Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala
31.srpna:
Poslední srpnový den věnujme rozluštění hádanky, vyslovené tu dne prvního. Pozoruhodná hliněná forma zobrazuje v osobitém lidovém pojetí novorozeně (zajisté nám neunikne, že tělíčko vykazuje současně znaky proporcí pozitivu i negativu – tedy částečně plasticky vystupuje, částečně se naopak propadá, což nejmarkantněji vidíme porovnáním ručiček). Pečiva z ní vzešlého se používalo v případech, kdy otěhotněla svobodná venkovská dívka. Pokud označila otce svého očekávaného dítěte, nadešel okamžik pro svérázný obřad, který si náležitě vychutnaly především vesnické tety. Vytvořily totiž průvod, na jehož konci čerstvě připravené pečivo v podobě novorozeněte položily muži, který dívku „přivedl do hanby“, na práh jeho stavení za současných nejrozmanitějších průpovídek o tom, co se patří – např. „Napřed kostel, potom postel!“ V této fázi se pak zmíněný obřad stal bezmála jakousi lidovou obdobou zvyklostí z panovnických dvorů. Když totiž muž otevřel a symbolické novorozeně pozvedl, uznal své otcovství a s dívkou se pak následně oženil, čímž ji z „hanby“ očistil (panovníci takto pozdvihnutím skutečných novorozeňat uznávali vedle dětí narozených z manželství za vlastní též své levobočky).
30.srpna:
Docela obyčejná poštovní schránka … k tomu, aby vyprávěla příběh, nemusí nutně ukrývat dopis – stačí ranní rosa …
29.srpna:
Ano, rostou náhle doslova jako z vody … včetně těch, které, jak si možná mnozí pamatujeme z legendární Živé abecedy, jejíž říkanky nás provázely blaženými časy první třídy, „… náš les krášlí …“ 🙂
Ale v lesích už se, co naplat, stále více ochlazuje … a nejen v nich.
28.srpna:
Teprve k odpolednímu se dnes začalo město nořit z hustého mokře bílého sevření, …
… které, ač ponejvíce připomínalo bezmála dušičkovou atmosféru, ovšem na druhé straně tradičně nepostrádalo …
… ani svá specifická kouzla.
I tak samozřejmě není divu, že jednoznačně převládá touha po sluníčku – nezapřela se ani v případě tohoto osamělého jestřábníku oranžového (Hieracium aurantiacum), nemohoucího se zjevně dočkat, až opět naplno otevře vstříc hřejivým paprskům svůj půvabný květ … příležitost k tomu není daleko.
27.srpna:
Na sklonku letních prázdnin bychom zajisté raději viděli něco takového, …
… ale příroda již třetím dnem předvádí zkrátka jiný scénář, z nějž ovšem, jak se proslýchá, mají radost všehovšudy houbaři, kteří se už téměř smířili s pomyšlením, že letos přijdou zkrátka.
26.srpna:
Při počasí, jaké zavládlo dnes, lze pro útěchu zavzpomínat třeba na dávné vozky ze Zlaté stezky. Těm bývalo na cestách určitě nejednou mnohem hůře.
25.srpna:
Tentokrát už bylo naší milé Šumavě souzeno, …
… aby poslední srpnovou neděli proplakala.
24.srpna:
Ani meteorologové netipovali dnešek jako slunečný, zejména norští halili ve svých meteogramech Šumavu kompletně do mraků – ranní Boubín by jim v tom zdánlivě dal i za pravdu, …
… po dlouhou dobu se tvářil značně ponuře, …
… ale jistě současně dávno věděl své 🙂 …
23.srpna:
Takových a podobných jiter nás čeká čím dál více …
22.srpna:
Roste si v úkrytu a ještě potěší oko půvabným lesním zátiším …
21.srpna:
Po celé Šumavě se můžeme v tento čas setkávat s bohatými charakteristicky žlutými trsy kvítků některého ze starčeků – v tomto případě se jedná o poměrně vzácný starček hercynský (Senecio hercynicus), vytvářející nejednou působivě propletené barevné harmonie společně s purpurovými ostrůvky vrbovky úzkolisté.
20.srpna:
Měsíc opět míří do fáze úplňku …
19.srpna:
Ještě v dopoledních hodinách probíhaly na nejednom šumavském poli letošní výrazně opožděné žně … a pak se naplnilo, co bylo předpovídáno, …
… z náhle zčernalé oblohy se spustila za občasného hřímání průtrž mračen, postupně se měnící v drobnější, ale vytrvalý déšť.
V té mokré jednotvárné šedi, jíž už jsme téměř odvykli, asi jen málokdo čekal …
… toto večerní rozuzlení.
18.srpna:
Co nabídl ranní Boubín o svaté Heleně? Jako vždy zajímavé výjevy na tentokrát zejména východní obloze spolu s příjemným třináctistupňovým teplem (porovnáme-li je s nedávnými hodnotami blížícími se bezmála k nule).
17.srpna:
K lákavým tipům na zajímavý výlet zajisté patří Svatobor, 845 metrů nad mořem vysoký vrch poblíže Sušice, nejednou již v této fotokronice vzpomínaný – naposledy v předešlém měsíci. Dorazit sem můžeme po víceru různých turistických značek z nejrozmanitějších výchozích míst, abychom na vrcholu našli 31,6 m vysokou kamennou rozhlednu z roku 1934, která je následnicí předchozí, vybudované již roku 1894, ovšem pro nevyhovující technický stav zbořené právě v roce, v němž byla postavena současná. Na historicky vzácnou rozhlednu pak stavebně navazuje turistická chata.
Kamenná věž není na vrcholu Svatoboru sama – při pohledu jihovýchodním směrem nás možná napadne, že je tu poněkud převěžováno či přestožárováno. Pravda, telekomunikace také chtějí své místo na slunci, …
… ale, málo platno, výhled k dalším dvěma šumavským rozhlednám – na bližším Sedle a vzdálenějším Javorníku – by byl bez soudobého ohavného ocelového monstra zajisté mnohem půvabnější.
Vedle charakteristické siluety památného královského hradu Kašperku můžeme zcela vlevo na obzoru najít též část boubínského hřebenu.
Velmi zajímavou je pak kromě jiných možnost spatřit na dalekém německém obzoru takto současně Velký i Malý Javor.
16.srpna:
Jedna z vzácných starých vimperských památek – v Pivovarské ulici vyobrazená svatohubertská legenda – má, jak se zdá, naštěstí větší trvanlivost …
… nežli mnohem mladší ozdobná fasáda v sousední Kostelní ulici. Každopádně by však jistě byla škoda nechat ji podlehnout nemilosrdnému zubu času.
I ona je přece součástí městské historie.
15.srpna:
Někdy stačí obyčejné zpětné zrcátko k tomu, aby člověku názorně připomnělo, jak působí volba směru ve fotografii. Podobně, jako čteme text zleva doprava, čtou totiž naše oči, aniž si to možná uvědomujeme, i snímek. Stoupá-li schodiště, momentálně zrcátkem převráceno, po diagonále právě tímto směrem, láká nás vykročit, probouzí zvědavost, co se asi na jeho konci ukrývá, zkrátka otevírá příběh a vybízí k aktivitě.
Postačí však otočit se, aby se nám zjevil reálný obraz, v němž diagonála schodiště míří shora dolů … a touhu vykročit střídá mnohem silnější zvědavost, kdo k nám asi po něm přijde, tedy svým způsobem pro změnu pasivita očekávání. Bylo by zajímavé srovnat, jak by uvedenou situaci vnímali příslušníci národů, které čtou naopak zprava doleva – např. hebrejské či arabské písmo. Mimochodem, Vimperákům jistě ono schodiště není třeba představovat … 🙂
14.srpna:
Zátiší, k němuž se s velkou pravděpodobností jen málokdo skloní, aby si, když nic jiného, třeba jen vychutnal hru světla …
13.srpna:
V poslední době stále více přicházejí do módy tzv. vegetační či zelené střechy – mimochodem záležitost dobře známá již ve starověku, ne-li dříve, a dodnes běžná třeba na Islandu nebo ve Skandinávii, za oceánem pak např. v Kanadě. Nemusíme však cestovat ani tak daleko – potkáme je i doma ve Vimperku (a jistě nejen tam). Jediným rozdílem je snad jen drobný detail: zjevně se o ně postarala sama příroda bez prvotního záměru a možná i vědomí majitelů domů … 🙂
12.srpna:
Setkáme-li se při procházce šumavskými lesy s touto zajímavou rostlinou, už na první pohled nápadnou svými výraznými světlými klasy, bez nichž bychom jí možná nevěnovali pozornost, případně ji jaksi podvědomě opticky zařadili omylem někam mezi tuctové mechorosty, dozajista vesměs netušíme, že se s ní můžeme ve fantazii klidně navrátit až do prvohor, kde se začali objevovat její první prapředkové. Jedná se o plavuň pučivou (Lycopodium annotinum), ohroženou a tím pádem zákonem chráněnou bylinu, …
… jejíž zmínění prvohorní (tedy historicky předběhnuvší i epochu dinosaurů) předkové však náleželi mezi dřeviny, neboť dorůstali velikosti stromů. Dodnes se nám v podobě černého uhlí starají o teplo. Přes druhohorní fázi křovin se pak plavuně postupně zmenšily do své dnešní bylinné podoby, která se ovšem, jak dokazují nálezy zkamenělých otisků, příliš od vzpomenuté dávné stromové v principu neliší. Pro úplnost pak ještě dodejme, že plavuň pučivá našla své využití v lidové medicíně coby protizánětlivý prostředek, její hořlavé výtrusy byly využívány k divadelním světelným efektům a krom toho dokonce pomáhá chytat zločince, neboť plavuňový prášek je významným pomocníkem v daktyloskopii.
11.srpna:
Neděle náležící svaté Zuzaně se zprvu zdánlivě tvářila, jako by nechtěla nabídnout očím vycházející sluníčko.
Ale opak byl pravdou.
Sluneční kotouč se skrze potemnělou nízkou oblačnost na obzoru dokázal prosadit …
… a mimo jiné zapředl svůj tradiční dialog s temelínskými parami.
Předpovědi vyhrožují na odpoledne dešťovými přeháňkami …
… a mraků je tu skutečně k dispozici dostatek.
Uvidíme však, co z toho barevného koncertu nakonec vzejde. Zatím se nabízí lákavá možnost opustit krátce po šesté hodině ranní Boubín a vydat se hluboko pod něj zátoňským směrem …
… po stopách nejvzácnější šumavské orchideje – sklenobýlu bezlistého (Epipoghium aphyllum), pro nějž je příznačné, že nevykvétá podobně jako jiné květiny stále na tomtéž místě. Jeho výskyt je velkou záhadou a pátrání po něm nanejvýš vzrušující záležitostí. Nelze totiž v žádném případě spoléhat na to, že jej znova najdeme tam, kde jsme měli to obrovské štěstí setkat se s ním třeba před rokem.
Ani tento, šťastně nalezený, nicméně pomalu již odkvétající a vadnoucí, se nenachází v lokalitě, z níž pocházel exemplář představený poprvé v této fotokronice v červenci roku 2011. A za rok bude s největší pravděpodobností opět nutno hledat jinde – možná zcela bez výsledku. Tahle po všech stránkách unikátní rostlinka je zkrátka, máme-li jí co možná nejvýstižněji přiřadit některou z lidských vlastností, nanejvýš rozmarná a vrtošivá … a třeba se nám to jen zdá, protože jsme nepochopili její skrytý řád. Právě proto je však každé setkání s ní nepopsatelným, novým zážitkem.
V odpoledních hodinách se Boubín dokonale proměnil a ke všemu přichystal nahoře bezmála uvítací výbor ze samých střečků hltanových (tohoto zajímavého zástupce hmyzí říše jsme si tu poprvé blíže představili pro změnu letošního 21. června – viz archiv), kteří v nezvykle hojném počtu snad pořádají okolo rozhledny přímo letecké manévry. Zjevně milují výšky a bývají viděni právě jedině na místech značnými výškami se vyznačujících. Krom toho si srovnáním vzpomenutého červnového data s dneškem povšimněme, …
… jak jsou si oba dny z hlediska počasí a zejména pak zbarvení oblohy a její oblačnosti v principu podobné.
Přes všechna početně i tvarově bohatá mračna se však zdá, …
… že ze slibovaného deště nic nebude. Ostatně zítřek má opět náležet ke krásně slunečným, pravým letním.
10.srpna:
Sléz lesní (Malva sylvestris) tak trochu klame názvem, neboť jej potkáme prakticky všude jinde nežli v lese – tedy např. v lukách, na mezích či kolem cest, líbí se mu i na rumištích a každopádně má rád teplo. Exemplář na snímku zdobí jižní osluněné končiny pod vimperským zámkem, které pohříchu skutečně lze místy bez uzardění nazvat rumištěm a jen doufat, že to není definitivní stav, byť jeho zásluhou máme před sebou další z nanejvýš užitečných bylin. Její léčivé účinky znali již naši dávní předkové. Dobře věděli, že slézový odvar pomáhá při zánětech v ústech a krku, při chrapotu, suchém bolestivém kašli i angínách, ba dokonce i při zánětlivých onemocněních močových cest, přičemž je možno podávat jej ke kloktání, i formou obkladů. Po vypití pak působí mírně projímavě. A pokud nám sléz svými modrofialovými květy, jichž se v minulosti navíc používalo též jako barviva, třeba jen zkrášlí nějaké to nevábné rumiště, léčí vlastně i duši … 🙂
9.srpna:
Šumava se nám od samého rána po čase opět halí do mlh bezmála klostermannovských, …
… a nabývá tak tradičně své nejfotogeničtější, …
… neboť současně nejcharakterističtější podoby.
V takových okamžicích nastává příhodná doba k návštěvám říše nejdrobnějšího tvorstva …
8.srpna:
Ještě v odpoledních hodinách se památné korouhvičky, připomínající iniciálami J. St. pana Steinbrenera a letopočtem 1899 pak dobu vzniku jednoho z mnoha domů, které slavný knihtiskař dal ve Vimperku postavit, odrážely od celkem jednotvárně šedivé oblohy, …
… večer však přinesl výraznou změnu, lákající oko snad více nežli vzhůru k oblakům k snivé atmosféře vimperského zámku.
7.srpna:
Ani dnešek zjevně nebude ušetřen bouřek, jak nám ostatně bylo slibováno …
6.srpna:
Konečně se Vimperk dočkal vytrvalejšího deště, a to v téměř třičtvrtěhodinovém trvání v odpoledním čase, kdy sem tam i zahřmělo a nescházelo ani občasné zpestření kroupami. Následné opětovné dusno dávalo tušit, že se situace může v nočních hodinách opakovat …
Skutečně pořádné bouřky, které by nabídly mimořádný fotografický zážitek, však Vimperk zase ze dvou stran obešly – uvidíme tedy, co přinesou příští dny, v nichž by bouřková aktivita měla pokračovat …
Je zde však, mimochodem, jedna záhada: proč se za noční bouře – přesně půl hodiny před půlnocí – svítilo v jediném okně nejvyššího patra vimperského zámku?
5.srpna:
Mnohde ještě nezačaly šumavské žně … jen další kamének do mozaiky všeho, co se letos pozdí …
4.srpna:
Začíná být obtížným spočítat, pokolikáté už je člověk nucen poté, co opět ze všech mediálních zdrojů slyší, vidí či čte katastrofické zvěsti o ničivých následcích nedávných bouří, konstatovat, že nad Šumavou zkrátka svatý Petr drží ochrannou ruku. Těžko říci, čím jsme si zasloužili onu zjevnou dlouhodobou protekci, ale každopádně je jisté, že noc ze soboty na neděli sice přinesla jakési víceméně symbolické hřmění, ovšem namísto sebemenšího náznaku nějaké katastrofy udělala naopak radost zahrádkářům poměrně slušnou dešťovou zálivkou (nebudeme přece projevovat nevděk kousavou poznámkou, že té vody mohlo být klidně více). Neděle pak podle předpovědí měla připojit další bouře, krupobití, přívalové deště … nu, Šumava se v odpoledních hodinách dočkala všehovšudy lehkého profouknutí, když se nad ní, opět bez sebemenší škody, všechno to boží dopuštění hnalo kamsi severovýchodním směrem. Těžko za takových okolností neukojit zvědavost, co si o tom všem myslí Boubín …
Cestou vzhůru se zdálo být nemastné, neslané pošmourno, neslibující zdánlivě nic zvláštního – ale první dojmy bývají téměř vždy ošidné, matoucí, ne-li přímo scestné, obzvláště tady pak není radno podlehnout jim … První pohled patřil jižní straně a tam pak sice mlhavému, ale důvěrně známému obrysu na obzoru – ano, ALPY ! Čtvrtého srpna, nadto za daných klimatických podmínek by je tu asi nikdo nečekal, ale poměrně vydatný západní vítr zkrátka vykonal své.
Na opačné straně bylo možno učinit si představu, co vše se asi postupně nasunulo do Šumavě vzdálených končin, z nichž následně přicházely znepokojivé zprávy.
Ostatně i nad Vimperkem, který se nezapře vlivem dýmové clony v údolí Volyňky, je leccos zajímavého k vidění.
Ale intenzita jasu a barev oblohy se co chvíli mění – a náhle zřetelněji vytahuje dachsteinské štíty.
Slunci zbývá necelá hodinka do západu, ke všemu je mírně cloněno slabou oblačností, …
… ale vše nasvědčuje tomu, že se co nevidět pustí do svého tradičně úžasného díla, započatého už v této chvíli okolo špičky boubínského stínu, …
… mířícího zrovna přesně pod Kleť.
Alpy se pozvolna vytratily, ale budou nahrazeny zcela jinou podívanou.
Pohledem pod stále barevnějšími oblaky za Kleť a další vrcholy je zřejmé, že rovinaté Českobudějovicko se patrně příštího rána probudí v mlhách.
Sluníčko míří stále níž k obzoru a působivě se opírá i do tak nevábných dominant, k jakým patří Temelín, jako by mu chtělo dodat jakéhosi kouzla … naplní-li se skličující představa, že příští generace budou podobná monstra považovat za zcela běžné a normální součásti krajiny, pak snad tato za podobných okolností onoho kouzla v jejich očích skutečně i nabydou. Nahlíženo současnýma očima, jde zatím spíše o celkem zdařilou kulisu k nějakému snadno postradatelnému sci-fi hororu.
Obraťme proto raději pozornost zpět k obloze, která se náhle plní shora oblačnými uskupeními připomínajícími tvarově téměř polární záři, byť se tu o ni samozřejmě nejedná.
Západ plane posledními silami, …
… jichž má i zpola již schované sluníčko stále ještě dostatek.
Východní směr pak nabývá stále temnějších a sytějších barev, zásluhou dění na nebeské klenbě vzbouzejících pocit, že po nich stačí jen z boubínské věže vztáhnout ruku …
Slunce se rozloučilo, ale hra, již započalo, stále pokračuje posledním dějstvím, nežli nad krajinu rozprostře své temné roucho noc …
Tahle zdánlivá oblačná kovadlina už však nepřinese nad Šumavu nic bouřkového, zítřek se probudí opět zaplaven slunečními paprsky, aby se stal pokračovatelem rozpálených …
3.srpna:
V dalším z mimořárně horkých letních dnů se vimperská zámecká zahrada – snad by bylo v daném okamžiku stylovější hovořit o podhradí či ještě spíše hradním příkopu – navrací do minulosti, …
… a to v pestrých barvách historických stanů.
A jsou to stany válečné … naštěstí půjde jen o hru, již potřetí nazvanou Bitva na Winterbergu.
Však tu po staletí stále pevně stojí zdi, …
… které ještě dávno před tím, nežli se na nich vzepjal do výšky dnešní zámek, …
… nejednou skrápěla skutečná krev vyhasínajících lidských životů.
A tak se tu znovu, sice naštěstí pouze naoko, už jen pro zábavu vlastní i přihlížejících, bojuje, …
… protože dospělým se to zdá být, co je svět světem, odjakživa přitažlivějším, …
… nežli vzít si příklad z mnohem moudřejších dětí.
Znovu tedy na sebe se zvonivým třeskem narážejí z dávných věků probuzené ocelové meče, aby třeba někomu vedle vzrušující zábavy připomněly, …
… že tancem, o který by v životě vždy mělo jít především, se nedají prosadit cíle mocichtivých.
A ze všeho nejlépe se mají ti nejmenší … copak je to asi pod tou lavicí?
Možná i mezi ně jednoho dne padne nakažlivý stín nesmiřitelnosti … Třeba i jim jednou někdo vtiskne, možná proti jejich vůli, tedy nikoli z pouhé hry na historii, do ruky meč … ?
Slibují nám bouřku – po všem tom vedru snad úlevnou …
Ale ještě dříve bude Bitva na Winterbergu završena velkolepým ohněm …
2.srpna:
Vida, co všechno může občas uvíznout v pavučině …
1.srpna:
V parnu, jaké přinesl v rámci posledních dnů i první srpen, zajisté neškodí vystřídat putování pod žhnoucím sluníčkem …
… příjemným ochlazením ve stínu lesů, v klidu zde třeba usednout do mechu, zkusit si představit život staré Šumavy, lidové zvyky …
… a mezi nimi např. tento, který se může stát předmětem malé hádanky: k jakému účelu sloužilo pečivo z této zajímavé formy? Nejedná se sice o výlučně šumavský zvyk, setkáme se s ním i jinde, ale každopádně by se mohl bez problémů praktikovat i dnes, protože s okolnostmi, které vedly k jeho dávnému vzniku, se můžeme setkávat stále.
{jcomments on}