NÁZOR MIROSLAVA KREJČI: Senátoři obdrželi po vyhlášení novoroční amnestie prezidentem republiky celou řadu podnětů od občanů, pro které byl a je rozsah této amnestie nepřijatelným aktem. První reakcí skupiny senátorů bylo podání ústavní stížnosti proti části této rozsáhlé amnestie. Tuto ústavní stížnost podepsalo celkem 30 z 81 senátorů a zabývá se jí nyní Ústavní soud. Senátoři se v této ústavní stížnosti domáhají zrušení čl. II amnestie.
Dne 2.1.2013 bylo ve Sbírce zákonů uveřejněno rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1.1.2013. Skupina senátorů podala Ústavnímu soudu návrh na zrušení čl. II tohoto rozhodnutí. Cílem tohoto návrhu není zpochybňovat právo prezidenta republiky vyhlašovat amnestii za podmínek podle čl. 63 písm. k) Ústavy, které je jeho ústavní pravomocí. Nicméně i prezident republiky, která se hlásí k myšlence demokratického právního státu, se musí pohybovat v mezích daných ústavním pořádkem, zejména imperativem demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana a na principech dělby moci a vlády práva.
V čl. II rozhodnutí o amnestii prezident republiky nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
Z dikce čl. II a znění trestního zákoníku pak vyplývá, že maximální hranice trestní sazby deset let se týká i nejzávažnějších úmyslných trestných činů proti majetku (např. krádež, zpronevěra, podvod, pojistný podvod, úvěrový podvod, legalizace výnosů z trestné činnosti, lichva, porušení povinnosti při správě cizího majetku, poškození věřitele, zvýhodnění věřitele, pletichy v insolvenčním řízení) a nejzávažnějších trestných činů hospodářských (např. zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, zneužití informace a postavení v obchodním styku, pletichy při veřejné soutěži a při veřejné dražbě). Podle trestního zákoníku se tedy jedná o zločiny, což jsou všechny úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí vyšší než 5 let, nicméně abolice zahrnuje i trestné činy, které jsou podle platného trestního zákoníku považovány za zvlášť závažné zločiny a mají horní hranici trestní sazby nejméně 10 let (§ 14 odst. 3 tr. zák.). Jedná se o trestné činy, v nichž mohla být způsobena škoda nebo získán prospěch velkého rozsahu (částka převyšující 5 mil. Kč).
Dle vyjádření nejvyššího státního zástupce se čl. II amnestie bude vztahovat na 100 -150 trestních věcí, kde v jednotlivých těchto kauzách byla vyčíslena škoda v rozmezí 300 mil. Kč – 1,75 mld. Kč. Počty poškozených v jednotlivých případech se pohybují od jednotlivce po tisíce osob. Je tedy zřejmé, že čl. II amnestie dopadá na velké množství případů rozsáhlé úmyslné hospodářské a majetkové trestné činnosti s mnoha tisíci poškozenými a se škodou desítek miliard Kč.
Poškození touto závažnou hospodářskou trestnou činností byli v důsledku rozhodnutí o amnestii připraveni o reálnou možnost dosáhnout odškodnění, tedy vrácení svého majetku nebo aspoň jeho části. Právo na majetek je jedním ze základních práv a stát má podle ústavního pořádku i mezinárodních smluv povinnost ho zajistit, aniž by postupy k prosazení základního práva byly zbytečně nákladné. Podle našeho názoru rozhodnutí prezidenta republiky o zastavení trestních stíhání, která podmiňují uplatnění majetkových práv poškozených, má stejný účinek jako zbavení těchto majetkových práv a jsou tudíž v rozporu s povinností státu zajistit základní právo poškozených na majetek, o který byli pachateli trestné činnosti připraveni. Tímto rozhodnutím o amnestii v čl. II bylo byla rovněž podlomena všeobecná důvěra občanů v demokratický právní stát, jehož základním rysem je m.j. též cestou soudní moci řádně a spravedlivě rozhodovat o vině a trestu za trestné činy.
Vzhledem k tomu, že v důsledku napadeného ustanovení přijdou tisíce poškozených o majetkové hodnoty ve výši desítek miliard korun, které v řadě případů rodiny střádaly po dlouhou dobu a jako poškození v trestních řízeních legitimně očekávali, že o jejich nároku bude řádně rozhodnuto v souladu s trestním řádem, považuje skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky za nutné využít návrhového oprávnění a předložit uvedený normativní akt prezidenta republiky k přezkumu ústavnosti Ústavnímu soudu České republiky, který je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti
Dalším krokem skupiny senátorů je pak návrh na podání ústavní žaloby Senátu Ústavnímu soudu proti prezidentu republiky pro velezradu dle ust. čl. 65 odst. 2 Ústavy České republiky a dle ust. § 96 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Tento návrh se netýká pouze oné sporné amnestie, ale i některých dalších případů, kde lze vyslovit pochybnosti, zda se prezident nepohyboval a nepohybuje na hraně ústavnosti, či dokonce za ní. Jedná se o tyto kauzy:
A. Prezident republiky ode dne 5. června 2012 do dnešního dne nezavršil svým podpisem ratifikaci Rozhodnutí Evropské rady, kterým se mění článek 136 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o mechanismus stability pro členské státy, jejichž měnou je euro, s nímž vyslovily dle ust. čl 39 odst. 4 Ústavy souhlas obě komory Parlamentu České republiky třípětinovou většinou, a to Senát dne 25. dubna 2012 a Poslanecká sněmovna dne 5. června 2012, přičemž k této ratifikaci byl poté, co jeho nečinnost byla zjevná, výslovně vyzván usnesením Senátu dne 6. prosince 2012, na kteréžto prezident republiky reagoval tak, že veřejně prohlásil, že Rozhodnutí Evropské rady neratifikuje, čímž porušil svou povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně jím samotným nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor, zejména jde-li o mezinárodní smlouvy podle čl. 10a Ústavy schvalované kvalifikovanou ústavní většinou poslanců a senátorů. Ostatně právě tuto výzvu jsem předložil nejprve Výboru pro záležitosti Evropské unie a posléze za tento výbor i plénu Senátu já osobně a Senát se s ní ztotožnil a prezidenta k ratifikaci vyzval.
B. Prezident republiky ode dne 20. března 2012 do dnešního dne nejmenoval ani jednoho soudce Ústavního soudu a ze stávajících soudců jeho místopředsedu v návaznosti na to, že v tomto období se uvolnila celkem tři místa soudců Ústavního soudu, a to ve dnech 20. března 2012, 6. června 2012 a 28. ledna 2013, a funkce místopředsedy Ústavního soudu dne 20. března 2012, i když tato okolnost uvolnění míst tří soudců Ústavního soudu, stejně jako místopředsednické funkce, byla prezidentu republiky známa předem minimálně od počátku trvání jeho funkčního období, a současně prezident republiky nevyvinul ani žádnou odpovídající činnost směřující k obsazení uvolněných míst s výjimkou podání Senátu dvou návrhů na jmenování, se kterými Senát nevyslovil souhlas, přičemž dne 25. ledna 2013 prostřednictvím svého tiskového mluvčího seznámil prezident republiky veřejnost s tím, že již žádného kandidáta Senátu nenavrhne, čímž vážně ohrozil řádné fungování Ústavního soudu, jakožto ochránce zákonnosti a ústavnosti jednání státu, a vystavil tak ohrožení ochranu základních práv osob a občanů a řádné fungování ústavního systému České republiky a soustavy jejích orgánů veřejné moci a zcela tak rezignoval na jednu z nejvýznamnějších povinností prezidenta republiky.
C. Prezident republiky dne 1. ledna 2013 udělil amnestii vyhlášenou dne 2. ledna 2013 ve Sbírce zákonů pod č. 1/2013 Sb., jejíž článek II. nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, čímž výrazně zasáhl do fungování trestní justice, významně ji demotivoval v další práci a nezávislé činnosti dle zákona a oslabil důvěru veřejnosti ve vymahatelnost práva a v existenci prvku spravedlnosti v rozhodování soudů a činnosti orgánů činných v trestním řízení a prezidenta republiky.
D. Prezident republiky po celou dobu trvání svého funkčního období, tedy ode dne 7. března 2008 do dnešního dne nerozhodl s uvedením důvodů takového rozhodnutí o návrhu na jmenování JUDr. Petra Langera, Ph.D. soudcem, i když mu uložil tak učinit ve lhůtě šesti měsíců Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. června 2007, čj. 5 Ca 127/2006 – 122, který nabyl právní moci dne 17. července 2007 a který byl po zamítnuté kasační stížnosti prezidenta republiky shledán zákonným a správným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 čj. 4 Ans 9/2007 – 197, jenž nabyl právní moci dne 13. června 2008, čímž hrubě znevážil autoritu soudní moci ve státě, hrubě zpochybnil ochranu základních práv a svobod soudní mocí a povýšil zvůli a svévoli nad právo. Ostatně akty jmenování, ale i odvolání, jsou akty ve správním řízení, což konstatoval ve svém rozsudku Městský soud Praha ve správní žalobě proti rozhodnutí prezidenta republiky, kterou jsem proti němu vedl taktéž já osobně a po třech letech tento spor vyhrál.
E. Prezident republiky po značnou část trvání svého funkčního období, tedy ode dne 7. března 2008 do dne 5. března 2012 otálel s podpisem ratifikace Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě zakládajícího systém kolektivních stížností ze dne 9. listopadu 1995, s nímž vyslovily souhlas obě komory Parlamentu České republiky, a to Poslanecká sněmovna dne 21. května 2003 a Senát dne 10. září 2003, přičemž ratifikaci prezident republiky dokončil až byv výslovně vyzván usnesením Senátu dne 29. února 2012 poté co jeho úřad prezidenta trval déle než osm let, čímž už ve svém druhém funkčním období dlouhodobě a soustavně porušoval po dobu téměř čtyř let svou povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně jím samotným nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor.
Navzdory všemu jsem Václava Klause vždy považoval a budu tak i do budoucna za významnou osobnost našeho polistopadového vývoje (vedle Václava Havla, Miloše Zemana a dalších). U všech tří jmenovaných však lze vysledovat jak kladná a pozitivní rozhodnutí a postoje, tak ale i ta, na které lze pohlížet kriticky. A to je i případ končícího prezidenta Václava Klause. Faktem je, že slovo “velezrada” zní dost hrůzostrašně. Ústava ale nezná prakticky jinou možnost, jak se kriticky k chování hlavy státu vymezit. Velezrada je trestný čin, jehož se může dopustit pouze prezident republiky. Je to zároveň jediný veřejnoprávní delikt, který úřadující prezident může spáchat. Trestem je zbavení funkce a ztráta způsobilost znovu ji nabýt. Paragraf 96 zákona o Ústavním soudu definuje velezradu jako jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Václav Klaus při svém nástupu do funkce složil slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.” Ostatně přesně tento slib složil každý ze zákonodárců při získání svého mandátu.
V podstatě ale nyní již vůbec nejde o Václava Klause, ale spíše o všechny další, co se funkce prezidenta republiky ujmou po něm. Václav Klaus svými postoji nastolil řadu sporných otázek, na které je zapotřebí najít relevantní odpovědi (třeba i prostřednictvím Ústavního soudu). Nejde o hon na čarodějnice, jde o vymezení mantinelů pro jakoukoli hlavu státu v některých otázkách v podmínkách naší parlamentní demokracie. Moje jméno figuruje jak pod ústavní stížností, tak pod návrhem ústavní žaloby.
Miroslav KREJČA, senátor