Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala
30.listopadu:
Porovnáme-li momentální dění z hlediska počasí v našich končinách třeba s Krušnými Horami, nelze se ubránit dojmu, že nejspíš máme kdesi nahoře silnou protekci. Zatím tu nenastávají žádné kalamitní scénáře, sníh můžeme nazývat spíše symbolickým popraškem pro ty, kdo už se nemohli dočkat bílé Šumavy. Jen Boubín si pro jistotu nasadil poctivou čepici …
… a pozval na návštěvu neméně poctivý mrazík. Zdálo se, že více mi za úsvitu nenabídne.
Nakonec však přece jen drobně mrkl okem, jako by chtěl říci: „… že jsi to ty, tak si honem něco cvakni, ať má dušička pokoj 🙂 .“
29.listopadu:
Poslední listopadový čtvrtek má být zlomovým dnem, …
… v němž opět přivítáme zimu.
Vše nasvědčuje tomu, že by se předpovědi mohly vyplnit, ale určitě ne tak dramaticky, jak je nám z nejrozmanitějších médií předkládáno.
28.listopadu:
Mlha houstne a nejednou z ní už i mrholí – to vše ale především v údolích a nížinách. Na Kubovce se dnes skrze protrhaná mračna nezapřel intenzivně svítící Měsíc, …
… který se v plné kráse ukázal ještě i na Boubíně, kde naopak vládlo sucho a teplo.
Měsíc během chvilky zapadl a vše, co bylo k vidění dál, se zdá být předzvěstí ohlašovaného teplotního zvratu – už jen sama zcela nová paleta barev spolu s opět vyšší inverzní hladinou působí chladným dojmem.
Pohled k Bobíku napovídá mnohé – mimo jiné třeba to, že sluneční paprsky se dnes přihlásí se značným zpožděním …
Ani Alpy se nemají zrovna k světu – nejvýrazněji jsou viditelné mezi Smrčinou a Plechým …
Slabé zrůžovění obzoru za Chlumem nebude mít dlouhého trvání, …
… Kleť pak připomíná opět ponorku razící si cestu polárním mořem.
Vimperk darmo hledat – už třetí den tone v mlhách a dnes k tomu, jak už bylo výše řečeno, také ve větším vlhku nežli doposud.
Kdyby se bylo podařilo sluníčku prorazit plnou silou na oblohu, vypadaly by tyto větrem čechrané vlnky ještě působivěji, …
… dnešní scénář nás však podle všeho má i tady nahoře naladit na zítřejší očekávaný sníh, …
… o němž zatím, jak vidno, nevědí nic ani na Velkém Javoru.
27.listopadu:
Už od noci se jistě nejen Vimperk zase topí v mlze, která vystoupila oproti včerejšku ještě výš, ale časně zrána končila těsně pod Kubovkou. Nejnápadnějším na Boubíně byl opět jeden z netradičních pohledů na rakouské Alpy, …
… jakož naproti též na stožár Mářského vrchu, osaměle čnící z tentokrát zcela jednolité inverzní hladiny. Ta se však, stále mírně stoupajíc, nad ním během okamžiku docela zavřela, takže i červené světlo, blikající tu jako maják, zmizelo ve vlnách.
Vimperk se dnes podle všeho jen tak nevynoří, aniž by si snad užil sluníčka, …
… které je, jak se zdá, z hlediska okázalosti svého východu oproti včerejšku střídmější, zato má však velkou naději, že se tentokrát dokáže lépe a déle prosadit.
Alpy jsou povětšinou ukryty pod mraky, …
… jen jejich nejvýraznější dominanta – masiv okolo Dachsteinu – je na obzoru zřetelná a v mezích momentálních světelných a oblačných podmínek i prokreslená.
Slunce je venku, ale zdá se, že předpokládané zlepšení oproti včerejšku se stejně opět neobejde bez tradičních úskalí.
Má to však určitě něco do sebe, a to v podobě zase jiné barevné atmosféry.
Krajina nezapře, že sluneční kotouč se nakonec přece jen načas ukryl za mraky, …
… ani alpští velikáni se jich na rakouské straně od rána nedokázali zbavit, ačkoli jistě i kolem nich vane ledový vítr, s velkou pravděpodobností silnější nežli ten momentální na Boubíně, kde by bez jeho občasných poryvů bylo docela teplo.
Tato nálada dnes bude převládat, ale pořád je jistě lepší nežli tam dole na dně …
26.listopadu:
Poslední listopadový týden má cca ve své půli podle meteorologů přinést výrazný posun počasí zimním směrem. Jelikož dnešního rána se Boubín nacházel pod vysokým příkrovem oblačnosti, která se sem bohatě nasunula v průběhu noci a občas z ní i drobně sprchlo, stačil mírný pokles teploty a měli bychom tu další letošní chumelenici. Zatím se tak nestalo, …
… takže již před rozbřeskem panovala dobrá viditelnost, jež po menší odmlce nabídla krom jiného opět Alpy.
Slunce si sice krásně připravilo oblohu pro impozantní vstup, …
… ale na poslední chvíli mu v něm zabránila, jako už tolikrát, nízká oblačnost nad obzorem, …
… takže se mírně prosadilo teprve v okamžiku, kdy zprvu velkolepé kulisy zase vybledly.
Nakonec se ukrylo za oblačnou clonu docela, ale i tak odtud dokázalo najít skulinku k tomu, aby si sáhlo na ledovec pod Dachsteinem.
Západní strana toho ovšem moc nepředvedla, podobně se tvářil též obzor nad Vimperkem, takže se slibovaným sluníčkem to dnes asi žádná velká sláva nebude – s velkou pravděpodobností je čekají neustálé souboje s oblačností.
25.listopadu:
Zajímavé výjevy na obloze bylo dnes možno sledovat za soumraku na Jezerní slati.
Zatímco západní strana takto kouzlila s oblačností, …
… potemnělá východní dávno uvítala Měsíc, obklopený slabým náznakem koróny – tzv. ohybového jevu patřícího do téže rodiny jako např. nedávno zde zveřejněná sluneční gloriola. Výraznou měsíční korónu dokonalého tvaru si lze pro srovnání prohlédnout zde: http://archiv.vimperk.eu/vimperk-pod-kulturne-historickym-drobnohledem/fotokronika-jana-tlaskala/4035-fotokronika-jana-tlaskala-prosinec-2011.html , jmenovitě na třetím snímku shora ze dne 8. prosince.
I současná noční vimperská obloha přinesla zmíněný jev, ovšem vlivem rychle plující oblačnosti pravidelnost kruhového tvaru koróny často kolísala, …
… nadto se občas coby zajímavě zpestřující prvek objevily i pozůstatky kondenzačních čar z leteckých motorů.
Když pak oblaka místy zhoustla, dokázala vytvořit clonu, jejíž zásluhou nabyl na zřetelnosti povrch měsiční krajiny.
24.listopadu:
Leckdo by byl možná posledního listopadového časného sobotního rána velmi překvapen, že navzdory relativně teplému počasí posledních dní lze na některých místech přece jen najít i takovouto podívanou …
23.listopadu:
Dorůstající Měsíc svou rozostřeností opět dokládá mírné zamlžení atmosféry, jež bylo v daném okamžiku viditelné ostatně i pouhým okem bez pomoci optiky. I tak ale můžeme pozorovat vlevo cca na hranici horní třetiny přivrácené strany Měsíce výrazný kráter Koperník, pojmenovaný po významném polském astronomovi a vzniklý před osmi sty deseti miliony let v důsledku dopadu vesmírného tělesa zhruba kilometrové velikosti na měsíční povrch. Malý světlý kroužek, jak nám kráter nabízí snímek, má ve skutečnosti průměr 93 km, což si můžeme pro srovnání představit zhruba jako vzdálenost vzdušnou čarou z Vimperka do Stříbra nebo Jindřichova Hradce.
22.listopadu:
Včerejšek měl být podle předpovědí dnem, v němž inverze bude kulminovat a poté zahájí ústup – dnes tedy stálo za vyzkoušení, do jaké míry to odpovídá pravdě. Už těsně pod vrcholem Boubína se ukázala mlha a následně zahalila i věž, což mohlo svědčit pro tradiční „čepici“, z níž by nemuselo být úniku … ale vysoko nad ní slabě prosvítala modř. V ten okamžik bylo jasné, že starý lišák Boubín vzápětí zase rozehraje jedno z fantastických divadel, jakých mívá pro své věrné plné rukávy …
Nebylo nutno ani příliš dlouho čekat na první náznaky vycházejícího sluníčka, …
… jež bez meškání vzalo mlhu razantním útokem, …
… takže se nad Šumavou rozhrnula jako ohnivá opona.
Opět tak nastala nesčetněkrát tu zažitá situace, kdy člověk neví, kam zaměřit svou pozornost a fotoaparát dříve, ale tentokrát se co jednoznačný vítěz náhle objevila vzácná prchavá lahůdka na západní straně – krásná a zřetelná sluneční gloriola, …
… do jejíhož středu se navíc promítl stín rozhledny.
Naproti jako by nám pak sluníčko chtělo připomenout, že už jen měsíc a dva dny nás dělí od Vánoc a krásnější stromeček nežli ono stejně neustrojíme … 🙂
V tomto okamžiku dokázal celkový pohled k východu jako vždy plně ustát jen objektiv …
… a přitažením zlátnoucích zbytků inverze mezi Kletí (1083 m) a Chlumem (1191 m) na obzoru odhalil dlouho již neviděné vrcholy počínaje Kraví horou (953 m) a Vysokou (1034 m).
Také vnitrozemským směrem inverze skutečně výrazně ustoupila, ale ne zas tak daleko, aby si v ní nemohl svým charakteristickým způsobem pohrát Temelín …
Chtít k tomu všemu dnes spatřit ještě Alpy by se rovnalo téměř nevděku – i bez nich bylo bohatě nač se dívat …
Když se pak sluníčko ukrylo do vyšších pater bohaté a pestré oblačnosti, nastala ideální příležitost vychutnat si fantastické tvary mračen … a současně si opět uvědomit, jak se člověku zoufale nechce zpátky dolů do „civilizace“ …
21.listopadu:
Komu by se chtělo zůstávat pod víceméně už protivným vleklým šedivým příkrovem, když se může zase aspoň na chvilku podívat, jak to vypadá z jeho opačné strany?
Před chvilkou vyšlé sluníčko se průzorem skrze svrchní oblačnost zdraví na obzoru všehovšudy s vrcholem Chlumu, čemuž blíže k Boubínu a Bobíku přihlíží Solovec.
Alpy dnes může vidět všehovšudy ve své představivosti jedině ten, kdo je tu na ně pravidelně zvyklý …
Sluníčko jako vždy nešetří zlatem …
20.listopadu:
Předcházející noci opět využila hustá mlha k tomu, aby se vplížila nejen do vimperských ulic, …
… ale dosáhla i mnohem výše, jako např. na Kubovu Huť, kde byla k zastižení ještě dnešního časného rána. Současně zůstalo poměrně teplo a v okolních lesích tím pádem doslova kapalo z donedávna ještě námrazou obalených stromů.
Dalo se tedy předpokládat, že z Boubína bude k vidění silnější a výš stoupající inverze – předpoklad se v plné míře potvrdil. Na všech stranách se opět jako pokaždé odehrávaly fantastické proměny a zvraty v režii slunce a větru – dnes jen mírného jihovýchodního …
Rakouská větrná elektrárna jakož i Alpy se prezentují jen ve slabém náznaku …
Lesy jako by chvílemi hořely …
Charakteristické modříny se nezapřou ani v mlze …
Vimperk dnes zjevně mnoho šancí k spatření sluníčka nemá – dokonce se bezmála nachází pod oblačným vírem.
19.listopadu:
Zdá se, že ještě celá řada příštích dnů se ponese v duchu střídání …
… náznaků zimy – …
… pozorovatelných třeba na Volyňce – …
… s projevy přetrvávajícího vlídného podzimu.
18.listopadu:
Už okolo včerejší půlnoci, kdy se náhle nad původně hustou večerní inverzí objevilo hvězdné nebe, bylo zřejmé, že opět dochází ke změnám v počasí. Probouzející se nový den vše jen potvrdil …
Noční mráz vystřídalo citelné oteplení, inverzní hladina opět výrazně poklesla a ustoupila hlouběji do vnitrozemí, …
… na čemž měl výrazný, ne-li přímo rozhodující podíl silný jihozápadní vítr. Ten dnes sice téměř ukryl dosud dobře viditelné Alpy do oparu, ale zato bezmála dočista vymetl údolí pod nimi.
Když se pak vynořilo slunce, mělo tím pádem zase připraveno báječné pole ke své výtvarné působnosti …
Směr větru potvrdil i Velký Roklan, …
… po jehož jižním úbočí se takhle připlazil pás husté mlhy, aby pozvolna přetekl přes vrcholy obou nerozlučných šumavských bratří.
O tomtéž proudění pak vypovídaly v té prazvláštní snivé barevnosti také vlny inverzní hladiny na opačné straně.
Vývoj nad oběma Roklany bylo zajímavé sledovat i v podvečer, kdy se původní ranní mlžný příděl dávno rozplynul …
… a zapadající slunce přichystalo, podobně jako před týdnem, opět velkolepou podívanou, …
… která vyústila v tento požár na obloze.
17.listopadu:
Sobotní ráno sice zprvu Vimperským zdánlivě slibovalo jasný a slunečný den, během chvilky se však tato lákavá iluze proměnila v celodenní mlžné vězení. Co tedy dělat jiného nežli pospíchat někam vzhůru, kam už chapadla inverze nedosahovala … např. na Chalupskou slať nedaleko Borových Lad.
Je ovšem zapotřebí logicky počítat s tím, že v druhé půli listopadu už je krásné počasí vykoupeno citelnými teplotními poklesy.
Ten zdejší se mimo jiné projevil i na ztuhlé hladině jezírka, …
… jakož i na jeho břehu.
16.listopadu:
Ještě o dva dny nazpět bylo možno spatřit vysoko v lesích …
… podobná mlžná kouzla.
Situace se však velmi rychle mění – inverzní hladina postupně klesá, …
… díky čemuž se Šumava ve vyšších partiích osvobozuje …
… a má zase volnější cestu k sluníčku.
Nejmarkantněji je to znát na alpském směru, …
… kde se opět nabízí pole působnosti k barevným hrám v jemném oparu.
Vnitrozemí si však o tom zatím může jen nechat zdát, …
… neboť teprve Svatá Máří se svými sedmi sty pětašedesáti metry nad mořem je první viditelnou obcí, která si oddechla od mlžné peřiny – včera z ní vyhlížel sotva Mářský vrch jakožto napohled nepatrný ostrůvek.
Ani o pouhých jednasedmdesát metrů níže položený Vimperk nemá ještě zdaleka vyhráno, třebaže se slunečních paprsků dočkává přece jen zase o něco dříve nežli třeba předevčírem.
15.listopadu:
S dvoudenním předstihem oproti loňskému roku se opakuje situace, kdy se den probudil do mrazivého bíla, a to bez jediné sněhové vločky.
Právě tím je však pohled do krajiny plné krajkoví kouzelnější …
14.listopadu:
V době, kdy se navrací slibovaná další vlna inverzí, člověk neví, kam by z boubínské rozhledny upřel zrak dříve – první pohled však zákonitě náleží Alpám, na jejichž spodní viditelný okraj už plynule navazuje to nově vzniklé oblačné moře …
… a proměňuje tak velehory téměř v jakýsi ostrovní pás.
Vimperk nemá jako vždy smysl hledat – tradičně odpočívá na dně, ale má dnes velkou šanci postupně se vymanit z mlžného sevření. Čeká nás vydařený slunečný den.
Zato kolem Bobíku se to doslova vaří … inu, máme čtyři stupně pod nulou, jejichž účinek vydatně násobí silný ledový vítr. Slunce je zatím stále dole, ale už si barví oblohu, na niž se za chvíli vyhoupne.
Podíváme-li se pozorně na levý okraj dachsteinského masivu, nemůže nám opět uniknout sice slabé, ale přece jen viditelné rozhraní pásů teplého a studeného vzduchu, které přináší nad Scheichenspitze (podrobnější identifikace jednotlivých vrcholů se nachází na desátém snímku shora 31. října – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/419-vimperk-fotokronika-jana-tlaskala-rijen-2012 ) atmosférické zrcadlení – místo reálné podoby zmíněného vrcholu, již si můžeme porovnat zrovna na výše vzpomenutém snímku, náhle vidíme falešné vyšší věžovité útvary s mírně vodorovně rozmázlým zakončením. Tradiční rozsáhlá fata morgána z toho sice zatím nebude, ale základ k ní každopádně položen byl.
Slunce se dává do práce na hřbetech oblačných vln … ze všech okolních vrcholů je vpravo poblíže obzoru zdraví jediný sotva patrný obrys Chlumu.
Barvami se tu skutečně nešetří.
Bobík, který byl za tu chvíli nesčetněkrát „zatopen“ a znovu se vynořil, náhle jako by byl vykován z bronzu.
Velký Javor s Poledníkem zatím sluneční hře barev nijak zásadně nepodléhá, …
… zato alpský pás se halí do zlátnoucího oparu, který mu postupně ubírá na ostrosti i zřetelnosti.
Na vnitrozemském směru tentokrát není ani stopa po Temelínu, zato můžeme zcela přehledně zaznamenat, odkud kam sahá zcela klidná inverzní hladina a kde se pro změnu to oblačné moře začíná vařit.
13.listopadu:
Stará fotografická finta říká: je-li mlha, jdi co nejblíž …
Ne vždy je však takový pohled veselý … kdopak tu asi tak krutě zastavil ptáče v rozletu … ?
12.listopadu:
Mlha co chvíli mění noční tvář města …
11.listopadu:
Někdo by se možná domníval, že byl právě zaveden před pohádkový zámek Šípkové Růženky 🙂 , skutečnost je však poněkud jiná – nacházíme se pod věží nejvýše položené románské památky v Čechách, jíž je kostelík svatého Martina v Nicově. Právě tomuto světci náleží v kalendáři dnešní den, ovšem své pověsti dle lidových pranostik zůstal mnoho dlužen. Jak víme, bílý kůň Martinovi utekl již koncem října, takže zatímco dnes odpočíval, jeho pán obcházel naši Šumavu pouze sem tam symbolicky aspoň s kropáčem. Ale přece jen nám poskytl odškodnění, …
… a to v podobě kouzel s oblačností – zde konkrétně nad proslulým údolím Zlatého potoka, …
… jehož neřehlédnutelné panorama jistě neunikne nikomu z těch, kdož projíždějí z Nicova dále k Řetenicím nebo nazpět. Obloha dnes každopádně lákala k návštěvě větších nadmořských výšek, …
… jako např. Zhůří nad Horskou Kvildou. Tady se Martin rozloučil skutečně velkolepě – v daném okamžiku se v záři zapadajícího slunce halí do stále stoupající inverze vrcholky obou Roklanů.
Totéž pak pro úplnost ve větším záběru, na nějž se krom Roklanů vešel zcela vlevo ještě vrchol Sokola nebo též Antýglu. Nižší horské hřbety, které by tu byly dále k vidění, už jsou prakticky zanořeny.
Dobrý večer, pane Klostermanne …
Smráká se stále rychleji …
… a za deset minut se šumavská svatomartinská neděle zcela ponoří do mlžné tmy.
10.listopadu:
Krajina okolo Boubína se dnes již před úsvitem zásluhou poměrně husté, ale naštěstí vysoko posazené oblačnosti …
… vybarvila až nezvykle výrazně dočervena, …
… a to včetně alpských vrcholů na obzoru – zde mezi Hraničníkem a Plechým …
… i dále doleva na rakouské straně.
Pro představu té úžasné barevné symfonie si přibližme větší úsek nebeské klenby nad rozsáhlým komplexem rakouských Alp …
… i následnou proměnu nad Bobíkem v okamžiku, kdy už se slunce statečně probíjelo oparem na východním obzoru.
S rostoucím jasem začínali nabývat na ostrosti a zřetelnosti také horští velikáni na německé straně, které jsme si tu představili již 31. října – jmenovitě na jedenáctém snímku shora zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/419-vimperk-fotokronika-jana-tlaskala-rijen-2012 .
Vnitrozemí pak hovořilo zcela jasnou řečí – opět se blíží čas inverzí, což zde – na nejvyšším místě české Šumavy – přinese v příštím týdnu jistě spoustu krásné podívané.
Zato Vimperk bude dle všeho co nevidět znovu „zatopen“ …
Sluníčko si sice v krátké době tu a tam intenzivněji sáhlo na hřebeny některých alpských štítů, ale jejich většího zvýraznění už dále nedocílilo, neboť nemělo dost sil k boji s dvojím oparem – na své a protilehlé straně.
Hlavní zásluhu na tom, že i tak byly majestátné Alpy poměrně výrazně prokresleny, je tedy nutno připsat silnému větru, tentokrát navíc překvapivě teplému – celkově se od samého rána zdálo, že teplota vzduchu dnes vzrůstala společně s dosaženou výškou, …
… což nejlépe potvrdil zejména rychle mizející sníh, jehož tu ještě ve středu bylo podstatně více.
9.listopadu:
Bříza je výrazným, v přírodě zdaleka nepřehlédnutelným a nezaměnitelným stromem, který má jistě dar zkrášlit svou přítomností nejednu krajinnou scenérii. Přesto se však pohledy na ni různí. K pozitivním kromě již vzpomenutého estetického účinku patří její úloha v nejen lidovém léčitelství, které jí připisuje blahodárný vliv na ledviny a močové cesty, jakož i schopnost „čistit krev“. Obecně pak je, snad zásluhou své bílé barvy, odedávna považována řadou evropských národů za symbol čistoty. Dočkala se ovšem i méně lichotivých pohledů, k jakým patří např. označení za „lesní plevel“ spolu s konstatováním, že kolem sebe „pálí trávu“ (myšleno tak, že odnímá spousty půdních živin dalším rostlinám).
Jedno je však každopádně jisté: čím je starší, tím více potěší oko …
… a dodá, jak již bylo na samém počátku řečeno, krajině na působivosti, a to v každé roční době.
8.listopadu:
Výrazné obraty v počasí nás budou spolehlivě provázet i dalšími dny – ten dnešní opět nastavil přívětivou tvář, …
… po zimních vsuvkách se nanejvýš příjemně navrátil k teplým barvám podzimu, …
… ztělesněnému tady např. modřínovým jehličím.
7.listopadu:
Slibovaný sníh se nakonec dostavil jen v nejvyšších polohách, …
… kde je ovšem zase velmi slušně pocukrováno.
6.listopadu:
Zdá se, že nás co nevidět čeká další sněhová nadílka, ale zatím máme stále šanci užívat si uprostřed výrazně proměnlivého počasí i sluníčka.
5.listopadu:
Také bydlení … ve skalách pod vimperským zámkem.
4.listopadu:
Neočekávané bývá nejpůsobivějším … platí to i o dotecích slunce …
3.listopadu:
I podboubínské lesy už se zásluhou oteplení zbavily sněhu, který je přesně před týdnem začal hustě zasypávat, jen v nejvyšších polohách je ještě možno narazit na jeho souvislejší pozůstatky.
Poblíže rozhledny jsem se dnes setkal s krásným představitelem nefalšovaných horských zachránců – dobráckým bernardýnem Ivanem, který se dal i se svým pánem poblíže vrcholového kamene vyfotografovat.
Jak už tomu v dané roční době bývá, relativně teplé proudění během cesty vystřídal nahoře vydatný ledový vítr – ale právě on se dozajista staral o stálou viditelnost Alp, …
… které v průběhu slunečního západu pozvolna měnily svou barvu a mračny za svými vrcholy současně stvrzovaly zítřejší ohlašovanou změnu počasí k horšímu.
2.listopadu:
Ne každý možná ví, že dnešní „dušičkový“ den vlastně navazuje na prastarou keltskou tradici zapalování ohňů pro vzpomínku na zesnulé. Vedle toho se však současně nabízí i jedinečná příležitost k obecnějšímu zamyšlení, …
… a to třeba nad tím, jak pomíjivým a tváří v tvář hlubinám času i dokonale směšným a ošidným se jeví pocit vlastní velikosti a důležitosti, jímž se tolik lidí – zejména mocných tohoto světa – nechává v průběhu své životní pouti unášet a znepříjemňuje tak nejednou životy druhým.
A konečně by nemělo scházet ani tiché poděkování nekonečně laskavé přírodě u vědomí toho, že kdyby oplácela člověku stejnou mincí podle jeho častého chování vůči ní, lidský rod by v lepším případě dávno stál na pokraji vyhynutí, v horším by pak už nebylo nikoho, kdo by na něj třeba zrovna v rámci „dušiček“ zavzpomínal …
1.listopadu:
Sotva se některá výrazně osluněná místa vzpamatují z nedávného sněhového sevření, nastupuje hned pro změnu mlha …
Archiv Fotokroniky Jana Tláskala
{jcomments on}