Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tla
31. srpna:
Poslední srpnový den letos není současně posledním prázdninovým dnem …
… a zdálo se, že chce školákům ten krátící se čas ještě vylepšit pěkným počasím.
Ačkoli nebyla nouze o bohatou oblačnost, …
… po celý den se dokonale činily i sluneční paprsky.
Sice se již nedalo hovořit o pravé letní teplotě, západní vítr o rychlosti 7,5 m/s (27 km/h) k tomu téměř navozoval podzimní atmosféru, …
… ale konec pracovního týdne nám v každém případě velmi příjemně vynahradil jeho deštivý počátek.
30. srpna:
Ačkoli se poslední srpnová (a spolu se školáky a kantory dodejme též prázdninová) středa oproti předešlým dvěma dnům výrazně polepšila z hlediska počasí, když zastavila déšť a protrhala dosavadní zataženou oblohu, čímž nám navrátila tolik postrádané sluneční paprsky, za soumraku přece jen přinesla nejistotu, bude-li k vidění druhý ze superúplňků (podrobnější zmínka o obou je k nalezení 30. července). Nakonec se přece objevil, noční oblačnost přizdobil četnými korónami, …
… a třebaže k plnému završení úplňkové fáze mu zbývalo ještě něco přes tři hodiny, měl již za sebou své maximální přiblížení k Zemi.
29. srpna:
Těžko hledat úchvatnější příklad, v němž se snoubí krása s ušlechtilostí …
28. srpna.
Jako by nám i konec srpna chtěl připomenout starou pravdu, že opakování je matka moudrosti, …
… opakuje druhou ze stránek scénáře letošního léta, …
… v němž se prakticky od počátku střídá všehovšudy období veder s obdobím dešťů.
27. srpna:
Pokolikáté už míříme do vleklého deštiva?
26. srpna:
I jejich svět, měřeno lidskýma očima, nese svá nebezpečí, …
… ale právě pro lidské oči (jakožto okna do duše) …
… je tak nádherně uklidňujícím.
25. srpna:
Zdálo by se, že co bylo očekáváno, nepřekvapí.
To by se ovšem ono očekávané nesmělo odehrávat v režii přírody, …
… která naopak dokáže překvapit, …
… ba ohromit za všech okolností.
24. srpna:
Zprvu téměř neznatelné, éterické dýchnutí na ranní boubínské obloze …
… postupně barevně i tvarově zrálo …
… do podoby jakéhosi závoje, …
… jemně modelovaného větrem.
Šlo jen o to, co měla ta lehce nadýchnutá krása, …
… stále více proměňovaná sluneční přítomností, sdělovat.
Nabízela se změna dosavadního počasí, …
… kterou by ostatně všichni, kdož se již cítili sužováni vleklými vedry posledních dnů, uvítali.
Na časně ranní hodiny ovšem nepanovala nijak nízká teplota, ba naopak – tradiční noční ochlazení vykazovalo oproti tomu, jak by touto dobou mohlo klidně vypadat, zcela minimální pokles.
Východní vítr o rychlosti 4,2 m/s (15,12 km/h) pak ve výsledném dojmu působil mnohem více jako talentovaný výtvarník v oblacích (kde se koneckonců dozajista proháněl i podstatně živěji).
Srpen je mimo jiné též purpurovým časem kvetoucích, ba odkvétajících vrbovek.
Večerní Boubín už se oproti rannímu tvářil zřetelně zdrženlivěji a zádumčivěji.
Ač teplotně vyšplhal nad dvacetistupňovou hranici a vítr ztišil na pouhých 1,8 m/s (6,48 km/h), …
… nepřipouštěl pochybnosti o tom, že zítra se dočkáme deště.
23. srpna:
Co naplat, úžasně viditelná Mléčná dráha prostě stále fotograficky láká, a to i dalšími fantastickými tajemnými tvářemi …
22. srpna:
Bylo by už opravdu s podivem, kdyby dnešní abnormální vedro nevyústilo v bouřku. Potřebná mračna však v pozdním odpoledni začala zdánlivě vyklízet bojiště – teprve pohledem z Boubína se ukázalo, jaké překvapení si příroda uchystala. Vše takto velkolepě uvedl kouzelný sluneční západ, …
… ale nad ním brzy zvítězil pohled přesně opačným směrem.
Osamělá mohutná kumulovitá masa, situovaná k Českobudějovicku, budila od samého počátku velký respekt a současně zvědavost, jak se bude vyvíjet dál.
Ano, i západní obzor přece jen stále lákal, ale se skrytým pomyšlením, že dnes prostě králem večera nebude, třebaže na hlavním představení má svůj jednoznačně nepostradatelný podíl.
Zprvu se zdálo, že zmíněný gigantický oblačný samotář v součinnosti se zapadajícím sluníčkem vytvoří na obloze jakýsi téměř pyramidální útvar, jemuž v daném okamžiku scházela již jen špička … ale bylo zřejmé, že na tu už nedojde.
Namísto toho se na vrcholu začala formovat charakteristická kovadlina, nenechávající nikoho na pochybách, že se tu rodí výstavní cumulonimbus, tedy typický bouřkový mrak, byť nemusí, jak už zde zaznělo 17. srpna, vždy nutně fyzicky vyústit v bouřku.
Zde pro představu o velikosti širší záběr společně se Solovcem a Bobíkem. Současně je patrná přesnější lokalizace – mezi České Budějovice a Kleť. Levý okraj kovadliny se aktuálně nachází přímo nad Libínem.
Již v této chvíli bylo možno pozorovat uvnitř onoho impozantního útvaru blesky, svědčící o skutečnosti, že jeho vrchol a spodek jsou navzájem opačně nabity – v prvém případě kladně, ve druhém záporně. Ač se to vše odehrávalo již po slunečním západu, cumulonimbus byl stále ještě výrazně nasvícen. K případnému fotografickému polapení některého z výbojů byl ideálnější ještě mírně pokročilejší čas.
Zadařilo se teprve za pokročilého soumraku, a to s velkým štěstím, neboť bouřková aktivita již výrazně klesala – mezi jednotlivými blesky vznikaly stále delší a nevyzpytatelnější prodlevy.
Západní obzor už prakticky neměl čím překvapit.
Ačkoli postupně zákonitě slábla světelná i barevná intenzita, celý útvar se stále překvapivě neměl k rozpuštění, ba naopak ve svém středu pod čím dál temnější oblohou zajímavě tvarově přirůstal.
Pro srovnání si tu můžeme připomenout sedm let starou, technicky navlas stejnou situaci z 28. srpna 2016. Jen rozměrově to tenkrát byla poněkud „jiná liga“ a z hlediska lokalizace si tento oblačný veleobr vybral směr pohledem z Boubína blíže ku Praze nežli Českým Budějovicím.
I tehdy však zaúčinkovalo fotografické štěstí ohledně polapení vnitřních záblesků.
K této boubínské teplotě před devátou hodinou večerní těžko něco dodávat kromě informace o větru, který vál od západu rychlostí rovných 5 m/s (18 km/h) …
… a spolupodílel se na úchvatných pozorovacích podmínkách.
Ano, takhle nějak se má loučit nefalšovaný krásný letní den.
21. srpna:
Přetrvávají vedra, ideální bouřkové podmínky, ale kýžené výsledky se dostavují všude jinde nežli na slibně k tomu všehovšudy vyhlížející Šumavě.
20. srpna:
Ač by na první pohled mohlo, ani tentokrát nad Vimperkem nezahřmí.
19. srpna:
Nu a do třetice … neohlíží se tu kamsi za sebe přímo sám jakýsi bouřkový démon?
18. srpna:
Když už zde včera byla řeč o fantastických tvářích, jednu takovou, dokonce jakoby kočičí, nám v jednom svém úseku nabízí též Mléčná dráha.
17. srpna:
Občas se potvrdí, že cumulonimbus – charakteristický bouřkový oblak – nemusí za všech okolností vyústit ve skutečnou bouřku.
Může však zato (což ostatně oblačnost obecně) podnítit fantazii k odhalení fantastických tvarů, nejčastěji tváří … jedna z nich, na samém kraji zachycena z profilu, zrovna hledí kamsi do dáli.
16. srpna:
Zdálo by se, že i Vimperk konečně navštívila pořádná bouřka … leč opak je pravdou. Jen se potvrdilo, že i ty vzdálené mohou se štěstím trpělivým fotografům nabídnout něco k polapení.
15. srpna:
Takto motoristickou cestou přizdobená mokrá silnice může vyvolat zásadně protichůdné pohledy. Ochránci přírody zdvihnou rozhořčeně prst, neboť toto z ekologického hlediska jistě vnímají jako nepřijatelné – a nezbývá než s nimi rozhodně souhlasit. Ale někde v koutku duše se přece jen přihlásí pomyšlení, že na druhé straně je tu i nesporná výtvarná krása … jen v daném případě nežádoucí a nevítaná.
14. srpna:
O bohatou oblačnost, jejíž další vývoj, resp. to, co z něj povstane, bude svým způsobem sázkou do loterie, nebudeme mít v příštích dnech nouzi.
13. srpna:
Zelenopláštník březový /Geometra papillionaria/ se řadí k nočním motýlům, …
… takže přistižen v záři ranního sluníčka působí poněkud překvapeně.
12. srpna:
Je ale ta naše domovská galaxie krásným místem k bydlení …
11. srpna:
Optická iluze slunečného léta se nám v plné míře navrátila, ale v tento čas již zákonitě nelze přehlédnout, resp. nepocítit přece jen teplotní pokles.
10. srpna:
Židovský hřbitov ve Vlachově Březí je neselhávající charismatickou lokalitou …
… s tajuplnou atmosférou, …
… plnou prolínajících se příběhů …
… a současně úžasně fotogenickou (což je ovšem, nutno poctivě přiznat, zahradám mrtvých napříč vyznáními vesměs společné).
Nanejvýš pozitivně lze hodnotit též skutečnost, že na rozdíl od jiných podobných míst (viz např. Velhartice, vzpomenuté zde 28. června – https://www.sumava.eu/blog/2023/06/04/vimperk-fotokronika-jana-tlaskala-cerven-2023/ ) …
… je návštěvníkům trvale přístupný.
9. srpna:
Dnešní kumulovitou oblačnost těžko zvát mírnějším výrazem nežli monstrózní.
8. srpna:
Příznivci ezoterických směrů a vizí vnímají datum 8. 8. jako magický prostor kulminace tzv. Lví brány, tedy v jejich pojetí posvátné vesmírné energie, spojené s bájnou Atlantidou, Egyptem a též souhvězdím Síria. Konečně … kdož ví? Fantazii se, jak známo, meze nekladou, vše, co jakýmkoli způsobem povznáší lidského ducha a ulevuje mu od těžkostí života, je jistě pozitivním přínosem … a jinými pro změnu výlučně opěvovaná věda koneckonců již nejednou předvedla, že s mnohým z toho, co lze na tomto světě zažívat, si navzdory svým jinak nesporným a nezpochybnitelným úspěchům neví rady.
7. srpna:
Teprve první srpnové pondělí alespoň náznakem zmírnilo dojmy z uplakaného víkendu, třebaže nebeské kohoutky ještě zcela nezavřelo. Ale právě proměnlivé počasí, v němž se střídají slunečné okamžiky s doznívajícími dešti, bývá výtvarně velmi zajímavé. Na skalním hradě Vranově poblíže Malé Skály jeho zásluhou panovala téměř dobrodružná atmosféra, úžasně dokreslující vše viděné, …
… jako např. pověstný pantheon, …
… svou povahou vlastně jakousi přírodní skalní kapli, v níž nechal jeden z majitelů hradu rozmístit torza a pozůstatky nejrozmanitějších dávných náhrobků.
Zákonitě větší emoce nicméně vzbudila smutná vzpomínka na tragicky vyhaslý život třináctiletého děvčete v půli minulého století.
Ať již v jeskyních, …
… či naopak na mnohdy velmi krkolomně přístupných vyhlídkových místech, …
… všude tu velmi silně promlouvá dávná historie. Kdo by se jí dosyta nenabažil zde na Vranově, …
… může pokračovat necelé dva kilometry po Zlaté stezce Českého ráje (vida, i tady se první polovinou názvu připomíná Šumava) na další zříceninu – Frýdštejn, který je odtud na dohled a leckterého turistu zláká možná již jen skutečností, že koncem osmdesátých let minulého století tam režisér Zdeněk Troška natáčel pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci (Frýdštejn se tak stal sídlem čarodějnic v podání Heleny Růžičkové a Yvetty Blanarovičové).
Pod gotickou klenbou vranovské vstupní brány bývají mimo jiné do hradního areálu nejednou přinášeny i hudební nástroje, …
… jimž v rámci koncertů, pořádaných v jediné dochované stavbě – novogotickém letohrádku na místě původní hradní kaple – naslouchává i sám Otec vlasti.
6. srpna:
Za počasí, jež by určitě většinu turistů – a zdaleka nejen jich – neudivilo názvem neutěšené, se z plačící oblačnosti na chvilku vynořila i charakteristická silueta hradu Trosky.
Celodenní déšť ovšem rozhodně není nutno pociťovat jako znepříjemňující prvek na pouti přírodou, neboť může klidně být naopak velmi přínosnou kulisou, jež dokonale umocní třeba působivost stromových tvarů – ať již v původní podobě, …
… či po zásahu lidských rukou.
5. srpna:
Motivicky i náladově podobný výjev by klidně mohla nabídnout Šumava. O vodní plochy a zamlžené vrcholy nad nimi rozhodně nemá nouzi, ale tento aktuálně pochází z opačného konce republiky, jmenovitě od vodní nádrže zajímavě protichůdného názvu – Souš – v Jizerských horách, vybízejících k mnohým srovnáním. Dnes se jistě se Šumavou nejnápadněji shodují ve vydatném deštivu, …
… ale k přírodním paralelám bychom i bez ohledu na počasí mohli přidat též krásné vodopády nejrůznějších velikostí. Zdejší Černý potok jich nabízí hned sedm, …
… přičemž tento, padající ze sedmimetrové výšky přes mohutný balvan, ještě nepatří k největším.
4. srpna:
O večerních červáncích bylo řečeno i napsáno mnohé … tentokrát jednoznačně dostojí lidové tradici, podle níž jsou předzvěstí změny počasí. A protože dosud bylo hezky, čekají nás o prvním srpnovém víkendu nemalé vodní příděly.
3. srpna:
Zdá se, že teprve v těchto dnech letošní léto odhalí svou pravou strategii …
2. srpna:
Neměl to zprvu milý superúplněk, zvaný jeseteří, lehké – již při svém včerejším východu se musel vyhoupnout nad hradbu kumulů ustupující fronty a ani po půlnoci se často neubránil překrytí další oblačností.
Ovšem jeho přibližování k Zemi bylo po celou dobu v pravém slova smyslu tajuplné.
Samozřejmě se, dokonce možno říci, že většinou, předvedl i v plné, ničím nerušené kráse.
Abychom ani za bílého dne nevyšli ze světa přírodních zázraků, navraťme se ještě čtyřmi dalšími snímky k našemu milému otakárkovi, jemuž se stále nechtělo opustit teplo lidského obydlí a trpělivě pózoval zvědavému makroobjektivu. Zde tedy můžeme v detailním zvětšení pohlédnout na lícovou stranu jeho levého křidélka a spatřit zde skutečný tvar velejemných šupinek, básníky vzletně zvaných „pel motýlích křídel“.
Pouhé oko nám nemá šanci takto nabídnout ten včera řečený gobelín – zde včetně hřbetní části těla, tedy opět z lícové strany.
Zajímavější a přitažlivější nežli naše tak bude bezesporu oko motýlí, …
… tedy vlastně dokonalá sestava nesčetného množství (dle vědeckých údajů přes pět tisíc) drobounkých oček, zajišťujících svému majiteli velice široký zorný úhel pohledu na svět, oproti našemu způsobu vidění však nazíraný mozaikovitým způsobem. Jak suše tváří v tvář tomu nespornému fantastickému zázraku zní strohý odborný termín „složené oko“ .
Ale zpět k nočním temnotám, protože detailním setkáním s otakárkem fenyklovým překvapení druhého srpnového dne, v němž superúplněk dosáhl největšího přiblížení k naší domovské planetě, zdaleka nekončila. I tentokrát vycházel do oblačných peřin … a protože od západu současně jemně pršelo, dokázal na noční obloze vykouzlit takovouto fantastickou a především vzácnou podívanou – měsíční duhu. Ta má vlastně svůj původ stále ve slunečním světle, jen odraženém od měsíčního kotouče, pročež se zákonitě nevyznačuje barevnou pestrostí a zřetelností své obvykle zářící denní sestry. Bezesporu však disponuje nesrovnatelně větším kouzlem nečekaného magického okamžiku.
1. srpna:
Dnešní den má být završen prvním ze dvou srpnových superúplňků – a počasí od samého deštivého rána neslibovalo velké šance na jeho noční viditelnost, k jejímuž vynulování by prakticky stačilo setrvalé zatažení oblohy. V průběhu odpoledne však přišlo větrno, spolu s ním přece jen záblesk naděje na zlepšení dosud nepříznivé situace … ale především úchvatné překvapení ze světa přírodních zázraků. Prvním snímkem si nicméně připomeňme parný 16. červenec ( https://www.sumava.eu/blog/2023/07/06/vimperk-fotokronika-jana-tlaskala-cervenec-2023/ ), v němž se takhle úžasně představila housenka jednoho z našich největších a nejkrásnějších motýlů – otakárka fenyklového /Papilio machaon/. Dle poznatků přírodovědců vyšší teplota zkracuje u těchto tvorů dobu zakuklení – někdy i na pouhé dva týdny. Nu a právě ty, byť ve finále s ochlazením, uplynuly k dnešku, který nečekaně přinesl rozuzlení housenčina příběhu.
Ten se zákonitě dle očekávání, na němž jistě není z hlediska přírodních zákonů nic překvapivého, završil proměnou v nádherného motýla. Ale kdo ví, zda vůbec, případně za jakých jiných okolností by tento byl spatřen, nebýt právě zmíněného ochlazení a větrna. Takové počasí rozhodně nepatří k příznivým pro křehký motýlí svět, a tak se milý krasavec nějakým způsobem octl na kamenném tarasu, kde se – prochladlý v občasných náporech větru – tak tak usilovně držel a střídavě zkoušel, budou-li za daných podmínek lepší volbou sevřená či otevřená křidélka.
V každém případě se mnohonásobně přesvědčil, …
… že pokusy vzlétnout jsou víceméně marné, a i když se aspoň na chvilku odlepí, daleko se coby hříčka větru stejně nedostane. V lidském uvažování to téměř vzbouzelo dojem, jako by mu jeho krásně vyzdobená velká křidélka momentálně byla spíše přítěží.
Jeden z řady pokusů o vzlétnutí tak skončil na nedaleké domovní rohožce, …
… která se stala autorovi fotokroniky šťastným prostorem k náležitému využití makroobjektivu.
Pak ovšem milý létající tvoreček zjevně vycítil, že z pootevřených dveří vane o poznání větší teplo nežli venku, a rázem zamířil dovnitř, kde se mu zalíbilo na jednom z deštníků. Opět se vnutila ryze lidská otázka, zda ho právě na tento (reklamní to deštník vimperské ZUŠ), jeden z vícera rozmanitých, přilákala výjimečně výrazná barva (?) .
Není vyloučeno, že mimo kontext všeho zde vyfotografovaného a napsaného by leckdo ve většině tento detailní výřez považoval za část nějakého tkaného gobelínu … jen skuteční zasvěcení znalci světa bezobratlých by uhodli, že jde o jeden z nesčetných zázraků přírody – výrazně zvětšenou rubovou stranu křídla otakárka fenyklového.