“Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.”
Evangelium podle Matouše, kapitola 5, verše 1-12
Na začátku listopadu se tradičně plní hřbitovy a kostely lidmi, vzpomínající na své drahé zemřelé. Vzhled do života po smrti je podobný vyklánění se z okna vysokého paneláku, z kterého leckdo dostáváme závratě, a to buď protože hledíme dolů do hluboké propasti nicoty, které nás traumatizují, přináší úzkost nebo nahoru do dálek nebe, které nám berou dech, neboť jsou tak úchvatné.
Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, která je spojena se slavností všech svatých nás má upozornit na to, že za práh smrti nás čeká společenství svatých, které za nás orodují, a uprostřed nich Trojjediný Bůh, Otec, Syn i Duch svatý. Čeká, ale nevnucuje se. Má otevřenou náruč, ale nechá nám svobodu, zda se do ní ponoříme. Tak jak to bylo, nebo alespoň mohlo být, po celý náš pozemský život. Od svého znovuzrození ve křtu jsme byli pozváni na tuto cestu k blahoslavenství, jinými slovy cesta k dokonalému štěstí.
Týká se to také nás nebo jinými slovy: jsme i my blahoslavení? Ježíš dává v dnešním Evangeliu jasnou odpověď: blahoslavení jsou ti, kdo jsou chudí v duchu, plačící, tiší, kdo lační a žízní po spravedlnosti, milosrdní, kdo jsou čistého srdce, tvůrci pokoje, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, ti, kdo jsou kvůli víře v Ježíši tupeni, pronásledováni a vylhaně se jim připisuje každá špatnost. Blahoslavení jsou tedy ti, kteří potřebují Spasitele, tj. zachránce, nikoli teoreticky, ale prakticky, neboť žijí náročný život křesťana a nestačí na to sami; protože prožívají boj se zlem ve své blízkosti, ale také daleko, v nejrůznějších podobách, a cítí bezmoc. Blahoslavení jsou ti, kteří dokážou být slabí a nehrají si na hrdiny, kterými nejsou. Šťastní jsou ti, kteří jsou nezištní a ti, kteří přináší pokoj a radost do svého okolí. Blahoslavení jsou ti, kdo vědí, že žít tento život dobře (nemluvě o tom, jak dorazit do nebe) nedokážou ze svých chabých lidských sil, ale pouze za pomoci Všemohoucího Boha. Ježíš učí něco diametrálně odlišného od toho, co učí tento svět. Je na nás, jak se chceme rozhodnout žít. K tomu každodennímu rozlišování nám žehnám +
