Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2012

30 prosince, 2012
18:44

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala

31.prosince:

Pomyslná svíce roku 2012 je u konce – životnost jejího plaménku, třebaže z posledních sil ještě naplno hořícího, už lze počítat na pouhé hodiny … a v nich se snad jen ohlédnout za tím, co pro koho právě končící rok znamenal …

Vedle nejrozmanitějších individuálních vzpomínek se jistě můžeme všichni jednohlasně shodnout na tom, že příroda s námi doslova do posledního dne žertovala podle libosti – potvrdil to mimo jiné i dnešní časně ranní Boubín. Pouhý den stačil k tomu, aby se ještě předevčírem krásně zasněžené a omrzlé stromy své ozdoby povětšinou zase zbavily, a ke všemu se celý vrchol zahalil do husté, ze západního směru stále čerstvě se valící mlhy. Jediný stupeň nad nulou a silně fičící ledový vítr pak byly spolehlivě fungujícím důvodem k tomu, aby nikdo z postupně přicházejících dlouho nepobyl nahoře na věži, ale co nevidět se pospíchal „ohřát“ dolů.

Bylo pochopitelné, že reakce mnohých, kdož sem vážili – často jen jedinkrát v roce – kroky, vyjadřovaly zejména zklamání z prakticky nulové viditelnosti, ale současně tu byla i možnost dopřát si velkou symbolickou životní lekci: mlha přece neznamená konec nadějím, že spatříme sluníčko, které i přesto, že je zrovna nevidíme, stále září – nesmíme se upínat jen na to, co se zrovna nabízí nebo nenabízí očím …

Navíc tu byla, mlha – nemlha, ideální příležitost k setkávání lidí a vzájemnému porozprávění, tím bohatšímu, čím méně bylo z věže vidět. A vida, zatímco svůj pozdrav z Boubína čtenářům vimperka.eu zrovna posílají spoluautoři loňského roku vydané publikace Šumava malá velká – (zprava) fotograf Vláďa Hošek a písničkář Toník Yetti Jelínek, obloha za jejich zády se už poněkolikáté velmi slibně ladí do narůžovělého nádechu.

Sluníčko to tu dnes ale opravdu nemělo lehké, i když se poctivě snažilo aspoň v prchavých okamžicích všechny pozdravit.

Zdálo se, že stačí už jen slabá hodinka, aby se obloha protrhala. Určitě k tomu nakonec i došlo, ale čekat na to, až boubínský vrchol vlivem záplavy cestovatelů silvestrovskými vlaky začne tradičně připomínat spíš pražský „Václavák“, se nám opravdu nechtělo.

Cestou dolů se opět očím naskytla připomínka toho, že ještě předevčírem byly Strakonice, viditelné tu v dáli, orámovány bohatě zasněženými, nikoli holými smrky. Pohled vzhůru pak napovídal, že na vrcholu stále ještě vládne mlha.

Tentokrát tedy bylo zřejmé, že více štěstí z hlediska viditelnosti měl ten, kdo k rozloučení s končícím rokem zvolil místo nejvyššího bodu české Šumavy raději některou z níže položených rozhleden, jako např. na Sedle.

30.prosince:

Třebaže v zimním období bývá většina hradů zavřena, najdou se i výjimky – jednou z nich je např. Kašperk, který na samém konci roku připravil pro své návštěvníky kromě tradiční prohlídky ještě další zábavná a současně naučná překvapení.

Co naopak momentálně nepřekvapí, je zoufalý nedostatek sněhu, a to nejen na Šumavě, …

… což ovšem na druhé straně nikterak nesnižuje impozantnost rozhledu ze západní hradní věže. Po jejích krakorcích, které rovněž zčásti vidíme, …

… prý bývala v dávných dobách dávána odsouzencům na smrt možnost přejít, či spíše přeskákat se zavázanýma očima a svázanýma nohama kolem dokola. Pakliže se jim tato kaskadérská hra se smrtí zdařila, dostali milost, v opačném případě se ušetřilo na katově odměně. Co si milosrdný člověk pro svou kratochvíli nevymyslí, že?

Vrátíme-li se raději k vzpomenutému chybějícímu sněhu, můžeme jedině konstatovat, že napohled se jej zdají být plná oblaka … jen spadnout, na což je ale zatím stále příliš velké teplo.

29.prosince:

Poslední sobota roku 2012 jistě zůstane zapsána v naší paměti jako přinejmenším z hlediska počasí mimořádně vydařený den, a to nejen v kontrastu k těm víceméně nevydařeným předcházejícím. Boubín navíc, jak ostatně naznačil už předchozího večera, přichystal vedle všudypřítomného sluníčka (na jehož východ ovšem v okamžiku, který zachycuje tento snímek, teprve čekáme) …

… též vytoužený návrat svátečně laděné zimy.

Ten se pak zase jednou konal ve velkolepém stylu, takže tu člověk, jako už tolikrát, tradičně nevěděl, co sledovat dříve.

K nejpřitažlivějším scénám …

… zajisté patřil především slunečně oblačný dialog s Alpami, jakož ostatně vůbec vše, …

… co se nejen nad nimi, …

… ale třeba i na opačné straně – zde např. okolo Kleti – již od samého rozbřesku odehrávalo. Pro úplnost se sluší dodat, že teploměr tentokrát stál přesně na bodu mrazu, …

… jako většinou však pocitově umocněném ledovým větrem, jehož v posledních dnech převládající západní směr byl dokonale čitelný na nově sněhem obalených špičkách boubínských smrků.

V zlatavé záři slunečních paprsků se pozdravil vrcholový kámen Boubína s Bobíkem …

… a celá zpáteční cesta se pak nesla ve znamení toho, …

… co nám počátkem týdne – o Vánocích – tolik chybělo …

… a v nižších polohách, jak je i odtud dobře vidět, vlastně chybí stále.

Opět se však otevřela možnost cesty vzhůru za sváteční bílou náladou, v níž nám snad bude dáno aspoň rozloučit se s doznívajícím rokem …

28.prosince:

Jeden už to raději nechce zakřiknout, ale dnes se přece jen začíná mírně zdát, …

… že etapu vánočně jarních dešťů by snad konečně mohlo vystřídat …

… cosi jako návrat zimy. Přinejmenším pokles teploty lehce pod bod mrazu by toho mohl být příslibem, stejně jako opětovně pocukrovaný Boubín spolu s dalšími šumavskými vrchy. Nechme se však nicméně překvapit, neboť, řečeno po cimrmanovsku, to je tak to jediné, co se s tím dá dělat … 🙂

27.prosince:

Málo platno, namísto sledování očekávaných příznaků postupného návratu zimního počasí, jak by se slušelo na konec roku, bylo dnešního dopoledne stále více možno podlehnout dojmu, že se nacházíme spíše už kdesi uprostřed Velikonoc.

Teprve v odpoledních hodinách výrazně zesílilo nasouvání oblačnosti od západu …

… a kompletně se naplnila předpověď další vlny dešťů, ve vyšších polohách smíšených se sněhem.

Některé šumavské louky se tak, ač by měly, jak se na správnou zimu sluší, odpočívat pod hlubokým bílým příkrovem, …

… ocitají stále více pod vodou, …

… zatímco třeba jezírko na Chalupské slati si navzdory trvale vysokým teplotám kupodivu udržuje zamrzlou hladinu.

26.prosince:

Uznávám, pravda, že tenhle obrázek nepatří zrovna k typickým svatoštěpánským, ale co naděláme, je-li prostě letošní realita přesně takováto ?

Ale sníh se ve Vimperku při troše poctivého hledání mezi rozkvetlými sedmikráskami stále ještě najde – takže dokud jej definitivně nezlikviduje poctivě se hlásící déšť, bílé Vánoce v miniaturně symbolické podobě pokračují … 🙂 . Inu, co naplat, poslední snímek z 28. října byl přece jen prorockým, takže komu je libo, může si spravit vánoční náladu buď právě tam – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/419-vimperk-fotokronika-jana-tlaskala-rijen-2012 , …

… nebo se, jak tu bylo řečeno již předevčírem, vypravit do kopců, …

… kde sice původně bohatá bílá pokrývka rovněž utrpěla ztráty, …

… ale přece jen zásluhou nadmořské výšky ne tak dramatické.

Ostatně již dnešní večer započal aspoň tady s prvními kroky k zdánlivé nápravě a víkend by pak měl vše zase náležitě zamrazit.

25.prosince:

Nejen letos, ale i loňského roku provázela tento čas obleva, ovšem zatímco tehdy už o štědrovečerní noci začalo zase mírně sněžit a první svátek vánoční se tak dočkal správné zimní atmosféry, dnes naopak pokračovaly rekordní teploty, jaké bychom považovali za normální spíše někdy v dubnu. Poslední miniaturní zbytky sněhu se tak symbolicky udržely již jen ve stinných severních zákoutích a Vánoce momentálně navenek připomíná jen charakteristická výzdoba.

24.prosince:

Nadešel Štědrý den a krajina, rozprostírající se do dáli okolo Boubína, jako by se od samého úsvitu pohroužila do zasněného rozjímání, …

… k němuž nepřizvala ani sluníčko, a to navzdory jihozápadnímu ledovému vichru, jehož vinou tu pět stupňů nad nulou, které ukázal teploměr, prakticky nic neznamenalo, neboť se opíral i do samotné věže silou, jaká tu poslední dobou ještě nebyla. Teplota však šla zcela stranou vedle kreseb v oblacích a barev, jimiž se skrze ně sluníčko stejně aspoň symbolicky přihlásilo.

Slibované oteplení se tedy naplnilo a proměnilo podboubínské louky s rychle odtávajícím rozbředlým sněhem místy téměř v tůně. I tak ovšem stále trvá možnost užít si bílých Vánoc, …

… pokud jsme ochotni vydat se za nimi do kopců. Protože však jistě nestojí ani nepadají pouhým sněhem, je pouze na každém z nás, budou-li klidné, spokojené a plné ničím nerušené vnitřní pohody, což je současně mým upřímným přáním všem věrným čtenářům vimperka.eu … 🙂

23.prosince:

Počasí poslední adventní neděle na Šumavě by asi nejlépe vystihoval nesmrtelný výrok pana Kemra ze známé veselohry Na samotě u lesa – jistě jej není nutno čtenářům doslovně citovat. V čase těsně předvánočním však podobný výjev nepotěšil mnohé oko ani duši a ventilovat jej tu ještě fotograficky bych nepovažoval za šťastný krok. Rozhodl jsem se proto tentokrát mírně zpronevěřit poslání fotokroniky v oblasti její věrnosti a raději využít možnosti fotografie poskytovat oku i duši aspoň iluzi toho, co by bylo jistě viděno raději nežli momentální realita. Završme tu tedy vimperský advent trochou fantazie z let minulých, ačkoli věřím, že počasí samo o sobě jistě nenaruší slavnostní atmosféru nadcházejících svátků …

22.prosince:

Těžko bychom asi spočítali, kolik kaprů se každoročně touto dobou …

… vydává třeba jen ve Vimperku na svou poslední plavbu, …

… končící na štědrovečerním stole.

21.prosince:

Nejrozmanitějším mediálním zvěstem, které na dnešek předpovídaly konec světa, patrně většina lidí nepřikládala zásadní váhu a brala vše spíše s humorem. Jen staří Mayové se dočkali mírného historického oživení, bohužel však na základě špatné interpretace jejich kalendáře, v němž sice skutečně končila jedna výrazná etapa, ale současně nepochybně navazovala další. V jistém smyslu by, upřímně řečeno, určitě nebylo na škodu, kdyby skutečně mohl skončit dosvadní svět a byl nahrazen novým, kvalitativně výrazně lepším – myšleno především z hlediska přístupu k žebříčku tradičních hodnot a mravních kategorií. Ale tohle nespočívá v rukou přírody, nýbrž výhradně lidských, přičemž ty, které jsou z daného hlediska nejšpinavějšími a současně by k takovému kroku měly nejvíce moci, se k němu nemají …

Za stoprocentně proběhnuvší však lze naopak označit tradiční zimní slunovrat, jemuž ale tentokrát nebyla vinou „konce světa“ věnována odpovídající pozornost.

Spolu s ním se v mírné podobě navrátily též příznaky zimy, …

… jíž však zcela nejnovější prognózy nedávají dlouhý život. O Štědrém dnu se údajně má nebývale oteplit … inu, co nám zbývá, nežli dát se překvapit?

20.prosince:

Jestliže včerejší boubínská čepice byla nahoře děravá, dnešní naopak patřila za současného citelného ochlazení (oproti včerejším dvěma stupňům pod nulou poklesla rtuť už na pět) k velmi bytelným a dokonale zneprůhlednila celé okolí. To však neznamená, že by nebylo co pozorovat. Např. je tu velmi dobře čitelný severovýchodní směr ledového větru, …

… který výrazně pomáhal modelovat námrazy nejen na rozhledně, …

… ale prakticky na každé větévce okolního lesa.

Hustá mlha ovšem nakonec začala měnit barvu a místy i řídnout, což bylo jasnou předzvěstí toho, …

… že ani sluníčko na sebe nenechá dlouho čekat, třebaže rozpustit docela Boubínu jeho čepici se mu asi hned tak nepodaří.

19.prosince:

Dnešní cesta vzhůru přímo lákala k zamyšlení nad lidovým rčením „… má pod čepicí“, jímž v případě člověka poukazujeme na jeho chytrost. Vedla totiž povětšinou tradiční mlhou, ovšem těsně pod vrcholem se místy ve výšce náhle objevily hvězdy, takže bylo jasné, že také náš Boubín bude mít něco pod čepicí, či spíše vlastně nad ní. V jeho případě to pak vždy znamená nějaké překvapení.

Tím dnešním byla s ohledem na ranní mlhu relativně slušná viditelnost – vezmeme-li v úvahu, že tu klidně mohla být k nalezení naopak zatažená neprůhledná opona.

Jelikož pak bylo současně zjevné, že všechny dosavadní srážky, které se např. ve Vimperku a jinde nejednou postaraly o protivnou a nebezpečnou ledovku, měly tady jednoznačně sněhovou podobu (teplota se tu dle všeho stále drží pod nulou), je možno všem, kteří za současného smutného pohledu na víceméně zelené vimperské stráně „sní (jako v známém evergreenu pana Irvinga Berlina) o Vánocích bílých“, říci, …

… že i kdyby nikde jinde nebyly, …

… tady rozhodně bílé budou 🙂 .

18.prosince:

Mezi vimperskými vánočními stromy nesmíme opomenout ani ten, který po malé odmlce letos opět krášlí prostranství před gymnáziem.

17.prosince:

Vánoční strom před vimperskou Jednotou patří jistě k mimořádně vydařeným. Dnes pak ke všemu připomíná, že přesně za týden se rozzáří spousta dalších, tentokrát ovšem navíc společně se spoustou dětských očí, v teple za okny …

16.prosince:

I takovéto a podobné záběry lze nalézt ve Vimperku – a jako první nás asi napadne, že tyhle nežádoucí jevy rozhodně oku nelahodí – ke všemu pak o třetí adventní neděli. A tu bych si dovolil oponovat: pravda, nelahodí z hlediska požadavku pořádku a vnější upravenosti města, ale na druhé straně ta úžasně provokující abstrakce v nahodilosti tvarů jednotlivých střepů, jejich neméně nahodilá harmonie a hra barev v zrcadlení okolní krajiny … je vlastně krásná …. nebo ne? Ostatně sama třetí adventní neděle nás možná svým nadále oblevným počasím potěšila před Vánoci ještě méně …

15.prosince:

Dnešní teplé a ke všemu navíc chvílemi i deštivé dopoledne jistě polekalo nejen každého, kdo se těší na zasněžené, ladovsky bílé Vánoce, …

… ale též všechny, kdo se následkem zmíněného oteplení na vlastní kůži přesvědčili, že led je krásný nanejvýš na rybnících a v řekách, ale jistě ne na chodnících nebo silnicích.

I když je však příští týden předpovídán jako nejteplejší z celého letošního prosince, naděje na bílé Vánoce jistě zatím nezemřela.

14.prosince:

Začnou-li rosničkáři slibovat oteplení, nejspolehlivějším místem, kde je možno vše si ověřit, je Boubín. Ten dnešní časně zrána překvapil na šumavské podmínky touto dobou nezvyklým vedrem – byly pouhé dva stupně pod nulou a řada smrků poblíže dřevěných schodů se docela zbavila nedávného sněhu a námrazy. Na vrcholu se pak do všech stran otevřely další z neopakovatelných pohledů, tentokrát v dominující pestré paletě modři – počínaje jejími nejtemnějšími odstíny …

… až po zcela bledé tóny, v nichž už před svým východem zanechávalo nejrozmanitější stopy sluníčko.

A opět k nám nemělo lehkou cestu, …

… třebaže se mu snažil vydatně pomoci ledový jihovýchodní vítr, míchající hustá oblaka do nejfantastičtějších tvarů a uskupení a současně dokonale vymetající každý kout krajiny pod nimi.

Ze severní a severovýchodní strany se ovšem dala pozorovat též inverze – zde např. mezi Kletí a Chlumem.

Silný vítr postupně dokonale očistil i zprvu jen náznakem viditelné, neboť hustou oblačností zahalené Alpy …

… a na protější, inverzí zasažené straně aspoň v úzkém pásu náhle pomohl na svět temelínským parám.

Pohled směrem k Watzmannu je věrným příznivcům vimperka.eu dávno dobře znám, ale nikdy nebude dvakrát stejný, …

… stejně jako neméně důvěrně známé partie okolo Dachsteinu.

13.prosince:

Nadešel svátek sv. Lucie – další z dnů, které naši předkové v adventním čase slavívali nadílkou, podobně jako předtím svátky sv. Barbory a Mikuláše. Dnes už se vesměs pozapomnělo na lidovou tradici Lucek, které, opět bíle oblečeny, obcházely vesnická stavení, přinášely dětem dárky a současně kontrolovaly, jak má hospodyně před Vánoci uklizeno – všelijakých dalších variant jejich činnosti podle krajových zvyklostí by se našlo v rámci našeho národopisu více. Ale konečně ani my jsme vlastně nezůstali v jistém smyslu bez zajímavé nadílky – ještě zrána vše vypadalo na pokračování mrazů v krásném slunném dni, …

… ovšem do oběda se stihl obraz na obloze výrazně změnit, což bylo mimo jiné i příslibem možnosti spatřit atmosférické úkazy, jakými letos, když se tak ohlédneme nazpět, příroda opravdu nešetřila.

V podvečer se pak skutečně objevilo další z krásných, zdaleka viditelných parhelií. Jestliže jsme na začátku vzpomněli dávného svátku Lucek, můžeme se pro dnešek rozloučit snad ještě docela nezapomenutým lidovým pořekadlem …

… Lucie noci upije a dne nepřidá … tohle se totiž do písmene naplnilo. Slunce se poté, co si zakouzlilo, rozloučilo o něco později (samozřejmě jen v rozpětí minut) a západní obloha nesla stopy jeho mizející záře ještě okolo šesté hodiny, kdy už bývala dříve zcela tma. Možná si toho ale povšiml jen málokdo – den se skutečně nijak zásadně navenek neprodloužil.

12.prosince:

Skutečnost, že nad Vimperkem ještě za tmy drobně, ale hustě sněží z kompletně zatažené oblohy, vůbec neznamená vzdát cestu na Boubín, a to i kdyby se zrovna nepsalo magické datum tří dvanáctek, jaké přichází jednou za sto let. Nestalo se poprvé, že zdánlivě beznadějná obloha se tam nahoře náhle protrhla …

… a poodkryla dokonce i čistou modř. Dodejme, že to vše za poctivého čtrnáctistupňového mrazu.

Bobík zamyšleně odpočívá a možná ani netuší, co se odehrává ve výšinách nad ním.

A sluníčko už zatím našlo skulinu v husté oblačnosti nad mírně k nám bližším Solovcem.

O necelých devět minut později pak začalo postupně pracovat na parádním halovém sloupu …

… a ještě tradičně skvostně barvit západní stranu.

Zpáteční cesta se tak nesla už ve zcela jiné náladě a pranic nevadilo, …

… že je oproti předcházejícím výstupům mírně pomalejší, neboť na boubínském vrcholu už sahá sníh místy i do půli lýtek.

11.prosince:

Neskrývaná radost ze slušivé zimní čepice … ?

10.prosince:

Ještě včerejšího rána se dala ulice Svornosti vidět třeba takhle, …

… ale čtrnácté noci před Štědrým dnem se, jak už tomu bývá, tuhé mrazy ztrhaly, ustoupily vzhůru k nule a ponechaly volnou ruku další roztržené sněhové peřině (deset minut před pořízením tohoto snímku byl chodník ještě zcela holý).

A Vimperk je čím dál bohatší přibývající vánoční výzdobou …

9.prosince:

V podvečer druhé adventní neděle se vimperská veřejnost shromáždila na nádvoří ZŠ TGM, …

… aby tu zhlédla slavnostní program, připravený žáky a učiteli zmíněné školy …

… u příležitosti tradičního rozsvícení vánočního stromu, …

… které opět vyvrcholilo velkolepým ohňostrojem v provedení osvědčeného pyrotechnika Romana Mošny.

8.prosince:

Na Šumavu odjakživa patřil kůň jako nepostradatelný pomocník člověka. Své místo tu má dodnes …

… a je dokonale zvyklý na všechny její proměny, …

… včetně silných mrazů, jaké jsou slibovány třeba zrovna i na dnešní noc.

7.prosince:

Nadešlo nám období poctivých mrazů – donedávna ještě permanentně zatažená obloha se vyjasnila a ubývající měsíc se spolu s hvězdami zase rozzářil světlem, jakému jsme už pomalu odvykli. Takhle například zanechal před dnešním úsvitem své stopy na špičkách boubínských smrků.

Nejen samotná obloha, ale i celá krajina pod ní už od prvních okamžiků slibovala zajímavé barvy, …

… a to nejen zde na Boubíně, ale dozajista třeba i ve Vimperku.

Samostatnou kapitolou pak byly temelínské páry a zejména především pás nezvykle průhledné inverze, do níž je ta jihočeská elektrárenská obluda vypouštěla.

Nebylo tomu poprvé, kdy se jinak tradičně impozantní Dachstein musel smířit s tím, že dnes nebude z hlediska zajímavých pohledů a úkazů hrát první housle …

Barevně mnohem zajímavější se totiž jevila např. krajina okolo Roklanů, …

… jakož i okolnosti samotného východu Slunce, …

… o již vzpomenutém Temelínu pak nemluvě. Krajina zásluhou dění nad ním budila dojem, jako by byla ponořena v obrovském akváriu.

Pak už se v tom za uši tahajícím dvanáctistupňovém mrazíku dalo plně do díla sílící sluníčko a začalo všemi směry kouzlit s barvami.

Hravě dosáhlo, kam si zamanulo – třeba na Luzný …

… a celý kout světa kolem něj až k Roklanům, …

… významně přikrášlilo i to temelínské „akvárium“ …

… a ve své poctivosti nevynechalo ani schodiště boubínské rozhledny.

Mrazivé počasí nás má provázet i nadále, a protože zatím je cesta na vrchol stále pohodlná (sněhu je sotva po kotníky), určitě stojí za to nedat si všechnu krásu, která se tu nabízí, ujít.

6.prosince:

Stále rozpracovaná socha matky s dítětem jako by se rezignovaně oddala již druhému zimnímu spánku … kolik jich asi ještě prodělá, nežli se dočká svého dokončení?

Uprostřed střídajících se vydatných chumelenic je každý náznak sluníčka nanejvýš vítaný …

5.prosince:

Pátý prosinec je především dnem svatomikulášské nadílky. Milovníci klasické hudby si pak mohou připomenout smutné výročí (letos již dvousté dvacáté první) úmrtí slavného Wolfganga Amadea Mozarta, zatímco milovníci Boubína neváhají vydat se na jeho vrchol – někdy se povede obojí v jedné osobě, která pak může čtenářům vimperka.eu navíc přiblížit dění na šumavském velikánu za úsvitu. Dnes tu sice zprvu opět byl drobný příslib jakési viditelnosti, …

… ovšem vinou zatažení mlžné opony velmi rychle vzal v rozhodujícím okamžiku zasvé.

Vzápětí se naplnila i předpověď sněhových přeháněk, …

… které však Šumavě pranic neubraly na jejím charakteristickém půvabu a ke všemu dozajista potěšily všechny nedočkavé příznivce zimních sportů a radovánek.

4.prosince:

Obzvláště v dnešní době, která zřejmě v bláhovém domnění, že tím snad bude působit evropštěji, ne-li přímo světověji, holduje implantování cizích svátků (např. Halloween) či postav (Santa Claus) do naší kultury za současného zapomínání na vlastní neméně hodnotné tradice, jistě stojí za podrobnější připomenutí první z dávných adventních zvyků našich předků, připadající na svátek sv. Barbory. Řezání třešňových větévek, které pak o Štědrém dnu rozkvetou, si ještě určitě mnozí pamatují, ale možná bude podstatně méně těch, kdož vědí, že právě v tento den se děti mohly poprvé radovat z nadílky. Dříve nežli o den později svatý Mikuláš totiž obcházely vesnická stavení právě Barborky – dívky či ženy s vlasy rozčesanými přes obličej, aby nebyly k poznání, oblečené v bílých šatech opásáných barevnými pentlemi. Podle lidových vyprávění sestupovaly z nebe po žebřících, které jim spustil svatý Petr. Zlobivým dětem našlehaly metlami, hodné pak obdarovávaly ovocem a oříšky.

3.prosince:

Po několikeré nadílce čerstvého sněhu, která započala již před půlnocí a pokračovala prakticky po celé dopoledne, bylo odpolední náhle se objevivší sluníčko vítanou změnou, zkrášlenou navíc krásným parheliem a náznakem irizace vrchních oblaků.

Cesta nočním městem pak přináší zajímavá zjištění, odkud odevšad je možno zahlédnout zářící vánoční strom na náměstí …

2.prosince:

První adventní neděle nás hned krátce po půlnoci uvítala krásnou kombinací ohybových a halových jevů – měsíc ve stále vzrůstajícím mrazu kolem sebe vytvořil výstavní korónu a k ní přidal i mírné halo, které ovšem střídavě měnilo svou intenzitu.