Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2025

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.  Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl. Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim? Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii. Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 . Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám? V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného. Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret? I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější? Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 . Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti? Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený. Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná? Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů. Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala  http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove

30. listopadu:

Listopad se s námi loučí nejen přesným zarovnáním konce měsíce s koncem týdne – tedy v neděli, ale též příjemným počasím za posledního zhoupnutí teploty – od nedávných slušných mrazíků až na +5°C.

Zmíněná neděle je navíc současně první adventní, ovšem již včerejší slavnostní rozsvěcení vánočního stromu a první svíčky na kašně, tradičně převlečené za symbolický adventní věnec, probíhalo za naprosté absence ještě v průběhu týdne zde viditelného sněhu.

Dnešní noc vše po slunečném dni doplnila jen lehkým deštíkem, takže nezbývá než doufat, že teplotní houpačka v nejbližších dnech opět nepootočí kormidlem do opačného směru, a nepřinese tak zákeřnou ledovku.

29. listopadu:

Na sklonku předposledního měsíce roku 2025 se Vimperk za mírného oteplení opět zbavuje zimního převleku …

… a zdá se, že prostor by znovu mohla dostat inverze. Mlha ovšem město zatím nepohltila, jen vyčkává na obzoru.

28. listopadu:

Chladné a slunečné počasí již poněkolikáté svádí k vzpomínkám na boubínské zážitky téhož dne, …

… tentokrát však již před patnácti lety – roku 2010.

27. listopadu:

Třebaže zatím nelze hovořit o velké sněhové nadílce, i stávající drobné přírůstky výrazně proměňují krajinu …

… a stále více obohacují její svátečně zimní vzhled.

Však i tento pohled vypadal ještě před třemi dny naprosto jinak.

26. listopadu:

Není probuzení jako probuzení – mlha ovšem vyklidila načas bojiště jen proto, aby připomněla, že obloha je plna sněhu, který se sice drobně, ale zato poctivě po většinu dne chystá vysypat na naše hlavy.

25. listopadu:

Vyhlíží-li zrána vimperský zámek takto, …

… stojí za to vydat se na průzkum pod Boubín, třeba i pro zjištění, jak vysoko sahá mlha. Dnes se ani tyto končiny nad ni nepovznesly.

Předčasná zima se tu ale už rozpřáhla poctivěji, opět jako by náladou kráčela vstříc adventu, který je nadosah.

A není vyloučeno, že by v příštích dnech mohla, podpoří-li ji venkovní teplota, podobným způsobem rozšířit pole působnosti i blíže k Vimperku.

24. listopadu:

Probuzení měsíc před Štědrým dnem se mělo podle meteorologických prognóz odehrát do nových sněhových zásob … ano, s jistou rezervou tomu tak vlastně skutečně bylo, třebaže jemný symbolický poprašek přece jen nelze zvát zrovna zásobami. Obloha však v těch časných hodinách působila velmi neotřelým až svátečním dojmem, …

… obzvláště poté, co do její skladby výrazněji promluvilo první sluníčko. Silněji ale do celé krajiny promluvilo především další teplotní zhoupnutí, po osmistupňovém mrazíku předešlého večera a vlastně celého uplynulého víkendu zase příjemně nad nulu.

Výsledek se opticky projevil hned krátce před polednem, …

… i když se stále našla místa, jichž se zimní příznaky navzdory oteplení nechtěly hned tak pustit. Někdy zkrátka není ani zapotřebí stavět vedle sebe jako včera snímky téhož dne napříč minulými lety … své kontrastní proměny je schopen nabídnout jeden jediný den.

23. listopadu:

Krásné počasí vydrželo po celý víkend … a vyzvalo k vzpomínání. Neradno v tomto čase vzbouzet boubínské lesní duchy, pakliže s nimi člověk není zadobře … stalo se již před dvanácti lety – v sobotu 23. listopadu 2013 při návratu za tajemného soumraku, před nímž nebylo z tehdy ještě naplno žijící rozhledny nic k spatření. Mlha se rozprostřela jako závoj mezi dvěma světy … v takových okamžicích se nechodí za výhledy, ale za přítomností, v níž je každá stopa ve sněhu návratem do krásného světa pohádkových kouzel, do světa šťastného dětství …

Téhož dne o rok později, jen za zasněného rána, v jakém i lidská přítomnost je pokornou součástí výmluvného ticha …

Přešly další tři roky … a hory ukázaly, že světlo si pamatuje jinak než my, někdy nám dává k nahlédnutí i to, co neexistuje.

Zestárnout o čtyři roky je pro krajinu zanedbatelné … stále se dokáže stejnou silou nadechnout do hloubky mezi kopce, hory …

… a mraky, které se někdy snesou tak nízko, že se dotýkají jejich špiček, starších než sám čas.

Ten ovšem nezpomalí. Je na člověku, aby se uměl v pravou chvíli zastavit a naplno si užít okamžiků, které už se nevrátí. V rytmu tichého dechu krajiny nic neláká k otázce, co bude, co přijde, co nás čeká …

22. listopadu:

Čtvrtá a současně předposlední listopadová sobota pohnula houpačkou počasí opět slunečným směrem, jistě nanejvýš vítaným i přes pěti, ba případně vícestupňový mrazík, který vše v posledních dnech soustavně provází.

A tak se přímo nabízela realizace nápadu, inspirovaného včerejší příležitostí k neotřelému pohledu na jezírko na Chalupské slati, totiž hledat k tomu ještě výše položená místa. Stále je především nutno konstatovat, že nebýt vzpomenutého mrazíku a nedávné sněhové pokrývky, jeho hladina by se v lesích pod úbočím Vyhlídky hledala velmi obtížně, leda by pomohl formou odlesků nejlépe polední sluneční svit. Takhle se ovšem jezírko v celkovém panoramatu, orámovaném shora krom již řečeného vrcholu nad Borovými Lady dále táhlými hřbety Vysokého stolce a pod ním Kamenáče, prozradilo na první pohled bez ohledu na pozorovací čas.

Zvolené stanoviště, ležící o sto nadmořských metrů výše oproti včerejšímu, pak zákonitě přineslo otevřenější pohled na jezírko, plně již odhalující zadní ze dvou řad jeho ostrůvků, …

… jejíž součástí je i proslulá břízka před vyhlídkovou plošinou. Zde se tedy oba krajinné body nabízejí v trochu jiné, nezvyklé perspektivě.

21. listopadu:

Soudný čtenář dávno ví, že kdykoli bulvár, bohužel dnes úspěšně infikující prakticky jakékoli médium, vyrukuje s osvědčeným formulačním modelem „Na Česko se valí …“, nebývá důvod vzrušovat se ani z desetiny tak, jak by si tvůrci podobných blábolů ku své primitivní spokojenosti představovali. Ani tentokrát se neodehrála aktuálně slibovaná sněhová bouře, ale v každém případě je vidět, že Šumava z hlediska sněhových přívalů, které zima samozřejmě může přinést, neponechává nic náhodě.

Předevčírem zde přiznaná mýlka ohledně mrazivého vývoje na jezírku Chalupské slatě dostala novou podobu, podpořenou pěti minusovými stupni pod šedomodře zataženou oblohou.

Zima si zkrátka své předčasné koketérie s vyššími šumavskými polohami užívá, …

… a daří se jí tak úspěšně vytvářet poutavou předehru …

… k blížící se adventní atmosféře.

Oblačný vývoj pak sice na jedné straně láká k fotografování, ale jedním dechem též volá po usednutí ke krbu.

Když už je zde delší dobu sledováno jezírko na Chalupské slati, stojí za to pátrat i po jiných, neotřelých pohledech, které je zasadí do širšího krajinného kontextu nežli asi nejznámější vyhlídková plošinka na konci dřevěného chodníku od Svinných Lad, a využít k tomu právě čerstvé skutečnosti, že hladina se zásluhou sněhu a mrazíku momentálně bělá. Tím je dokonale rozpoznatelná pod výrazným vrchem jménem Vyhlídka. Nutno ovšem dodat, že 1068 nadmořských metrů vysoký vrch nedělá svému jménu vlivem zalesněnosti pražádnou čest.

A tak si závěrem dnešního putování přibližme z netradičního úhlu aspoň onu dřevěnou vyhlídku na jezírko.

20. listopadu:

Ve vyšších polohách vystrkuje zima s měsíčním předstihem drápky výrazněji, …

… dnes provázena vytrvalou mlhou …

… a prakticky souvisle zataženou oblohou.

19. listopadu:

Zatímco Vimperk se včerejšího sněhu v drtivé většině zbavil, výše položené oblasti si jej nejen zachovaly, …

… ale ranní počasí dnes dokonce zprvu působilo dojmem, že ještě nějaký přidá, než se opět vybarvilo do příjemné slunečné, třebaže stále mrazivé podoby.

K tomu člověk občas musí umět poctivě přiznat, že ve svých odhadech jednoduše prohádal. Mrazík sice o dva stupně povolil, ale i tak postačil k tomu, aby jezírko na Chalupské slati oproti předpokládanému návratu do podzimní podoby naopak skutečně v celém viditelném rozsahu zamrzlo.

18. listopadu:

Stačil potřebný pokles teploty – ano, zejména oproti předešlé, babí léto připomínající sobotě výrazná houpačka – a nejen Vimperk …

… se probudil do dalšího zimního intermezza, …

… místy skutečně velmi půvabného, …

… i když sněhu bylo spíš jen symbolicky.

Mrazík ovšem leckde sestoupil i na šestý stupeň pod nulu, takže třeba známé jezírko na Chalupské slati téměř nakročilo k zamrzlé hladině. To se ovšem v průběhu dne nejspíš navrátí do původní podzimní podoby.

17. listopadu:

Co naplat, státní svátek nám propršel …

16. listopadu:

Po noční mlze, která zprvu slibovala návrat nedávných inverzních zážitků, přišel nad ránem krátký déšť, jenž prve řečenou situaci učinil pouhou epizodou. Jitro nabídlo za citelného poklesu teploty relativně čistou oblohu, …

… slibující, nedojde-li ke změně, vydařenou slunečnou neděli.

15. listopadu:

Osmnáct dní uplynulo od okamžiku, …

… kdy na (nejen) tomto místě Šumava výrazně pootevřela bránu prvním známkám zimy (28. října – viz archiv).

Dnes – v půli listopadu – počasí připomíná spíše babí léto, …

… i když ve zcela specifických barevných náladách.

Rok 2025 tak zvolna spěje k závěru, který se rozhodně zapíše do meteorologické historie …

… nemalou řadou extrémních situací.

14. listopadu:

Již včerejšího dne zaznamenané nezvyklé listopadové teplo i nadále pokračuje, …

… následkem čehož by se změna ohlášená na víkend mohla jevit jako velmi příkrý kontrast. Připomeneme-li si, že už konec října přinesl první nepřehlédnutelné projevy zimy, potvrzuje se jen model výrazné houpačky, v níž si šumavské počasí tak často libuje.

13. listopadu:

Včera (v praxi ovšem před cca dvěma hodinami) zde zmiňovaná oblačnost byla houževnatější, …

… stále se sytila čerstvými posilami od západu a navzdory meteorologickému očekávání, že okolo opět třetí hodiny ranní (jež přinesla ono překvapení předešlé noci) by mohla za současné kulminace polární záře přece jen vyklidit bojiště, …

… prakticky setrvávala na místě, ba ještě i střídavě stoupala výš. K tomu se navíc přidal svit sice ubývajícího, ale stále dosti výrazného Měsíce, …

… takže nejideálnější fotografickou možností bylo osvědčené půlhodinové zachycení zemské rotace. I tam jsou stále ještě tóny polární záře patrné, třebaže již v symbióze se vzpomenutým měsíčním svitem. Tak tedy buďte přes propast věků zdráv, Mistře Galileo … ať už jste to skutečně prohlásil na adresu zabedněných tupců, kteří Vám, jak už to bývá, tím více otravovali život, čím méně Vám sahali po kotníky (ani naše doba netrpí nouzí o podobné – někteří třeba vyznávají už starověkými Řeky jasnozřivě odvrženou a vyvrácenou teorii „placaté Země“), nebo Vám ona neodmyslitelně již s Vámi spojená větička byla vložena do úst co dodatečný pseudohistorický nános, PŘECE SE TOČÍ !

Ještě v nočních hodinách po slunečném, až nezvykle na polovinu listopadu teplém dni vykazovala obloha barevné tóny, které by klidně mohly pocházet ze slunečních erupčních aktivit, charakterizovaných v těchto dnech jako enormně silné.

12. listopadu:

Další jitro nad Vimperkem – tentokrát po první vlně polární záře, která opět nemálo překvapila, neboť se v nemalé kráse objevila o noc dříve, nežli byla většinově předpovídána a očekávána, …

… zatímco právě té – tedy dnešní – noci pak přinejmenším oblasti Vimperska nebyla v plné kráse souzena. Těžko odhadovat, zda někde jinde na Šumavě měli z daného hlediska více štěstí.

Přitom bylo i přes nepříznivé podmínky v podobě natruc rozložené obzorové oblačnosti zcela zjevné, že tentokrát musela zářit ještě intenzivněji – dokázala totiž zmíněnou oblačnost nemálo působivě natónovat. Nicméně v těchto okamžicích před půlnocí ještě žila naděje, že by přece jen mohlo dojít k postupnému vyčištění oblohy, kteroužto vizi živily i meteorologické odhady.

11. listopadu:

Sníh na letošního svatého Martina snad nikdo ani nečekal … ale možná ani to, co předváděla ranní obloha.

10. listopadu:

Šedobílá přikrývka se sice pozvedla výš, ale vrchol Boubína nad záplavou podzimní barevnosti stále ponechala odkrojeným.

9. listopadu:

Vše má svůj konec – a nadešel i pro kouzelné inverze posledních dnů. Byly vystřídány zataženým a deštivým počasím, místo jehož dokumentování dnes bude jistě lepší nechat promluvit čtrnáct let starou vzpomínku na jedinečné boubínské zážitky.

8. listopadu:

Probuzení druhé listopadové soboty zářilo téměř pohádkovou atmosférou, na níž měl svůj nemalý podíl mrazík, …

… který v průběhu předešlé noci lehce „přitlačil na pilu“. Nebylo však jisté, jaké životnosti se tento stav dočká.

Teprve o sto metrů výš – poblíže lokality U Sloupů – mohla přijít ke slovu sázka na jistotu slunečního vítězství, …

… stejně jako v kterýchkoli dalších vyšších polohách, …

… zde již o necelých tři sta nadmořských metrů výše, zaručujících skutečně trvalý pobyt nad rozsáhlou hladinou inverzního oceánu.

Ještě okolo jednácté se v nejednom lese nad Vimperkem zaskvěl Tyndallův jev (či efekt), vykouzlený průchodem slunečních paprsků putující mlhou, …

… ale pohled k Mařskému vrchu dal vzápětí jasně najevo, že návrat do Vimperka nebude mít jinou podobu nežli ponor do šedobíla, v němž město tentokrát navzdory ranním příslibům setrvá až do večera.

7. listopadu:

Když ve Vimperku nad ránem zhoustla mlha, dalo se předpokládat, že inverze nejen zesílila, ale vystoupila oproti včerejšku i o něco výše. Zmíněný předpoklad potvrdila návštěva rozhledny na Kbílu, …

… nacházející se oproti Boubínu v méně než poloviční nadmořské výšce. Z aktuální dohlednosti bylo zřejmé, že její vyhlídkovou plošinu zasahuje spodní okraj inverzní masy …

… a ten stav rozhodně potrvá minimálně po celé dopoledne.

Okolní krajina samozřejmě nepostrádala specifické kouzlo, …

… lesy nabízely podmanivé, fantazii inspirující podzimní výjevy, …

… ale málo platno, člověka to táhlo za slunečními paprsky, …

… tedy zpět do šumavských výšin, …

… nabitých pozitivní energií.

Hladina inverzního oceánu skutečně vystoupila výše …

… a s krajní působivostí rozprostírala po krajině své okraje, nejednou vyhlížející jako rozpřažené drápy nějakého dravce.

Rozhraní zpětného ponoru do šedivých hlubin tentokrát vyšlo do okolí Korkusovy Huti, …

… čemuž ze svých výšin poklidně přihlížel inverzních aktivit zcela prostý Boubín.

6. listopadu:

Noční mrazíky pokračují a spolu s nimi přišla ke slovu též inverze, na niž je, jak tu za léta existence fotokroniky nejednou zaznělo, nejúčinnějším receptem vyrazit do výšin.

Již včera byla připomenuta známá pravda, že vše zlé je k něčemu dobré – zavřená boubínská rozhledna člověka přiměje k věnování větší pozornosti pohledům z úbočí …

… a vrcholových průseků, …

… odkud lze mimo jiné zahlédnout také Alpy, jimž to i v nezvykle jiných kulisách samozřejmě sluší.

Už i památný kámen kardinála Schwarzenberga se dočkal „restaurátorského“ zásahu, vedoucího k nápravě dlouho postrádané čitelnosti vytesaného nápisu.

Cestou nižšími polohami ukazoval teploměr i -4°C, Boubín pak jasně prozradil, že inverze je též teplotního charakteru. Vrtulka anemometru se ani nepohnula – panovalo dokonalé bezvětří.

Ne všechna místa se ovšem dočkají vysvobození, …

… ale pohledem z výšin se krajině každopádně dostává velmi přitažlivé podoby.

Listopad se vůbec dočkal úžasného zvýraznění svých zvolna doznívajících barev …

… a vlastně též nejrozmanitějších tvarů, které jinak nejsou výlučně jeho výsadou. Uprostřed dialogu stromů došlo i na torzo bílé duhy.

Komu by se chtělo opouštět tu přemíru krásy a navracet se do šedobílých končin, …

… kde se ztrácí i elektřina?

5. listopadu:

Není pochyb o tom (a fotokronika to za dobu své existence bezmála osmnácti sty fotografickými výstupy svého autora dokazuje), že nejideálnější a nejpůsobivější pohled na alpské velikány se nabízel z boubínské rozhledny. Ta je bohužel (až na drobné protekční výjimky) definitivně uzavřena, byť není pochyb o tom, že navzdory vyjádření odborníků by ještě dokázala – s ohledem na výrazné zpevňující rekonstrukce uplynulých tří let – rozhodně nějaký čas bez zásadních problémů sloužit, snad jen s vyloučením velkých turistických náporů, jaké přinášívala letní sezóna nebo silvestrovské akce. Jak nás ovšem život učí, vše zlé je k něčemu dobré, …

… a tak se v daném případě neblahá situace stává podnětem k vyhledávání dalších, „neokoukaných“ míst, odkud lze – sice nikoli již tak ideálně, ale přece – ze Šumavy spatřit zmíněné velehory. A jsou to cesty vpravdě dobrodružné, ba s nezvyklými výsledky, …

… když se například masiv Dachsteinu namísto uvyklého místa za Třístoličníkem přestěhuje nad Bischofsreut, kdežto býval z Boubína k vidění masiv berchtesgadenských Alp s dominujícím Watzmannem. Inu, změna je život.

Dnes byly pozorovací podmínky jedním slovem skvostné, neboť pátý listopadový den se probouzel do lehkého mrazíku, na leckterých lukách přežívajícího ještě do dopoledních hodin.

4. listopadu:

Dalo se očekávat, že po nedělních vodních přídělech zbyde ještě i v úterý dost na to, …

… aby se Šumava probouzela do kouzelných přízemních mlh.

A skutečně si s nimi skvostně dále zakouzlila, …

… nemálo pak zejména tam, kde cítila živelní spřízněnost.

Třeba okolo Teplé Vltavy bylo možno zastihnout přímo magické chvilky, …

… ale ani v nejvyšších polohách o ně nebyla nouze.

Někdejší strážní hrádek Kunžvart si začal užívat slunečné volnosti …

… teprve okolo desáté.

Naproti tomu Luzný v ten čas ještě přihlížel oblačnému tanci, …

… který jej stále dokázal i ukrýt všem k němu namířeným zrakům.

V okamžiku tohoto dalšího pohledu ke Kunžvartu (jen mírně odjinud) již bylo definitivně rozhodnuto o slunečním vítězství.

3. listopadu:

Že by třetí listopadový den svědčil pro jev, který už byl tolikrát ve fotokronice nazván houpačkou?

Šumava v každém případě projevila od samého rána zřetelnou vůli zbavit se mlžného sevření, …

… z čehož se postupně zrodilo celodenní slunečno s pouhými zbytky oblačnosti, většinou zanedbatelné.

2. listopadu:

Příjemné počasí milému listopadu dlouho nevydrželo, ale nelze říci, …

… že by pohled z okna i tak nepřinášel působivou podívanou, …

… třebaže oproti včerejšku barevně monotónní a především mokrou.

Namísto prakticky celodenního souvislého deště a mlh, třebaže jinak zcela stylového a jistě fotogenického dušičkového počasí, tedy raději ještě jedna vzpomínka na kometu C/2025 A6 (Lemmon), prolétající souhvězdím Pastýře. Dráhu jí na rozdíl od satelitů Starlink opticky kříží pouhé letadlo (blikající přerušovanými pozičními světly) a dlouhý plazmový ohon se nachází mezi výraznějšími hvězdami σ (Sigma Bootis) – žlutobílým trpaslíkem a ρ (Ró Bootis) – oranžovým obrem o více než osmnáctkrát větším průměru než naše Slunce. Prve jmenovaná hvězda se od nás nachází 50 světelných let, druhá 160 světelných let – krásný příklad optické relativity vesmírného prostoru z hlediska pozemského pozorovatele. Zbývá dodat, že nejvýraznější hvězdou v pravém horním rohu snímku je γ (Gama Bootis) aneb modrobílý obr zvaný Seginus, vzdálený od nás necelých 86 světelných let a představující Pastýřovo levé rameno. Má zhruba 3,5x větší průměr než naše Slunce … a celý ten fascinující, v mnohém nepředstavitelný, miliard dalších bezejmenných objektů plný svět je nám dnes zapovězen dušičkovou vláhou … 

1. listopadu:

Předposlední měsíc roku nás vítá v přívětivém tónu stále krásného podzimu, …

… v němž mají kouzelné sluneční paprsky přebohatě oč se opřít a co našim očím v krajině zajímavě vytáhnout.