Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – leden 2014

1 ledna, 2014
14:48

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala

31.ledna:

Včerejší pocit, že ve vzduchu je oteplení, skutečně došel svého potvrzení, …

… rtuť teploměru vyšplhala nad nulu. Sice se zastavila hned na prvním stupni, ale i tak z toho vzešly dokonalé klimatické podmínky k báječným výjevům a barevným proměnám, zajisté nevyžadujícím dalších komentářů.

Stačí všehovšudy zalistovat fotokronikou mírně nazpět a každý čtenář si udělá svůj obrázek o vývoji na Boubíně (a s ním pak potažmo na celé Šumavě) sám … 🙂

Současně se závěrečným pozdravem Alpám zbývá dodat, že vše, co zde nabízí těchto posledních sedmnáct lednových snímků, se dnešního rána odehrálo v rozmezí pouhé půlhodiny, jmenovitě od 7:32 do 8:02 .

30.ledna:

Je potěšující, že mrazu postačil jediný den na likvidaci boubínského mlžného obklíčení – sám však přitom oproti včerejšku zeslábl na vrcholu o jeden stupeň.

Očekávat současně obvyklé slunečno by asi bylo pošetilé – už jen skutečnost, že v úzkém světlém pásu nad obzorem se daly rozeznat Alpy, …

… znamenala velkou výhru, …

… stejně jako převládající modrý nádech, který v rámci dnešní palety pastelových barev alespoň vystřídal mlžné šedobílo.

A nahoře, jak vidno, stále mají přebohaté možnosti, jak zaclonit sluníčku přímou cestu k nám, …

… ale naštěstí mu nedokáží zabránit, aby nás pozdravilo aspoň odrazy od alpských štítů.

Údolími se prohání jihovýchodní vítr …

… a nenechá si ujít sebemenší příležitost k lehkému čeření inverzní hladiny.

Ze všeho tu převládá pocit, že nás vbrzku čeká opět mírné oteplení.

Ostatně každý oddech od ponuré šedi …

… je dozajista vítanou změnou ve vývoji letošní prapodivné zimy.

29.ledna:

Jako by se snad na Boubín vrátil loňský listopad … právě tak působí další vlna námraz, proměňující tu opět smrky v bezmála bájné bytosti.

Sluníčko se hlásí všehovšudy jinými odstíny husté mlhy …

… a každou sebemenší větévku zdobí charakteristické jehličky.

V poklidném východním větru je pět stupňů pod nulou bez problémů snesitelných – zbývá jen vyčkat, do jaké míry si v příštích dnech mráz poradí s hladinou všudypřítomné mlhy.

28.ledna:

Ačkoli se zima činí včetně poctivých mrazíků, …

… stále lze nalézt zákoutí, …

… v nichž se tváří mnohem mírněji, skoro by se chtělo říci symbolicky.

27.ledna:

Malá procházka do míst, kde kdysi dávno končil středověký Vimperk, …

… může mimo jiné především odhalit, …

… jaké zimní proměny se odehrávají kolem našeho stále zakletého zámku.

26.ledna:

Zimě jako by náhle začalo docházet její zpoždění.

Odpočatá a plná sil …

… pouští se do oku lahodícího díla.

25.ledna:

V tomto okamžiku je možno bez obav přiznat, že včerejší snímek, resp. jeho komentář, plně odrážející momentální realitu, představoval mimo jiné tak trochu provokaci směrem k nebeským výšinám na principu, který byl v této fotokronice zmíněn již 30. prosince roku 2011 (viz archiv). Však ještě téhož odpoledne se výdrž sněhových vloček výrazně zlepšila, takže poslední lednová sobota konečně procitla do pravé zimní atmosféry, provázené nicméně v nižších polohách stále zataženou či mlhavou oblohou. Jelikož její odstín místy nezapřel jasné působení marně se k nám probíjejícího sluníčka, popsaná situace volala po zjištění, kam až neprůhlednost dosahuje.

Navzdory potěšujícímu modrání, s přibývající výškou postupně střídajícímu nezáživnou šeď, se zprvu zdálo, že ani vrchol Boubína se ještě nedokázal osvobodit, ale přece jen sem tam přinesl drobný náznak dalšího, tentokrát nepatrně narůžovělého odstínu oblohy.

Okolo rozhledny pak už prokmitly dokonale čistou modří barvy slunečního západu, …

… pokud je ovšem v celkem pravidelných přívalech neclonila …

… severním větrem hnaná, ostatní šumavské vrcholy svou výší skrývající inverzní oblačnost.

Vše, co se nabízí dále k vidění, vystačí bez dalších komentářů s jedinou poslední informací: dělo se v sedmistupňovém mrazu.

Sluníčko se rozloučilo, obrazně řečeno, za zavřenými dveřmi a dle předpovědí má pokračovat sněžení – s velkou pravděpodobností stejně drobné jako doposud …

24.ledna:

I sněhová vločka sem tam spadne … ale dlouhé výdrže nemá …

23.ledna:

Chtělo by se říci, že nadešel čas stvořit humoristické novele Rozmarné léto od pana Vančury sestru – tentokrát ovšem s názvem Rozmarná zima. Těžko se tu však současně ubránit obavě, že celkové vyznění by možná mělo k humoru daleko – mnozí by jistě byli ochotni s plnou vážností prohlásit, že tento způsob zimy zdá se jim nikoli poněkud, nýbrž výrazně nešťastným. Kdož ale ví? Sněhové mraky nad námi stále visí a drobounce tu a tam usypávají (pravda, při celkovém přírůstku jednoho a půl centimetru nové bílé pokrývky se příliš nepředaly), dohlednost z Boubína se mírně zlepšila, konkrétně “až” k Basumskému hřebenu …

… či na opačné straně k Solovci.

Smrky okolo rozhledny jako by se vzájemně vyzývaly k jakémusi fantastickému tanci, …

… to vše pak za téměř dokonalého bezvětří, v němž se právě panující dvoustupňový mrazík jeví jako příjemné teplo. Však se koneckonců nezapře, že kdesi vysoko se opírá do mračen neviditelné sluníčko.

A boubínský lev se náhle záhadně usmívá … přece jen ví mnohem více nežli kdokoli z nás.

Neschází ani malá symbolická vzpomínka na Vánoce …

… a nad Kubovkou přichází ke slovu i nebeská modř, nepřehlédnutelně se připomínajíc i na sněhu, rázem oku příjemnějším. Vyčkávejme, čím nás tento způsob zimy dále překvapí …

22.ledna:

Stále ještě nenastalo to pravé bílo, i když si na nedostatek oné barvy jako takové nemůžeme stěžovat …

21.ledna:

Jedním z nejfrekventovanějších témat současné zimy je bezesporu fatální absence sněhu. Předpovědi slibovaly jeho příchod již na noc – někde se možná i přesně tak naplnily, ovšem na Šumavě se stále dostatečně neochladilo, takže první vločky začaly poletovat teprve okolo šesté hodiny ranní. V průběhu výstupu na Boubín jemné sněžení mírně zesílilo a dokázalo tak nahoře vytvořit zhruba dvoumilimetrovou vrstvičku.

Někdo by možná stále nebyl spokojen, ale nezapomínejme, že právě drobné, leč vytrvalé sněžení se často oproti silným nárazovým přeháňkám ukazuje v konečném výsledku jako nejvydatnější – ostatně nedávná vzpomínka na loňský rok tu může být zářným příkladem.

Ve vyšších polohách se tedy skutečně dá hovořit o mnohými vytouženém drobném vytrvalém sněžení, …

… jež může v závislosti na své délce postupně přinést skutečně nemalou nadílku.

Stačí jen vzít v úvahu, že třeba tato podboubínská bučina, jako jedna z mnoha podobných, byla ještě zrána zcela holá, zatímco chvilku před devátou zde charakteristické zbarvení opadaného listí pod nánosem čerstvé běloby prakticky již nenajdeme. Není těžké domyslet si, jak asi bude vypadat večer, pakliže momentální dění bude pokračovat ve stejném duchu. Jen Vimperk zatím vlivem svých tří stupňů nad nulou sklízí všehovšudy občasné mrholení s výhledem na hrozbu případné ledovky.

20.ledna:

Předposlední lednový týden nás přivítal hustou mlhou a mrholením – zdá se, že tu se svatým Petrem pranic neusmlouváme … ale třeba nás nesevřel do té mokré šedi všude, což se ovšem dá zjistit jedině podstatně výš nežli ve Vimperku. Jak vidno, končin, kde si mohou podobně vyběhnout za sluníčkem, věru není mnoho, …

… a to ani u našich jižních sousedů.

Abychom spatřili třeba Dachstein, musíme hodně napnout zrak, …

… ale přece jen se jeho majestátních obrysů dopátráme.

Oproti sobotě se tu mírně ochladilo – ze čtyř stupňů na dva – tedy totéž, co časně zrána ve Vimperku, nic však nenasvědčuje tomu, že by se rtuť chystala pod nulu. Také vítr je podstatně mírnější – chvílemi rozčesává inverzní pásy o vrcholky smrků a pro potěšení je kadeří do roztomilých vlnek.

Inu, dnes je dozajista příjemněji tvorům, kteří mohou očekávat sluníčko na vrcholcích stromů, nežli těm, kteří musí zůstat pod nimi.

A už se hlásí sluneční halový sloup, …

… zatímco na protější straně se loučí ubývající měsíční kotouč.

Téměř nerozeznatelné temelínské páry, snad překvapeny silnou konkurencí, nenápadně přihlížejí všemu, co bude následovat …

Sluníčku sice stojí v cestě oblačné překážky, ale k jejich překonání mu cestou vzhůru postačí nanejvýš půlhodinka – a pak možná, majíc k tomu všechny potřebné podmínky, opět vykouzlí něco půvabného … třeba podobně jako sobotního podvečera …

Chvilka trpělivosti … a na západní inverzní hladině se skutečně pozvolna rýsuje gloriola jako malovaná.

Teprve teď se sluníčko rozzářilo naplno … a v nejlepším je nutno odejít.

Ještě pozdrav datlíku tříprstému, který tu s plnou vervou proklepává suché torzo zlomeného smrku, …

… a pak už jen ponor zpět do nižších nadmořských výšek, které dnes zřejmě vesměs k sluníčku nedohlédnou. Potěšujícím je však každopádně zjištění, že dle všeho viděného se zatím snad nemusíme bezprostředně obávat nějakých nárazových kalamitních sněhových nadílek, jakými nás touto dobou obdařil loňský rok.

19.ledna:

Ani neděli neminuly hrátky s mlhou … v druhé půli dne nakonec opět jednoznačně zvítězila.

18.ledna:

Nejedno okno se dnešního rána pyšnilo podobným mrazivým podpisem, jenž brzy zezlátl paprsky ničím nerušeného sluníčka … Před polednem se však údolím Volyňky začala plazit do Vimperka inverzní mlha a zakrátko pohřbila sebemenší naděje na to, že třetí lednová sobota skončí ve stejně krásné náladě, do jaké se probudila.

Ne nadarmo se však říkává, že každé zlo je pro něco dobré. Případným skličujícím pocitům z jednotvárné vše obklopující šedi je především možno utéci do výšin, kam jejich příčina nedosahuje. A když je k tomu ve vzduchu velká pravděpodobnost, že se tam za těchto podmínek dají spatřit zajímavé jevy, jaké určitě nevídáme každodenně, není nad čím váhat.

Pohled k jižnímu obzoru prozradil, že nejen u nás má bohatá oblačnost zelenou – co chvíli zneviditelňuje i alpské velikány, ale to dnes nějak obzvlášť nevadí, …

… neboť pravá lahůdka se dala s velkou pravděpodobností očekávat přesně na druhé straně. A také už se za stínem Boubína vrženým na inverzní hladinu vybarvuje – krásná sluneční gloriola, …

… tím obdivuhodnější, čím méně potřebného volného prostoru je sluníčku k její tvorbě popřáno. Neustále se totiž musí potýkat s clonou z bohatých cirrů, jež mu chvílemi znatelně ubírá na potřebné intenzitě. K barvení inverze, přelévající se v šumavských údolích, to však postačuje.

A gloriola už se dotkla zespoda inverzního obzoru, nad nějž se současně opodál vpravo podařilo prosadit temelínským parám, zatímco klesající sluníčko se téhož místa přes celou nebeskou klenbu dotýká shora svými antikrepuskulárními paprsky.

Západ se zatím stihl tradičně ponořit do načervenalých odstínů, umožňujících náhle lépe rozeznat alpské vrcholy, které zachytily plující oblaka, aby se jimi ozdobily. Zjevně se to podařilo i nejvyšší německé hoře Zugspitze, jež se tak, byť neviditelná ve svém typickém tvaru, prozrazuje z rekordní vzdušné vzdálenosti dvou set sedmdesáti tří kilometrů.

Gloriola za našimi zády se v této fázi dávno rozloučila, ovšem ne tak Alpy, náhle se připomínající aspoň svými charakteristickými obrysy …

Tváří v tvář těmto soumračným výjevům lze předpokládat, že zítřejší jitro tu bude neméně přitažlivé …

17.ledna:

Dnes si nelze nepřipomenout, že je tomu přesně rok od situace bez nadsázky kalamitní, …

… na niž mohou všichni sněhomilové, nežli se dočkají něčeho podobného i letos, podrobněji zavzpomínat prostřednictvím pouhého kliknutí na loňský leden v archivu dole pod snímky … 🙂

16.ledna:

První letošní úplňková noc sice nad ránem za současného oteplení zatáhla šumavskou oblohu, ale špičku Boubína ponechala oproti včerejšku zcela čistou. Jen náš starý známý ledový západní vítr proháněl v uctivé vzdálenosti od rozhledny mlžné cáry, …

… které v okamžiku, kdy míjely úzký východní světelný pruh, dávaly naději na možný vznik slunečních korón. Do východu však zbývala ještě půlhodinka … kolikrát už tu proběhla řada nepředvídatelných změn i v podstatně kratších časových intervalech …

Vítr opět dokonale vyčistil alpské panorama, ale současně je shora doplnil o zajímavé oblačné kulisy.

Tady se dle všeho odehraje mnohem dramatičtější kus nežli pouhé koróny, jejichž pravděpodobnost ostatně s řídnoucí mlhou klesá.

Sluníčko se blíží … jakoby kýmsi shůry pozorováno, má pro své paprsky ve zmíněnch oblačných kulisách zjevně uchystáno vícero nejrozmanitějších cest.

Už teď lze odhadnout, že se co nevidět dočkáme výjevů bezmála apokalyptických, …

… kteréžto předčí všechna očekávání – jak by se také lidská fantazie mohla rovnat té přírodní … ?

Zdá se, že ani do této chvíle západně od Dachsteinu zahalené Alpy si nechtějí nechat ujít příští podívanou.

Meteorolog by tu měl okamžitě jasno ve všem viděném, …

… ale mnohem silnější zážitek nežli strohá věda zajisté slibuje …

… spojenectví obou výše vzpomenutých fantazií.

Pravá sluneční koróna se nakonec skutečně nekonala, ale mlha si i tak zakouzlila před zpola zacloněným sluníčkem.

A oblaka zatím postavila Alpám i Šumavě úchvatnou slavobránu, …

… pod níž je dostatek prostoru pro další kouzla.

Jako zpod lehce pozdvižené peřiny všemu přihlížejí též oba čerstvě probuzené Roklany, …

… zatímco nad Hochsteinem se začínají rozpouštět srážkové pruhy.

Rozloučení s dalším z nezapomenutelných boubínských jiter …

… bude opět náležet Alpám, …

… ale jistě netřeba zdůrazňovat, jak rád by člověk za takových okolností oželel návrat dolů.

I tam však bude přinejmenším dopoledne co k vidění – nechme se překvapit.

15.ledna:

Netrpěliví čekatelé na bílou nadílku se možná již včerejšího večera zaradovali, když jim pohled z okna prozradil , že z nebeských výšin se tiše snáší vytrvalé jemné sněžení. Na Boubíně však v ranním čtyřstupňovém mrazíku ukázala měřící lať všehovšudy centimetrový přírůstek – zde nicméně na rozdíl od Vimperka aspoň s nadějí, že se co nevidět zase nerozpustí.

14.ledna:

Stačí pouhý den a vše je jinak – probuzení do mlhy bez jediné sluneční stopy (vyjma chvilkového světlejšího pruhu na východě) však ještě současně neznamenalo čerstvý sníh, tento je zatím stále ještě loňský …

13.ledna:

Druhé pondělí roku 2014 navázalo slunečným počasím na předchozí den, …

… jen stávající měsíc by tu zatím i přes teplotu kolísající okolo bodu mrazu stále nikdo nehádal.

Nabízí se však šance potěšit oči krásou, která se nestaví okázale na odiv, …

… ba občas vyžaduje, abychom se k ní sklonili, …

… ale tím více pak pohladí každou vnímavou duši.

A nakonec přece vlastně vůbec nevadí, že několik zamrzlých kaluží letošnímu lednu reputaci nenapraví …

12.ledna:

Přechodné sobotní proudění inverzní oblačnosti překvapivě vyústilo o druhé lednové neděli v poměrně vyčištěná údolí a bezoblačné nejbližší okolí Boubína. Zato obzor se po celé své délce předvedl ve zcela nové podobě, místy připomínající bezmála nová neznámá pohoří, tyčící se do větší výše nežli neviditelné Alpy.

Mohlo by se zdát, že tím je dnešní příděl zajímavých úkazů vyčerpán, ale opět by se jen potvrdilo, že mýlit se je lidské … Sice vyšší, ale současně ideálně čistý obzor nabídl příležitost sluníčku a to se jí jako již tolikrát chopilo ještě před svým východem.

Především se v rámci obvyklého scénáře, totiž mrazíku – dnes čtyřstupňového – a ledového jihozápadního větru, postaralo o skvostný Venušin pás …

… a ještě jej nad oblačností zahalenými Roklany a dalšími šumavskými vrcholy přizdobilo antikrepuskulárními paprsky.

Mimo jiné i lehce dýchlo do cirrů nad podobně ukrytým Třístoličníkem, …

… a když pak nadešel jeho čas, ukázalo se, že nad sebou ke všemu nalezlo příhodné podmínky pro náznak halového sloupu.

Této neděli je zkrátka souzeno náležet k vydařeným.

Snad jedině ti, kdož volají po pravém lednovém sněhu, se mohou právem cítit neuspokojenými, …

… neboť jim momentálně nezbývá nic jiného …

… nežli trpělivě čekat, naslouchat meteorologické loterii, …

… nebo se aspoň za symbolickými bílými ostrůvky vypravit do výšin, kde určitě v žádném případě nakonec nebudou litovat vyšlápnutých kilometrů.

Přece jen tu lze zjistit, že to, co dole ve Vimperku a jinde poťukávalo sobotní nocí do střech v podobě deštových kapek, představovalo nejen tady nahoře, …

… nýbrž i níže na boubínských úbočích bílý poprašek. Třeba je příslibem pro dny příští …

11.ledna:

Zřejmě si právě uvědomila, že se spletla v čase … přesněji řečeno, že byla spletena …

10.ledna:

Páteční ráno sice přineslo sem tam i sněhovou vločku, ale zaujalo především opět barvami …

9.ledna:

Opět se jednou ukázalo být tepleji na Boubíně nežli ve Vimperku. Sice jen nepatrně, ale šest stupňů nad nulou bylo nahoře rozhodně příjemných, …

… tedy, přesně řečeno, jen ve velmi řídkých chvilkách, v nichž se dokázal zklidnit mohutný ledový jihozápadní vítr, jenž pocitu tepla jinak dával zcela opačný rozměr. Na druhé straně mu však jednoznačně připišme body za dokonalou viditelnost – zde konkrétně přes Libín až do Českých Budějovic.

Ale daleké rozhledy dnes nebyly tím, co prvořadě lákalo oči – nejlepší podívanou totiž slibovala obloha, …

… a to i navzdory, možno říci, v posledních dnech tradičně ostrým a krásně prokresleným Alpám.

Chystal se tu zkrátka další z cyklu úchvatných barevných koncertů, jehož hlavními účinkujícími byla oblaka nejrozmanitějších tvarů a sluníčko, …

… zatím sice ještě na poslední půlhodinku ukryté za obzorem, …

… ale již přebohatě tvořící ohromující díla i na západní straně. Zde by se člověk, nevědět, že pozoruje jen nanejvýš působivě nasvícený altocumulus, například klidně mohl obávat, …

… že se k zemi řítí hořící meteorit.

Z barevných proměn je zřejmé, …

… že autor onoho mistrovského kousku na sebe již nenechá dlouho čekat.

Vyhlížen z jedné strany Alpami, snad rovněž užaslými ze všeho, co je tu dnes k vidění, …

… a z druhé pak Temelínem, přihlížejícím současně rozpouštění srážkových pruhů, …

… je již, byť nad obzorem cloněn, mezi námi, aby uchystal další ze sice netypických s ohledem na dané období, ale každopádně krásných a tím pádem vítaných dnů.

8.ledna:

Ano, skutečně máme 8. ledna …

… a nacházíme se doopravdy na Šumavě.

Pro úplnost snad dodejme, že Velikonoce letos připadají na počátek druhé půle dubna …

7.ledna:

Boubínské jitro nasvědčuje tomu, že včerejší záliba v čočkovitých oblacích (lenticularis) milou přírodu neopustila ani dnes, …

… kdy bude i přes víceméně celkovou počáteční zachmuřenost zajímavé sledovat, jak se bohatá oblačnost vyvíjí dále.

Sluníčko si na chvilku připravilo zásadní barevnou změnu, …

… ale nakonec mu nebylo přáno dále ji rozvinout, neboť krajina se v okamžiku jeho východu zjevně zhlédla …

… v poměrně nevýrazných pastelových tónech.

Ale nejzajímavější momenty měly teprve přijít, …

… a to kolem jedenácté hodiny …

… ve Vimperku.

6.ledna:

Nadešel svátek Tří králů a Vimperk se po více nežli měsíci rozloučí s vánočním osvětlením, jež zářilo městem od posledního loňského listopadového dne.

Je však nanejvýš potěšující, že se naopak neloučí s krásnými přírodními jevy, čehož se v podvečer stalo důkazem toto pravé parhelium, které ozdobilo oblohu zhruba hodinu před slunečním západem.

Ke všemu tu nebylo samo – na své si dokonale mohli přijít nejen laičtí milovníci oblačné krásy, ale především odborníci, jejichž pozornosti nemohl ujít zejména tento zajímavý mrak.

Podoben zvláštní exotické rybě, vědomé si své výjimečnosti, pomalu připlouval od severu …

… a na své pouti oblohou pozvolna měnil tvar, …

… velikost …

… a konečně v závislosti na zapadajícím slunci i barvy. Altocumulus lenticularis – tak zní latinský název tohoto krasavce i jeho dalších bratrů, kteří potěšili nejedno oko nejednou fantastickou proměnou.

Dáme-li se inspirovat panem Shakespearem, můžeme bez obav prohlásit, …

… že letošní večer tříkrálový se nanejvýš vydařil.

5.ledna:

Není někdy lepší raději dvoudenní zpronevěra chronologii fotokroniky nežli reálný pohled do tuctového uplakaného šediva, jakým se představila první letošní neděle … ?

4.ledna:

Málo platno, nový rok určitě nezačal, jak by měl, v zimním duchu. Teploty mezi třemi až pěti, ba místy dokonce sedmi stupni nad nulou zajisté nepatří k typickým lednovým (… ačkoli ohlédnutí do let minulých by tu skoro svádělo k polemice), takže nakonec není divu, že místo sněžení jen mrholí. Určitě to však není překážkou výpravě na zajímavá místa, nenacházející se od Vimperka nikterak daleko … stačí malá procházka na Skláře (tento odedávna tradovaný místní obrat má s největší pravděpodobností svůj původ ve výškovém rozdílu zmíněné vesničky a Vimperka, odkud se sem jde jedině vzhůru – tolik jen pro ty, kdož by tu logicky očekávali, že půjdeme “do Sklář” 🙂 ). Dále pak okolo Medníku – 974 m na Sklářský vrch – 993 m. Už v této chvíli jsme překonali výškový rozdíl 300 m, …

… a třebaže se nacházíme na zalesněném vrchu, nenabízejícím žádný zásadní volný rozhled do kraje, jistě tu není nouze o zajímavá, ba místy přímo i tajemná místa, na nichž stojí za to zastavit se a dát odpočinout nejen tělu, ale i duši očistným vnímáním léčivého posvátného klidu uprostřed ničím nenarušené přírody.

Těžko dnes přesně říci, kdo dal romantickému skalnímu útvaru, k němuž dorazíme po chvilce mírného klesání, název Pašerácká skála. Traduje se, že snad skauti, ovšem pokud je tomu tak, muselo jít o skauty přinejmenším z roku 1968 (v němž byl po předchozí likvidaci komunisty z padesátých let obnoven Junák), ne-li prvorepublikové, neboť na “Pašerku” se chodívalo na výlety již v šedesátých letech minulého století (laskavý čtenář promine – dále má paměť nesahá … 🙂 ).

Nejeden fotograf se radovával, že odtud může pořídit snímek Boubína, budící dojem, jako by byl vyfotografován bezmála z Prachovských nebo jim silně podobných skal … dnes ovšem do záběru výrazně promlouvají čím dál vzrostlejší smrky, kteréžto výhled k Boubínu z valné většiny spojenými silami cloní.

Jestliže tu zanělo jméno naší posvátné hory, poskytující příležitost k výstupu na nejvyšší možné místo české Šumavy, zbývá poslední ohlédnutí k takřka pohádkovému zákoutí pod Pašeráckou skalou …

… a pokračujme v sestupu směrem k Aleji smíření, někdejší Táflově huti. I zde sice přerůstají typickou siluetu Boubína osamělé břízky, ale za povšimnutí stojí především skutečnost, že lednová Šumava přece jen není zcela prosta aspoň symbolických náznaků sněhu. Věnujme však pozornost zejména zasněžené pasece těsně pod boubínským vrcholem, neboť právě ona za chvilku, nejlépe vyjádřenou dalšími zdolanými necelými třemi sty výškovými metry, sehraje v dnešním dílu fotokroniky svou nepřehlédnutelnou roli.

Pravětínský potok lze zahlédnout i ve Vimperku, kde se vlévá do Volyňky, ovšem tady, pod Boubínem, se nacházíme prakticky nedaleko jeho pramene.

Nevolíme totiž klasickou turistickou cestu, nýbrž se vydáváme tou nejkratší severní, jež kolmo protíná dosti hustě poskládané vrstevnice … ale kouzelné tajemno šumavských lesů, obklopující nás tu téměř na každém kroku, za příští poněkud větší fyzickou náročnost trasy jistě stojí.

A jsme zhruba v půli oné zasněžené boubínské paseky, která nás současně s odpočinkem zve k báječným výhledům – zde zrovna směrem k Vimperku, prozrazujícímu se v pravé třetině snímku bílým obláčkem dýmu a mezi dvěma nejvyššími smrky dále pak i zástavbou na Homolce. Třemi k nám nejbližšími vrcholy jsou (odzadu) již zde zmíněný Medník, Sklářský vrch a zcela v popředí Kupa – 1044 m.

Stoupání tu skutečně nepatří k nejmírnějším, …

… ale nahoře čeká odměna, a to nejen v podobě již vzpomenutého rozhledu, nýbrž též ve zjištění, že na samotném vrcholu by nás nemusela nutně očekávat stále táž fádní podívaná, jakou nabízela po celou dosavadní cestu jednotvárně šedomodrá obloha, z níž se všehovšudy spouštělo snadno postradatelné mrholení. Nechme se překvapit – zbývá posledních zhruba sto padesát výškových metrů.

Opět se potvrdilo, že Boubín odměňuje věrnost, …

… neboť až takovou podívanou by se člověk dnešního dne možná neodvážil předvídat. Sluníčko se sice samo o sobě neukázalo, ale protržený úzký pás nad Alpami vyzdobilo na svém odchodu skvostně. Jak je vidět, dachsteinský masiv se halí do oblačnosti, ale touto dočasnou ztrátou své dominance dává současně příležitost k seznámení s dalšími vrcholy, většinou opomíjenými v jeho stínu. Drobným předstupněm výrazněji čnějícím štítům je Steiglkogel – 2204 m, bezprostředně vpravo nad ním se zvedá Kleine Bischofsmütze – 2430 m, od níž se co drobný, ale zřetelnější tmavý “zoubek” dále prozrazuje Mandlkogel – 2279 m . Jako zuby skalnaté pily pak následují další, z tohoto pohledu drobnější vrcholy, z nichž stojí za pozornost uprostřed Donnerkogel – 2054 m a pak se, jako zde nejednou, uplatňuje zákon perspektivy, jehož vlivem se nižší Gamsfeld – 2027 m zásluhou o pouhých jedenáct km kratší vzdálenosti od Boubína jeví naopak jako zřetelně vyšší. Posledními třemi špičatými vrcholy napravo pak postupně jsou Schmalztrager – 1889 m, Scharfen – 1828 m a konečně Braunedlkogel – 1894 m.

Viditelný je též alpský pás mezi Smrčinou a Plechým, byť vinou oblačnosti méně výrazně.

Přesto i zde můžeme rozeznat odleva nejvyšší Warscheneck – 2388 m, v téměř rovném hřbetu napravo postupně Pyhrner Kampl – 2241 m, Schrocken – 2281 m a Kreuzspitze – 2327 m, dále výrazně špičatý Kleiner Priel – 2136, Schwarzkogel – 2091 m, Angelmauer – 2102 m a nad úbočím Plechého Teufelsmauer – 2185 m .

Pohledem k pásu s nejdominantnějším Watzmannem, blíže zde představenému předevčírem, se loučíme čtvrtého dne nového roku se štědrým dárcem Boubínem, jenž tak úžasně naplnil starou tradovanou moudrost, že cesta je důležitější nežli cíl. Jak snadné a pohodlné by bylo zůstat doma a odůvodnit si to nepříznivým počasím … 😉

3.ledna:

Teplotní inverze, ba stále souměrná, pokračovala i dnes, ale již jen v rozpětí pouhých dvou stupňů: Vimperk jeden pod nulou, Boubín jeden nad nulou. Jestliže pak včera vítr odpočíval, dnes si to přebohatě vynahradil – skoro by se chtělo říci, že se z jihozápadního směru pustil do novoročního úklidu.

Zbavil jihovýchodní obzor viditelného atmosférického zrcadlení, z něhož ponechal všehovšudy zbytky vodorovných linek, dokonale rozprášil a snížil včerejší inverzní hladinu, …

… jejíž cáry nechal přetékat přes Bobík a Solovec, …

… a vtiskl zase jinou podobu krajině pod Alpami, jíž jako by se jeho vlivem náhle hnal jakýsi oblačný rychlík.

Luzný a Roklany dnes zůstaly po celé ráno neviditelnými.

Opět pak nesmíme zapomenout ani na barevné proměny, nutící oči k stálým návratům jižním …

… i protilehlým směrem, ještě včera kompletně včetně temelínské elektrárny utonulým v inverzním moři.

Největším magnetem však bylo tentokrát sluníčko, jemuž na obzoru nic navenek nestálo v cestě.

Oblaka kolem Bobíku pak jako by se chvílemi nemohla dočkat, …

… až se pozdraví se slunečním kotoučem, majícím moc povznést je svými hřejivými paprsky výš.

A pak už propukl onen sice každodenní, ale přece pokaždé jiný zázrak …

Dnes se jej od samého rána dočkal i Vimperk, ještě včera touto dobou zanořený v bílé peřině …

A celý kraj se náhle halí do ohnivého zlata …

Dny se nám nepatrně, ale přece začínají prodlužovat. Sluníčko sice ještě zítra vyjde v tentýž čas jako dnes, ovšem počínaje nedělí svůj příchod postupně drobnými krůčky uspíší do té míry, že na konci ledna už bude mezi námi o jednadvacet minut dříve. Však už dnes se usmívá z opačné strany rozhledny nežli třeba koncem loňského listopadu … 🙂

2.ledna:

První pracovní den nového roku opět přinesl teplotní inverzi, tentokrát dokonce v jakési souměrnosti – zatímco hustě zamlžený Vimperk se probouzel do čtyřstupňového mrazíku, na Boubíně teploměr ukázal pro změnu čtyři stupně nad nulou. Za takové situace se vlivem předešlého měsíce stalo téměř podmíněným reflexem okamžitě pátrat po atmosférickém zrcadlení.

To se také skutečně hned při prvním, téměř najisto zamířeném pohledu ukázalo, a sice opět nad známým Klosterwappenem a jeho jižními sousedy.

Pro dokreslení celé situace je zapotřebí rovněž dodat, že velmi překvapivou skutečnost oproti předešlým dnům představovalo téměř dokonalé bezvětří. Až na občasný velejemný vánek se tu vzduch skutečně nepohnul, takže výbornou prokreslenost veškerých viditelných alpských vrcholů nebylo možno aspoň v daném okamžiku přičítat k dobru jinak tradičnímu větru.

Současně se dalo lehce předvídat, že sluníčko hned nezazáří v celé kráse, ale svůj druhý letošní východ započne bohatým dialogem s mračny, která už si pečlivě nazdobilo, …

… a to prakticky po celém obzoru.

Tím pádem lze dominujícím prvkem dnešního boubínského rána jednoznačně prohlásit bohatství barev.

Především zásluhou jejich fantastické hry totiž mohla dokonale vyniknout povrchová struktura alpských štítů – z nichž se zde konkrétně zleva nabízí Schönfeldspitze – 2653 m, Grosses Wiesbachhorn – 3564 m, Grossglockner – 3798 m, Johannisberg – 3453 m, opticky nejvyšší Watzmann – 2713 m a jeho nižší dvojče Grosser Hundstod – 2593 m . Nižší špic Seehornu – 2321 m pak již následuje opět výrazný masiv Hochkalteru – 2607 m a Kleinkalteru – 2513 m.

Ani výrazně nižší a Boubínu bližší vcholy, jako Luzný či oba Roklany, nebyly z daného hlediska o nic ošizeny, …

… i tady sluníčko postupně našlo dostatečně velké pole působnosti k rozdávání krásy.

Na vnitrozemském směru pak tradičně převládala stále se zvyšující hladina inverzního moře, …

… svádějícího mimo jiné k pomyšlení, že Mářský vrch se svým vysílačem zanedlouho opět začne připomínat jakousi ponorku.

Sluníčko skutečně nezasvítilo svou obvyklou plnou silou, jeho pozdrav byl spíše symbolickým mrknutím.

Ale zatím už se ukázalo další atmosférické zrcadlení – charakteristického tvaru stolové hory tu vedle menších vrcholů docílil Dürrenstein – 1878 m a Ringkamp – 2153 m , …

… čímž onen zajímavý jev v daném pásu rakouských Alp, kde bývá poměrně častým, pro dnešek končil.

Klosterwappen a jeho jižnější souputníci však zrcadlili s nemenší intenzitou dále, ba s měnící se silou ukrytého sluníčka dokonce vytvářeli rozmanité tvarové variace – mezi Lysou a Knížecím stolcem např. odhalíme nad sebou samým se rýsující vzhůru nohama převrácený vrchol.

Poslední pohled patřil opět krásně zřetelnému masivu Dachsteinu, neboť právě Alpy dnes hrály v rámci vší barevné fantazie zase jednou prim.

1.ledna:

Jako každoročně, ani letos nebyla porušena tradice vítat nový rok – již čtrnáctý v rámci třetího tisíciletí – od jeho prvních vteřin ohňostroji.

A je nutno dodat, že i laické veřejnosti se v tom směru již delší dobu dostává přebohatých možností výběru ze sortimentu tzv. zábavné pyrotechniky, …

… jejímž prostřednictvím lze vytvářet na obloze velmi působivou podívanou.

Tím pádem se logicky nabízí otázka, …

… do jaké míry může tato lidová tvořivost …

… představovat ve výsledku konkurenci profesionálům.

Ve Vimperku se odpověď již potřetí nabídne úderem šesté hodiny novoročního večera, …

… kdy se nad městem rozzáří slavnostní ohňostroj, odpalovaný tradičně firmou Marketing Pyro ze zámku, zatím svátečně odpočívajícího v lehkém podvečerním oparu.

V této chvíli již vimperská veřejnost, shromážděná na prostranství před gymnáziem a dalších pozorovacích místech, netrpělivě odpočítává minuty do okamžiku, kdy za zvuků hudby vypukne ono velkolepé divadlo …

Teď už si zajisté milý čtenář odpověděl na výše vyslovenou otázku dávno sám.

Zbývá jediné – popřát všem na prahu nového roku, aby přinášel co možná nejvíce příležitostí a důvodů k radosti ze života, k čemuž nemalou měrou přispívají dvě základní schopnosti, totiž radovat se z maličkostí a naslouchat moudré přírodě … 🙂

Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2013