Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala
31.května:
Co dodat k máji třináctého roku jednadvacátého století? Z ryze praktického hlediska nám slušně prodloužil topnou sezónu, čímž by měl ovšem na druhé straně zajistit onen lidovou pranostikou slibovaný “ v stodole ráj“. Uvidíme. Rozloučil se deštěm a mlhami, kterémužto nadělení snad navíc ještě nemá být konec, …
… ale stačí se i s vědomím toho, co nás s velkou pravděpodobností očekává nahoře, vypravit do boubínských lesů, …
… aby mlha rázem dostala nový rozměr, byla vnímána jako přirozená šumavská kulisa, …
… která vlastně neodmyslitelně dotváří typický charakter krajiny.
30.května:
Před nadcházející poutí se můžeme utěšovat snad jen mnohokrát potvrzenou zkušeností, že ne všechny meteorologické předpovědi se vždy bezvýhradně naplňují.
V opačném případě by se totiž děti prakticky neměly nač těšit, neboť veškeré již týden zde připravované atrakce zatím vinou vytrvalého deště, jímž je nám ke všemu vyhrožováno i na víkend, …
… připomínají spíše jakési nepovedené aquacentrum.
29.května:
Ani z tohoto pozdního soumraku nelze usuzovat na zásadní zlepšení počasí, současně se však dozajista není nutno v našich končinách obávat slibovaných bouřek – není k nim odpovídající výchozí teplota.
28.května:
Vítaný příslib blankytu se netváří dvakrát věrohodně – každopádně je stále dosti chladno …
27.května:
Boubín raději Vimperákům neprozrazuje, co ukrývá pod čepicí, …
… a člověk by hnedle nerozeznal konec května od října.
26.května:
Na Šumavě si zkrátka musíme zvyknout v každém čase na všelijaká překvapení a umět se zařídit podle nich, …
… tj. např. se neukvapovat po Novém roce se snímáním vánoční výzdoby z oken – ještě i po svaté Janě se to může ukázat předčasným, čehož dokladem je tento snímek, pořízený dnešního dne v 16:32 na Horské Kvildě, kde se naštěstí neukvapili … 🙂 .
Je libo malé osvěžení v šumavském májovém lesíku ?
25.května:
V hlavní roli stále především voda …
24.května:
Už za noční tmy bylo zřejmé, že dnešní úsvit se na Boubíně bude s největší pravděpodobností muset obejít bez slunečních paprsků – mlžná čepice byla dokonale hustá i vysoká, takže v určený čas se skutečně dalo vidět nanejvýš toto coby nejsvětlejší okamžik. Současně nám byl slibován ve výškách nad 1100 m sníh.
V tom smyslu se sice žádné bílé drama nekonalo, ostatně pětistupňová teplota je vylučovala, nicméně pokud bychom vzali v potaz i zcela symbolické množství, a to pouze na rozhledně, pak lze prohlásit, že o svaté Janě skutečně sníh na Boubíně byl.
Šlo sice jen o takovéto miniaturní trojúhelníčky v jižních koutech nejvyšších mezipodest, …
… ale lze předpokládat, že s ohledem na momentální teplotu představují pozůstatky původně většího, podle všeho do koutů větrem navátého množství.
Podaří-li se sluníčku probít houževnatou vrstvou mlhy, mohli bychom se v průběhu dne setkat i s příznivější tváří krajiny, než jaká je nám zatím nabízena, v každém případě se však nevyhneme dešťovým přeháňkám.
23.května:
Podvečerní oblohou opět po delší době zabzučel motor …
22.května:
K hojně rozšířeným šumavským bylinám náleží i zrovna kvetoucí rozrazil.
Každé sebemenší zákoutí ožívá po svém …
21.května:
Copak asi upoutalo na sklonku sedmdesátých let minulého století filmového architekta Jindřicha Goetze na tomto zákoutí druhého vimperského zámeckého nádvoří, že je zvolil jako kulisu pro scénu popravy, jíž z okna vlaku přihlíží slavná pěvkyně Ema Destinnová ve filmu Božská Ema ?
20.května:
Jabloně letos, jako by se poučily z loňských květnových ničivých mrazů, rozkvetly o poznání později …
Mráz už snad nehrozí, zato však včerejší krupobití, byť naštěstí jen krátké, květům všeho druhu rozhodně taktéž neprospělo.
V následujících dnech si navíc zjevně užijeme ochlazení, ale snad aspoň při všem slunečného.
Ostatně každé počasí má své kouzlo, …
… obzvláště pak, když se třeba sluneční západ snoubí s bouřkovými mračny, …
… zatímco na východě už bouří.
19.května:
Již noční obloha, na níž se měsíc po naprosto vymeteném večeru opět mírně zahalil do oblačnosti, vyzývala k přivítání sluníčka na Boubíně. Jako vždy nešlo neuposlechnout, neboť zaručenou odměnu představovala jistota, že bude nač se dívat. A skutečně bylo, třeba zrovna hned nad Vimperkem, a to již před samotným východem, …
… který už jen pokračoval v kouzelně započatém nebeském i pozemském díle nedělního úsvitu.
Kam pohlédnout dříve? Třeba ke Kleti a Chlumu, …
… ačkoli bylo zcela jedno, kterým směrem zrovna zaletí zrak … všude situace dokonale stála za to, jižně se dokonce stále nabízel – sice ve stále slabší podobě – pozoruhodný alpský bonus spolu s větrnými hříčkami nahoře v oblacích.
Ani vnitrozemí však celkovému dojmu nezůstávalo pranic dlužno, …
… o pohledu k Roklanům nemluvě.
Vyhmátnout na jižním obzoru vzpomenuté Alpy sice již vyžadovalo cvičené oko, ale každopádně se tam, třebaže opravdu jen ve slabounkém náznaku, objevily – i skrze opar bylo patrné, jak se sluníčko postupně opírá do ledovců pod Dachsteinem.
Mářský vrch působil jako spolehlivá dělící hráz mezi vnitrozemskou mlhou a čistou krajinou směrem k Boubínu, …
… Šumavské Hoštice se pak co nevidět měly dočkat slunečních paprsků, které už se hlásily na lukách směrem ke Škarezu.
Když se pak stoupající sluníčko na chvilku zlehka ukrylo za mrak, nadešla pravá chvíle k zaměření objektivu temelínským směrem.
A v popředí už procitají i Lažiště, je právě půl šesté, nahoře panuje jedenáctistupňové teplo s neodmyslitelným větrem, …
… přičemž odstíny po celém obzoru se stále mění.
Slunce již dokonale ovládlo nebeskou klenbu …
… a nastolilo finální barevnou paletu dnešního krásného dne.
18.května:
Nezahřmělo-li oproti meteorologickým prognózám včerejšího dne (v noci, pravda, všehovšudy krátce sprchlo), dnes si můžeme být jisti, že nejen nezabouří, ale též ani nekápne – tato obloha se co nevidět vyčistí.
17.května:
Půl hodinky před polednem si dnes přišli ve Vimperku na své milovníci krásných starých strojů, …
… mohouce přihlížet průjezdu kolony nablýskaných autoveteránů …
… ulicí 1. máje neboli „po Fišerce“.
Možná by se pak krom autora fotokroniky našli další vimperští pamětníci, kteří ještě v dětském věku v hloubi minulého století běžně vídali jezdit po městě tuto vzácnou Tatru 87, jež patřila, ač již tehdy veterán, k bezvadně sloužícím spolehlivým vozům a oslňovala milovníky automobilismu po celém světě svými ladnými aerodynamickými tvary. Není o tom ostatně pádnějšího důkazu nad skutečnost, že právě tento model si vybrali naši slavní cestovatelé – pánové Hanzelka a Zikmund – na své cesty Afrikou a Jižní Amerikou. Pro úplnost pak dodejme, že vůz se ve své době vyvážel krom celé Evropy např. do Egypta, Argentiny, Jihoafrické republiky či Austrálie.
K neméně oblíbeným a exportně úspěšným automobilům patřil v druhé půli minulého století i tento na svou dobu vysoce elegantní Spartak neboli Škoda 440, s nímž se bylo možno setkat dokonce až na Novém Zélandu. Vyráběl se od roku 1955 a v roce 1959 získal po drobných technických a karosářských úpravách, z nichž na první pohled nejnápadnější byla nová maska chladiče, nástupce v podobě Škody 445 Octavie, z hlediska jména historické předchůdkyně těch, které brázdí naše silnice dnes.
Společně s motorovým opojením bylo navíc možno s potěšením kvitovat, že po delší odmlce opět pokračují práce na dřevěné soše matky s dítětem před dětským zdravotním střediskem.
16.května:
Zajisté existují malebnější pohledy na Vimperk, ovšem úzký pás mlhy, který se v dnešním slunečném jitru táhl od Výškovic směrem k Homolce, dodal celé krajině na zajímavosti.
V jednom okamžiku se dokonce zdálo, jako by se na něm podílel i vydatný kouř, produkovaný jedním z vimperských komínů …
15.května:
Po nakonec mimořádně teplém třetím ledovém muži se na noc ochladilo, obloha se dokonale vyčistila a projasnila, takže bylo možno očekávat, že Žofie přinese na Boubíně zcela jiný úsvit, nežli byl včerejší. Stalo se, …
… a nejen to – na zprvu lehce zamlženém jižním obzoru se dokonce ukázaly v této době už ne zcela běžně viditelné obrysy alpských velikánů, …
… které pod paprsky stoupajícího sluníčka a za vydatného přispění větru – oproti včerejšku teplejšího – začaly nabývat mírně zřetelnější podoby, a to jak mezi Smrčinou a Plechým, …
… tak napravo od Hochsteinu a Třístoličníku, tj. počínaje dachsteinským masivem.
Je tedy zcela zřejmé, že lidová pranostika o „počůrané Žofce“ letos nedojde svého obvyklého naplnění.
Boubínské cesty ostatně již stihly působením soustavného větru dokonale oschnout, takže ještě včerejší nebezpečí uklouznutí na mokrých větvích či dřevěných chodnících je zažehnáno. Žofie ten ideální stav dozajista nepokazí 🙂 .
14.května:
Také Bonifác přispěl k tomu, že ledoví muži byli letos k poznání jen podle kalendáře – v kontextu ještě nedávné zimy nepředstavovali nic obzvlášť překvapujícího. I na Boubíně panovalo za úsvitu šestistupňové teplo, jež zpestřoval pouze studený západní vítr. Právě on také soustavně naháněl sluníčku do cesty chuchvalce mlhy, …
… aby mu tu třetí ledovou cestu k nám znesnadnil. Povětšinou se mu dařilo, ale v jednu chvíli sluníčko přece jen potěšilo drobnou korónou.
Rozhraní mlhy a blankytu dnes přesahovalo výšku Boubína, …
… takže výjevy, jaké zachycuje snímek, byly spíše vzácností. I poté, co se sluníčko definitivně vyhouplo nad oblačný pás na obzoru, panovala nahoře poměrně hustá mlha, …
… rozprostírající se po lesích a dodávající jim pravé šumavské tajemné atmosféry.
13.května:
Servác nás sice chvílemi pokropil, ale ani on nepřinesl žádné ledové drama …
12.května:
Na druhou květnovou neděli letos kromě tradičního Dne matek připadl také Pankrác – první ledový muž, ve srovnání s předchozími lety jistě mírnější, ba dokonce převážně slunečný – snad opět jako kompenzace za nedávnou vleklou zimu.
V některých pro ně typických lokalitách bylo dokonce možno najít krásně vzrostlé smrže – houby, které za příznivých okolností rostou již v dubnu, což se ovšem toho letošního dozajista netýkalo.
Pankrác se pak rozloučil ve velkolepém stylu.
11.května:
Vytrvalý déšť mírně zvedl hladiny potůčků, o vodu teď skutečně není nouze.
10.května:
Zdá se, jako by člověk ty slunečné dny zakřikl …
9.května:
Naplnit ještě před týdnem dávnou tradici polibku pod rozkvetlou třešní byl ve Vimperku s ohledem na celkově zpožděné jaro docela oříšek, teprve tento týden přinesl zásluhou slunečných dní výrazné zlepšení.
Lesní stráně se pak začínají modrat půvabnými kvítky rozkvetlé dřípatky horské, která navzdory místy bezmála modrým ostrůvkům, které vytváří, náleží k ohroženým druhům.
Z podobných mračen může ve chvilce sprchnout, ba i zabouřit …
Spatřit ještě i v květnovém podvečeru na obloze parhelium rovněž nebývá žádnou zvláštností – svědčí to jen o skutečnosti, že v oblacích se dosud najdou jemně rozptýlené ledové krystalky.
8.května:
Časně zrána se zdálo, že týden po prvomájovém Boubíně bude situace v mnohém podobná – na Kubovce se okolo půl páté opět dala doslova krájet hustá mlha, ale tentokrát nesahala zdaleka tak vysoko. Nahoře však byl zase k vidění zahalený obzor, nad nímž se tentokrát prozrazovaly jen temelínské páry.
Podle rozvrstvení oblačnosti by se dalo odhadovat, že vycházející sluníčko nebude mít tolik práce jako před týdnem, …
… ale lehké to také zrovna nemělo.
Velmi působivým se po celou dobu ukazoval pohled k Bobíku, …
… na jehož úbočí a dále v širším okolí bylo prostřednictvím mlhy krásně čitelné proudění vzduchu.
A sluníčko se zatím pustilo do svých tradičních kouzel na všem, co mu bylo nahoře i dole nabídnuto, …
… přidávalo na barevné sytosti i hřejivé síle, která se záhy výrazně připojila k dosavadním deseti stupňům nad nulou.
Podle pohybu mlhy bylo zřejmé, že vane jihozápadní vítr.
Ani ten se nedal zahanbit a tvořil stále nové obrazce a mlžná seskupení, …
… aby sluníčko mělo co prozařovat.
Hledat Plechý a další hraniční vrcholy nemělo smysl, …
… jen Roklany a nalevo od nich i na snímku nezachycený Luzný se v náznaku vynořily.
Všude vládl úžasný klid, doslova posvátné ticho, do něhož se po chvilkách roztomile ozývala jen rozmluva několika kukaček, střídající se v okolních smrčinách s drnčivým staccatem strakapoudích zobáků a švitořením dalšího lesního ptactva – těžko hledat v daném prostředí krásnější hudbu …
Dalo se očekávat, že návrat povede opět do mlhy.
Kousek nad Kubovkou se skutečně v plné síle objevila, …
… ale sluníčko se do ní ve chvilce úporně zakouslo i tady.
Pohled k Boubínu od Korkusovky pak odhalil další proměnu – náš velikán si zatím stihl na vrchol, do té doby zcela čistý a již v ranní tmě ostře viditelný, přitáhnout putující mlžný pás. Netrvalo však dlouho a opět se jej zbavil.
7.května:
Odpolední slabší bouřka s deštěm pročistila vzduch i oblohu, ale zdá se, že možná nebude poslední, i když se bouřková aktivita přesunula dále severozápadním směrem …
6.května:
Mlhavé počasí jistě nemusí být překážkou výpravě do romantického západního okolí Vimperka, kde najdeme mimo jiné další ze zajímavých skalních nápisů, …
… tentokrát ovšem nikoli vytesaný jako v Klostermannových sadech, nýbrž pouze napsaný, a tím pádem i zubem času místy poškozený a nečitelný.
Vinou uvedené skutečnosti se nabízí hned několik možností jeho výkladu, z nichž nejzajímavější a současně nejzáhadnější sahá až k osobnosti tragicky zahynulého německého lékaře a významného botanika z období, kdy zdejší panství náleželo Rožmberkům.
5.května:
Od samého rána se vimperská obloha neustále proměňuje, nejednou pak zahrozí deštěm.
Nescházejí ovšem ani příznivější proměny, jen zlatý déšť, který měl pomalu odkvétat a nasazovat listy, vypovídá o celkovém zpoždění letošního jara.
4.května:
Sotva se objeví zase sluníčko, zdá se, že i ta němá tvář touží sdělit světu, že je tu máj – lásky čas. Za tak vzácných okolností je snad možno přimhouřit na chvilku aspoň fotografické oko nad tím, že páníček či panička zapomněl/a, co se patří, když si domácí mazlíček venku uleví. Vnucuje se ovšem, bohužel, pomyšlení, že ta zapomnětlivost ve skutečnosti není vázána jen na zcela ojedinělé případy, kdy milé zvíře zanechá na chodníku tak pozoruhodně symbolický výtvarný pozdrav …
3.května:
A máme tu další vydatné deštivo, jaké se líbí snad jedině vodnímu ptactvu …
2.května:
Po mírně projasněném, ba chvílemi i slunném prvomájovém večeru nastupuje dnešního dne další příděl mlhy, tentokrát snad ještě hustší a s občasným deštěm. I v takovém počasí však vyniknou celá pole rozkvetlých devětsilů bílých, …
… jimiž je lemována nejedna šumavská cesta.
1.května:
Prvomájové počasí si patrně většina z nás představovala jinak, ačkoli na Šumavě jsme toho času tradičně zvyklí na leccos. Hustá mlha, která již od noci pohltila Vimperk, tak nebyla víceméně žádným zásadním překvapením, ba v podboubínských lesích nabídla okolo půl páté hodiny ranní zajímavé okamžiky spolu s předpokladem, že nahoře by nicméně mohlo vše vypadat jinak …
Cestou k věži se onen předpoklad naplnil – bylo zřejmé, že rozhraní mlhy a čisté oblohy se pohybuje právě přibližně ve výšce naší tajemné hory.
Současně ovšem nebylo pochyb o tom, že kdo se sem nevydal v tuto chvíli, asi prvomájové sluníčko hned tak nespatří …
Atmosféra východu silně připomínala časy klasických zimních inverzí, …
… sluníčko však bylo tentokrát navíc zjevně zastřeno jemným oparem, díky němuž se mnohem lépe fotografovalo, a to včetně dalších jevů, které jeho východ provázely.
Záhy se ale ukázalo, že poklid inverzní hladiny byl jen dočasný – mlha se náhle dala do pohybu směrem vzhůru, …
… takže každý případný pozdější příchozí by možná nebyl ochoten uvěřit, že ještě před pěti minutami tu vše vypadalo jinak.
Zůstávalo však otázkou času, kdy sluníčko vystoupá do výše přece jen čistě modrého ostrůvku nad oblaky, odkud už mu nic nebude bránit třeba v tvorbě zajímavých úkazů na protější straně – od věci např. nebyla zase jednou lákavá možnost vzniku glorioly okolo špice stínu Boubína, …
… ale ta už se v okamžiku, kdy měly sluneční paprsky konečně náležitou sílu, nacházela příliš blízko mezi boubínskými smrky. I tak se však dostavil na vzpomenutém místě aspoň pocit mírného kruhového zesvětlání mlžné hladiny, která dále dokonale zakryla veškeré šumavské vrchy po celém obzoru – tímto směrem by např. za normální viditelnosti bylo možno spatřit oba Roklany, Poledník či Velký Javor.
Situace na nejvyšším místě české Šumavy tím pádem už nenabídla žádné zásadní proměny, zato jen o malý kousek níže se dal zásluhou atmosférického dění očekávat fotografický ráj.
Mlha co chvíli putovala z místa na místo …
… a neustále měnila ve spolupráci se sluníčkem tvář okolní krajiny.
Tu nechala vyniknout vyšperkovaným pavučinám na smrkových větévkách, …
… jinde pro změnu ponechala větší prostor k seberealizaci sluníčku.
Každopádně ovšem bylo stále jisté, že v nižších polohách se dočkají příznivějšího vzhledu oblohy sotva k polednímu, ne-li spíše ještě později. Jedinou výraznou změnu oproti předešlým prvomájovým cestám na Boubín představovala sněhová situace – např. loni sice bylo po celém kraji slunečno a citelně tepleji, ale spodní čtyři boubínské schody ještě plně vězely ve sněhu. Ten se letos pro změnu ukázal skutečně již jen v podobě zcela symbolických zbytků, aby bylo opět možno říci, že ještě na prvního máje tu byl … 🙂
Archiv Fotokroniky Jana Tláskala
{jcomments on}