Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala
31.ledna:
Čas letí jako voda, a to doslova, protože zatím poslední, stále trvající obleva se v objemu nedávné sněhové nadílky jeví jako nejrazantnější. První měsíc nového roku je za námi a Boubín se s ním rozloučil překvapením skutečně ve velkém stylu. Za přispění ledové vichřice při jinak pouhých dvou stupních pod nulou se po delší době odehrálo vše, co sice ve zkratce, ale jinak náležité chronologii nabízejí následující snímky …
Lesy si načas užívají nemalé úlevy od tíhy námraz, které byly poctivou zkouškou odolnosti, a zbylá sněhová pokrývka, zbrázděná vichřicemi, se možná v dohledné době staně tvrdým podkladem dalším bílým přídělům … ale to už zjevně ukáže únor – leden si své splnil.
30.ledna:
Již potřetí v této zimě musí Volyňka, zbavena nedávných ledových okras, zvládat vydatný nápor vody po oblevě …
29.ledna:
Boubínský snímek z posledního lednového úterního rána by mohl vzbouzet dojem, že se tu vlastně opakovala nedělní situace. Pozorné oko si však jistě povšimne, že zásluhou znatelného oteplení se mnohé smrky na vrcholu zřetelně více zbavily námrazové zátěže. Fotografie sice dále nenapoví, že tu vládly pouhé dva stupně pod nulou, ale současně s nimi zatím asi nejsilnější letošní vichřice, která člověku, sotva se pokusil otočit proti ní, metala do tváře a nejcitelněji zejména očí stovky drobných ledových jehliček, …
… zato však prozradí, že i námrazy na samotné věži poněkud změnily svůj charakter. I v tomto případě zapracovalo zvýšení teploty, které rozpustilo původní bohaté nánosy a zachovalo pouze místy menší ledové připomínky nedávného stavu, na nichž začinají vznikat nové námrazové útvary.
S nedělí pak lze naopak srovnat skutečnost, že více nežli z věže toho bylo z hlediska rozhledu k vidění cestou nazpět, ale jedním dechem dodejme, že tentokrát žádná sláva.
Sestup také naznačil rozvrstvení srážek – nahoře se krom vzpomenuté vichřice, tvořící cestou navíc závěje, nic jiného nedělo, zato čím dál níže začínalo drobně sněžit …
… a na samotné Kubovce pak vypukla nefalšovaná chumelenice, která ovšem blíže k Vimperku – tedy opět výrazně níže – postupně přešla v déšť.
28.ledna:
Teplota stoupá, …
… ba i obloha se konečně projasnila a zase jednou dala nad Vimperkem příležitost barvám slunečního západu.
27.ledna:
Původních čtrnáct stupňů pod nulou se dnes na Boubíně zmírnilo na pouhých devět, ale současně už byla ve vzduchu předzvěst vydatnějšího oteplení, …
… slibovaného na příští týden. Po včerejším jasném mrazivém dni se obloha opět shora zatáhla a uzavřela do té míry, že málem nepustila do hry sluníčko, …
… původně kyprý sníh se pak poněkud slehl a ztěžkl, což ovšem nebránilo silnému mrazivému větru v modelování zcela nových tvarů a struktur.
26.ledna:
Čeká nás nebývalý mráz …
25.ledna:
Občas bývá z Boubína k zahlédnutí situace, v níž se místy těsně, takřka na dotyk, setkává inverze s vyšší oblačností …
… a na protilehlé straně se zatím plazí po vrcholech, …
… jako by chtěla co nejpřesněji kopírovat jejich tvar.
Současně se zdá, že není šance spatřit nad téměř zcela utopeným Bobíkem slunce, ale ono se zatím pozornému oku dávno prozradilo aspoň jemným barevným nádechem, …
… dosahujícím až pod Luzný, který se náhle čerstvě vynořil na západním obzoru.
24.ledna:
Je zajímavé pozorovat, jak se mění zimní situace na Volyňce, čím níže po jejím toku se vydáme.
23.ledna:
Někdy se špička Boubína zdá být pohledem zdola čistou, ale realita nahoře ukáže, že právě o špičku se těsně otírá rozhraní inverze – právě tak tomu bylo i dnes před rozedněním.
Celkové zbarvení krajiny se však posléze přece jen změnilo a nakonec se našla i skulina pro symbolický pozdrav čerstvě vyšlého sluníčka. Bezezbytku se tak naplnil norský meteogram, …
… který předpovídal viditelnou sluneční aktivitu teprve na odpolední hodiny. Vlivem jen mírně protržené inverze se ovšem v tom čase vimperskému zámku dostalo bezmála přízračné podoby jako z jiného světa.
V podvečer pak došlo i k takovémuto předzápadovému rozloučení.
22.ledna:
Včerejší drobné, ale husté sněžení naštěstí nedosáhlo vytrvalosti z minulého týdne, k večeru ustalo a mlha, která na celý den ovládla oblohu, …
… se nad ránem zvedla, což se zdálo být předehrou k slibovaným dalším silným mrazům.
Ty se ovšem nekonaly, …
… ba místo nich teploměr vyšplhal lehce nad nulu …
… a náhle začalo kapat ze silně namrzlých střech. Dočkáme-li se tedy opět mrazů, bude je patrně provázet i nepříjemná ledovka.
21.ledna:
I předposlední lednové pondělí, v němž např. slaví své třiasedmdesátiny světově proslulý operní tenorista Plácido Domingo, zatímco téhož dne před dvěma sty dvaceti lety pro změnu stanul pod gilotinou francouzský král Ludvík XVI., zeť císařovny Marie Terezie, se probouzí pod inverzní klenbou, z níž se nám ovšem co nevidět opět začne sypat další bílé překvapení.
20.ledna:
Přesně před čtyřmi týdny zbývala jediná noc do Štědrého dne, jemuž ovšem nakonec scházela za okny pravá zimní atmosféra, jaké si naopak můžeme dosyta užít dnes.
I vánoční strom, třebaže už nesvítící, dosud stojí na náměstí, ponořeném zrovna do houstnoucí mlhy, …
… nepostrádající určitě osobitého kouzla, …
… jehož si tu asi nejlépe vychutnává ve svém novém zimním přiodění svatý Florián.
19.ledna:
Po dnech vydatné sněhové nadílky a následného sevření inverzní oblačností nebylo jiné volby než hledat chybějící slunce tradičně výš – už kousek nad Kubovkou se správnost této volby prvními zlatavými náznaky potvrdila.
Cesta vzhůru ovšem tentokrát vlivem hlubokého kyprého prašanu trvala znatelně déle a na vrcholu mne pak přivítaly o tíhu čerstvého sněhu bohatší námrazou obalené smrky, …
… hrající střídavě zásluhou sluníčka různými barevnými odstíny.
Námraza na samotné rozhledně se příliš nezměnila, …
… teploměr tu ovšem velmi překvapivě ukázal pouhý jeden stupeň pod nulou, … ale nestalo se tak poprvé.
Rozdíl teplot nad a pod inverzí se zkrátka čas od času otočí oproti celkem logickému očekávání – v této chvíli tedy byla větší zima třeba v dole utopeném Vimperku.
A inverze je tentokrát skutečně poctivá – na celém východním obzoru propustila všehovšudy špičku Bobíku …
… a směrem jižním pak Smrčinu, Plechý s celým hřbetem Trojmezí až k Hochsteinu … a rovněž Alpy.
Sluníčko, které zprvu poměrně bohatě zalévalo svými paprsky poslední úsek cesty vzhůru, náhle mělo pro změnu plné ruce práce s vrchní oblačností, …
… skrze niž se ovšem přece jen dokázalo chvílemi přihlásit a zejména se pak podepsat na inverzi pod sebou.
Dalo o sobě dokonce vědět i posledním pozdravem během zpáteční cesty v okamžiku, kdy nezbývalo než se do té inverze v rámci sestupu zanořit.
I mlha však má něco do sebe – např. se v ní celkem daří jemnějším námrazám na drobných větévkách, ostatně tu teplota hned o poznání sestoupila, a to na čtyři stupně pod nulou. Původní dramatické mrazivé předpovědi, slibující až sedmnáctistupňové zážitky, se nicméně alespoň tady, jakož i ve Vimperku zatím nenaplnily.
18.ledna:
Sněžení ustalo, …
… ale má být pro změnu vystřídáno vydatným mrazem, …
… takže určitě nebude od věci pořádně přiložit do kamen 🙂 .
17.ledna:
Sněžení, o němž byla řeč již včerejšího večera, neustává po celý dnešní den a k polednímu stihlo pokrýt Šumavu bezmála čtyřiceti centimetry čerstvé bílé nadílky, která dozajista ještě zdaleka není u konce.
Dokonale pod ní zmizela i železniční trať – zde konkrétně vimperský úsek směrem do Volar.
Také včera vzpomínaná Volyňka se dočkala nových zimních kouzel, …
… zatímco řidiči, a to zejména kamionů, by se pro změnu jistě rádi obešli bez nich, obzvláště pak stojí-li v koloně na výpadovce na Strážný, kterou jeden z jejich kolegů poblíž železničního přejezdu zablokoval.
Zaměstnanci správy silnic či technických služeb si tedy dnes jistě nemohou stěžovat na nudu.
O tom, jak se vyvíjela sněhová situace do večerních hodin, si nejlépe učiníme představu srovnávacím pohledem na boční zpětná zrcátka zamaskovaných automobilů na předchozím a tomto snímku.
Stále sype jako z peřiny, takže si člověk v duchu posteskne, že Ježíšek měl přijít buď o loňském Dni republiky, …
… nebo až dnes.
Kdopak by tu hádal Škodu Octavii 🙂 ?
16.ledna:
Volyňka se nám opět zasnoubila s mrazem …
… a další příděl drobného, ale vytrvalého sněžení je doslova za dveřmi.
15.ledna:
Už pohled na oblohu nad Vimperkem okolo čtvrté hodiny ranní se stal příslibem dalšího z neobyčejných boubínských příběhů – možná v tom okamžiku sehrála svou roli též intuice na základě mnoha věcí tam zažitých … na vrcholu před východem slunce už každopádně nebylo pochyb.
Pravda, úzký průzor mezi zajímavým mrakem a inverzí na horizontu se sice klidně mohl také náhle zavřít – a nestalo by se tak poprvé, …
… namísto toho se však právě onen vrchní mrak vlivem výrazného východního větru …
… začal rozpínat směrem vzhůru …
… a v této své nové podobě vlastně uzavírat oblohu slunečnímu kotouči, který se měl každým okamžikem objevit.
Letmý pohled směrem k Plechému napověděl, že nejvyšší hora české Šumavy dočista zmizela v putující oblačnosti, která už pozvolna začala polykat i Hochstein. Východní směr proudění je tu pak zcela zřejmý – a dodejme, že to vše se dělo v osmistupňovém mrazu.
Byl však nejvyšší čas navrátit se k východnímu směru, na němž právě začínalo velkolepé divadlo. Do té chvíle víceméně líně přešlapující mlha se náhle dala okolo Bobíku do svižného pohybu k rozhledně …
… a uchystala tak ideální kulisu, ba přímo promítací plátno právě vycházejícímu sluníčku …
… k jeho světelnému koncertu.
I skrze stále se zužující již vzpomenutý průzor náhle vznikla úchvatná sluneční koróna …
… a postupně měnila svůj tvar, …
… rozsah i barevnost …
… v závislosti na momentálním postavení slunečního kotouče a intenzitě clonící mlhy.
Ta v jednu chvíli dokonale ovládla celý obzor, pak se však opět začala střídavě trhat …
… a postupně odkrývala zcela nové pohledy na fantastické proměny okolní krajiny.
Bylo tu možno jedině litovat, že stále sílícím slunečním paprskům stál v cestě onen větrem rozprostřený svrchní mrak, …
… neboť v opačném případě by tu byla na protější straně, kde se rovněž začala vařit mlha, zcela ideální příležitost k vzniku nejedné sluneční glorioly. Člověk však nesmí být tváří v tvář čarující přírodě nevděčný, …
… a to tím spíše, že třeba Vimperk, jak se průběžně ukazovalo, dle všeho zůstal o ranní sluneční kouzla ochuzen. Zatímco ještě po příchodu na Boubín byla k spatření jeho světla, netrvalo dlouho a zmizel pod hustou mlhou.
14.ledna:
Milovníci pravé zimy se konečně dočkali …
… i ve Vimperku … 🙂
13.ledna:
Nízké zimní sluníčko si umí pohrát, ale dnes k tomu nebude mít mnoho dalších výraznějších příležitostí.
Zato mráz, který už od včerejška bohatě pocítily nejen mnohé kočičí tlapky, bude i přes mírné ochabnutí pokračovat.
12.ledna:
Vydařená slunečná, ale konečně současně i slušně mrazivá druhá letošní sobota takhle názorně ukázala hned nad Kubovkou výškové rozložení teplot. Bylo jasné, že, ač tomu tak nemusí být nutně vždy, nejnižší tentokrát čekají zcela nahoře – na Boubíně.
Strakonice jsou na tom, jak vidno, z hlediska sněhu patrně podobně jako Vimperk, ale o mnoho tepleji tam asi nebude.
Stále sílící mrazík dále vydatně posílil bohaté námrazy na stromech, viděné tu už předevčírem. V záři klesajícího sluníčka působily boubínské smrky dojmem, jako by před čímsi skláněly své hlavy, nebo nesly tíhu zimy též za všechna místa, kde tato zatím scházela.
Temelín se dnes svými parami …
… skutečně stylově vepsal do tváře krajiny, v níž horizontálně oddělil spodní inverzní opar od čisté oblohy. Moci si odmyslet jeho čtyři obludné věže, celkový dojem by byl ještě působivější.
Na vrcholu mne přivítalo devět stupňů pod nulou spolu s mohutnou oblačností, …
… barvenou zapadajícím sluníčkem, které se za ní sice samo důsledně maskovalo, ale z ubývajících sil ještě dokázalo na rozloučenou pohladit svými paprsky kousek krajiny nad Basumským hřebenem.
Daleké vnitrozemí se podle všeho stále částečně ukrývá pod inverzí, …
… kdežto směrem k Bobíku je obzor relativně o něco čistší, dohlédneme-li k Chlumu i Kleti.
Je zjevné, že sluníčko v plné síle dokázalo přes den částečně rozpustit námrazy obalující konstrukci rozhledny, kterým pak s podvečerem sílící mráz dal novou podobu nejrozmanitějších rampouchů. Jelikož je současně účinným pomocníkem v přibrzdění hrozby chřipkové epidemie, přiložme do kamen a držme mu palce, aby nějaký den vydržel a spálil co nejvíce bacilů.
11.ledna:
Teprve druhé lednové páteční ráno se probudilo do bílé nálady, ale šlo spíš jen o lehké symbolické pocukrování, jehož se navíc šumavské krajině nedostalo natolik, aby se dalo říci, že konečně přišla pravá zima. Ani znatelný mrazík to nezachránil.
Po celý den až do noci se však zdálo, že sněhu jsou nad námi opět plná oblaka, …
… takže nejbližší dny jistě dostanou příležitost předvést, co s námi zima vlastně zamýšlí.
10.ledna:
Teplotní rozdíl mezi Vimperkem a Boubínem dnes ráno činil rovných pět stupňů, a to tak, že tři nad nulou připadly městu, zbývající dva pod bodem mrazu pak hoře. Ta se na samé špici zaskvěla úchvatnou námrazou, …
… která doslova obalila vše, co jí přišlo do cesty, a jako vždy současně dokonale prozradila postupné změny vzdušného proudění. Místy se ovšem též na pouhý nechtěný dotek v celých plátech, věrně kopírujících původní tvar podkladu, odlupovala, což bylo dokladem toho, že tu v nedávné době teplota průběžně kolísala na obě strany okolo nuly.
Opět jako už tolikrát nevadilo, že se prakticky nenabízí žádný rozhled, …
… neboť kouzelné tvary z říše ledu jej všude, kam oko pohlédlo, …
… bohatě vynahrazovaly.
To vše se ale týkalo skutečně jen samotného vrcholu Boubína, nad nímž se původně hustá mlžná clona začala zvolna trhat, …
… aby nakonec uvolnila cestu sluníčku, které se dnes určitě snáze dostávalo právě do nižších, teplejších poloh, tedy i do zimou zatím stále nezasaženého Vimperka.
9.ledna:
I sama příroda jako by už občas nad „zimním“ vývojem posledních dnů zůstávala stát jako tvrdé y …
8.ledna:
Boubín zase jednou potvrdil, jak ošidné je rozhodovat se k cestě vzhůru podle údajů meteorologických radarů. Dnešního rána např. ukazovaly hustou oblačnost, směřující k nám ze západu. Ne že by to snad nebyla pravda, ale kdyby se člověk na jejich základě rozhodl zůstat doma, přišel by ještě za tmy o tuhle podívanou …
Nejednou totiž naproti tomu došlo i na situace, kdy se na základě radarů dala předpokládat čistá obloha – a realita se nahoře nesla ve znamení husté mlhy. Tentokrát tedy bylo vše přesně naopak …
… a dalo se předpokládat, že něco k vidění tu přece jen bude.
Do mnoha modrých odstínů převažující pohled z věže to vzápětí potvrdil, …
… navíc společně s předpokladem, že vbrzku dojde k sněhovým přeháňkám. Část oblačnosti se po delší době předvedla zase jednou v podobě inverze, z níž sotva vyčnívaly špičky Bučiny, Plechého a komplexu Trojmezí. O Alpách si dnes člověk mohl zcela logicky leda nechat zdát.
Neméně zajímavé tvary i barvy se nabízely rovněž na opačné straně – nad Vimperkem …
… – a o tom, že sněhová peřina se nahoře již dala místy do díla, pak svědčil další pohled severozápadním směrem.
Slunce se samo o sobě neukázalo, ale dokázalo připravit nad obzorem nejedno barevné překvapení.
Celkově bylo dnes po ránu na vcholu příjemněji nežli obvykle, neboť tu nefičel nárazový ledový vítr, ale pouze jeho mnohem mírnější varianta, která dva naměřené stupně pod nulou nijak dramaticky nenásobila, aniž výrazně znepříjemňovala fotografování. Zkrátka jasná předzvěst toho, že se snad v příštích dnech zase dočkáme sněhových přeháněk. Jedna z nich mne vyprovázela hned na zpáteční cestě a jistě to dnes na Boubíně nebylo svého druhu poslední slovo.
7.ledna:
Již v XIX. století vyslovil francouzský básník Lautréamont pozoruhodnou větu: „Krása je nahodilé setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“, která se později do té míry zalíbila surrealistům, že ji přijali jako inspiraci pro svůj umělecký program. Tím se i nám otevírá báječná možnost vnímat některé vimperské scenérie jako surrealistická zátiší (jen doufám, že jsem právě nedodal pádné alibi všem, kdož se mají starat o pořádek a začnou se teď obávat, aby úklidem nepoškodili umělecká díla), …
… případně si uvědomit, že vše vlastně (možná) začalo nastraženým jablkem.
6.ledna:
Namísto zimní poezie jsme se i na svátek Tří králů dočkali jen dalšího pokračování dešťové nadílky …
5.ledna:
Opět nadešel čas Tříkrálové sbírky – největší dobrovolnické dobročinné akce v naší zemi …
4.ledna:
Tři stupně nad nulou, ledový vítr, všude okolo sem tam nepatrně se občas na vteřinu trhající hustá mlha a k tomu nejedna sněhová přeháňka – to je v kostce obraz dnešního Boubína, doplnitelný ještě o vydatně kluzkou cestu a ledem obalenou rozhlednu, nabádající ke krajní opatrnosti při výstupu. Sluníčko dnes krom několika symbolických oranžových proužků na obzoru okolo sedmé hodiny ranní nedostalo šanci, …
… čemuž se ani nelze divit. Rozhlédneme-li se však třeba po téměř neustávajícím deštěm smáčeném Vimperku, docházíme snadno k závěru, že Boubín vlastně přece jen všemi výše jmenovanými krajně nouzovými prostředky zachraňuje čest zimy.
3.ledna:
Jako by se tu téměř doslovně opakovala situace z loňského roku, i počátek letošního se nese ve znamení falešného předjaří, nepřirozeně vysokých teplot, větrných nocí …
… a dešťových přeháněk.
Obraz na obloze se co chvíli mění, ale zatím ne do podoby, jaká by přináležela lednu a současně potěšila všechny, kdož by si rádi uživali třeba zimních sportů. Pakliže se ochladí, opět se ze všeho nanejvýš rýsuje spíš nepříjemná vidina nebezpečných ledovek …
Více ostatně napoví noc …
2.ledna:
Cestami kolem Boubína …
1.ledna:
Čas nám opět, řečeno s naším slavným básníkem Janem Nerudou, „… oponou trhnul“ … a jistě bychom si v mnoha ohledech přáli, abychom mohli jedním dechem dodat i to, čím báseň, napsaná před více než sto lety, pokračuje, totiž: “ – a změněn svět!“ . Každopádně si však lze na prahu dalšího roku upřímně přát, abychom v něm měli co možná nejvíce důvodů k radosti ze života a vždy v sobě našli dostatek vůle i schopnosti tyto důvody hledat a nacházet. Nezřídka to předpokládá umět se radovat i ze sebemenších maličkostí, které život přináší, a současně nic nepovažovat za samozřejmost, jíž se nám musí nutně dostat. Nejlépe si to člověk uvědomí tváří v tvář přírodě, od níž se stále máme mnoho co učit … a přitom se jí často naopak zoufale vzdalujeme. Naučíme-li se jí zase dokonale naslouchat, jako uměli naši dávní předkové, dočkáme se jistě časem i toho změněného světa 🙂 …
První minuty roku 2013 byly tradičně vítány ohňostroji, …
… o které se, podobně jako loni, …
… postarali v nejrůznějších koutech města vimperští občané.
Naproti tomu čas pro oficiální slavnostní městský ohňostroj, …
… jako vždy v rukou renomované firmy Marketing – Pyro, …
… nadešel až v okamžiku, kdy z roku 2013 uplynulo rovných osmnáct hodin.
Tentokrát se tu vedle příchodu nového roku současně oslavovalo i významné výročí v rámci vimperské historie: rovných 750 let od první písemné zmínky týkající se tehdejšího městečka a hradu – listiny pražského biskupa Jana III. z Dražic z roku 1263, na níž mezi jinými figuruje jméno pana Purkarta z Vinterberka, známého též pod jménem Purkart z Janovic (více o něm zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/207-po-stopach-tajemstvi-vimperskeho-zamku-iii ).
Archiv Fotokroniky Jana Tláskala
{jcomments on}