Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://vimperk.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal
30.listopadu:
Nazítří nás čeká první adventní neděle …
… a boubínské lesy jako by se k té nadcházející sváteční události náležitě vystrojily již dnes.
Nemalým pomocníkem jim v tom bylo též počasí … asi bychom je nenazvali vysloveně krásným podle všeobecných představ převládajícího slunečna, ale dýchalo místy prazvláštním, slovy jen stěží postihnutelným tajemnem.
Však zde, byť povětšinou neviděno, mělo svůj hlavní podíl přece jen sluníčko …
Nescházela ani připomínka věčného přírodního koloběhu … další ze smrků vzdal svůj zápas s tíží námrazy – a nebyl sám.
Ke všemu se náhle přihnala oblačnost, jež doslova škrtala o boubínský vrchol a dávala najevo, že z podobných výjevů se nebude možno těšit dlouho, …
… naopak je zapotřebí počítat s nárazy silného mrazivého západního větru, zalézajícího za nehty více nežli momentální tři stupně pod nulou.
Celá situace však nakonec zásluhou své proměnlivosti vyzněla jako víceméně nerozhodný zápas, …
… potvrzený tímto soumračným okamrknutím na západní straně.
Postačilo ostatně jen sestoupit o něco níže … a najednou tu byla zcela jiná příležitost k vychutnání pozápadových obrazů na potemnělé obloze.
Další cesta pak vedla rovnou na nebývale zalidněné vimperské náměstí, …
… očekávající v tento adventní předvečer událost vpravdě historického významu. Společně s tradičním rozsvícením vánočního stromu Vimperští poprvé uslyší svůj nový zvon. Dříve se však z městské zvonice spustil anděl …
… a prolétl, nežli zazářil vánoční strom, nad hlavami všech přihlížejících.
Pak už se – čtvrt hodiny před šestou – svátečně naladěným městem poprvé rozhlaholil Inocenc, …
… vzápětí následován i svým o více nežli půl tisíciletí starším bratrem – středověkým zvonem Maria Hilf. Těžko tu na závěr předposledního měsíce roku 2013 hledat slavnostnější okamžik nežli toto souznění dvou majestátních hlasů shůry přes propast staletí.
29.listopadu:
Noc na včerejšek přinesla okluzní frontu, která se znatelně podepsala na dalším vývoji počasí. Otázka, co na to Boubín, tedy byla opět aktuální … a přinesla překvapivou odpověď.
Nebylo by totiž od věci předpokládat, že vrchol se po krátkém uvolnění ukryje pod další oblačnou čepici – často k tomu stačí i mnohem menší změny počasí. Tentokrát však přišlo zase jednou příjemné překvapení – náš velikán dal přednost volnému, byť ne příliš dalekému rozhledu. Kdo by se mu také po uplynulém týdnu divil …
Dokonce se tu daly najít zcela patrné stopy působení sluníčka, které dokázalo aspoň tam, kam přímo dosáhlo, částečně ulevit rozhledně od námraz, …
… resp. vtisknout jim sem tam mírně pozměněnou podobu, již vzápětí zase zakonzervoval dvoustupňový mrazík, zapadající do scénáře celkového oteplení.
Mohlo by se zdát, že tímto zjištěním jsou všechna dnešní překvapení vyčerpána …
… a vše se tu dále ponese v tomtéž pro někoho možná i fádním duchu, navíc s hrozbou opětovného uzavření už tak malého rozhledu.
To by ovšem byl velmi ukvapený soud, obzvláště pak na Boubíně, který je dokonalým mistrem netušeného … však už se nám začíná hlásit sluníčko, obloha zprvu téměř neznatelně, ale přece jen ladí svůj nádech do mírného červena, …
… a to prakticky ve všech směrech.
Obzvláště působivé výjevy nastávají v oblasti částečně zakryté Trojmezenské hornatiny, …
… před níž se pak zcela pochopitelně nechce dát zahanbit ani Basumský hřeben … a vytahuje z rukávu eso.
Jen Bobík jako by se dnes styděl ukázat … pokud ovšem za tou dým připomínající clonou nechystá také nějaké své číslo v tomto čím dál báječnějším programu.
Předevčírem zde, pravda, panovala barevnost zcela jiného charakteru, …
… ale pravé kouzlo přece spočívá …
… v jedinečnosti a neopakovatelnosti.
I naši známí mraziví dinosauři zatím ustáli svůj v pravém slova smyslu těžký úděl a se zájmem přihlížejí všemu, …
… co se všude okolo nabízí k vidění.
A málo toho není – ostatně jen sama barevná kouzla bohatě živí pomyšlení na to, …
… jak se člověku z tohoto přírodního chrámu posvátného klidu nechce nazpět dolů.
28.listopadu:
Jak vidno, ne všechna vimperská úroda se dočkala své sklizně, …
… zato se však celý Vimperk dočkal dalšího mírného pocukrování, …
… vábícího svým půvabem k procházce zákoutími, která psala již pradávnou historii města.
Ta se dnes ke všemu dočkala další nanejvýš významné novodobé kapitoly, …
… když uprázdněné místo po zvonu Navštívení Panny Marie, sejmutém a odvezeném s největší pravděpodobností za II. světové války, zaujal v městské zvonici vedle vzácného gotického zvonu Maria Hilf z roku 1419 zbrusu nový zvon Inocenc – dílo Petra Rudolfa Manouška, jediného a posledního českého zvonaře.
27.listopadu:
Plných sedm dní si Boubín poctivě držel svou mlžnou čepici, skrz niž však včerejšek dokázal jeho vrchol i čerstvě pocukrovat zhruba třemi až pěti centimetry nového sněhu. Bylo tedy víceméně velkou neznámou, co přinese dnešní ráno, v němž meteorologický radar ještě ukazoval nad částí Šumavy zbytky oblačnosti.
Za takových okolností se totiž může situace vyvíjet i tak, že v nižších partiích se postupně ukáže sluníčko a vrchol zůstane nadále v mlze. Ta se také po celou cestu vzhůru stále hlásila a ponechávala tak ve vzduchu špetku napětí, které ovšem částečně rozptyloval už níže se objevivší měsíční srpek. Definitivní rozuzlení pak přinesl pohled shora východním směrem.
Ke všemu nebylo zrovna teplo – sedm stupňů pod nulou se tím pádem rovněž postaralo o ústup mlžných zbytků směrem níže, …
… takže krajina chvílemi opět po čase budila dojem klasické inverze. Oblačnost skutečně po nějaký čas putovala, či spíše se přelévala, …
… ale současně se dalo očekávat, že co nevidět poklesne do nižších poloh a tam se postupně rozplyne. Tentokrát se Vimperští, ač by se opticky mohl zprvu zdát pravý opak, nemuseli obávat, že se nepotkají se sluníčkem, …
… ba ani Basumskému hřebenu nebylo souzeno setrvávat dlouho pod bílou clonou.
Nade vší oblačnou hladinou se pak nepřehlédnutelně po obzoru …
… podepsaly tmavší a zřetelnější táhlé temelínské páry.
Došlo i na krásný Venušin pás.
A vytoužené sluníčko je připraveno …
… po delší době zase potěšit kraj, který mu již, sužován vleklými mlhami, snad odvykl …
Prvně se pozdravilo působivým červeným nádechem s boubínskými smrky směrem k Javorníku …
… i Vimperku, …
… a pak už štědře rozlilo po celém kraji své zlato, …
… jímž nešetřilo ani na vzdálených Roklanech, …
… které se spolu s dalšími vrchy vynořily na postupně se čistícím obzoru.
Jen Trojmezenská hornatina bude tentokrát na své vysvobození čekat o něco déle.
Mnohem více však poutá pozornost západní směr, na němž se dala očekávat další ze slunečních gloriol … a také se v celé kráse objevila.
Kouzelně pozlacená rozhledna, či vlastně jakýsi mrazem zakletý hrad, je rázem zdrojem zcela jiné nálady, než jakou vyvolávala a šířila většina uplynulého týdne a počátek tohoto, …
… námrazou deptané smrky pak rovněž náhle pozbývají původně zkroušeného, prosebného výrazu a svými tvary vzbouzejí spíše dojem jakýchsi prehistorických zvířat – snad přímo dinosaurů, …
… spokojeně se zdravících …
… s životadárným sluníčkem.
Zpáteční cesta pak přinesla další překvapení, …
… když vyšlo najevo, že gloriola stále přetrvává, ačkoli mlžná hladina svižně opouští bojiště a postupně odkrývá daleký obzor.
26.listopadu:
Úterý plné sněhových přeháněk … a s nimi i proměn pohledů na vimperský zámek.
25.listopadu:
Už už se zdálo, že pětidenní bílé zakletí bude prolomeno … noční obloha nad Vimperkem se trhala a po delší odmlce zase dala prostor hvězdám, teplota výrazně poklesla – v ranních hodinách se zastavila na třetím stupni pod nulou. Boubín pak jmenovanou hranici snížil o další čtyři stupně, což mělo být zárukou, že mlha se už nebude rozpínat na všechny strany, ale spíše poklesne. Jenže člověk míní … Byl tu, pravda, ostrý ledový severák, který zprvu velmi nadějně vyčistil okolí celé hory až k Bobíku, …
… ale příslib sluníčka, které, ač dosud podle momentálního času ukryté za obzorem, už stihlo měnit barevné ladění celé krajiny, vzal brzy zasvé. Zjevně tu byla ještě bohatá zásoba mlhy, již vítr ustavičně stěhoval na jihovýchod a vše, co před chvilkou připravil, zase dokonale uzavřel.
Občasné zrůžovění tak opět pranic neznamenalo, …
… ostatně důležitější se za daných podmínek jevila skutečnost, že od včerejška ještě dále zesílily námrazy a prakticky uzavřely mezery v zábradlí kolem vyhlídkové plošiny, čímž vznikla poměrně účinná a hlavně příjemná ochraha před pronikavým větrem.
Současně však nebylo možno vyhnout se obavě, jak asi dopadnou některé boubínské smrky, …
… oproti včerejšku nachýlené zase o něco níže, …
… až na ně dolehne další, tentokrát sněhová zátěž.
Mnozí sólisté už se i tak velmi povážlivě naklánějí, …
… a zjevně jim hrozí totéž, …
… co potkalo už jejich slabší bratry.
Tito dva například museli vzdát svůj boj zrovna uplynulé noci, kdy tu s velkou pravděpodobností, soudě podle povětrnosti ve Vimperku, mohla řádit obstojná vichřice. Zřejmě s nimi však neměla příliš mnoho práce – předchozího dne tu koneckonců panovalo téměř bezvětří a na Basumském hřebeni rovněž podobným způsobem padla námrazou přetížená špička smrku. Každopádně je nutno zavelet k velké opatrnosti, neboť současný Boubín je sice krásně nazdoben, ale ukrývá též nejedno možné nebezpečí. Dnešek už tu dozajista stromům podobnou úlevu, jaké se dočkaly před týdnem, nepřinese.
24.listopadu:
Pouhý týden zbývá do započetí adventu, pouhý měsíc pak do Štědrého dne … Ani dnes, v poslední listopadovou neděli nevystřídalo již pětidenní mlhu sluníčko, ale přece jen znatelně zřídla.
V boubínských lesích bylo možno potěšit se slavnostní výzdobou, …
… s jakou si dal mrazík pečlivou práci krom jiného třeba i na kameni pana nadlesního Johna.
Ani dále směrem k vrcholu se nezapřela sváteční nálada, …
… byť do ní občas dutě zapraštělo v námrazou již přetížených větvích, z nichž nejedna vzápětí vzdala svou výdrž.
Příliv mlžných cárů oproti včerejšku znatelně polevil, zato však v souladu s předpovědí arktického proudění zesílil mrazík. Zatímco ve Vimperku rtuť teploměru kotvila na čtvrté rysce nad nulou, na Kubovce zaujala pozici přesně na bodu mrazu. Boubínská teplota pak dovršila dokonalou symetrii, když sestoupila pro změnu na čtyři stupně pod nulou.
Ke všemu tu navíc panuje zřetelně nová situace … smrky na vrcholu kloní své šíje slunečním směrem v prosebné naději, že odtud přijde, podobně jako v minulém týdnu, úleva a vysvobození. Inu, sluníčko už by se konečně mělo ukázat, ale kolik bude mít síly k splnění zoufalých proseb, lze jen těžko odhadnout …
Informační tabule na rozhledně jsou na tom z hlediska únosnosti přece jen výrazně lépe, …
… ani ony však nejsou zproštěny výtvarně působivého bílého břemene, o něž se v uplynulých necelých pěti dnech postarala všehovšudy mrznoucí mlha s drobnou pomocí sobotního sněhu. Otázka, zda se poslední listopadový týden probudí v duchu zásadní optické změny na obloze, je tu stále otevřena …
23.listopadu:
Období husté mlhy zatím nebere konce, …
… ale současně není prosto specifického půvabu. Předposlední listopadová sobota posunula pásmo oteplení zase o něco výše, ovšem roztálé námrazy místy vystřídal pro změnu čerstvý sněhový poprašek.
Kousek pod Basumským hřebenem pak opět mírně přituhlo a ráz krajiny se vyladil do nefalšovaného klostermannovska, …
… vbrzku navíc lákavě okořeněného blížící se tmou, …
… pod jejímž houstnoucím příkrovem i náš známý lesní duch (viz archiv – 27. a 28. října) nabyl zcela nového výrazu.
Tajemné náladě nezůstal nic dlužen ani boubínský vrchol, …
… významně v tom podpořen stále novými přívaly temné mlhy, v níž chvílemi nebylo vidět na krok a s nemenší intenzitou houstla též sugestivní atmosféra nejrozmanitějších příběhů, třeba zrovna oněch z pera již vzpomenutého pana Klostermanna.
Také námrazy na rozhledně zbohatly čerstvým sněhem, který mírně otupil jejich ostří – zde například na jednom z držáků někdejšího ukradeného hromosvodu.
Nejvyšší partie české Šumavy pak ve srovnání s minulou sobotou budily bezmála dojem, jako by byly mistrovskou rukou neznámého cukráře nazdobeny sněhem z ušlehaných vaječných bílků, případně šlehačkou … co s tím vším udělá slibovaný brzký přísun arktického vzduchu?
22.listopadu:
Meteorologické předpovědi pro dnešek sice sem tam přimalovaly k nezbytným mráčkům i sluníčka, což se však zcela zjevně nevztahovalo na vyšší šumavské partie. Pravda, nastalo bezmála nečekané oteplení – ve Vimperku ukazoval teploměr o páté hodině ranní pět a půl stupně, teplo pak bylo znát i na Kubovce, kde se jakýmsi velmi překvapujícím pomyslným předělem stala Basumská louka, v jednu chvíli dokonce zalitá skrze protrženou oblačnost měsíčním svitem. Až po ni se z přilehlých lesů sborově ozývaly padající kapky vody, v něž se proměnila nedávná námraza na větvích stromů … pak náhle stačilo doslova pár kroků a vlády se jako mávnutím kouzelné hůlky opět ujala mrznoucí mlha – jako by člověk vkročil bez výstrahy z vyhřátého pokoje rovnou do lednice.
Nicméně i vrchol Boubína zaznamenal oproti včerejšku oteplení, i když jen symbolické – o pouhý jeden stupeň, takže teplota se zde stále držela, byť už jen těsně, pod bodem mrazu. Prakticky táž nicotná viditelnost do kraje obracela jako vždy pozornost k detailům, např. k zajímavému objevu jediného místa na zábradlí rozhledny, kde opačný směr vrstvení námraz vypovídal na malém prostoru o točícím se proudění. Všude jinde mířily námrazy svými špičkami jediným shodným směrem.
V jednu chvíli pak náhle svitla miniaturní barevná naděje, že dnešní ledově vlezlé mlhavo by se nemuselo nutně nést v duchu včerejší jednotvárnosti – z velké dáli se takhle přihlásilo na několik vteřin sluníčko, …
… ale vzápětí bylo, aniž dostalo sebemenší šanci nabídnout aspoň obrys svého kotouče, opět umlčeno.
A tak zákonitě následovala pouť …
… za mrazivou krásou do lesů.
S ubývající nadmořskou výškou ubývalo i bílých kouzel, …
… čímž ovšem cesta ničeho netratila …
… na své pohádkové atmosféře.
Nad Basumskou loukou pak opět čekalo překvapení – tentokrát v podobě náhlé modři, která však měla charakter pouze chvilkové ochutnávky, neboť jen o něco níže se krajina pohroužila do dalších mlžných peřin.
21.listopadu:
Vývoj počasí posledních dnů nesliboval velkou viditelnost, ale jako vždy to naprosto nevadilo, neboť vždy je co vidět …
Ještě v úterý dokonale suchá rozhledna se nám v husté mlze opět oblékla do kouzelné námrazy, udržované při životě dvěma stupni pod nulou, …
… což téměř navlas připomíná situaci z uplynulého víkendu. Také tentokrát lze předpokládat postupně bohatší a pro oko úžasnější vrstvy křehké krásy.
I z památky na magické světlo sobotního večera vane chlad …
Ani všudypřítomná bika lesní (Luzula sylvatica) není ošizena o bílou okrasu, …
… z jaké by se po celých okolních lesích musel radovat i sám pan Andersen, …
… kdyby mohl vidět, jak se tu vše opět chystá …
… k uvítání Sněhové královny.
Zatím sem připutoval sice jen předvoj, …
… ale hlavní průvod s celou zimní slávou …
… už se nezdá být daleko.
20.listopadu:
Na sníh sice není dostatečně velká zima, ale vody stihlo spadnout bohatě a nahoře mají stále čerstvé zásoby …
19.listopadu:
Není ničím neobvyklým, že ohnivé barevno vystřídá druhého dne víceméně pastelové nevýrazno – samozřejmě myšleno ve vzájemném porovnání a tím pádem nepřehlédnutelném kontrastu, neboť obojí má jinak své specifické obohacující kouzlo.
Neméně častým průvodním jevem pak bývá skutečnost, že situace patřící včerejšku přiláká nahoru v hojnější míře fotografický národ, který si však musí být vědom již starým Řekům dobře známé staré pravdy, že se nikdy nevstupuje dvakrát do téže řeky … natož pak na tentýž Boubín 🙂 .
Nikdy tu totiž není důvod ke zklamání, byť momentální realita nemusí splňovat očekávání …
Dnes je zkrátka zjevně podle všech příznaků přelomový den – inverze poklesla, naopak stoupla teplota, a to ze včerejších dvou stupňů nad nulou na čtyři. Inu, čeká nás další sněhové intermezzo, jehož je opět plné ovzduší.
Sluníčko si opět jen ztěžka hledá volný prostor, …
… a jakmile jej na okamžik najde, aby se mohlo naplno rozlétnout po kraji, stejně nakonec jen osvětlí neprostupnou celistvost inverzní hladiny, vypovídající jasně o tom, že tentokrát si Vimperk může o počasí včerejšího kalibru jen nechat zdát a ve vší skromnosti se radovat, že se chvilkami dočká aspoň mírného zrůžovění fádního mlžného nebe nad sebou.
Ostatně i tady nahoře se ta chvilka jásavé barevnosti zase v mžiku mění v původní nevýraznou šeď, …
… případně převládající modř, z jejíchž odstínů na obzoru si cvičené oko přece jen vytáhne alpské siluety. Současně je dobře viditelné, že nahoře je dnes tepleji nežli v nížinách a údolích, kde zjevně vládne mrazík s jinovatkou. Návrat sněhu zkrátka není daleko …
18.listopadu:
Poslední tři dny by sice svědčily spíše ve prospěch opaku, ale čtvrtého – tedy dnešního, jímž započal předposlední listopadový týden, se konečně potvrdilo lidové rčení, že nic neroste do nebe. Ani sebevleklejší mlha. Když se už v půli cesty pod boubínským vrcholem ukázal zprvu sice nesměle, ale nakonec zcela zřetelně měsíční kotouč …
… a ještě temná obloha zahrála známými barvami, …
… bylo jasné, že naše tajemná hora zase jednou vybojovala velké vítězství, …
… které oslaví …
… velkolepou podívanou.
Tentokrát bylo jednoznačnou výhodou pro oko, že sluníčko nevycházelo do vyčištěného obzoru, …
… nýbrž na skvostně vyzdobenou oblohu nad rozvlněným oblačným oceánem, z nějž bylo přáno jen občasné nadechnutí Bobíku, Knížecímu stolci a Chlumu.
Zbývá jen tiše mlčet, v duchu poděkovat …
… a snad jedině vyčkávat, co sílící sluníčko vykouzlí na měsíční straně.
Spíše než světelná hra však vítězí zjištění, že nad Vimperkem se hladina náhle rozestupuje, aby na město dosáhly vytoužené sluneční paprsky.
Samozřejmě nelze vynechat ani jejich pozdrav souostroví Třístoličníku, Hochsteinu a Dachsteinu, …
… jakož i zlátnoucí vlnobití na vnitrozemském směru, …
… o temelínských parách nemluvě.
Basumský hřeben snad ani nepočítal s vysvobozením, na něž by stejně tak ještě před půlhodinkou nesázel nikdo, komu by bylo přáno vidět jednolitou, byť vlivem jihovýchodního větru putující nemilosrdně uzavřenou inverzní plochu.
Ale je tu také námraza, měnící se oproti sobotě silou slunečních paprsků ve fantastická tající torza, …
… a slastně oddychující smrky, jimž se dostává úlevy od víkendové mrazivé zátěže.
Co na tom, že úlevy jen dočasné, …
… když zjevně chutná tak sladce a navrací aspoň na chvilku ztracenou volnost … ?
Aby pak překvapení nebylo málo, v lesích nad Kubovkou lze potkat stále ještě takovéto nálezy, navíc z hlediska téměř již v tento čas neuvěřitelného výskytu o chvíli později ústně potvrzené listopadovými houbaři. Těžko říci, jde-li o lištičku pohozenou, či ztracenou … v každém případě však jakoby právě o čemsi konverzující s totálně promočenou bukvicí 🙂 .
Sluníčko ovšem zřejmě nebude samozřejmostí pro všechny.
Paleta podzimních nálad je opravdu pestrá, …
… takže si tu přijde na své skutečně každý – jen musí zvolit správné místo podle svého gusta.
17.listopadu:
Sníh povoluje, led odolává …
16.listopadu:
Mlha, která v pátečním večeru zhoustla a sedla s drobným mrholením až na dno vimperských ulic, se držela celého města ještě i dnešního rána, …
… a třebaže ubrala na vlhkosti, …
… stále výrazně měnila tvář mnoha známých městských partií. Poměrně zřetelné oteplení ji kolem poledního zdvihlo, takže vyvstala otázka, jak se vše právě ve výškách bude vyvíjet dál.
Nejpříhodnější lokalitou se jevil jako vždy Boubín, …
… jen už tentokrát rozhodně ani přes citelné oteplení nenabízel možnost kráčet vzhůru pouze v košili …
… a těšit se čerstvými květy jako ještě před týdnem. To však v daném okamžiku ani v nejmenším nevadilo, důležitější byla podoba stále všudypřítomné mlhy, resp. jejího proměnlivého barevného ladění.
Občasnými náznaky růžovění se totiž neklamně hlásilo sluníčko, jež i přes mohutnou mlžnou bariéru umocňovalo půvab nejrozmanitějších průsvitných námraz na vrcholu, …
… kde se oproti nižším polohám zjevně udržel mrazík, byť mírnější nežli včera.
Překvapení v podobě rozplynutí nebo aspoň protržení mlhy a tím pádem viditelného slunečního západu se ale dnes ještě nekonalo – oteplení celou tu šedobílou clonu všehovšudy jen roztáhlo do větší výše a vzápětí se na celou krajinu začalo snášet houstnoucí šero.
To se však stalo působivou kulisou nebývalému nálezu hořící hřbitovní svíčky u kamene připomínajícího památný boubínský výstup (3. srpna 1867) kardinála Bedřicha Jana Schwarzenberga, bratra knížete Jana Adolfa II. Schwarzenberga a mimo jiné zapáleného průkopníka alpského horolezectví.
Tma i mlha ovšem rychle přidávaly na intenzitě, takže prakticky nezbývalo mnoho času k zachycení fantastických tvarů námraz …
… pokrývajících nově celou konstrukci rozhledny, nabývající tak doslova pohádkového vzezření.
V tajemné atmosféře posvátného ticha a do temné mlhy zářícího jediného drobného plaménku se jen pouhé pomyšlení na návrat zpět jevilo jako vyhnání z ráje …
15.listopadu:
Čas od času Boubín člověka přivítá mrznoucí mlhou bez naděje na brzké zlepšení …
V takových případech je lépe sestoupit dolů do lesů …
… a tam se dávat tiše unášet vším, …
… co lze zásluhou popsaného počasí považovat za vpravdě sváteční potěšení duše.
14.listopadu:
Noční přísun oblačnosti z jihovýchodního směru se mimo jiné stal příčinou znatelného zvednutí a zahuštění inverzní hladiny. Nad Kubovkou se nicméně před výstupem vzhůru kupodivu skvěla naprosto čistá hvězdná obloha.
Vimperku je tím pádem tentokrát souzeno setrvat pod šedobílým příkrovem, od nějž se však shora tím skvostněji odrazil Venušin pás.
Všehovšudy nepatrně výraznější tmavá brázda ve vlnách oblačného oceánu napovídá, kde byla ještě předevčírem vidět aspoň špička Bobíku.
Také původní bílé zakletí boubínských lesů mírně povolilo, ale následným přituhnutím získalo jinou, působením sluníčka snad ještě svátečnější podobu.
I prozářená mlha se dnes zdráhá vplížit mezi špičky vzrostlých šumavských smrků, …
… raději napíná všechny síly k zahalení alpských štítů – a jihovýchodní vítr ve čtyřstupňovém mrazíku opět provokuje náznaky vzácných oblačných vln.
Temelín je dnes v dáli na opačném směru dokonale nenápadný, ale přece jen stále identifikovatelný.
Sílící sluníčko zatím chystá překvapení, které ovšem bylo vzhledem k celkové situaci poměrně předvídatelné.
Je jím skvostná, tentokrát opět ležatá gloriola, k níž, jak se zdá, …
… nebylo ani zapotřebí stínu rozhledny, dávno schovaného za nejbližšími smrky.
Jen několika z nich je pak přáno ozdobit zimní náladou okolní lesy, jimž se zatím načas vrací původní zeleň …
Nabízí se i vzpomínka na loňský rok, kdy se tu odehrávalo něco podobně předznamenávajícího blížící se advent …
13.listopadu:
Postačí teplota okolo nuly … a nejeden výše položený les zůstává stále pohádkovým …
12.listopadu:
Předpoklad, že Boubín si dokonale uchová včerejší, resp. již nedělně večerní svatomartinskou nadílku, se ukázal správným. Na vrcholu se nachází minimálně deset, místy i navátých patnáct centimetrů sněhu.
Lesy se pozvolna připravují nést obvyklou bílou zátěž …
… a znát jsou i momentální tři stupně pod nulou.
Po delší době se opět otočil vítr – dnešního rána vál od východu a jeho směr byl čitelný nejen na inverzi, kterou výrazně proháněl po celém okolí, ale též na Venušině pásu, zdobícím celý západní obzor.
Právě k němu směřoval celý ten oblačný var, slibující ještě úžasnější podívanou, jen co se připojí první sluneční paprsky.
Ty na sebe nenechaly dlouho čekat, neboť obzor byl až na drobné, víceméně symbolické oblačné výjimky prakticky dokonale vymeten.
A pak už vypuklo další z nezapomenutelných divadel, jaká se zde nabízejí každému, kdo je ochoten přivstat si a zavčasu zaujmout místo v hledišti.
Stačilo chvilku sledovat fantastickou práci větru, aby člověka opět začal pokoušet černý nevděk – tentokrát v podobě úvah o možnosti tvoření Kelvin Helmholtzových mraků … na omluvu však dodejme, že ono pokušení mělo nejednou poměrně slibný reálný podklad.
Spěchající, jakoby vařící se inverze skutečně každou chvíli vnadila oči přísliby vytoužených charakteristických vln.
A potřebného tvůrčího materiálu se hnalo směrem od rozzářeného sluníčka stále dost a dost …
Kam obrátit zrak dříve? Třeba k úchvatnému dění okolo téměř ukrytého Bobíku a od něj ke vzdálenějšímu, zrovna neviditelnému, jen mraky shora prozrazenému Knížecímu stolci …
A honem nazpět k Alpám, přesněji řečeno k tomu, co se odehrávalo před nimi …
Jak vidno, i mezi Smrčinou a Plechým probíhá jejich oblačné maskování – samotní horští velikáni jsou zapsáni v oku přece jen trochu jinými tvary.
Pod Dachsteinem se opět rýsuje nejeden známý příslib … ale dotočí se vlny do plných tvarů?
Ani vimperský směr se nenechává zahanbit …
… a ve chvilce jako by se snažil kopírovat ten alpský, třebaže k tomu má podstatně méně příležitostí.
Málo platno, měsíc staré skvosty, jaké vytvořil pro změnu západní vítr 13. října (viz archiv), se dnes nezopakují … ale o to koneckonců nejde – zážitky i tak nejsou o nic méně působivé.
Ze všeho nejdůležitější je přece zjištění, že svatý Martin má bezpochyb radost, neboť se nesnažil nadarmo, …
… což ostatně potvrzuje celý Boubín, např. i v končinách okolo památného kamene pana nadlesního Johna.
11.listopadu:
Jak již bylo včera řečeno, svatý Martin letos vzorně naplnil svou tradici – ještě i v pondělním dopoledni ponechal bílému koni plnou volnost rozběhu, …
… ale do nižších poloh ho přece jen zatím nepustil.
I tak jsme ovšem ještě pořádně neuvykli nižším teplotám – například dnešním pouhým třem stupňům, které jakž takž zaručují, …
… že Martinovo půvabné, místy bezmála již vánoční atmosférou dýchající dílo bude po nějakou dobu viditelné.
Boubín, který dnes, ukryt ve své důkladné oblačné čepici, odmítá komunikovat, si je pak zásluhou teplot pod bodem mrazu jistě poctivě uchová po delší dobu, …
… ale jinak je zřejmé, že v nižších polohách se o své více nežli měsíční právo vlády ještě každopádně popere i podzim 🙂 .
10.listopadu:
Tak se po Boubíně konečně dočkal i Vimperk – bylo pouze otázkou náležitého ochlazení, kdy podvečerní sílící déšť postupně začnou protkávat první sněhové vločky, …
… jejichž zásluhou bude možno konstatovat, že letošní svatý Martin svůj příjezd zase jednou načasoval téměř dokonale – s pouhým bezmála pětihodinovým předstihem.
Světla nočního města tak opět po dlouhé odmlce dostávají příležitost k svéráznému kouzlení na čerstvě vyzdobených střešních oknech.
9.listopadu:
Dva dny před svatým Martinem nepatřívá zrovna k obvyklým možnost stoupat za slunečním západem na Boubín pouze v košili a ještě se cestou setkat s čerstvými kvítky. Inu, příroda letos opravdu dokonale zmátla sebe samu … a nebo má právě takhle vypadat krásně vydařený podzim, zatímco zmatenými jsme po všech opačných zkušenostech předchozích let my … ?
Sobotní ráno se nicméně probudilo v slzavém rozpoložení, a třebaže plačtivá nálada v průběhu dopoledne pominula, rozhodně se nedalo hovořit o dvakrát příznivém počasí. Teprve podvečer v nadmořské výšce nad třináct set metrů znamenal vítanou změnu pro oko … ale ze vzduchu náhle silně zavoněl příští sníh …
… a pouhý jediný stupeň nad nulou zavelel na věži sáhnout po teplé bundě. Objeví se však mezi svižně putujícími mračny barvy západu?
Slunce by asi bylo očekáváno marně, vědět o sobě však přece jen dávalo.
Bylo to tak koneckonců v daném okamžiku mnohem působivější … západ v pastelových tónech je uprostřed jinak vesměs tradičně ohnivých variant …
… vítanou změnou.
Člověk by si pod takovou stmívající se oblohou lehce uměl představit už i to svatomartinské bílo, …
… ostatně loni touto dobou byla první souvislá sněhová pokrývka za námi a pozvolna zase odtávala.
Jako vždy ale nezbývá než dát se vývojem příštích dnů překvapit …
… a v daném okamžiku popřát spolu s letícími mraky všech možných barev i tvarů …
… dobrou noc z Boubína 🙂 .
8.listopadu:
Když na konci cesty vzhůru vystřídá do té chvíle vládnoucí hvězdné nebe mlha, lze často odhadnout, bude-li protivníkem, nebo spojencem. Dnešek jednoznačně hovořil …
… pro druhou variantu, …
… která, jak tomu v jejím případě bývá vždy, přinesla …
… úžasné zážitky, k jejichž vychutnání opět není delší dobu zapotřebí dalších slov.
Sotva se nad obzor vyhouplo sluníčko, nadešel okamžik k obratu o sto osmdesát stupňů, neboť právě na západní straně se dala s ohledem na již vzpomenutou mlhu v roli spojence předpokládat další série kouzel.
Věrný a pravidelný čtenář dávno správně uhodl, že tu bylo především skryté přání spatřit sluneční gloriolu, ale k té nebyly momentální mlžné cáry dostatečně husté ani hojné … i tak se ovšem očekávané kouzlo, byť v mírně jiné podobě, dostavilo.
Odspodu začala postupně, zprvu jakoby nesměle, narůstat krásná duha, hrající výrazně do červena.
Nic tu ale nenasvědčovalo ani sebemenší přeháňce, obloha se naopak zdánlivě postupně čistila. Zásluhou silného jižního až jihozápadního větru, jako vždy se mimo jiné starajícího o dokonale prokřehlé prsty (ač panovaly čtyři stupně nad nulou), totiž nebyla prakticky znát …
… velmi jemná clona z bezmála mikroskopických kapiček, které se nicméně prozrazovaly svým ulpíváním na fotoaparátu.
Člověku pak přece jen zní hlavou ono známé „co kdyby“ … ano, stálé pomyšlení na aspoň náznak glorioly – ale nad špicí stínu Boubína se nic nedělo. Všehovšudy svým zřetelným umístěním potvrzovala, že obzor je zamlžen.
Ostatně začalo přibývat i plujících mraků, …
… což však nemělo pražádný vliv na druhý, do této chvíle neviditelný konec duhového oblouku, který se začal pozvolna vytáčet vzhůru do výše nad Vimperkem.
Sluníčko ale záhy mělo zmizet v oblačném pásu nad sebou …
… a nad Alpami už obloha potemněla, jako by chtěla připomenout, že pro nadcházející víkendové dny je předpovídáno bohaté deštivo.
Pozvolná proměna celkového barevného ladění krajiny se logicky promítla i do duhy, která se z původně převažujících červených tónů přeladila do charakterističtější sestavy svého spektra, …
… a to na obou koncích oblouku, který se teprve teď dočkal plně viditelného kompletního vyklenutí.
Navzdory zpola již ukrytému a oblačnou clonou lehce oslabenému slunečnímu kotouči lesy na východní straně jako by náhle vzplály. Otázka, jak se vše bude vyvíjet dál – zejména zítra a pozítří – tak zůstává stále živou, není totiž vysloveně jednoznačné, …
… že by o víkendu musela nutně kralovat jen voda shůry, byť se jí bezpochyb dočkáme.
7.listopadu:
Jsou někdy dny, …
… v nichž nemá smysl obracet zrak jinam …
… nežli vzhůru …
6.listopadu:
Šestý listopad je dnem, v němž před čtyřmi sty dvěma roky úmrtím pana Petra Voka vymřel rod Rožmberků. A právě z jejich dob pochází i jedna z nejstarších písemných zmínek o výstupu na Boubín – konkrétně od rožmberského lékaře Jana Matioliho, který mimo jiné píše: “ … až na vrchu nejvejše i všudy okolo něho sem schodil . Však protože sem nejprve tam i s vozíkem jeti dobře mohl, bedlivě sem šetřil, zvláště maje zprávu o jednom koření i bylině … “ . Nu, dnes by se pan doktor Matioli musel na Boubín obzvláště teple obléci a kdož ví, zda by svůj vozík raději nenechal dole, neboť nahoře je již od mrazivé noci opět bílo …
… a není zcela jisté, která z barev na obloze, z níž může v průběhu dne, podobně jako okolo páté hodiny ranní, kdykoli znovu vydatně zapršet, nakonec vyhraje.
5.listopadu:
Často se stává, že člověk úspěšně unikne vleklým mlhám do výšin boubínských a octne se tam v jiném, krásně prosluněném světě. Jsou však též dny, které zapůsobí jako ona příslovečná pravidlo potvrzující výjimka – tedy je nutno pro změnu opustit nejvyšší polohy a za lepším počasím sestoupit níže. Takovým dnem byl i dnešní – věž se nacházela v těsném mlžném objetí, jež nejevilo sebemenšího náznaku uvolnění nebo dokonce roztržení. Ačkoli panovaly dva stupně nad nulou a spolehlivě se po celém vrcholu postaraly o definitivní zmizení ještě včerejšího sněhového poprašku, na rozhlednu se jakoby odevšad snášely nové drobné ledové jehličky, usměrňovány do skulin po směru západního větru.
Nezbývalo než sestoupit na Basumský hřeben. Ještě odtud bylo dobře vidět, že mlha na vrcholu Boubína stále úspěšně hájí své zdánlivě nedobytné pozice, …
… ovšem právě západní strana, z níž se všechno to bílé vězení nasunulo, se náhle protrhla a nabídla první modř.
Sice to ještě po nějaký čas neznamenalo výrazné vítězství, …
… neboť mlha i přes celkovou pozitivní změnu barev stále občasnými nárazy pokračovala ve své invazi, …
… ale pak se náhle nad Bobíkem ukázalo sluníčko – zprvu sice jakoby nesměle, ale bylo zřejmé, že už se v žádném případě nedá mlhou umlčet.
A když se nakonec začaly pozvolna nořit i obrysy do té doby neviditelné boubínské rozhledny, bylo jasné, že dnešek se z hlediska počasí vydaří.
4.listopadu:
Barevně sice nevýrazné, ale každopádně určitě příjemnější ráno, nežli bylo včerejší, přineslo mimo jiné potvrzení logického předpokladu, …
… že s ohledem na citelný pokles teploty se vrchol Boubína uplynulé neděle dočkal již třetího letošního sněhu, tentokrát v dobře zdáli viditelné, bohatší míře, nežli v předchozích dvou případech, kdy šlo spíše jen o symbolickou záležitost.
Copak asi věstí stále rozpačitá obloha, neochotná dát plný prostor pilně bojujícímu sluníčku?
To si však nakonec jednoduše poradilo jinak – po poledni využilo oblačné konstelace, jako už tolikrát, k tvorbě halových jevů.
3.listopadu:
Pohled z okna nasvědčuje tomu, že dušičkové počasí, jehož absenci jsme si včera pochvalovali, letos dle všeho podědil svatý Hubert, patron myslivců, jehož jméno najdeme právě dnes v kalendáři. Nežli pak věnovat pozornost nezáživným protivným plískanicím pod zataženou oblohou, je jistě lépe připomenout si, že zmíněného světce, který žil na přelomu 7. a 8. století v Ardenách, najdeme v našem městě vyobrazeného rukou dnes již neznámého umělce na historickém domě v Pivovarské ulici. Legendu o tom, kterak se Hubert vydal lovit zvěř na Velký pátek, setkal se s jelenem, jemuž mezi parožím zářil kříž, a současně uslyšel nadpřirozený hlas z nebes, připomíná, jak víme, krom malby též známá dřevěná plastika jelení hlavy, vystupující z nároží.
A vida, nakonec nadešly podvečerní okamžiky, v nichž zásluhou silného větru …
… nastal ve vývoji počasí krátkodobý obrat, jenž za pozornost na rozdíl od většiny první listopadové neděle stál.
2.listopadu:
Je-li slibováno pravé dušičkové počasí, tedy zataženo, pošmourno, deštivo, ba někdy i mlhavo, není vyloučeno, …
… že náš Boubín nabídne aspoň na chvilku trochu jiné, výrazně veselejší pojetí. Přivolá si vítr, aby dokonale vyfoukal krásný výhled na Alpy, …
… a vyzve sluníčko, aby se naplno se vší nádherou rozmáchlo do připravených oblak.
I takhle se tedy může probudit dušičkový den, …
… i když se pak nakonec rozhodne přece jen nezklamat rosničkáře, …
… schovat sluníčko, spustit v dáli nad Kletí zvolna první deštík …
… a zachovat tak vžitou tradici pravého podzimního plačtiva.
To však v letošní den vzpomínek na zesnulé naštěstí vládlo opravdu jen symbolicky a již před polednem bylo definitivně rozhodnuto ve prospěch slunečného počasí – pravda, jinde neměli tolik štěstí jako my na jihu.
I tak se ovšem člověku s ohledem na datum mimoděk vybaví předposlední z Povídek malostranských Jana Nerudy – Psáno o letošních Dušičkách. Nikoli snad zásluhou vlastního příběhu či atmosféry, která dnes nakonec skutečně dušičkovou nebyla, ale pod vlivem návštěvy míst, jimiž se náš slavný básník před stopětatřiceti lety též v rámci svého šumavského pobytu procházíval …
1.listopadu:
Je zásluhou října, že listopad dělá od samého počátku čest svému jménu …
… a dokonce zahajuje svou třicetidenní vládu dokonalým překvapením.
ARCHIV FOTOKRONIKY JANA TLÁSKALA
{jcomments on}