Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala.
30. dubna:
Aprílové loučení se odehrálo v naprostém blankytu, …
… zhlížejícím se i v šumavských vodách.
Za takových okolností se nabízí třeba zjistit, jak jsou na tom Roklany oproti minulému týdnu se sněhem.
Na hřbetě Velkého lze ještě nějaký objevit, ale jde už jen o symbolickou ozvěnu zimy, která ovšem stihla okořenit dnešní jitro dvoustupňovým mrazíkem.
Dřípatkám už ale dozajista nevadil.
29. dubna:
V noci mrazík, přes den čím dál tepleji, …
… ale u lesních vod stále příjemně. Takový je scénář loučícího se dubna.
28. dubna:
Za dva dny uvítáme máj. Leckde by ovšem mohla vzniknout domněnka, že se jen pozdí kalendář a jmenovaný měsíc byl dávno uvítán.
27. dubna:
Je úžasným zážitkem moci být přítomen tomu, jak vlivem jemného oparu pod zcela vyjasněnou oblohou téměř neviditelní alpští velikáni, …
… jež si musí k oku přitáhnout dalekohled či teleobjektiv, přihlížejí ze svých monumentálních výšin krásnému slunečnému jaru.
Plný rozkvět je nadosah, …
… ale fotograficky nejpůsobivější je tu stejně vždy za jakéhokoli počasí věčné setkávání minulého s příštím, …
… odcházejícího s přicházejícím, …
… loučení s vítáním.
26. dubna:
Poslední aprílová neděle …
… prakticky s předstihem opravňuje k souhrnnému zhodnocení celého měsíce, …
… který letos svým příslovečným počasím, obecně charakterizovaným jako velmi náladové a proměnlivé ve velkém rozsahu, šetřil, resp. popřál nám mnohem více krásných dní na úkor zatažených, mlhavých a deštivých.
Zbývající čtyři dny už na tom sotva něco zásadního změní, jakkoli nutno uznat, že poctivé deště by rozhodně byly žádoucími a potřebnými.
Životadárné vody není nikdy dost.
Večerní červánky sice mají zvěstovat změnu počasí, ale mírné dešťové přeháňky nám meteorologové slibují nejdříve až na květen … stejně nezbývá nic jiného než dát se přírodou překvapit.
25. dubna:
Jaro naplno září …
… nejen při zemi, …
… ale duben leckde předbíhá květen již i výše.
24. dubna:
Také svatojiřský pátek se kouzelně vydařil, …
… ovšem vylézající hadi ještě v boubínských lesích k zahlédnutí nebyli, o štírech pak nemluvě ani v nejparnějším létě 🙂 .
Přece jen tu navzdory příjemnému slunečnu nepanovalo zrovna teplo, …
… i když sněhu oproti minulému týdnu ubylo …
… do stále symboličtějších miniatur.
Vylepšila se ovšem dohlednost, …
… přesněji řečeno zřetelnost dominantních šumavských vrcholů počinaje Velkým Javorem …
… přes Roklany, …
… oba Ostré s Jezerní horou a Špičákem …
… až k Luznému.
Proměny viditelnosti vimperského zámku však závisejí především na rychlosti růstu okolních lesů. A tady hraje svou nepřehlédnutelnou roli skutečně každý rok.
23. dubna:
Pro takovéto narušení pravidelnosti ve střídání počasí se jistě nikdo nehněvá, …
… obzvláště když obloha od samého rána slibuje blankytné vyladění …
… a lehká oblačnost nad prosluněným obzorem zjevně nebude mít dlouhého trvání.
22. dubna:
Není ničím neobvyklým, že přívětivá podoba jara bývá vykoupena nočními mrazíky, jejichž stopy se stávají ranním pozdravem.
Skutečně není moc vody, ale když se i to málo přioděje vytouženou sluneční září, …
… jež navíc dodá některým šumavským zákoutím i nádech slovy nepopsatelného tajemna, probouzející se fantazie jakákoli pomyšlení na problémy reálného světa spolehlivě odplaví.
Kroky už pak samy zamíří na vzájemně spřízněná místa pod klenbou lesů, …
… kde čeká nejedno překvapení – třeba v podobě lidového propojení prvotně velikonočního motivu s vánočním.
21. dubna:
Nežli od samého rána hledět do očekávaného a také naplněného šedivého zatažena, pojďme raději … a to doslova … ke kořenům.
20. dubna:
Páteční odhad pravidelnosti střídání nálad počasí zatím docela vychází, po uplakané neděli nás vítá do předposledního dubnového týdne opět sluneční úsměv.
A ten, jak dávno známo, nejlépe vynikne v srdci přírody, o naší šumavské nemluvě.
Ani poměrně bohatá oblačnost za takových okolností nevzbouzí pražádné obavy, ale naopak působivě dotváří celkový obraz krajiny, ať již ve větších celcích, …
… nebo třeba detailnějších pohledech do konejšivé a léčivé náruče lesů.
Takové okamžiky představují mimo jiné ideální kulisu k vzpomínkám na ty, kdož Šumavu obývali před staletími, někdy bezejmenní, jindy naopak zvěčněni pro budoucnost pery literátů, jako třeba proslulý dobrosrdečný a dobromyslný legendární silák mimořádného vzrůstu – Rankl Sepp. Tato přezdívka muže, jehož skutečné jméno znělo Josef Klostermann, je vlastně, jak bývalo zvykem, spojením původu – zde lokality zvané Ranklov (v současných mapách Ranklovská rovina) a jména – zde německé lidové podoby jména Josef (jednoduše řečeno, tam, kde my jsme z Josefa udělali Pepu či Pepíka, mají Němci Seppa). Shoda příjmení se slavným spisovatelem, který nic patrně netušícímu Rankl Seppovi zajistil literární nesmrtelnost románem V ráji šumavském, nevychází z příbuzenského poměru.
Dnes již z bývalé Seppovy rodné usedlosti pozůstává jen drobná zarostlá hromada suti …
… a nepatrné symbolické torzo někdejšího zdiva na zalesněné louce, jež v těch dávných časech podle dobových fotografií byla holou širou plání, sloužící mimo jiné jako pastvina.
Kamenná stavba s moderním zastřešením, připomínající seník či menší stodůlku, je pozdějšího data a se Seppovým původním sídlem nijak nesouvisí (leda by se zrodila z materiálu získaného jeho demolicí, což se jeví poměrně pravděpodobným).
Navzdory zákonitým proměnám vlivem neúprosného běhu času tady však dávná historie promlouvá velmi silně, neboť kouzlo Šumavy nade vše spolehlivě odolává.
19. dubna:
Neděle se rozhodla nenapodobit sobotu v převažujícím slunečnu, ale naopak vyzdvihnout odvrácenou stranu aprílového počasí a spíše si většinou poplakat, navíc za mírného ochlazení. To je ovšem výzva k výpravě do lesů, …
… kde lze nejen tradičně potěšit oko i duši, …
… ale též nahlédnout do zelené lékárny našich dávných předků.
Prvním pojmem, který patrně napadne každého, kdo se kdy setkal s nějakým druhem takovéto cizopasné houby, je „choroš“, což vychází z obecného označení pro širokou skupinu na dřevě parazitujících hub – čeleď chorošovitých, zahrnující desítky konkrétních druhů. Jen některé ale mají v názvu přímo jméno choroš. Druh na snímku nese název troudnatec kopytovitý /Fomes fomentarius/, který se odvíjí od skutečnosti, že zmíněná houba bývala ve vysušené podobě využívána jakožto zdroj troudu, tedy snadno zápalné látky, schopné vznícení od pouhé vykřesané jiskry (považme, že sáček se sušenými houbami, mezi nimiž nechyběl ani troudnatec, byl nalezen např. u slavného „ledového muže“ Ötziho – více než pět tisíc let staré mumie, objevené roku 1991 v alpském ledovci). Tato názvotvorná charakteristika však není zdaleka postačující, …
… vezmeme-li v úvahu, že odpradávna byla právě tato houba používána k zastavování krvácení a potažmo k jakési formě, řečeno naší současnou terminologií, dezinfekce. Dnes je pak prokázáno, že troudnatec obsahuje vitaminy B, D, kyselinu listovou, jsou mu připisovány antibakteriální a antivirové účinky, ba vykazuje údajně (podle čínských vědců) účinnost i proti některým formám rakoviny. Opomenout nelze ani jeho využití v lidovém oděvnictví, konkrétně v podobě svérázných čepic či výroby plsti. Určité kulinářské receptury pak dokonce doporučují mletý troudnatec jako koření na grilované maso. Nu, k podobným údajům či návodům je vždy zapotřebí přistupovat střízlivě a obezřetně, což ale nic nemění na skutečnosti, že příroda je mimo jiné, jak již bylo výše řečeno, velkou zelenou lékárnou.
Stejně tak je dávno prokázáno, že zdraví těla neodmyslitelně souvisí i se zdravím duše. Komu by k dosažení potřebné harmonické vyváženosti obojího nepostačovala atmosféra samotného lesa, ten si ji podle svého založení může posílit na místech, kde k dílu přírody přiložil svou ruku i člověk.
Nutno ovšem připomenout, že člověk je přece rovněž neodmyslitelnou součástí přírody – je jen škoda, že se k ní v současnosti nedokáže navracet stejnou měrou jako dávné generace, které jí, třebaže nedisponovaly pokročilou vědou našeho střihu, zjevně rozuměly nesrovnatelně více a neméně tak si jejích darů vážily.
18. dubna:
Předposlední dubnový víkend přidal na teplotě, ba chvilkami vyladil oblohu do téměř bouřkových tónů. Zůstalo však jen u optických dojmů, střídaných většinovým slunečním projasněním. Večer si ale zase jednou barevně zakouzlil.
17. dubna:
Začíná se zdát, že příroda vnáší do střídání počasí určitou pravidelnost – dnes, hned za úsvitu, vytáhla po včerejší mlžné uplakanosti sluneční kartu, zajisté vítanou a nanejvýš příjemnou.
Za boubínského takřka bezvětří působila – v současnosti již jen u paty rozhledny – naměřená teplota příjemnou jarní svěžestí, …
… jaká by tam nahoře nabyla dozajista jiných rozměrů. Pohled do zapovězených výšin navíc vyvolal velmi silnou symboliku vpravdě mystického charakteru – jako by rozhledna, jejíž čas se pozvolna stává vinou neblahých okolností (zdokumentovaných zde sedmadvacátého února) sečteným, byla shora jištěna jakýmsi nebeským řetězem.
A ke všemu je stále možno konstatovat, že na Boubíně ještě navzdory vlnám poměrně výrazných oteplení přetrvává sníh, třebaže zcela pochopitelně již jen v symbolických zbytcích.
Viditelné jsou i na vzdáleném Almbergu / Mitterdorfu, kde ovšem současnou situaci významně v počátcích podpořilo umělé zasněžování sjezdovek.
Však na stinných místech boubínského vrcholu také najdeme rozsáhlejší bělostné ostrůvky, dosud odolávající stále větší síle slunečních paprsků.
Nejsilnější lákadlo dnešního výstupu představovala dohlednost, i když ovlivněná oparem. Např. oba Roklany téměř vyžadovaly k svému objevení navyklé cvičené oko, …
… zato vimperský směr přišel se zřetelnou bohatou geografickou nadílkou. Vlevo v popředí se nezapře zámek, prakticky v jedné linii s panelovým „Sojčákem“, za zámkem navazují Hrabice a Cejsice. V dáli za jmenovaným vimperským sídlištěm se rozprostírá Vacov s Miřeticemi a nejblíže k obzoru pak lze vpravo rozeznat dvojmo v krajině rozprostřené Zálesí. Výrazným vrcholem, který ještě obzorový opar uprostřed propustil k oku za objektivem, je Kůstrý.
Jakkoli panelová architektura do šumavské krajiny přirozeně nezapadá, pohled z Boubína vybízí k vděčnosti, že tato betonová masa umělých vesnic se aspoň dočkala barevných úprav, které přece jen zmírňují mnohem horší optický účinek, jaký by vzešel z původní obvyklé uniformní šedi, na jakou jsme byli zvyklí v minulém století.
Ukončit však dnešní boubínské putování pohledem na panelové sídliště by se rovnalo neuvěřitelné zhůvěřilosti … navraťme se proto závěrem zpět z „civilizace“ do objetí posvátného klidu prosluněného lesa.
16. dubna:
A opět návrat k zatažené obloze, zde od samého rána ukrývající Boubín, který by jinak danému krajinnému úseku na obzoru dominoval.
Jinde ovšem vládla skrz naskrz až dolů poctivá mlha, místy okořeněna drobným mrholením, …
… což umožňovalo soustředit veškerou pozornost k půvabům lesa, nabývajícím tou souhrou prazvláštní tajemnosti.
15. dubna:
Teprve duben půlící středa se po ranních mlhách dokázala naplno slunečně usmát, …
… třebaže večer celkem zákonitě opět ponořila do oparu.
14. dubna:
Další z ranních nálad pod zasmušilou oblohou zprvu nenaznačovala, …
… že by se šumavské počasí mělo pohnout přívětivějším směrem.
Oproti včerejšku naopak i místy lehce kapalo, …
… na zásadní zbohatnutí vodních toků to však nemělo šanci stačit.
Dnes pro změnu Teplá Vltava …
… nevykazovala pražádné rozdíly v porovnání se včerejší Studenou.
Slunečno se ale nakonec přece jen dokázalo prosadit, …
… i když ne silou, jakou by bylo možno očekávat.
13. dubna:
Ani druhé dubnové pondělí ještě neprovedlo zásadní obrat v počasí, i když je slibováno oteplení.
A tak bylo lépe po několika ryze dokumentárních snímcích nejen krajiny, …
… ale též pozůstatků dávno rozbořené šumavské architektury …
… zamířit k vodě, …
…. jež nikdy nezklame.
Leckdo si postěžuje na její nedostatek, ale třeba Studená Vltava (a to nejen podle názvu) …
… spěchala do hlavního koryta dokonce i po rozvodněné louce.
12. dubna:
Jediný den stačil k prudké změně atmosféry. Ještě včerejší milé slunečno opět ustoupilo zataženému a místy mlhavému počasí, …
… v němž ale krásné (nejen) velhartické letité stromové solitéry nabyly na svébytné přitažlivosti …
… a fotogeničnosti.
Velké překvapení ovšem představoval zejména hřbitovní kostel, naposledy ve fotokronice prezentovaný loňského šestnáctého července. Dočkal se totiž potřebné opravy omítky štítové zdi, což jednak celkem ostře kontrastuje se stavem zbývající části fasády, …
… ale zejména zbavuje kostel legendárních tajemných úkazů podle místní pověsti, jež se údajně stala inspirací k Erbenovým Svatebním košilím. Dobové zprávy nicméně shodně tvrdí, že po každé opravě se dívčina tvář objevila po čase znovu … třeba onen potřebný čas ještě neuplynul a zázrak se zopakuje i tentokrát.
Za jiný by se možná dala považovat skutečnost, že Spasitel u kostelní zdi oproti minulému dokumentování již nepřipomíná gymnastu na hrazdě. Jedna oprava ale volá po další, …
… pokud naopak nemá situace pod Kristovýma nohama být vnímána vlastně jako specifická symbolika pomíjivosti – zde „až za hrob“.
Nakonec se lehce změnilo k dobrému i původní mlhavo a přestalo ve známém nicovském panoramatu zapírat očím nejvzdálenější šumavské vrcholy.
11. dubna:
Jarní kvítka zkrátka musejí být uvyklá rozmarům přírody, …
…. jejíž fantazie navíc nezná hranic. Stačí třeba setkání se zajímavým stromem, na první pohled pamětníkem mnohého.
Člověk tedy přijde blíž …
… a pak už si jen v úžasu tiše přiznává, …
… že fantazie přírody zase jednou silně poškádlila tu jeho.
A co teprve, dojde-li na pozemský dialog s nebesy …
10. dubna:
Tak se nám apríl konečně pochlapil a po krásných dnech nabídl také jiný odstín svého příslovečného počasí. Vimperk se probudil do přeháněk, zahrnujících ledovou krupici i nefalšovaný sníh.
Ten ve vyšších polohách dokázal přesvědčit, že se udrží déle nežli dole ve městě, …
… což bylo dáno především rovným bodem mrazu, který už ovšem neumlčel rozdováděné studánky.
V každém případě se opět potvrdilo, že Šumavě tato tvář báječně sluší …
… a dává přímo malebně vyniknout všemu, čím tu příroda doslova kouzlí.
Popsaná ranní vimperská situace se brzy obrátila v pouhé deštivo a město až do pozdního odpoledne obklopila mlha.
9. dubna:
Jitro druhého dubnového čtvrtka se lehce zakalilo, a nenavázalo tak na náladu svých dvou předchůdců. Skutečné milovníky přírody, nadto šumavské, však popsaný stav jistě neodradí od toulek, …
… které za všech okolností mohou přinášet překvapení, k nimž navíc není vůbec nutno vyhledávat turisticky atraktivní známá místa.
Nejzajímavější rozuzlení nejednou přinášejí cesty bez předem stanoveného cíle … třeba jako ta dnešní, jež prakticky nečekaně odhalila mimo jiné přežívající pozůstatky zimy – jak jinak nežli v blízkosti lesních vod.
A pak už jen tajemný prožitek posvátného klidu, …
… tolik potřebného zejména v dnešním veskrze zblázněném světě.
K zastavení lákal i živou vodou obklopený půvabný ostrůvek devětsilů, …
… stejně jako představa, kolik nejrozmanitějších příběhů asi navždy tají mlčenliví svědkové neúprosného běhu času.
8. dubna:
Z dalšího, snad ještě blankytněji shora vybarveného dne vyzařovala radost, sdílena po svém vším, …
… s čím se lze v chrámu přírody setkat.
7. dubna:
V den, který se zaskví nádherně blankytnou oblohou, …
… je ze světelného hlediska nejlépe počkat si na večerní slunce …
… a jeho kouzla krátce před rozloučením.
6. dubna:
Nad čím asi tohle pozoruhodné přírodní oko roní svou slzu … ? Nebylo by divu, kdyby nad člověkem …
5. dubna:
Pokud se z Vimperka vydáme přes Bavorov až k samotě zvané Podhory, otevře se nám nejen krásný panoramatický pohled směrem k Boubínské hornatině, …
… ale též možnost vystoupat příjemnou zalesněnou krajinou …
… na vrchol zvaný Svobodná hora …
… a navštívit tam mladší sestru boubínské rozhledny.
Použitý příbuzenský termín nám potvrdí již první pohled na důvěrně známé tvary dřevěné věže, lišící se od výše jmenované absencí vstupního turniketu, solárních panelů a internetových parabol na vnější straně zábradlí vyhlídkové plošiny, která je tady navíc zastřešena. Rozhledna nese jméno Haniperk a její sourozenecké pouto s boubínskou je zpečetěno rukopisem téhož vimperského projektanta – ing. Jiřího Ondřicha.
Haniperk je sice, jak již bylo řečeno, mladší, a to o nezanedbatelných patnáct let, ale v každém případě prozrazuje výrazně svědomitější péči, …
… podněcující k otázce, jaké životnosti se navzdory nevyhnutelnému působení přírodních vlivů, byť v méně než poloviční nadmořské výšce oproti Boubínu, dočká.
Trvale zde umístěný teploměr prozradil o Velikonoční neděli téměř osmnáct stupňů, v jejichž kontextu působil svižný větřík o rychlosti až 8,7 m/s (31,32 km/h) jako rázné osvěžení.
Rozhled je tu všemi směry úžasný, ať už k Šumavě, zde konkrétně úvodem již vzpomenuté Boubínské hornatině s dvěma známými dominantními vrcholy a hrbolkem Solovce mezi nimi, …
… bližšímu Libínu, ba i k podobně jako na předešlém snímku Bobík stále zbytkově zasněženému Hochsteinu, prozrazujícímu se napravo v dáli, …
… nebo třeba k památné zřícenině hradu Helfenburku.
Zajímavým zpestřením se stala náporům větru statečně odolávající fotomodelka z říše dvoukřídlého hmyzu – bzučivka obecná.
Spojitost Haniperka s Boubínem má, jak zde již nejednou zaznělo, v druhém případě od loňského července smutně trpkou příchuť, a tak se tu člověk neubrání pomyšlení, že i v rámci boubínského zalesnění by přinejmenším alpským směrem byla vítána podobná ojedinělá vyhlídková místa v podobě malých pasek, jaké jsou k nalezení poblíže rozhledny na Svobodné hoře.
4. dubna:
Třebaže na Šumavě nebývají ničím překvapivým zasněžené Velikonoce, letošní Bílá sobota naštěstí opticky nenaplňuje svůj název, naopak se štědře usmívá na posly jara, ať již fialky, …
… podběl …
… či jaterníky.
3. dubna:
Něco málo …
… z podboubínských …
… velkopátečních nálad.
2. dubna:
Zelený čtvrtek se nepřehlédnutelně přiblížil k jarní atmosféře, vynechal srážky a pozdvihl teplotu do příjemnějších rovin.
Jen s podvečerem posunul barvu, jež mu dává název, do zcela jiných, výrazně expresivních odstínů.
1. dubna:
První dubnové jitro se předvedlo v mírně příznivějším duchu nežli včerejší poslední březnové, tedy především již bez sněhových přeháněk, ale v těsné blízkosti chladných lesních vod stále zůstávalo pocukrováno.
Uprostřed té aprílové bělosti tím více upoutal kvetoucí lýkovec, podobně jako předešlého měsíce o svatém Josefu, před prvním jarním dnem.