Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2024

3 listopadu, 2024
09:57

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/35

30. listopadu:

Nejkrásnějšími v životě bývají nečekaně splněná přání – a právě k takovým patřilo skutečně nečekané chvilkové protržení noční oblohy bezprostředně po zrození posledního listopadového dne – krátce před započetím letošního adventu. Mlžný opar se sice nechtěl vzdát, dočasně ustoupil na zhruba hodinu, ale právě ta, šťastně povšimnuta v okamžiku, kdy se člověku již docela zavíraly oči, stačila nejen k dokonalému probrání, ale hlavně k mrazivému (inu, teploměr sestoupil třemi stupni pod nulu) fotografickému polapení proslulé spirální galaxie v souhvězdí Andromedy, dříve nazývané mlhovinou v Andromedě, odbornou astronomickou zkratkou pak NGC 224 či Messier 31.

29. listopadu:

Boubín se nám kompletně ukryl do zatažené oblohy, ale i viditelné torzo prozrazuje, že tam nahoře mají srážky sněhový charakter.

28. listopadu:

Byl předpovídán déšť a ranní obloha skutečně vítala den v jednolitém šedivém převleku. Ten však po osmé hodině začal nad obzorem měnit barvu i tvar, …

… čímž postupně vzrůstala naděje, …

… že by po celý den nemuselo převládat plačtivo.

Nakonec se ze všeho velmi příjemně vyčasilo, což by zrána nikdo neočekával.

27. listopadu:

Náš dojmem stlučenosti z palet působící betlém opět zaujal místo v městském parku, takže nadcházejícímu vítání adventu schází již jen sníh.

Těžko odhadnout, je-li tam nahoře připraven, resp. náležitě načasován, …

… ale předpovědi slibují hned nazítří příchod srážek.

26. listopadu:

Srovnání daného pohledu na ranní Vimperk s tímtéž z jednadvacátého listopadu patrně z hlediska převažujícího barevného ladění nevyzní vítězně pro dnešek … ta nepatřičná zima zkrátka měla své optické kouzlo.

25. listopadu:

A na řadě je oteplení, …

… zlátnoucí podzimním sluncem.

24. listopadu:

Co zbývá z předčasného vpádu zimy …

… měsíc před Vánoci …

23. listopadu:

Hle, co vše krom aktuálního stavu zimního vpádu do podzimu může odhalit snímek vimperského zámku: …

… třeba příkladnou pilnost, ba obětavost pracovníků firmy provádějící fasádu. Už jen čas jejich pobytu na lešení – sobotní podvečer – vzbouzí obdiv.

Leda by šlo o zcela jiné, nepovolané osoby … pak by ovšem bylo namísto obdivu záhodno otevřít celou paletu otázek, příslušejících zcela jiným subjektům nežli šumavské fotokronice.

22. listopadu:

Zimní předehra poněkud přidala na intenzitě, což se krom jiného tradičně odrazilo i na rozmanitých dopravních situacích. Dnešní ranní překvapení v podobě takto ucpané příjezdové cesty k Basumským lukám představovalo ovšem záhadu takřka detektivní, …

… neboť z takto situovaných stop bylo skutečným oříškem vyčíst, …

… co přesně se tu, prakticky ještě na rovince, z níž teprve začíná pozvolné klesání, muselo odehrát, …

… než vozidlo skončilo bez levé zadní svítilny a s podklínovanými předními koly v pozici totální překážky průjezdnosti.

Každopádně se již dalo hovořit o souvislé sněhové pokrývce, …

… třebaže dosud nikoli natolik silné, aby ukryla nejnižší porost.

Shora ovšem po celou dobu výstupu na Boubín přilétaly čerstvé přírůstky, …

… s každým výškovým metrem ve svém výsledku sílící …

… až do výsledné v průměru deseticentimetrové hloubky.

V průběhu posledního úseku k rozhledně už se našla i ojedinělá místa s navátými patnácti centimetry.

Však dle meteorologických očekávání foukalo velmi poctivě.

Výhledy všemi směry vydávaly jasné svědectví o přeháňkovém srážkovém dění, …

… jež se ovšem odehrávalo na pozadí jasně vítězícího slunečna.

Zejména směrem k Bobíku tak bylo možno spatřit velmi působivé výjevy.

Jestliže byla výše řeč o velmi poctivém foukání, je nutno konkretizovat západní vítr o síle 7,5 m/s (27 km/h) a jedním dechem dodat, že v součinnosti s naměřenou teplotou (o dva stupně nižší nežli na úvodem vzpomenutých Basumských lukách) se staral o poměrně intenzivní zážitky nefalšované zimy.

Tím většího, avšak do celkového scénáře letošního roku bez problémů zapadajícího šoku bychom se mohli dočkat v příštím týdnu, naplní-li se předpovědi výrazného oteplení.

Boubín se však zpravidla své zimní ústroje hned tak obratem nevzdává – však zde bylo nejednou zdokumentováno, jak bývá například jediným útočištěm bílých Vánoc, v nižších polohách bohužel prožívaných na blátě. Uvidíme tedy, jak tomu bude letos za měsíc.

Zatím zde bylo možno, škoda jen, že se zbytečným měsíčním předstihem, vnímat aktuální atmosféru skutečně jako klidně třeba i vánoční.

Sněhu sice drobně, ale vytrvale přibývalo do té míry, že milosrdně skryl i ráno ještě čitelné stopy události, jež vedla k oné stále přetrvávající, dosud neodstraněné překážce na cestě k Basumským lukám.

21. listopadu:

K takovýmto pohledům na Vimperk lze dodat jediné: kéž bychom se této barevnosti, v listopadu celkem předčasné, dočkali v neméně hojné míře také okolo letošních Vánoc.

20. listopadu:

Ani tato další zkouška zimní atmosféry, zdá se, nebude mít ještě definitivní trvání. Letošní rok je obecně rokem velkých zvratů a nějaké z nich má bezesporu ještě v rukávu.

19. listopadu:

Další zataženo, deštivo, místy mokrý sníh, k tomu všemu vyhlídka na silný vítr, …

… tedy pro někoho počasí, do nějž by, lidově řečeno, psa nevyhnal.

Ale naše krásná Šumava opět ukázala, …

… že právě za takových okolností …

… je nejfotogeničtější.

Klostermannovskou atmosféru však vystřídalo i krátkodobé sluneční vítězství, …

… oslavené výstavní duhou, již můžeme pozornějším pohledem označit za dvojitou, byť vrchní oblouk je spíše náznakového charakteru. Jak zde s blížící se zimou nevzpomenout na počátek tohoto k závěru spějícího roku (viz archiv), v němž zejména první dva měsíce soupeřily o prvenství v počtu podobně krásných jevů. Těsným poměrem 5 : 4 tehdy zvítězil únor. Při dané skladbě počasí není vyloučeno, že ani dnešní duha nebyla svého druhu poslední.

18. listopadu:

Noc po zataženém a deštivém pondělku vybízí k otázce: je za všechnu mlhu nad Vimperkem odpovědna jen příroda, …

… nebo na ní má svůj podíl i samo město?

17. listopadu:

Kousek modré podzimní oblohy je v posledních dnech poměrně vzácností … a meteorologické předpovědi nám jej slibují ještě dnešního večera zase vzít.

16. listopadu:

Začíná-li den hustou mlhou, nemusí to vždy nutně znamenat, že se v tomto duchu ponese celý.

Zde by například pohled na ranní Vimperk svým způsobem opravňoval k další dávce bohatě v posledních dnech zažitého pesimismu, avšak stačí se podívat do zjevně již osluněných Výškovic a rázem se prognóza mění.

15. listopadu:

Varianta, v jejímž rámci se boubínský vrchol ukryje do mlhy, zatímco krajina pod ním si oddechne od inverzního sevření, je jistě přijatelnější nežli opačná. A právě tento scénář se zdá být aktuálně v platnosti, …

… i když se vyznačuje nemalou proměnlivostí. Tak třeba zrovna dnes se spodní krajinné partie, zbohatlé přibývajícími roztomilými zajímavostmi, …

… kdy např. jindy zcela obyčejný lesní balvan zásluhou čerstvého zasněžení náhle rozesílá kolemjdoucím kamenné polibky, zpočátku plně předvedly ve svých roční dobou okořeněných barvách, …

… které směrem k vrcholu slábly, …

… nahoře vystřídány hustší mlhou nežli včera.

Snad i její zásluhou se tu zdálo být fyzicky přijatelněji, …

… což potvrdily též oba přístroje – teploměr a anemometr, jímž naměřená hodnota se zastavila na 2,8 m/s (10,08 km/h). Konstrukce rozhledny však oproti včerejšku stihla nepřehlédnutelně rozmnožit plochy zkrášlené námrazami.

K tomu všemu drobně, ale vytrvale sněžilo.

Zdejší záběr by byl plně záměnný se včerejším, …

… ba dokonce i nižší partie podlehly změnám, …

… jejich ještě zrána vyzdvihované barevnosti ubylo.

Opět tedy bylo zapotřebí sáhnout po detailech, krásně přizdobených námrazami, …

… případně si povšimnout, jak zajímavým způsobem ustupuje původně celoplošně rozložený sníh pozvolnému ohřívání cesty.

Mrazík se ovšem – za vydatné spolupráce mlhy – většinově nevzdal, …

… jen záběr z téže lokality nad Korkusovkou vykazuje v porovnání se včerejším dost zásadní rozdíly – ba i v charakteru boubínské čepice.

14. listopadu:

Na zákonitou otázku, jak se svatý Martin vypořádal se svým dvoudenním zpožděním jinde nežli ve Vimperku, dala odpověď cesta na Boubín.

A proti původnímu očekávání, že tady návštěvníky uvítá přece jen poněkud bohatší bělostná nadílka, se ukázalo, …

… že s přibývající nadmořskou výškou lze stále více hovořit jen o velmi symbolickém pocukrování.

Nejvíce z něj těžila přístupová cesta k rozhledně, …

… která však tentokrát vinou od západu se nasouvající mlhy nenabídla k vidění inverze zbavenou krajinu, nýbrž jen statečné sluneční pokusy …

… spolu s občasnými nedotaženými náznaky bílé duhy.

Třebaže vál svižný západní vítr o rychlosti 5,9 m/s (21,24 km/h), více nežli občasné drobné trhliny v jinak poctivé mlžné čepici zařídit nedokázal.

Že spolu s oblačnou inverzí vzala zasvé i nedávná teplotní, zřetelně dokazoval také teploměr, nemluvě o fyzickém pocitu vlezlé zimy.

Cestou vzhůru se toho odtud nabízelo k vidění rozhodně více nežli teď během návratu.

Přitom bylo zjevné, že nižší partie se dávno těší plné sluneční přízni.

Dnešní boubínský výstup tak šlo vyhodnotit jako pestrou přehlídku proměnlivé atmosféry, …

… obzvláště pak finálním pohledem na barevnou konfrontaci ročních dob pod stále ještě oblačnou čepicí bohatě přioděnou horou.

13. listopadu:

Po dvou dnech od svého svátku se přece jen svatý Martin přihlásil s tím, co od něho bývá očekáváno – a dlužno dodat, že pozorováno v nočních hodinách působí jeho skromné dílo zejména okolo vimperského zámku takřka vánočně.

12. listopadu:

Hustá mlha sice stoupla z vimperských ulic o něco výš, ale jen proto, aby tam uzavřela silnou neprostupnou clonu, odhodlána nepustit skrze ni jediný sluneční paprsek. K tomu se připojil třístupňový mrazík … nebylo jiné volby nežli uniknout tomu všemu ještě výš, na Boubín. Až na Basumských lukách se začalo zdát, že ten příkrov je shora lehce světlejší – tvořil báječnou kulisu říši nefalšované bílé krásy.

Vyšlo najevo, že teprve mrznoucí mlha naplno odhalí, jakými jsou všudypřítomní pavoučkové nejen dokonalými tkalci a geniálními výtvarníky, …

… ale jak rozsáhlé je též pole jejich působnosti. Celý výstup vzhůru provázeli nesčetnými fantastickými variacemi svého kouzelného díla.

Kousek pod Basumským hřebenem přišel náhle v plné síle vytoužený sluneční pozdrav, o jakém se všem dole pod šedou hladinou mohlo jen marně zdát.

Přesto ale převládal dojem, že definitivně vyhráno nad mlhou není ani těsně pod boubínským vrcholem. Stále tu vše působilo dojmem lehké zastřenosti, pronikající i jehličím okolních smrčin.

Rozhledna pak umožnila vyhodnotit celou situaci z hlediska výše, do jaké stoupla inverzní hladina.

Ta ve své celistvosti zvládla až na výjimky spolehlivě pohltit většinu terénních bodů, podle nichž by byla možná orientace v krajině, …

… rozlila se bez přerušení až pod Trojmezenskou hornatinu, …

… samu vyčnívající ve velmi nezvyklém torzu, jež ani nesvádělo hledat Alpy. Ale byly tam i tentokrát.

Basumský hřeben stále odolával mlžným příbojům, …

… jimž dále v příhraničí přihlížely oba Roklany.

Špičku Bobíku tu mohl identifikovat jedině skutečný znalec zdejšího krajinného uspořádání.

Bylo zajímavé pozorovat, že v některých lesních úsecích doslova svítila výraznější námraza, …

… což obzvlášť kontrastovalo i v rámci zřejmé teplotní inverze. Na Basumských lukách a prakticky po celou dobu výstupu mlhou ukazoval teploměr naopak zápornou hodnotu, jmenovitě -3°C a mrazík byl skutečně i pocitově znát. Tím více nahoře překvapil fotograficky zdokumentovaný stav s převažujícím bezvětřím, jen vzácně zpestřovaným symbolickými východními závany o síle jednoho metru za sekundu (3,6 km/h). V porovnání se situací dole v obydlených končinách pravý ráj, z nějž se člověku nechtělo vracet.

Ale nebylo jiné volby … cesta nazpět dolů navíc velmi brzy ukázala, že oproti času výstupu mlha vlivem slunečního zahřátí zvýšila své pole působnosti, …

… takže poslední záře proslulého Tyndallova efektu (= rozptylu světelných paprsků v mlžném prostředí) byly současně posledním pozdravem sluníčka, nahoře zářícího v plné, ničím nerušené síle, …

… zatímco zde a hlouběji nabývajícího stále větší nedosažitelnosti. Tím výrazněji se však hlásila očím již ráno obdivovaná mrazivá říše se svými pavoučími artefakty, nejednou podněcujícími velmi fantastické představy.

Nebyla tu nouze o velmi kontrastní solitérní motivy, …

… někdy mající sílu zkrášlit i větší krajinný úsek.

V jiných okamžicích téměř vyvstávalo pomyšlení na vánoční výzdobu.

Na tu však máme ještě více než měsíc času … ale proč se konečně v předstihu neinspirovat krásnou přírodou 🙂 .

11. listopadu:

Vždyť ono vlastně pranic nevadí, …

… že svatý Martin letos nepřijel pod Boubín na bělouši.

I tak se postaral o spoustu předzimní krásy, …

… umocněné trhající se mlhou, …

… skrze niž naplno kouzlily sluneční paprsky, …

… ať již vzbouzející svátečně nostalgické nálady, …

… či se opírající do barev podzimu.

10. listopadu:

Noc po návratu ze včerejšího Boubína opět zařadila na program lehký mrazík a s ním dokonalý ústup mlhy, což mělo za následek úžasně čisté hvězdné nebe nad hlavou. Do nástupu astronomické (kalendářní) zimy sice zbývá ještě více nežli měsíc času, ale typické zimní souhvězdí – Orion – již delší dobu krášlí noční oblohu. Krom svého charakteristického tvaru, jehož zásluhou je snadno identifikovatelný, se pyšní i působivými mlhovinami. Bylo by tedy fotografickým hříchem nevyužít té překvapivě ideální situace.

Na detailním přiblížení jsou k vidění první dvě z celkem tří nejvýraznějších hvězd, tvořících tzv. Orionův pás (známý též pod jiným názvem – Jakubova hůl) – nesou názvy Alnitak a Alnilam. Poblíže prvně řečené bylo možno spatřit část mlhoviny Koňská hlava …

… a níže pak co součást Orionova meče proslulou Zemi nejbližší emisní mlhovinu M 42, pozorovatelnou i pouhým okem.

Na rozdíl od báječných nočních zážitků přinesly po rozednění pohledy k severní části Vimperka cosi jako výstrahu, …

… předjímající v celých vlnách návrat mlžné záplavy. Další noc už dle všeho nebude náležet k těm, které přejí astrofotografickým pokusům.

9. listopadu:

Opět jsou leckde zachycovány polární záře, ale dnešní cesta na Boubín naznačovala, že v tomto ohledu patrně nic nepřinese.

Každopádně však byla nanejvýš potřebným únikem vzhůru – nad vleklou šedobílou hladinu, jež povolila teprve nad Korkusovkou.

Lze ovšem usuzovat, že by se jí Vimperk mohl zbavit, neboť už se nejednalo o jednolité sevření celé vnitrozemské krajiny.

Na Boubíně navíc panovalo relativně docela teplo – naměřená hodnota +5°C se v kontextu širšího dění jevila téměř luxusem, v jehož rámci se střídalo bezvětří s občasným severním dýchnutím rychlostí 3,2 m/s (11,52 km/h).

Navzdory přibývajícímu soumraku se na obzoru stále daly zahlédnout Alpy, třebaže valnou měrou zanořené do syté oblačnosti, která tentokrát nebudila dojem, že by chtěla uvolnit své pozice čisté obloze jako třeba před týdnem. Tehdy navíc nemálo překvapila stále velmi slušná viditelnost vzdalující se komety.

Ani dnešní večer však nebyl prost překvapení, o něž se postaral fotoaparát, opět dokazující, že jsou situace, v nichž vidí více a výrazně lépe nežli lidské oko. I přes výše zmíněnou přetrvávající oblačnost si dokázal skrze ni vytáhnout hvězdy. Jen právě kometa už mezi nimi tentokrát chyběla, ostatně délka a intenzita jejího plazmového (či plynného) ohonu závisí na vzdálenosti od Slunce, která se již stále zmenšuje. Vzácné nebeské těleso se tak i bez působení oblačných clon stává stále méně zřetelným a rozeznatelným.

8. listopadu:

Přízemní mrazíky mají své kouzlo – a hlavně bývají vytouženou předzvěstí aspoň chvilkového vyjasnění.

7. listopadu:

Poslední dny se sobě podobají jak vejce vejci.

6. listopadu:

Krátký nádech před dalším zanořením do inverzních hlubin.

5. listopadu:

Mlhy jsou tu bezpečně zpět …

4. listopadu:

Na taková a podobná ranní zbarvení krajiny si budeme muset zase načas zvyknout.

3. listopadu:

Zatímco boubínský lev si slastně užívá syté záře zapadajícího sluníčka, …

… autor fotokroniky přemýšlí, který „umělec“ se takhle vyřádil na Johnově kameni, jenž se bohužel necitlivým, nevkusným a nepatřičným barevným zásahům nemohl bránit – třeba poctivou kamennou fackou.

V každém případě se dalo očekávat, že v čase, kdy jakž takž ještě teplé dny navazují na již mrazivé noci, bude dohlednost z Boubína excelentní.

Vnitrozemí vykazovalo doznívající pozůstatky nedávných inverzí – obzorový opar zde byl ještě poměrně sytý, …

… kdežto na jižní straně se nad ním úchvatně rýsovaly Alpy.

Pozornějším pohledem a následným přiblížením pak vyšlo najevo, …

… že tu v průběhu dne docházelo k atmosférickému zrcadlení, v jemných detailech stále ještě i teď patrnému.

Pokles teploty zdaleka není na konci, v noci tu aktuální dozajista vystřídá mrazík, ale zatím panovala přičiněním jihozápadního vánku o rychlosti rovný 1 m/s (3,6 km/h) příjemně snesitelná atmosféra.

Navzdory všemu viděnému, co by samo vystačilo jakožto podklad úžasných zážitků, však ten nejsilnější přinesla obloha. Zprvu se sice zdálo, že se svrchu rovněž zastře jemným oparem, ale místo toho došlo k jejímu plnému vyčištění, což se vzrůstajícím soumrakem potvrdily rychle přibývající hvězdy. A mezi nimi stále ještě báječně viditelná loučící se vzácná kometa C/2023 A3 Tsuchinshan – ATLAS. Ačkoli je zřejmé její každodenní slábnutí a ubývání, aktuálně vzbouzející dojem, že se úchvatné nebeské těleso pozvolna ukrývá za Mléčnou dráhu, pranic to neubralo na síle zážitku setkat se s ním za patrně nejideálnějších fotografických podmínek ještě po Dušičkách.

2. listopadu: