Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal
28. února:
Už se zdálo, že ranní Vimperk napodobí Boubín, který se již od včerejšího večera stále držel jednoho a téhož scénáře. Ale zprvu zatažená obloha se poměrně brzy protrhala, a poslední plně zimní měsíc se tak mohl rozloučit za vydatné sluneční asistence.
27. února:
Ani poslednímu únorovému pondělku se nevyhnuly sněhové přeháňky, ale celkově převážilo slunečno, které provázelo již z Vimperka (v němž sníh odpoledne vlivem znatelného oteplení zase odtával) též cestu na Boubín.
Tady ovšem celkem brzy vznikla opět otázka, zda přívětivá atmosféra vydrží až na vrchol, …
… přičemž již nižší známé partie dávaly tentokrát rozpačitější odpověď …
… nežli včera.
Po značně dlouhé, na léta počítané odmlce opět stálo za zdokumentování známé schodiště, které se počátkem minulého týdne v naprosté většině dokázalo zbavit sněhu na holé dřevo. To už je minulostí, ale na rozdíl od předchozího výrazně bohatšího zasněžení bylo každopádně možno konstatovat poměrně slušnou schůdnost – samozřejmě s náležitou opatrností.
K porovnání včerejší a dnešní podoby vrcholového rozcestí, …
… jakož i okolí sněhoměrné tyče …
… jistě není pozornému oku co dodávat.
Pohled z věže západním směrem ovšem nevyžadoval ani obzvlášť pozorné oko, …
… aby odhalil dokonale nepřehlédnutelné rozdíly, jakkoli by jinak bylo možno celkovou situaci vyhodnotit jako včerejšku velmi podobnou.
Zatímco Vimperk, jak již bylo úvodem zmíněno, zaznamenal odpolední oteplení, Boubín zjevně na tuto hru nepřistoupil. Tady naopak mrazík ještě nepatrně přitlačil na pilu a severní vítr s ním „držel basu“ – zesílil na 7,9 m/s (28,44 km/h).
Zpáteční cesta však skutečně v souladu se včerejší závěrečnou úvahou přinesla změnu barevných tónů – aspoň takto symbolicky se připomnělo předposlední únorové sluneční rozloučení.
26. února:
Nutno říci, že loučení v tomtéž duchu, v jakém se neslo přivítání, únoru zatím vychází, …
… i když nám zima již několikrát předvedla, že jí stačí pouhé dva dny k velmi přesvědčivému opuštění bojiště.
Stejně rychle je však dokáže zase úspěšně opanovat, …
… čehož jsme svědky právě v těchto dnech. Stačí si porovnat záměrně volené shodné krajinné záběry z průběhu výstupů na Boubín, …
… jakož i z jeho vrcholových partií – nejmarkantnější rozdíly zajisté pocítíme zejména vůči předvčerejším, tedy pátečním scenériím.
Čerstvé sněhové přírůstky nejvýrazněji zapůsobily zákonitě v dolních úsecích cesty, která ještě zmíněného pátečního večera byla zcela holá – dnes ji a celé okolí kompletně pokrývá nová bílá vrstva v rozmezí od osmi do patnácti centimetrů hloubky. Vrcholová sněhoměrná tyč se pak opět zbavila jarně působících okolních travnatých ostrůvků, …
… ale svými vlastními prezentovanými výsledky pro změnu nijak zásadně neoslnila.
Námrazy na informačních tabulích rozhledny i na své vypovídajícím pahýlu hromosvodového drátu svědčily o severním proudění – a právě odtud co chvíli přilétaly bohaté sněhové přeháňky, hnány větrem o rychlosti 7,3 km/h (26,28 km/h). V kontextu celého měsíce jistě nešlo o kdovíjak závratnou hodnotu, …
… ale zrovna dnes v součinnosti s aktuálním mrazíkem bohatě stačila k tomu, aby člověk zase jednou vděčně ocenil čepici a rukavice.
Již cestou vzhůru bylo zřejmé, že rozhraní mezi osluněnými částmi krajiny a hustou svrchní oblačností se bude pohybovat přibližně zrovna okolo boubínského vrcholu.
Četné sněhové přeháňky se pak poctivě staraly o přetrvávající neviditelnost, jež i po delším čekání nedávala velké naděje na změnu.
Leč aspoň symbolický sluneční pozdrav se nakonec přece jen dostavil …
… a s ním lehké protržení oblohy od východu. Víc se tu dnešního podvečera očekávat nedalo, ale zbývající dva únorové dny by mohly přece jen nabídnout i jiné barevné tóny – však uvidíme.
25. února:
Sněženky si letos pospíšily – a nelze se jim s ohledem na nepatřičné jarní vsuvky do hájemství zimy divit. Naštěstí jsou zvyklé na tvrdé podmínky, takže je další ochlazení s čerstvým přídělem sněhu dozajista nepřekvapilo.
24. února:
Ačkoli svatomatějský pátek přinejmenším ve Vimperku nevyzněl celkově natolik mokře, jak byl modelován meteorologickými předpovědními grafy, …
… Boubín se rozhodl oslavit jej v zádumčivé mlžné náladě.
Ta ovšem nakonec působila skutečně zimně, nikoli aprílově jako v nižších polohách, …
… třebaže sníh sám o sobě zaznamenal další ústup …
… a nabyl čím dál rozbředlejší podoby, vybízející na mnoha úsecích cesty k značné obezřetnosti.
Ochlazení nepřekvapilo, neb bylo očekáváno … a zde navíc podpořeno západním větrem o nárazové rychlosti až 12,3 m/s (44,28 km/h).
Únor byl přivítán mocným nástupem zimy, ve svém průběhu však rovněž podobně jako leden připustil nepatřičné vpády jarních projevů. Teď má poslední víkend na to, aby se pokusil i své rozloučení pojmout v duchu ročního období, jemuž náleží.
23. února:
Na obzoru je další změna počasí a nutno říci, že její ohlášení vyznělo jako vždy nejskvostněji pohledem z boubínské věže.
Včerejší zasněná atmosféra se dočkala dalšího umocnění, a to bez sebemenšího pocitu ošizenosti o alpská panoramata, dnes ukrytá za mlžnou clonou, která částečně halila i Trojmezenskou hornatinu, z níž se svou charakteristickou špicí nejvýrazněji hlásil všehovšudy Hochstein.
Neviditelnost temelínských chladících věží na rozdíl od včerejších výjevů neomylně předpovídala, …
… že sluneční paprsky dnes dostanou minimální, spíše jen symbolický prostor, …
… postačující nanejvýš k pastelovým nádechům okolní krajiny.
Skutečnost, že Boubín zůstal ušetřen mlžných ataků, a mohl tak nabídnout úžasnou příležitost k jejich pozorování na jiných vrcholech, vzbouzela pocity velké vděčnosti.
Ochlazení o jeden stupeň spolu s tentokrát vytrvalým severozápadním větříkem o rychlosti 3,7 m/s (13,32 km/h) nijak zásadně nenarušovalo již od včerejšího jitra přetrvávající iluzi příjemného předjaří, …
… která ovšem ještě ustoupí navrátivším se příznakům zimy.
Obloha jednoznačně směřovala do výsledného šediva – tím víc překvapilo nad Basumskými loukami chvilkové slabé sluneční halo se zřetelnými náznaky halového sloupu a svrchního dotykového oblouku.
22. února:
Téměř by se zdálo, že dnešní boubínské jitro v mnohém opisovalo od předchozího týdne, avšak pozornému oku jistě neunikne, že schází to nejpodstatnější – totiž sníh. Opět prožíváme jakousi pseudojarní vsuvku, jež se velmi poctivě postarala o leckde plnou absenci …
… a jinde aspoň o markantní úbytek bílé pokrývky.
Jediným, co si s atmosférou minulého týdne skutečně nezadalo, zůstaly sluneční paprsky – stále ovšem nabývající na hřejivé síle.
Ač se v neděli zdálo, že sněhu aspoň symbolicky přibyde, …
… vrcholová tyč na základě vývoje počasí ohlásila naopak další ztráty.
Krajina se tentokrát vyladila do zasněné tóniny, …
… o niž se rozhodující měrou starala velmi působivě rozvrstvená inverze, dávající někde vyniknout alpským panoramatům, …
… zatímco jinde je pro změnu částečně zahalující.
Ve formě putujících mlžných cárů se průběžně pokoušela dosáhnout i k bližším příhraničním vrcholům, jako např. zde k Luznému.
Hlavním magnetem se však stala ve vnitrozemí, kde pod jednolitou hladinou zřídla natolik, že v ní sluneční paprsky odhalily zřetelnou siluetu chladících věží a z nich vystupujících par temelínské jaderné elektrárny. I před týdnem byly tímto směrem k vidění jejich typické projevy, …
… ovšem dnešní průřez byl přímo učebnicového charakteru. Připomeňme si, že se tu jedná o nejvyšší věže svého druhu u nás – dosahují úctyhodných sto pětapadesáti metrů. Aktuálně viděné páry je pak o více než jednou tolik převyšují, přičemž jejich osvícená část nedosahuje až k inverzní hladině, nad níž jejich působením vznikl charakteristický, Temelín zde vždy obvykle spolehlivě lokalizující oblačný útvar. Opticky by se jen do něj vešly i se slušnou rezervou samotné chladící věže, zatímco do celkového sloupce páry až po vrchní okraj se vejdou více nežli sedmkrát, což v tomto konkrétním případě překračuje kilometrovou výšku. Podle technických specifikací elektrárny se při běžném výkonu teplota v jejich vnitřku pohybuje (jen) okolo +38°C … jak vidno, nejen v lidském těle, kde představuje spodní hranici horečky, nýbrž i v atmosféře dokáže zmíněná hodnota nemalé divy.
Ať oko pohlédlo kterýmkoli směrem, …
… nedokázalo se odtrhnout od přebohaté palety přírodních zázraků, …
… jejichž stěžejní příčinou bylo oteplení. Vše se odehrávalo v naprostém klidu a bezvětří, jen chvílemi zčeřeném západním vánkem o maximální rychlosti 2 m/s (7,2 km/h).
Zpáteční cesta vedla pro srovnání …
… mimo jiné i kolem spodní sněhoměrné tyče, …
… jejíž výpověď byla zákonitě odlišná ve prospěch dříve navštívené sestry.
21. února:
Že by se nám přesně o jeden měsíc …
… předběhlo kalendářní jaro?
Málokdo by se možná zlobil, kdyby už vše takhle a podobně zůstalo, nikomu se jistě nestýská po dvanáctistupňových mrazech či třeba po silnicích plných nasolené břečky … ale věřit, že zima se chystá k odchodu, by zatím svědčilo o velké naivitě.
20. února:
Po barevně celkem nevýrazném, ba možno říci přímo opticky fádním uplynulém víkendu se vývoj pondělní oblohy, …
… v takovéto podobě víceméně dvakrát nečekaný, …
… jevil jako souboj živlů, v němž nabyl výrazné převahy oheň nad vodou.
19. února:
Předposlední únorová neděle stačila sama na předvedení bezvadného kontrastu – sněhuprázdný Vimperk dostal podobně jako včera příležitost užívat si duhy, a to za ještě bohatších a vytrvalejších srážek – vlivem teploty mezi osmi až deseti stupni nad nulou výlučně dešťových.
A teď se bez delších úvodů přenesme skokem na podvečerní Boubín. Již cestou vzhůru se od zhruba dvanácti set nadmořských metrů původní mrholení změnilo v nefalšované sněžení, které na vrcholu velmi slušně zhoustlo. Současně však nešlo přehlédnout, že metrová závěj, zdůrazněná zde 3. února po rukojeti zabořenými hůlkami, je prakticky pryč.
Celá původní pokrývka se ostatně za pouhé dva dny stihla v důsledku oteplení slehnout o dalších osmnáct centimetrů.
Vrcholová sněhoměrná tyč byla naposledy fotografována 14. února a od té doby se až do předposlední návštěvy Boubína, jež proběhla předevčírem, její naměřená hodnota nezměnila. K dnešku ovšem ano, …
… leč současně lze očekávat, že zmíněný stav se opět mírně pozvedne, protože jen v okamžicích pobývání na rozhledně bylo možno pouhým okem – dole podle odlišné barvy starého a nového sněhu, nahoře pak třeba podle vrstvy na předtím již většinově čistých schodech – odhadnout minimálně čerstvý centimetr, jejž následně potvrdilo změření.
V kontextu výše zmíněných vimperských teplot – ve chvíli odjezdu činila přesně +8,5°C – představovala boubínská velmi slušný rozstřel. Vítr se pak dnes točil takřka v celé výseči mezi západem (odkud převažoval) a severem, přičemž svou maximální rychlost vyhnal na 7,6 m/s (27,36 km/h).
Přes zjevné sněhové úbytky tedy Boubín stále úspěšně hájí zimu a zdá se, že ani v příštím týdnu by v daném směru nemusel ze své strategie zásadním způsobem slevit. Však se společně přesvědčíme.
18. února:
Vítr se v noci na dnešek skutečně činil, byť na Šumavě dle všeho opět nikoli tak silně jako leckde jinde. A tak namísto očekávaného vydatného fučení dopoledne potěšila oko slabší duha nad vimperským zámkem, neboť chvílemi mírně zapršelo.
17. února:
Změna je život … a tato boubínská náležela v návaznosti na předcházející jitra skutečně k výrazným.
Bývá jistě příjemnější podívanou, když se naše hora zbavuje svých mlžných čepic. Ale ani situace, v nichž si některou naopak nasazuje, …
… jak se dělo právě v těchto okamžicích, …
… rozhodně nejsou fotograficky k zahození.
Sluneční paprsky tu zkrátka na nějaký čas (ale možná nikoli na celý den) řekly své poslední slovo.
Zato vítr, jenž by ode dneška až do soboty měl podle meteorologů nabýt zase jednou obří síly, už se v panujícím bodu mrazu vydatně od západu nadechoval – v okamžiku měření nabral rychlost 15,8 m/s (56,88 km/h), …
… která o sobě dávala výrazně vědět i cestou dolů a sváděla k odhadům, do jakých rozměrů ještě vzroste.
Návrat do Vimperka však ukázal, že tady předchozí okamžiky probíhaly zcela jinak. Náš milý Boubín zkrátka pojal páteční ráno tak trochu po páralovsku – uspořádal si soukromou vichřici 🙂 .
16. února:
Do třetice už se zdá, že příroda cítí nejvyšší čas pohnout opět houpačkou počasí opačným směrem – ale zastihnout na Boubíně vycházející sluníčko pod oblačností přizdobenou oblohou je vždy skvostným zážitkem, …
… v jehož rámci se člověku rozhodně nestýská po azurové čistotě.
Barevné ladění alpských panoramat zahrálo zákonitě jinými tóny, …
… po dva předchozí dny viděný (a prvého z nich dokonce zrcadlící) Klínovec se schoval …
… a namísto pouhých par se z pokleslé hladiny inverzního oceánu zpola vynořily přímo temelínské věže.
Hlavní slovo však měla především obloha, …
… plnící se nejrozmanitějšími barvami i tvary, mezi nimiž bylo možno identifikovat i náznaky písmen.
Teplotu, jež ustoupila na méně než polovinu předešlé, provázel severozápadní vítr o rychlosti 7,4 m/s (26,64 km/h) …
… a celý vývoj podněcoval k otázce, co se asi bude dít v příštích dnech.
Není vyloučeno, že nejen vimperské zámecké střechy opět změní barvu, nebo přinejmenším míru lesku. Rozlučme se s dnešním Boubínem okřídlenou výzvou dát se překvapit …
… a pohlédněme společně na pozdně odpolední oblohu nad Vimperkem, která měla v poměrně pestré nabídce Kelvin Helmholtzova oblaka, …
… skvostnou irizaci …
… a konečně i pravé parhelium.
15. února:
Včerejší večer přinesl Vimperku náhlý inverzní atak, který na zhruba hodinku zanořil město do husté mlhy. Třebaže nakonec nevydržela a nad hlavami se opět rozklenula hvězdná obloha, nemalá zvědavost nabádala k rannímu průzkumu situace pohledem z Boubína.
Půvabných zimních scenérií, …
… jakož i pohledů k Alpám se člověk zkrátka nikdy nenabaží, …
… leč hlavním předmětem zájmu bylo tentokrát vnitrozemí. Inverzní hladina tu zaznamenala celkem zřetelný posun, byť nepředstavoval nějaké dramatické přiblížení k Boubínu. Temelínské páry v porovnání se včerejškem zkrotly, …
… Klínovec potěšil setrvalou viditelností, …
… sice již bez zrcadlení, zato v dokonalé zřetelnosti i s Božídarským Špičákem.
Inverzní předvoj se nasunul k Mařskému vrchu, …
… stejně jako k tradičnímu „majáku“, jímž se pravidelně stává svatovojtěšský kostel ve Lštění.
Oteplení se vylepšilo o necelý půlstupeň a překvapením se stalo téměř dokonalé bezvětří.
Za průzkum tentokrát stála druhá, spodní sněhoměrná tyč, …
… jejíž porovnání s vrchní, kteréžto stav se od včerejška nezměnil, znamenalo prohru o dalších deset centimetrů.
Každopádně se však v naší nadmořské výšce těšíme výsadě pohlížet na inverzi shůry.
14. února:
Boubín opět zavolal – a dobře věděl, jaká úchvatná překvapení svým věrným (jako většinou tohoto času v počtu jednoho) chystá.
Celá cesta vzhůru mohla být bez nadsázky zvána poutí za sluníčkem, …
… jehož paprsky vysílaly své životadárné, …
… místy geniálně překvapivé pozdravy …
…. docela po celém posledním úseku k rozhledně, kterou na uvítanou nádherně ozdobilo sebou samým.
V azurovém ladění krajiny se decentně jako bělostné stužky připomínaly údolní inverze, …
… při větším přiblížení prozrazující svou vlastně velmi křehkou strukturu.
Směrem k Velkému Javoru, dnes bezesporu plnému lyžařů, nebylo po podobných úkazech ani stopy, …
… zato vnitrozemí pro změnu nabízelo výjevy bez přehánění fantastické. Bylo například možno pozorovat, kterak nad hladinu inverzního oceánu, rozloženou do krajiny jako v nějakém schematickém řezu, pronikly páry z chladících věží neviditelné temelínské jaderné elektrárny.
Jelikož Vimperk v okamžiku odjezdu boubínským směrem zaznamenával třístupňový mrazík, hodnota naměřená na rozhledně neklamně reprezentovala teplotní inverzi. Zpestřoval ji občasný severozápadní vítr o rychlosti 4,2 m/s (15,12 km/h).
Za takových okolností mohou být nejednou k spatření zajímavé atmosférické jevy, jako například zrcadlení. Že je však nabídne severozápadní obzor, na první pohled vzbouzející dojem zahalenosti do oparu, bylo velkým překvapením, …
… obzvláště pak v okamžiku zjištění, že zrcadlí sám překvapivě viditelný krušnohorský Klínovec. Nutno dodat, že i z opačného směru bylo zaznamenáno atmosférické zrcadlení nad Šumavou.
Sněhoměrná tyč během návratu vydala svědectví o tom, …
… že oproti poslednímu snímku (z 9. února), na němž vykazuje cca třiašedesáticentimetrovou hloubku sněhové pokrývky, došlo vlivem vzrůstajících teplot k nepřehlédnutelnému deseticentimetrovému slehnutí.
13. února:
Opět se člověk musí v duchu ptát, není-li na podobné konfrontace ještě brzo … nu, dochází-li k nim, pak snad možná nikoli a podobné otázky vycházejí jen ze zažitých představ. Nebo že by nám tu únor v jakési symbolické praxi předváděl známé rčení, kterak v důsledku jeho bělosti sílí pole?
12. února:
Stačí povyjet z Vimperka východním směrem a s každým přibývajícím kilometrem jako by se zima opticky vzdalovala a přetrvávala jen v kalendářní podobě.
11. února:
Po takovémto a podobném barevném ladění krajiny, jakož i dešti promíseném drobnou ledovou krupičkou se nám dozajista nestýskalo, ale v kontextu vývoje počasí se to vše jednak dalo plně očekávat a krom toho nesmíme zapomínat, že za všech okolností nám nezbývá nic jiného nežli plně se podvolit všemu, o čem si příroda rozhodne.
10. února:
Včera zde z Boubína předvídané oteplení nakonec nečekalo ani na víkend – již v noci na dnešek mrazík z původních obvyklých cca -12°C ubral na polovinu, ale největší zvrat přišel okolo poledne, kdy vimperská teplota vyskočila na +7°C . Tedy opět situace, jakou ve fotokronice tradičně nazýváme houpačkou. Ještě v pozdně odpoledním čase dalšího odjezdu na Boubín se teploměr pohyboval v plusových hodnotách a následný podvečerní pohled z úbočí milé hory naznačoval, že změna co nevidět potká i dosud čistou oblohu.
Všudypřítomné sluneční paprsky ovšem stále úspěšně, jen čím dál ohnivěji krášlily lesní interiér na vrcholu, …
… odkud se vzápětí příští vývoj vyrýsoval v dokonale výmluvných barvách …
… a především tvarech.
Sluneční loučení tím ovšem získalo na skvostné působivosti, jejíž barvy směrem od západního ohně …
… postupně přecházely k protilehlé straně v cosi velmi podobného nachově laděnému Venušinu pásu. O ten se však v daných okamžicích nejednalo.
Teplota jako by se opět pokoušela o jakousi minusovou symetrii – porovnáváno ovšem s výše zmíněnou vimperskou v poledním čase. Pominout pak nešlo ani západní vítr, protože jeho sice pouhých 3,9 m/s (14,04 km/h) bylo ve výsledném působení docela znát.
Jako kouzelná sestava jemných narůžovělých závojů pozvolna přibývalo nad hlavou předivo cirrů, vždy neklamně předznamenávajících změnu počasí.
Rozloučení s boubínským zimním lesním královstvím však opět jako již nepočítaně tolikrát náleželo k vpravdě magickým. Teprve zítřek se probudí do výrazně jiné nálady.
9. února:
Boubín nám aktuálně nabízí krom jiného i srovnání pojetí zimy dále od hranic …
… a v jejich blízkosti.
Dnes nejvydatnější mrazík poněkud polevil a obzor směrem k Alpám hned zareagoval klasickým oparem, který však viditelnost úchvatných velehor zcela neznemožnil.
Směrem k Luznému, …
… Roklanům …
… či Velkému Javoru byla dohlednost vlivem mnohem kratší vzdálenosti zákonitě zřetelnější a ostřejší, čímž mimo jiné prozradila i bohatší sněhové zásoby, viditelně obalující i lesní porosty.
Vimperk si stejně jako celý širý kraj užíval báječného slunečna …
… a na rozdíl od Boubína navíc bezvětří. Nahoře ovšem válo od jihu rychlostí až 5,2 m/s (18,72 km/h).
Sněhový stav se od bohaté nadílky minulého pátku …
… optikou sněhoměrných tyčí prakticky nezměnil. Bělostnou pokrývku jen na povrchu přitvrdil mrazík, ale působením slunečních paprsků povolila natolik, že kroky se do ní stejně bořily téměř podobně jako zmíněného dne. Další vývoj počasí dle všeho směřuje k oteplení, jež by se mohlo projevit už o víkendu.
8. února:
Řeklo by se – sníh, …
… ale on je to úžasný svébytný mikrosvět.
A obzvláště teď, v časech silnějších mrazíků, nám předvádí své křehké, jakoby skleněné kouzlo v celé kráse.
7. února:
Nakonec se hromování o Hromnicích vyplatilo. Kdyby člověka za jiných okolností někdo charakterizoval jako druhého po neandertálcích, nebyl by to zrovna radostný podnět k zamyšlení nad sebou samým, …
… ale v případě komety, jež týmiž místy prolétala naposledy před zhruba padesáti tisíci let, si člověk takové označení s radostí udělí sám. Nejde, pravda, velikostně ani momentálním postavením na obloze o těleso srovnatelné s kometou Neowise, která zazářila v létě dvacátého roku, ale potěšení z úlovku, obzvláště pak v tomto jinak vesměs z daného hlediska nepříznivém čase, je snad ještě větší nežli tehdy.
6. února:
Ráno po mimořádně mrazivé noci se takto přímo nad zámkem loučil zapadající únorový úplněk, dle indiánských tradic nazývaný sněžný nebo hladový. Pozoruhodný je navíc tím, že ze všech letošních úplňků se na své oběžné dráze nejvíce vzdálil Zemi.
V průběhu dne se na původně téměř vyjasněnou oblohu opět nasunula oblačnost, …
… jejíž zásluhou se výrazný pokles teploty zmírnil. Nechme se tedy překvapit, zda další noc bude pokračovat ve včerejších mrazivých extrémech.
5. února:
První únorová neděle se probudila do až krajkově křehké barevné krásy, …
… kterou sluníčko postupně šperkovalo dalšími úchvatnými variacemi.
Je však zajímavé, že na nejvíce osluněné straně setrvával na zámeckých střechách sníh, …
… zatímco na odvrácených stranách, kde by se předpokládal nejvíce, ve skutečnosti schází – nejnápadnější jsou v tom směru střechy evangelické kaple a Vlčkovy věže.
Nad posledně jmenovanou se v podvečer objevil oblak par z temelínských věží, které se dnes pohledem do jihočeského vnitrozemí nepřehlédnutelně připojily k tvorbě oblačnosti.
4. února:
Ne všemi směry se ze Šumavy otevírá stejně laděný pohled, …
… vnitrozemí, jak vidno, umí navzdory dosavadnímu zimně přesvědčivému únorovému vývoji nabídnout znovu dojem předjaří, jakým nás tak štědře zásoboval leden.
3. února:
Máme za sebou poctivý zimní srážkový příděl, meteorology charakterizovaný jako sněhová bouře. Vimperku včerejšího odpoledne nadělila v rozmezí dvou hodin čerstvých deset centimetrů, které na silnicích vystřídaly sotva jakž takž sklizený sníh z předchozích dnů. Zatímco uplynulý víkend se nesl ve znamení vydatné ledovky, teď pro změnu šumavské lesy (a nejen je) trápí těžký bělostný příkrov, přinášející prakticky tentýž efekt – mnohé stromy, a to nejen staršího věku, tu tíhu prostě nevydržely.
Boubínská oblast měla oproti Vimperku zachovaný bohatší sněhový podklad, takže s čerstvými přírůstky nabízela dosud nedotčená cesta vzhůru zpočátku místy i šedesáticentimetrové zaboření.
Lemovaly ji nefalšované pohádkové výjevy, občas ovšem provázené z hloubi lesa zlověstným praštěním, jímž se hlásily přetížené stromy – jeden z takových předvedl chvilku po autorově opuštění jeho lokality své rozloučení.
Takové a podobné návějky patřily k opticky mírnějším, …
… neboť hlavní „lahůdky“ této fyzicky slušně „výživné“ cesty přinesl až vrchol. Západní vítr tu v nárazech dokázal zesílit až na 18,9 m/s (68 km/h), přičemž nebylo vyloučeno, že jde jen o jakousi „generálku“ ještě vydatnějšího příštího nočního představení.
K závějím na vrcholu lze pro představu dodat jediné: délka hůlky od vyčnívajícího spodního konce rukojeti po špičku činí přesně jeden metr. Co se pak týče průběžně na různých místech měřené proměnlivé hloubky aktuální boubínské sněhové pokrývky, výsledné zprůměrování by tu za přispění zmíněných závějí dospělo k téměř pětasedmdesáti centimetrům.
Sněhoměrná tyč pochopitelně nepracuje s průměrem a závěje zohledňuje jedině v případě, že by k ní vítr skutečně něco navál (což se občas děje).
Od jednatřicátého ledna – tedy za pouhé tři dny – nicméně vykázala úctyhodný bezmála čtyřiceticentimetrový přírůstek.
K rozhledně, jakož pochopitelně i na ni dnes ještě lidská noha zjevně nevkročila.
Sníh se sem ovšem dostal v nebývalé míře – jak v té souvislosti nezavzpomínat na dveře, které zde po šestnáct let předcházely turniketu. V zájmu zdárného výstupu na vyhlídkovou plošinu bylo nutno odkrýt vše až k zrádnému spodnímu zledovatělému nánosu, tvořícímu na každém schodu zákeřný oblouk.
S viditelností dnes prakticky nebylo počítáno, šlo spíš o obvyklé změření teploty a síly větru – zde už se vrtulka anemometru sice překvapivě neroztočila rychleji nežli dole u závějí, ale pobyt nahoře rozhodně nevzbouzel pocit, že by vichr zásadně slábl.
Naměřenou teplotu bylo možno zajímavě porovnat se startovní vimperskou, jež činila prakticky totéž, jen nad nulou.
Překvapení v podobě nějaké viditelnosti se dle očekávání nekonalo, ale cesta vzhůru – jako ostatně kterákoli – za to rozhodně stála.
2. února:
S postupujícím časem se, bohužel, nelze ubránit pocitům rozmrzelosti nad jednolitou řadou zmařených příležitostí spatřit vzácnou kometu, již dle slov astronomů mohli před námi naposledy vidět neandertálci. Konstelace oblohy se však zatím stále výlučně podřizuje neblahému zákonu schválnosti – putující nebeské těleso ustavičně ukrývá za vrstvy oblačnosti. A tak si člověk, chtě nechtě, na Hromnice od srdce zahromuje.
- února:
Únor dle všeho jednoznačně hodlá od samého počátku napravit zimě lehce pošramocenou reputaci …
… a zatím na to jde se skutečnou grácií, jaká k danému ročnímu období náleží.