Fotograf Vláďa Hošek navštívil v dubnu Nepál. Jaké to tam bylo a co zajímavého viděl, se můžete dočíst na následujících řádcích.
Proč zrovna ty nejvyšší hory na světě? To máš jednoduchý, jak k nim jednou „čuchneš“, tak tě to tam zase táhne zpátky. V Nepálu je celkem osm „osmiček“ a každý, kdo se tam vydá poprvé, chce vidět pochopitelně tu nejvyšší, Sagarmathu (nepálsky znamená „Vyšší než nebe“), neboli Mt. Everest, čínsky Chhomolungmu, vysokou 8848 m.
Pod těmi velikány jsem byl třikrát, chybí mi nafotit už jen Kangchenjunga, třetí nejvyšší hora světa. Na treky do Himálaje se jezdí v období mezi monzuny, buď v dubnu a květnu a potom v říjnu a listopadu.
Nepál je v Asii po Pákistánu druhá nejchudší země, velký je asi jako dvě naše České republiky a obyvatel má třikrát více než my. V zemi převládá hinduistické náboženství, nahoře v horách se setkáš už jen s mírumilovným Buddhismem. V hlavním městě Kathmandu, které má asi 800 tisíc obyvatel, můžeš navštívit hodně zajímavých památek, např. Pashupatinath se spalovacími ghaty, Boudhanath, největší stupu v Nepálu, nebo buddhistický chrám Svayambhunath, a další. Město je pro cizince bezpečné, v noci se tam cítím určitě bezpečněji než v Praze na hlavním nádraží. Lidé jsou vstřícní, obětaví, co slíbí tak opravdu splní. A nekrade se tam….
Před odletem do této destinace je potřeba absolvovat očkování proti žloutenkám a břišnímu tyfu a vybavit se potřebnými léky. Po příletu do Kathmandu vyřídíš na malém letišti za 40 USD vísum, potom v hlavním info centru TIMS – povolení na trek, také za 40 USD a ještě permit do oblasti NP Sagharmatha asi za 35 USD. V některé agentuře zajistíš letenku z Kathmandu do Lukly a zpět (280 USD). Když máš vše zařízené a naplánované na trek a přijedeš taxíkem ráno už ve 4 hodiny na letiště, protože je ten den stávka a taxi později prý jezdit nebudou, tak ti po osmi hodinách čekání na malé letadlo oznámí, že jsou lety ten den zrušené pro špatné počasí v Lukle. Jedeš zpátky do hotelu, v pondělí jdeš znova do agentury „přebukovat“ letenky a zkoušíš to zase znovu ve středu. Doporučuji letět hned ráno prvními letadly, protože ráno je v Lukle většinou ještě dobré počasí. Létají tam čtyři společnosti, společnosti Sita Air padá asi nejméně letadel.
Trek do oblasti Solo Khumbu je prostě super, po přistání na nejnebezpečnějším letišti světa v Lukle s krátkou dráhou vyrazíš na tři týdny pochodu s kletrem těžkým 15 – 17 kg. Jinak to prostě nejde, jen pěšky. Tři týdny neuvidíš auto, motorku, kolo ani kočárek. Vše se nosí. Celkem to představuje ujít asi 110 hodin, počítám tam ještě znovu vystoupání do oblasti Gokyo pod další „osmičku Cho Oyu, „tyrkysovou horu“.
Terén je velmi členitý, nahoře nad 4500 m neuděláš žádný velký průměr, na kilometry za hodinu se to nedá vůbec počítat. Chodíš pořád nahoru a dolu a když to nakonec sečteš tak zjistíš, že jsi během celého treku vystoupal celkem 10 tisíc výškových metrů a to samé zase sestoupal dolu do Lukly. Můžeš si najmout nosiče, ale to já nechci, oni ti program moc organizují. Důležitá je aklimatizace organizmu, když nezůstaneš dva dny v Namche Bazaaru, tak máš na horskou nemoc „zaděláno“. Viděli jsme řadu „zničených“ lidí, které musela odvézt dolů helikoptéra.
Na trase je hodně malých vesnic, kde spíš v lodžiích, cena za ubytování je do výšky 3000 m 100,- Rupií na osobu, což je 23 Kč a výše potom 150 Rupii, pouhých 33 Kč. Na lodžiích ti uvaří, většinou se jí ráno nějaké čapáty (pečená placka) a večer jejich národní jídlo dhalbát (rýže, čočková polévka, pár pálivých brambor a zelenina). To vše smícháš dohromady, je to pálivé s čili. Vodu na pití buď kupuješ balenou a nebo musíš upravit třeba dešťovou. Také to můžeš řešit Everest Bierem a nebo Tuborgem. Malé pivo je nahoře dražší než jídlo, přes 100 Kč. Vše se musí vynosit nahoru po krkolomných stezkách, nosiči nosí nahoru až 80 kg těžké náklady ve speciálních nůších, přitom celou váhu drží přes popruh na čele. Sami nosiči váží do 60 kg. Viděl jsem i mladé patnáctileté chlapce, kteří „dřou“ těžké náklady do horských vesnic za pár dolarů na den. Nikdo by to u nás nedělal, některé lidi od nás, kteří jen na vše nadávají bych tam rád poslal…. Člověk tam prostě přehodnotí život.
Letos v dubnu jsme došli až do zadní části Everest Base Campu vysoko 5300 m. Dále už se chodí jen na povolení se šerpama a nosičema přímo na „střechu světa a nebo Lhotce 8516 m. V této oblasti spíš v Ghorak Stepu 5 160 m vysoko. Je to asi nejvýše položená vesnice na světě. Nahoře ti chybí kyslík, po cestě dýcháš prach, kde je také obsah suchého trusu z yaků, kašleš a smrkáš krev, do toho dostaneš několikrát průjem, už máš dost té rýže, bereš brufeny a mažeš klouby fastumgelem, v záloze máš připravené injekce na bolest, kdyby bylo nejhůře.
Šestnáct dnů se neumyješ, máš jen navlhčené ubrousky a toaletní papír, zuby si čistíš jen ve vlastních slinách. Vůbec mi to nevadí. Voda je vzácná a je jen na pití. Pitný režim musíš dodržovat. Ale to všechno stojí za to, když procházíš kolem hor jako jsou Ama Dablam, jedna z nejhezčích na světě, Pumo Ri, Nuptse, Kang Tega, Tawoche Peak a dalších až pod tu nejvyšší Sagarmathu a máš jí opravdu na dosah. Od střechy světa jsi v BC opravdu jen kousek. Himálaj, to jsou naprosto jiné dimenze hor, prostě to nejde srovnávat s Alpama v Evropě. Když jsi třeba tady u nás na Dachsteinu a udělá se špatné počasí, tak to seběhneš někam dolů k autu a za pět hodin jsi doma. Ale tam je do údolí třeba týden denně pěšky. Nejkrásnější jsou jistě rána při svítání, vstával jsem denně ráno v pět hodin abych zachytil tu nádheru zlatě nasvícených štítů nade mnou. Nedá se to dobře popsat, je třeba to vidět.
Do toho potkáváš zajímavé lidi s vráskama v obličejích a upracovanýma rukama, strašně rád je fotografuju, i když jsem krajinář. Děti většinou trochu žebrají a něco za vyfotografování chtějí. Tak jim dáš nějaké bonbony, ty snímky určitě za to stojí.
Vždy mám z těchto výprav řadu různých zážitků, například jme se ve vesnici Pangka setkali se sherpou, který nosil a vařil Reinholdovi Messnerovi při jeho výstupech na osmitisícové vrcholy, včetně Mt. Everestu. Také nám uvařil, vážil jsem si toho. Mimo jiné, název Sherpa není povolání, ale Sherpové, jsou v překladu lidé z východu, je to národnostní menšina lidí žijící v Tibetu.
Nádherně položená vesnice je Namche Bazar, kterou musí projít všichni trekaři, horolezci, yaci i nosiči, kteří jdou do oblasi Solo Khumbu pod Mt. Everest a Lhotce i do oblasti Gokyo pod Cho Oyu.
Ve vesnici je v podstatě vše, 220 voltů, spoustu hotýlků, pekárna, internet, telefon, domů voláš za pár babek, malé kino, italská picérie a obchody všeho druhu, hlavně se sportovním vybavením známých značek. Koupíš tady od maček přes cepín, boty, mikinu, „peřák“ a bundu snad všechno.
Na treku stojí za návštěvu určitě buddhistický klášter v Tengboche s výhledem na Mt. Everest, Lhotce a Ama Dablam, dále nádherně položená vesnice s políčkama Phortse a také vesnice Khumjung, kde sir Edmund Hillary, nechal postavit velkou školu pro nepálské děti.
Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norgay zdolali 29. května roku 1953 jako první na světě „střechu světa“ Mt. Everest. Právě nyní je tomu 60 let. Jsem rád, že jsem se tam právě letos zase podíval a mohl jsem tam prožít tu neopakovatelnou atmosféru přímo v Base Campu těsně mezi horolezci z celého světa, kteří se tam připravovali ne zdolání „střechy světa“ nebo Lhotce.
Zvu Vás všechny už nyní na vyprávění a promítání snímků z této expedice, které uskutečním na podzim ve Čkyni a Nahořanech.
Vláďa Hošek, fotograf.
www.fotohosek.cz