Chtěla bych se touto cestou omluvit za silná slova, která jsem použila na adresu pana Peška. Pominu fakt, že byla řečena jinak a v rozhovoru s přáteli, ale uznávám – vulgarismy do veřejného prostoru nepatří. Se svou horkou hlavou bojuji celý život – a jak je vidno, ne vždy úspěšně.
Co se týče zbytku článku pana Peška, k tomu se příliš vyjadřovat nebudu, protože je lživý. Jen pro ilustraci – na Koreji jsem pana Peška skutečně před časem oslovila, ovšem bez kapky alkoholu (což jsem mu i po jeho milé otázce, zda jsem „ožralá“, sdělila). Ptala jsem se ho tenkrát mj. na to, kde sbírá podklady pro své články. Jeho odpověď zněla, že „mu to někdo řekne a on to napíše“. Tolik tedy k práci s informacemi, kterou pan Pešek předvádí. Nenazvala jsem tenkrát jeho ani pana Jungvirta póvlem, ale svoločí – za což jsem se hned na místě omluvila s tím, že nechci s nikým jednat tímto způsobem, ani s ním ne (taktéž s panem Jungvirtem). Jak s mou omluvou i celým naším rozhovorem p. Pešek naložil, vidíme všichni v článku.
Hodně jsem přemýšlela o tom, jak mám s článkem, ve kterém jsem vykreslená jako zhrzená, nemilovaná a vulgární alkoholička, naložit. Přiznávám, že se mě podobné invektivy ve veřejném prostoru dotýkají a dotýkají se zejména mé rodiny. Z prvotního šoku jsem se po konzultaci s právníky, s provozovatelem webu i rodinou a přáteli dostala poměrně rychle a uvědomila si, že nejlepší, co mohu udělat, je přiznat, že jsem tenkrát na Hamajdě přestřelila.
Zároveň ale trvám na všem, co jsem o panu Peškovi napsala, i na všem, co si o něm myslím (dnes ještě více než kdy předtím), protože to, kam až je schopen zajít, je prostě za čárou. A to zdaleka nejen v článku o mně. Nedávno napsal o mém kamarádovi a člověku, kterého si vážím a za kterým je spousta dobře odvedené práce, že nikdy nic nedokázal. O mém dalším kamarádovi, který žije tímto městem a dělá pro něj, co může, napsal, že je nýmand. O lidech, se kterými sice ne vždy souhlasím, ale rozhodně si jich vážím, napsal, že získávají profit z městské kasy – čímž v podstatě říká, že kradou. Bez důkazů, jen tak, protože „může“. Není sám, kdo si v tomhle státě plete svobodu slova s beztrestnou možností říkat cokoliv, kdekoliv a o komkoliv. Co vlastně mají články, jako je ten o mně, za cíl? Krom toho ublížit, pošpinit, poplivat? Jaká atmosféra ve městě je tímto vytvářena? Mění se snad dříve nejlepší místní médium v jakýsi beletristický plátek s povídačkami z hospod?
Závěrem bych ráda podotkla, že nejvíc ze všeho je mi líto, že se p. Pešek neštítil vzít si do pusy mé rodiče. Ti mě ale naštěstí na rozdíl od p. Peška a některých komentujících na facebooku znají a vědí, že možná jsem občas trochu prudká, ale jsem – na rozdíl od mnoha dalších – schopna sebereflexe.
Adéla Jiříková
