …
… je postaráno o báječné zážitky, …
… které není nutno blíže komentovat.
Jistě je však vhodné vyjádřit vděčnost za to, …
… že nedošlo k naplnění předpovědi celodenní deštivé převahy, …
… jež by tu měla namísto viděné krásy s nemalou pravděpodobností za následek spíš právě zase jen hustou mlhu, …
… o jakou tu v posledních dnech nebyla nouze.
Teplotě se zjevně stále nechce vzhůru, jako by se s výhledem na příští dny obávala unáhlení. Jen vítr – dnes jihozápadní – se aspoň symbolicky zmírnil na 4,8 m/s (17,28 km/h).
A už se nám téměř zcela vynořily oba Roklany, zatím předvádějící, že zásadními úbytky sněhu netrpí.
Inu, jaro se ještě zdaleka nemůže cítit plnohodnotným vítězem, …
… jakkoli má na ten post z pohledu meteorologů i astronomů nezpochybnitelné právo.
Rozlučme se tedy s jeho dnešním záchvěvem lehce nezvyklým pohledem k Poledníku a Antýglu z boubínského úbočí.
12. dubna:
Po hojném zalévání vytáhl apríl ze svých pestrých zásob nejrozmanitějších variant počasí zase jednou noční mrazík, který ráno zanechal na oknech překvapení, za jaká by se nemusel stydět leden či únor.
Na Boubíně ovšem ne-li veškeré srážky, pak rozhodně jejich většina zůstala ležet v podobě dalšího čerstvého sněhu, …
… který však již neměl intenzitu nedělního.
Na schodech rozhledny bylo možno dojít měřením k zjištění, že v průměru sem napadly tři centimetry.
Skvostné sluneční halo na uvítanou jako vždy potěšilo a rozhodně výrazně zpestřilo jinak celkem nevýraznou oblohu, …
… jež však představovala v každém případě nesrovnatelně lepší variantu …
… nežli nedávné mlhy, o nichž nejen za poslední dny přebohatě vědí své i obě boubínské kamery.
Vyjasnění se zákonitě promítlo též do celkové teploty, zde po čase nepatrně mírnější nežli ve Vimperku, kde ranní mrazík setrvával na hodnotě -2,5°C . Tentokrát jižní vítr vál rychlostí 5 m/s (18 km/h).
Třebaže v níže položené krajině již převládaly zelenající se plochy, přece jen i tam byly místy k nalezení též bílé.
Ač vrcholová sněhoměrná tyč staví u své paty tváří v tvář okolí na odiv stále viditelnou nulu, sama byla po celé délce obdařena zimní patinou.
Na některých úsecích byl kontrast mezi barvami zimy a jara obzvlášť markantní, …
… ovšem lesní interiéry v porovnání s nedělí ze zimního převleku znatelně slevily.
Skutečně už se vesměs jedná spíš o výše řečenou patinu, i když stále – obzvláště ve spolupráci se slunečními paprsky – velmi působivou.
Zítra do všeho promluví další porce dešťů, takže hlavní slovo v nesporné změně podoby bude patrně mít opět teplota. Můžeme se dočkat stejně dobře výrazného zezelenání jako naopak ledové výzdoby. Však uvidíme.
11. dubna:
Úterní povelikonoční jitro s nemalou pravděpodobností vyrazilo dech každému, kdo před šestou hodinou pohlédl východním směrem, neboť meteorologické předpovědi hlásily na celý den velmi silné srážkové aktivity.
Cesta na Boubín potvrdila, že ohnivý vstup měl skutečně předurčeno trvání v řádu pouhých minut a varianta přívětivého počasí, jež by po něm mohla za ideálních podmínek následovat, zůstane pouhou představou.
Srážková oblačnost tu byla skutečně v mžiku …
… a s ní opět bytelná mlžná čepice kolem vrcholu.
Teplotě se nijak zásadně nad nulu nechtělo, ale rozhledna je každopádně od poslední návštěvy opět zbavena bílé výzdoby. Vydatné aktuální máčení provázel západní vítr o zase jednou výraznější rychlosti 14,4 m/s (51,84 km/h).
Zpáteční cesta sice naznačila, …
… že mlžná čepice by mohla někdy v odpoledních hodinách povolit, …
… ale veškeré dění, jež si skutečně naplno zasloužilo přívlastek aprílové, stačilo pozorovat i z Vimperka. Jestliže lidové rčení hovoří o tom, že na vojně se situace mění každým okamžikem, pak zde byla skutečně příležitost přihlížet pořádné vojně.
Snímky sice nezachycují celý vývoj podrobně minutu od minuty, ale třeba mezi tímto …
… a dalšími dvěma, …
… tedy k této fázi západní oblohy nad zámkem uplynula sotva půlhodinka, smáčená ovšem stále poctivými přeháňkami.
Že pak dojde až k takovémuto vyčištění, mohlo klidně být předmětem sázek.
Nu a tímto směrem jsme zrána začínali. Dnes mu zkrátka bylo souzeno orámovat den krásnými nebeskými výjevy.
10. dubna:
Teprve velikonoční pondělí nám opět nastavilo v plném rozsahu přívětivou slunečnou tvář.
9. dubna:
Na bílé Velikonoce jsme na Šumavě odjakživa zvyklí, …
… takže skutečnost, že neděle Vzkříšení v pravém slova smyslu napodobila Bílou sobotu, …
… neměla šanci překvapit.
Ostatně nejintenzivněji se to projevilo během dokonale zamlžené cesty na Boubín …
… a zejména pak u spodní sněhoměrné tyče, …
… kde bylo nutno uznat, že tentokrát už se o vyneseném esu rozhodně mluvit dá.
Nejen že sama lesní krajina působila jako v pohádce, …
… ale doslova pohádkový byl i skok, jímž se to vše během jediného dne takhle proměnilo.
Tyč na vrcholu nicméně přes všechnu čerstvou bělostnou nadílku ukazovala stále nulu, přičemž pravdě odpovídala průměrná hodnota 6 cm.
Rozhledna nabídla jedině na první pohled markantní optický rozdíl v porovnání s velkopátečním stavem …
… a fotograficky pak spousty zajímavých detailů čerstvých námraz, …
… které však již nemohou očekávat, že by je teplotní situace držela delší dobu při životě, jako tomu bylo ještě v předchozím měsíci.
Neméně zajímavé bude pozorovat okolní smrčiny, až pomine mlžné sevření, jež dnes od samého úpatí hory dávalo najevo svůj zcela nekompromisní postoj.
Téměř půlstupňový pokles teploty byl ve své podstatě zanedbatelnou součástí tradiční houpačky, která dle všeho bude čím dál častěji působit naopak nad nulou. Severovýchodní vítr o maximální síle 4,1 m/s (14,76 km/h) již také nehrál do karet zimě, stále nepatřičnější vetřelkyni.
Tentokrát ovšem stál za fotografické zachycení, byť z hlediska pojetí fotokroniky netradiční, i detail zipu na fotobatohu, neboť na černém pozadí nejlépe vynikly čerstvé sněhové vločky, jichž v drobných přeháňkách stále přibývalo.
První takto drobné a kratičké zjevení slunečního kotouče přišlo teprve jako odměna za druhý opakovaný výstup na naši horu, neboť seběhnout v mezičase dolů se zdálo být lepší variantou nežli strávit na rozhledně hodinu pouhým očekáváním, zda se mlha přece jen náhodou neumoudří.
Jak dlouho asi bude trvat lesním interiérům opětovný převlek do jarní podoby?
8. dubna:
Bílá sobota … co dodat, vše avizoval včerejší den. Zásadní obrat v počasí rozhodně nastal, byť nebylo vyneseno (sněhové) eso.
7. dubna:
Velký pátek se ještě svérázně vydařil, …
… ale současně dal neklamně najevo blížící se změnu, …
… jejíž ohlášení v sobě naplno neslo mystiku uvedeného dne.
Teplota po včerejšku vystoupala na rovnou nulu a severozápadní vítr ubral na 4,3 m/s (15,48 km/h).
Barevné tónování krajiny bylo těžko zvát jinak …
… nežli mimořádným.
Postupná očista rozhledny od námraz se zdála finalizovat, …
… stejně jako ústup zbytků sněhu v okolí. Zítřek však může znovu zamíchat kartami, třebaže eso už asi nevynese.
6. dubna:
Zelený čtvrtek lze jedině pochválit za to, jak úžasně letos dělal čest svému názvu – ba i v okolí spodní boubínské sněhoměrné tyče, kde se ještě celkem zákonitě daly očekávat poslední mizící bílé ostrůvky.
Skvostných barev v čase blížícího se slunečního západu …
… se člověk nikdy dost nenabaží.
Dnešního večera ke všemu opět znatelně ubylo zimního krajkoví v korunách smrků, …
… a celkové zbarvení krajiny tak i přes stále dominující modř příjemně zteplalo.
Také na zábradlí rozhledny byl za slunečními paprsky znát další kus poctivé práce, …
… jistě usnadněné i ustupujícím mrazíkem. Vítr dnes převažující měrou vál od severozápadu, ovšem v porovnání se včerejším večerem se pro změnu o dva metry za sekundu pochlapil – 5,2 m/s (18,72 km/h).
Ač se to zatím zcela úplně nezdá, zvolna se blížící úplňková noc patrně vrátí obloze hvězdnou čistotu.
5. dubna:
Z pohledu velikonočních svátků máme Škaredou středu, ale počasí naštěstí onen název tentokrát nectí.
Ba naopak – dokonce i poté, co se člověk sklonil až k vonící zemi, nachází spoustu krásy. Z hlubin tu dýchlo jaro a mrazík ten vícekrát neopakovatelný zlomek času takhle křehce uchoval pro pokorné oči do okamžiků, kdy na něj dosáhnou sluneční paprsky.
A ty se dnes činily přepoctivě …
… až do samých chvil loučení, …
… přinášejících krajině modrý pastel s náznaky Venušina pásu.
Sice slábnoucí, avšak stále přetrvávající zimní stopy znásobily své pohádkové kouzlo, …
… zatímco zábradlí boubínské rozhledny si v porovnání s okolními smrky a především včerejším stavem oddechlo znatelně výrazněji.
Pravověrní puntičkáři by rozhodně hovořili o oteplení – a nutno jim přitakat nejen z důvodu identifikovatelného půlstupně k dobru, ale též zmírnění severního větru na 3,2 m/s (11,52 km/h).
A k tomu všemu se zapadající sluneční kotouč stihl pozdravit …
… s vycházejícím měsíčním, který zítra v 6:34 dovrší úplňkovou fázi a již této noci se připomene mnoha patřičně citlivým bytostem.
4. dubna:
Ať pohlédneme k Boubínu v kteroukoli denní dobu …
… z kteréhokoli místa, …
… neunikne nám, že má stále bílou špičku.
Příčinu onoho optického jevu odhalíme snadno, …
… možná i lehce překvapeni, co k ní vlastně postačuje, …
… neboť o souvislou sněhovou pokrývku, jak jsme ostatně společně zjistili již předevčírem, se dávno nejedná.
To zase jen tradičně přeháňky, které dole buď spadnou v podobě deště nebo velmi drobného poletování sněhových vloček, …
… měly tady na vrcholu výlučně druhou jmenovanou podobu, ovšem ve výrazně vyšší intenzitě …
… a za podpory neustávajícího mrazíku. Sluneční paprsky si sem samozřejmě sáhly, ale jejich síla, jak vidno, zjevně stačila všehovšudy na symbolické osvobození trčícího hromosvodového drátu od námrazové ozdoby.
Nu, na jaro v plném proudu se skutečně neochladilo zrovna málo. Zmírnění severního větru na 4,8 m/s (17,28 km/h) tu z hlediska pocitu nefalšované zimy pranic neřeší.
Situace jednoznačně svádí k souvislému pravidelnému mapování.
3. dubna:
Nebude to mít milé jaro ještě nějakou chvilku lehké …
2. dubna:
O Květné neděli, od samého rána poctivě zatažené a zmáčené, sedla na Boubín zatím nejvydatnější mlha ze všech dosavadních – zahalila naši milou horu dokonale až po úpatí.
Jen kousek nad Basumskými lukami pak začal poutat oko nezvyklý vzhled některých smrčků – jako by měly svou vrchní polovinu postříbřenu.
Jak se ukázalo podrobnějším zkoumáním, příčinou byla námraza – zjevně se tu v některých úsecích natolik ochladilo, že neustále proudící mlha začala takto přimrzat na jehličí.
S přibývající výškou se zdálo, že ještě více houstne …
… a hlavně okolo vzrůstal podíl bílé barvy.
Opět se jednou nedalo počítat s viditelností či nějakou dohledností, …
… zato nejbližší krajina postupně stále více vydávala svědectví o tom, že za svou bělost nevděčí jen mlze, …
… ale zde již i čerstvému sněhu.
Ta konfrontace jara s neodbytnou zimou působila téměř pohádkově, …
… třebaže sněhoměrnou tyč už dozajista ponechávala v klidu.
I rozhledna je bezesporu na prudké nečekané změny za dobu své existence dávno zvyklá, …
… stejně jako okolní lesy. To jen člověk asi vnímá tyhle skoky ze dne na den stále ještě emotivně.
Co naplat, březen se tu loučil tepleji (viz https://www.sumava.eu/blog/2023/03/03/vimperk-fotokronika-jana-tlaskala-brezen-2023/ ), jen za silnějšího větru. Dnes ovšem vál nefalšovaný severák, a třebaže jen rychlostí 9,4 m/s (33,84 km/h), výsledný pocit se rozhodně nenesl v jarním duchu.
Přesto lze očekávat, že takovéto a podobné půvabné ozdoby už budou mít jepičí život – hned zítra by si po nich mohly sáhnout sluneční paprsky.
- dubna:
Aprílové počasí nás nemá šanci nikterak zaskočit, neboť již v předstihu pojalo konec března jako jednu velkou generálku. A tak nepřekvapilo dopolední slunečno s duhou, …
… ani zataženo s dešťovými přeháňkami, …
… které mělo až do večera nakonec také svůj nemalý půvab.