V úplném bezvětří se v buku rozezvučely kapky, které se tam nashromáždily během předchozího deště. Brzy však začíná pršet znovu. Rumejšení deště se zvolna vtěluje do hukotu Vltavského potoka, ke kterému se pomalu blížím cestou k jezírku Na Tokaništi.
Proč se stále vracím na stejná místa? Snad tak činím v touze po hlubině, které bych nikdy nemohl dosáhnout na těkavé pouti od jedné krajiny do druhé. U hráze padají z korun smrků a osik velké kapky. Bombardují listy osik ležící na hladině. Jedna z krůpějí se roztříštila o nejnižší smrkovou větev a dopadla do jezírka v podobě vodního vějíře.
Obloha tmavne a s ní i les na druhém břehu. Hladinu, v níž se odráží, zbarvuje černavý odstín. Menší kruhy střídají kruhy větší a nakonec se spustí pravý liják. Hládi naskakují bubliny jak puchýřky, mezi kterými vyletují ze středu dalších a dalších kruhů vodní sloupky. Tichounký sykot drobných kapének se postupně mění v žbluňkavé dopady velkých krůpějí. Schovávám se pod smrkem. Kousek ode mne buší déšť do malého mraveniště. Ale mravenci jsou schovaní někde uvnitř.
Když déšť povoluje, vydávám se hledat bývalou Kufnerovu pilu. Nacházím staré buky, na jejichž kůře se rozšiřují zápisy někdejších pohraničníků. Kde je jim asi konec. Nejmladší letopočet je tu 1990. Procházím nízkým lesem plným pokroucených živořících boučků. Nakonec se přede mnou otevírá vstup na rašeliniště.
Vzal jsem si dnes sandále. Potřebuju volné boty, aby mě nebolely prsty u nohou. Ale ponožky mám mokré skrz naskrz. Bořím se do rašeliny, míjím po jelení pěšince místo, kde stála pila a pak docházím na Židovskou cestu. Vstupuju do jednoho přítoku Vltavského potoka, brouzdám se proudem v ponožkách i sandálech. Voda je ledová, dělá mi to dobře.
Někde pod Vysokým Stolcem se ozval jelen. A brzy mu o něco blíže odpovídá druhý. Jeho hlas je o poznání chrchlavější, nižší a hrozivější. Ozve se však sotva dvakrát a pak už je slyšet jen první samec, nejspíš mladší provokatér.
„Tak pojď, pojď! Ukaž se, ty paroháči. Předveď svoje vidle.“
„Nenavážej se do mě, nebo ti ukážu, zač je toho paroh!“
„Ty? Ty mi chceš něco ukázat, starouši? Napálím do tebe, až se ti ve světlech zatmí a v kebuli rozsvítí!“
„Tak ty nedáš pokoj? No dobře. Vylez z houští! Načechrám ti kožich, že tě ani vlastní laň nepozná!“
A tak dále.
Foto: Roman Szpuk
{gallery}vimperk/2014/09_zari/szpuk1/{/gallery}
