Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tla
31. prosince:
Časné silvestrovské jitro rozptýlilo znatelým poklesem teploty obavy předešlých dvou dnů, …
… Boubín svou vleklou mlžnou čepici na rozloučenou s rokem 2023 přece jen sňal. Vpustil tak do hry nejen ubývající úplněk se všemi jeho korónami, ba chvílemi též parádními halovými kruhy, …
… ale především umožnil v plném rozsahu si vychutnat velkolepé barevné představení, v němž společně se sluneční září hrály hlavní roli stopy bohaté letecké dopravy.
Samozřejmostí byly tentokrát i dokonale zřetelné a prokreslené Alpy, …
… přičemž všechna ta nádhera byla zcela bezproblémově zachytitelná zásluhou překvapivě nízké návštěvnosti rozhledny, již soustavně nerozechvívalo nepřetržité dupání po schodech – úhlavní to nepřítel dlouhých fotografických expozičních časů. Těžko říci, jestli většina skalních příznivců silvestrovských výstupů zlenivěla, případně v minulosti svou účast vázala na zvláštní silvestrovské vlaky, jejichž éra, jak se zdá, skončila vlivem covidových let, ale příznivcům fotografování tu někdejší přívaly turistů rozhodně nechyběly.
O zdejší a vimperské startovní teplotě možno říci jediné: shodně, jen navzájem z opačné strany v nepatrném rozkmitu obléhaly bod mrazu. Vítr se tentokrát hlásil převažující měrou od jihu, a to rychlostí 4,3 m/s (15,48 km/h).
Podobně jako před týdnem – o Štědrém dni – bylo tedy i dnes možno vše, čím tak úžasně překvapil výstup na Boubín, …
… nazvat velkolepou a bohatou nadílkou.
30. prosince:
Předposlední den roku 2023 se zdál být oproti předešlému celkově nevlídnějším – v pokračování podzimních nálad totiž nenabídl téměř ani stopu slunečna, jen zataženo. To navíc potvrdilo, že Boubínu se výrazně zalíbilo v mlžných čepicích, pozorovatelných již včera. Uvidíme tedy, jak se tam situace vyvine o silvestrovském jitru.
29. prosince:
Mářský vrch nenáleží k šumavským velikánům, takže jej za dnešní bohaté, ba o tyto škrtající oblačnosti nestihl podobný osud …
… jako třeba Boubín.
A když už je k tomu člověk nucen hledět do krajiny jednoznačně podzimního charakteru, není od věci hledat v ní netradiční pohledy na vimperský zámek, který náhle přestává být městskou dominantou a téměř pokorně se, jakoby zaklet, spíše ukrývá.
28. prosince:
Osm a více stupňů nad nulou jistě není ideální teplota pro závěr prosince a s ním i roku, tedy pro zimní období, …
… ale symbolická špetka sněhu se přece jen i tak dá v okolí Vimperka ještě sem tam nalézt.
Zajímavějšími, ba výtvarnou fantazii podněcujícími jsou ovšem viditelné pozůstatky čilého dění, které se zjevně odehrávalo na polích a lukách, dokud ještě odpočívaly pod souvislými hlubokými bělostnými peřinami.
27. prosince:
Již během včerejší svatoštěpánské noci měsíční kotouč finalizoval k poslednímu letošnímu úplňku, jehož fáze dosáhl dnes v čase 1:32, ve znamení Raka. V průběhu noci byl zásluhou příhodné oblačnosti nejednou obklopen půvabnými korónami, provázejícími i výstup na Boubín.
Tam se sice oproti Štědrému dni situace opět změnila – lesy shodily svůj bělostný převlek, ale vše přebohatě vykompenzovaly skvostné výjevy na východní, …
… ba koneckonců i západní obloze.
Sluneční kotouč si pro svůj vstup uchystal karmínovou nádheru, …
… přecházející pozvolna v šarlat, oblačnost se pak postarala o nejeden symbolický výjev – třeba zde jako by vyplouvala jakási mýtická nebeská bárka, či přímo gondola.
Alpy sice tentokrát k vidění nebyly, ale v záplavě jiných, silnějších zážitků se daly snadno oželet – však se zjeví zase jindy.
Mírně „přituhlo“ a vítr, stále západní, se výrazně zklidnil na pouhých 5,2 m/s (18,72 km/h).
Původní šarlat postupně vystřídaly zlatavé odstíny, …
… kouzelně rozlité zejména po putujících mlžných cárech, …
… které se stále nechtěly rozloučit s procitající krajinou.
Oteplení, nejcitelnější v nižších polohách, se celkem zákonitě podepsalo i na sněhovém stavu boubínských úbočí – stačí si jen porovnat dnešní situaci se štědrodenní.
Také večerní obloha nad vimperským zámkem se zaskvěla toutéž barevnou nádherou, jakou vítalo dnešní den boubínské jitro.
26. prosince:
Nic už nenaděláme se skutečností, že letošní adventní svíce v městském parku se postupně rozsvěcely od nadměrné sněhové záplavy až k naprosté sněhové absenci.
25. prosince:
Vimperku a všem níže položeným lokalitám sice zůstala i tentokrát v čase vánočním zimní poezie odepřenou, ale aspoň sváteční večerní obloha se snažila barevně kouzlit.
24. prosince:
Kdo zná náš milý Boubín, tradičně v tomto čase očekává, že co spadlo dole v podobě děšťových kapek, nabývá tady nahoře podoby sněhových vloček.
Ovšem sváteční jitro Štědrého dne v daném směru všechna očekávání tak dokonale předčilo, …
… že co tu bylo k zastižení, může být plným právem nazýváno skutečnou nefalšovanou nadílkou, pravým vánočním překvapením.
A uprostřed té neuvěřitelně pohádkové atmosféry nescházel dokonce ani kouzelný štědrodenní zážitek, bohužel fotograficky nezachytitelný, neboť se odehrál doslova v mžiku, navíc naprosto nečekaném: pod padlým zasněženým kmenem proběhla drobounká šedá myška. Odkud se tam vynořila a kam v té bílé záplavě spěchala, zůstane navždy záhadou, ale zrovna dnes nepopsatelně působivou.
Zdálo se být téměř hříchem otisknout do té dokonale nečekané zimní krásy stopy bot, …
… navíc místy zapadajících do skutečně poctivých závějí, zrovna v těchto boubínských partiích ovšem jinak nepřekvapujících.
Ani o kousek dál nebyla situace z hlediska schůdnosti o mnoho příznivější – pro zajímavost: celková délka hůlky činí 116 cm.
Ostatně i zábradlí okolo cesty hovořilo samo za sebe, …
… stejně jako památný kámen kardinála Schwarzenberga, resp. naprosto neviditelný stůl s lavicemi v jeho blízkosti.
Nu, v rozhledně dosud nikdo nebyl, …
… vánoční sněhová výzdoba uvnitř se teprve dočká …
… prvních dnešních lidských stop. Těžko pak odhadovat, kolika dalších.
Současně s bohatým sněžením se zjevně svým charakteristickým způsobem …
… činil i mrazík.
Uprostřed všech kouzelných zážitků pranic nevadilo, že veškerý rozhled se omezil na občasná protrhávání oblohy, …
… z níž v několika vzácných okamžicích vyhlédlo i sváteční sluníčko.
Popsaná situace ovšem byla svým způsobem velmi překvapivá, neboť o pocit zimy se tu nestaral ani tak zanedbatelný jediný stupeň pod nulou, …
… jako mimořádně silný západní vítr, k jehož vyčíslení tentokrát oproti obvyklému způsobu stačí dopsat, že se činil rychlostí 69,48 km/h. Ani onou hnedle „sedmdesátkou“ však nedokázal vyčistit boubínský vrchol od poctivé mlžné čepice, …
… což bylo vidět ještě během návratu po úbočí. V každém případě však naše bájná a kouzelná hora přeje nejen šťastné a veselé, ale přináší k tomu skutečně pravé bílé Vánoce.
23. prosince:
Obava včerejšího večera se sice nepotvrdila, hrozivě působící příval sněhu stihl během tří hodin opět z největšího odtát, ale poslední sobota před Štědrým dnem se přece jen probudila do symbolického náznaku bílých Vánoc. Ty ovšem jistí především Boubín a zítra to bezpochyb potvrdí.
22. prosince:
V jediné večerní chvilce jinak celkem průměrně deštivého dne se nechce věřit očím … vrací se snad počátek prosince? Či se to jen zimní slunovrat, připadající letos právě na dnešek – 4:29 – chce konečně odpovídajícím způsobem pochlapit?
21. prosince:
I ten andělský muzikus se patrně nestačí divit, jak rychle mu vimperské náměstí mění před očima barvy.
20. prosince:
Sotva zmizí sníh, vyjde najevo, jak čile se má neustále k dílu krtek.
19. prosince:
Ranní obloha dnes byla velkým příslibem skvostného dění, …
… nejlépe sice jistě pozorovatelného z Boubína či jiných šumavských vrcholů, ale v kontextu vimperských partií rovněž neztrácejícího na ohromujícím účinku, …
… ať už se fotografické stanoviště nacházelo kdekoli.
Celodenní oblačný vývoj navíc sliboval prakticky totéž i pro večerní čas, …
… a tak se nabízela úžasná příležitost …
… průběžně sledovat vybraný úsek oblohy …
… ve všech fantastických proměnách, …
… za nimiž stálo především působení vytrvalého větru.
Již v této chvíli pozbývají jakékoli další komentáře důležitosti, resp. potřebnosti, …
… neboť přebohatě postačí …
… užívat si jen vší té samotné neuvěřitelné pastvy pro oči …
… až do samého soumraku, …
… k němuž vedla cesta skrze výjevy …
… nanejvýš tajemné povahy.
Vše neodvratně spělo k finálnímu velkolepému ohni, …
…. který už skutečně stojí za to vychutnat si zcela beze slov.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Náhle ztemnělá obloha pak již jen popřála všem dobré předposlední podzimní noci.
18. prosince:
Pohledy z Boubína mohou v posledních dnech nejnápadněji ukázat jediné: nižší polohy se stále výrazněji zbavují sněhu a vyhlídka na bílé Vánoce se tam, nedojde-li k zázraku, dokonale rozplývá.
Dnešek se ovšem v každém případě zaskvěl nádhernou dalekou viditelností, jíž dominovali alpští velikáni, …
… a to zásluhou podmínek k atmosférickému zrcadlení i tam, kde běžně k vidění nebývají.
Kouzelným ostatně bylo už samo celé barevné ladění jitra, …
… slibujícího vydařený slunečný den.
Brilantní prokreslenost velehorských štítů zásadním způsobem nepotlačil ani zákonitě lehce vzrůstající opar.
Celkové oteplení se jednou přece jen muselo nějak projevit i zde, …
… přičemž pocitově zmírnilo i za jiných okolností mrazivé účinky západního větru o nárazové rychlosti 8,7 m/s (31,32 km/h).
Na vrcholu však zatím stále nemá zásadně destruktivní vliv na sněhové zásoby, …
… které sice vlivem své slehlosti a zledovatělosti stále po celé cestě vzhůru zavdávají v zájmu bezpečné chůze příčinu k použití nesmeků, avšak nejdůležitější je stále žijící naděje, …
… že pravé kouzlo na dveře již klepajících Vánoc tu zůstane zachováno.
17. prosince:
Třetí adventně nedělní jitro přišlo zásluhou letecké dopravy se zajímavou symbolikou na obloze.
K rozsvícení předposlední svíce na svérázném adventním věnci v městském parku, resp. k sněhovým poměrům v týden starém porovnání, není co dodat.
16. prosince:
Minulou sobotu uskutečněná návštěva českobudějovických adventních trhů si žádala opakování, jež pozornému oku přece jen prozradilo změnu – zcela čisté střechy budov, které se v předešlém týdnu ještě bělaly.
Takže jedinou, ke všemu uměle vytvořenou připomínkou zimy …
… zde zůstalo kluziště poblíž historické Samsonovy kašny.
Jeho návštěvnost se ukázala velmi slušnou …
… a náměstí určitě sluší tento kuriózní sezónní převlek.
15. prosince:
Vida, mrazík se opět pokouší přitlačit na pilu – výsledkem je sice víceméně jen výzdoba oken, ale i ta se v předvánočním období počítá.
14. prosince:
Stále pokračující mizení nedávné vydatné bělostné pokrývky …
… je aspoň provázeno působivými výjevy na obloze.
13. prosince:
Bez nezbytného sněhového doprovodu působí adventní a vánoční výzdoba poněkud bizarně.
12. prosince:
Zatímco v případě Vimperka (a obecně nižších poloh) se sníh pomalu, ale jistě stává minulostí, dalo se předpokládat, že o šest set a více nadmořských metrů výše by tomu tak být nemuselo.
A také není – náš Boubín si svou bohatou bělostnou pokrývku s přehledem udržel, …
… třebaže mu do toho celkem pochopitelně také promlouvaly sluneční paprsky.
Měly tu však sílu pouze na vysvobození stromů od sněhové zátěže a mírné slehnutí původně vyšší vrstvy na zemi.
Výsledný krajinný obraz tím ovšem nikterak netratí na vysoké působivosti, …
… ba naopak nabyl svérázné dynamiky, ba místy přímo dramatičnosti.
Nejen vstup do rozhledny, …
… nýbrž i většina jejího schodiště momentálně vybízí ke krajní opatrnosti, …
… neboť jediný nepozorný krok na nebezpečně zledovatělém povrchu by mohl snadno vyústit v krajně nepříjemný zážitek. Ostatně pro celou poměrně kluzkou cestu vzhůru lze momentálně jedině doporučit vylepšení obuvi nesmeky.
Rozhled do širého okolí nabídl po celém obzoru zajímavou konfrontaci nebeského blankytu …
… s opticky nízko posazenou oblačností, spolehlivě dnes zakrývající celý obvykle viditelný alpský pás …
… a na vnitrozemském směru vytvářející kontrastní pozadí dosud zasněženým partiím.
Jak vidno, okolní smrčiny si místy dokázaly na severní straně udržet zbytky bělostné výzdoby.
Teplotní rozdíl oproti nižším polohám zde byl poměrně markantní, neboť třeba Basumské louky hlásily +7,5°C . Jihovýchodní vítr o nárazové rychlosti 8,5 m/s (30,6 km/h) pak vzbouzel pocitově dojem, že teploměr by měl ukazovat ještě nižší hodnotu.
Udrží-li se takové či podobné podmínky, což tu nebývá zásadním problémem, včera v souvislosti s vimperským děním vzpomenutý vánoční evergreen Irvinga Berlina nebude na Boubíně pouhým snem, neboť se dočkáme skutečných bílých Vánoc.
11. prosince:
Stále trvající astronomický podzim nás v předešlém týdnu výrazně namlsal dokonalou předčasnou simulací nefalšované zimy – pakliže nebereme pro změnu v potaz meteorologickou zimu, která se dle své charakteristiky naopak skutečně předpisově přihlásila 1. prosince. Dnes se ovšem zdá, že za necelé dva týdny budeme skutečně jen „snít o Vánocích bílých“, neboť vše velmi intenzivně taje a k tomu co chvíli drobně prší.
10. prosince:
Porovnání druhé adventní neděle s první představuje diametrální rozdíl – v městském parku se čím dál víc opět hlásí k světu holá dlažba.
9. prosince:
Pakliže se po déle trvajícím mrazíku téměř skokově oteplí a původní sněžení přejde v déšť, lze zákonitě očekávat, že následkem bude všudypřítomná výstavní ledovka.
A přesně ta ochromila druhého prosincového sobotního rána nejen Vimperk, v němž se mimo jiné stala příčinou zrušení odpolední „Andělské pošty“ v městském parku. V průběhu dne se ji nicméně zdařilo technickým službám za nemalého přispění citelně hřejivých slunečních paprsků zvládnout, …
… takže bylo bez problémů možno vydat se třeba na tradičně působivé českobudějovické adventní trhy, jejichž pokročilou přípravu jsme ve fotokronice společně sledovali již 18. listopadu.
Skvostná sváteční atmosféra vždy nejlépe vynikne za soumraku či tmy, …
… která není v žádném případě překážkou bohaté návštěvnosti, ba naopak díky skvostnému nasvícení ji s nemalou pravděpodobností ještě zvyšuje.
Dnešního večera byl navíc kulturní program bohatší o cca hodinové vystoupení hard rockové skupiny Deep Purple South Bohemia Revival, a třebaže se ani náznakem nejednalo o adventní hudební žánr, výsledné hodnocení bylo možno formulovat jedině v superlativech, což ostatně potvrzovalo i množství nadšených posluchačů.
Pro ty, jimž hard rock nevyhovoval, …
… byl koneckonců všude, kam ucho doslechlo, k dispozici dostatek jiné, …
… skutečně adventní či přímo již vánoční hudby.
Českobudějovický advent (jak se celá akce oficiálně nazývá) lze určitě jedině doporučit, neboť každý návštěvník si tu dozajista přijde na své.
8. prosince:
Po mírném oteplení se opět přihlásil ke slovu mrazík, …
… v noci až desetistupňový, ba leckde i silnější.
7. prosince:
Oproti uplynulému víkendu a počátku týdne sněhové pokrývky vlivem oteplení zřetelně ubývá, ovšem dnešní den jako by si to chtěl vynahradit většinově zataženou oblohou a občasným čerstvým drobným sněžením. Tím působivějším se jevilo večerní protržení té ocelově šedomodré pokrývky s purpurovým symbolem nekonečna … svébytným slunečním rozloučením, jemuž shůry přihlížela tajemná světlooká tvář.
6. prosince:
Na správně zvoleném místě (které si člověka samo v pravý čas zavolá) …
… se každá zimní noc stává sváteční, tajemnou, plnou pradávných příběhů.
5. prosince:
V den svatomikulášské nadílky se obloha blýskla skvostnými výjevy … v jednom prchavém okamžiku jako by se z ní usmíval sám jmenovaný světec.
4. prosince:
Mrazivá jitra dávají mimo jiné poznat, …
… že zažitá představa bílého sněhu je pouhou iluzí, …
… neboť realitou je odraz okolních barev počínaje oblohou.
3. prosince:
Když v noci konečně přestalo sněžit, každý si jistě oddechl a dnešního jitra raději uvítal poctivý mrazík, provázený ovšem krásným slunečnem.
2. prosince:
Obřad rozsvícení vánočního stromu před první adventní nedělí je za námi …
… a po dnešním ranním probuzení do rekordně napadlého minimálně půl metru sněhu netřeba zdůrazňovat, že tentokrát se mu dostalo maximálně autentické, Vánoce dokonale evokující atmosféry.
- prosince:
Poslední listopadová noc přinesla zprvu nenápadné drobné sněžení, které se však zásluhou své nepřetržité vytrvalosti stalo zdrojem nemalého překvapení – dosavadní vimperské sněhové zásoby doznaly přebohatého navýšení, …
… takže technické služby měly od samé první prosincové časně ranní tmy co dělat, aby zprovoznily městské komunikace.
A nutno dodat, že zdaleka není vyhráno, neboť zmíněné sněžení pokračovalo v neztenčené intenzitě po celý den – ke všemu se zcela stejnou vyhlídkou na celý víkend.
Již noční procházka městem naznačila své, …
… především potvrdila stoprocentní naplnění meteorologických prognóz – sněžení, sice drobné, ale tím ve výsledku nebezpečnější, nezastavilo ani na vteřinu.
Nu, toto náměstí je o poznání jiné nežli ranní …
… a zdaleka není u konce svých sněhových přídělů.
Překvapení jistě neskrýval ani svatý Florián, patron hasičů … a možná mu šlo kamennou hlavou, jak by to asi dopadlo, kdyby někde v okrajových, momentálně naprosto nesjízdných částech města vypukl požár.
Vánoční strom se bude rozsvěcet – a ke všemu namísto náměstí opět v městském parku – až zítra, ale jeden už tu s nemalým půvabem, za nějž vděčí právě sněhu, přece září.
Kdo nezná kašny vimperského náměstí, sotva by v této sněhem upravené skulptuře hledal Pannu Marii .
Představa, jak budou vypadat všechna navštívená místa příštího rána, …
… je nanejvýš živá. I v této chvíli lze jedině všem přát, aby nepotřebovali pomoc lékařské záchranné služby – z hlediska sjízdnosti by ve většině byli bez šancí, případně aby zdárně přečkali stále více se množící výpadky elektřiny … jednoduše shrnuto: něco takového už to dlouho nebylo.