První díl rozhovoru
„Na konci světa“ : Hraniční zkušenost Wernera Ratzesbergera
Hranice mezi Bavorskem a Čechami ho vždy doprovázela. Od svého narození žije ve Finsterau, jen co by kamenem dohodil od českého sousedství. Pamatuje si Šumavu ještě z dob, kdy se v zimě sníh před domovními dveřmi vršil do metrových závějí a „železná opona“ byla považována za nepřekonatelnou hranici.
Werner Ratzesberger zůstal ve Finsterau až dodnes a postavil si dům v Heinrichsbrunner Reute. Miluje nedotčenou přírodu, která se rozvinula v oblasti někdejšího hraničního plotu, a která mu poskytuje stálou protiváhu k jeho práci v automobilce BMW v Dingolfingu. Ve svém volném čase – stejně jako mnoho dalších obyvatel Šumavy – jezdí na elektrokole po Šumavě: na Knížecí Pláně, k prameni Vltavy, na Černou horu, Březník nebo na Poledník. Díky četným cyklovýletům se v této oblasti dokonale vyzná. Kromě toho už delší dobu studuje češtinu – podle něj velmi obtížný jazyk. „Nikdy bych si netroufl říct, že češtinu ovládám.“
V rozhovoru s kolegy z našeho partnerského blogu Hog´n jsme si s Wernerem Ratzesbergerem povídali o jeho životě na hranici, ohlédli se s ním za přísnými zimami na Šumavě a zeptali jsme se ho, jak by se mohli Češi a Němci v budoucnu ještě více sblížit.
..
Werner: Jaké to bylo vyrůstat poblíž české hranice? Jak sis představoval „železnou oponu“? A bylo ji někde vidět?
Představoval jsem si hraniční plot asi tak, jak skutečně vypadal. Viditelný ale nebyl. Na hranici v Bučině byl však vidět strážní věž, na které byl ozbrojený voják. Na německé straně pravidelně létaly americké bojové vrtulníky podél hranice, kde se jednou stal i incident. Od ledna 1985 do března 1986 jsem byl u Bundeswehru, kde jsem absolvoval základní vojenskou službu. Tehdy v SRN ještě existovala branná povinnost. Museli jsme znát zbraně států Varšavské smlouvy, určité nepřátelské vnímání směrem na východ stále přetrvávalo. Nikdo si tehdy nemyslel, že by se časy někdy mohly změnit...
Jaká byla tvoje první cesta do České republiky? Jak ses cítil?
Moje první cesta byla ještě do tehdejšího Československa v roce 1990 – se sportovním klubem na fotbalový zápas proti Čkyni. SV Finsterau měl nejnovější sportovní soupravy a prováděl na hřišti profesionální rozcvičku. Čeští diváci – určitě jich bylo kolem 300 – si asi mysleli, že přijel profesionální tým. Ale zápas vyhrála Čkyně 6:0 – a neměli jsme žádnou šanci.
A po zápase jsme museli skousnout další „prohru“ (směje se): Čkyně připravila krásnou oslavu v hospodě – a my jsme zjistili, že Češi mají mnohem větší výdrž v pití než my. Celkově mě ale velmi příjemně překvapila jejich pohostinnost. Poté následovala i jejich návštěva ve Finsterau. Zápas jsme opět prohráli (směje se). Potom se konala grilovačka a pamatuji si, jak byli Češi nadšení z grilovaného masa. Pravděpodobně tehdy u nich grilovací koření nebylo tak známé.
..
„… nebo vás zatknou a zavřou v Praze“
..
Jaká byla nálada ve Finsterau před rokem 1989? Bylo to jako žít „na konci světa“? Byla přítomná neustálá obava?
Obyvatelé Finsterau se hranice velmi báli. Dětem se říkalo, že nemají chodit příliš blízko k hranici, protože čeští pohraničníci by na ně mohli střílet – nebo je zatknout a zavřít v Praze. Bylo to varování, které tehdy asi nebylo úplně nesprávné. Vím například o dvou opilých mladících, kteří v Bučině překročili hranici a byli zatčeni. Skončili na policejní stanici ve Vimperku, odkud je ale rychle vydali zpět do Německa.
Tvrzení, že Finsterau označovalo „konec světa“, bylo také pravdivé. Vedla sem jen jedna cesta – a ta končila v Bučině. Turismus byl tehdy velmi omezený...
Co pro tebe znamená slovo „Šumava“? A jak se jeho význam během tvého života změnil?
Šumava pro mě znamená: nedotčenou přírodu, krásné cyklostezky a běžecké tratě. Nevím, kde jinde bych mohl trávit svůj volný čas tak aktivně a smysluplně jako v Böhmerwaldu.
Považuješ Šumavu a Bavorský les za jeden lesní celek se dvěma různými názvy, nebo za dvě oddělené oblasti?
Lesní oblasti jsou si velmi podobné, ale oblasti kolem bývalého hraničního plotu a tzv. zmizelé vesnice s jejich nedotčenou krásou najdete pouze na Šumavě.
..
„Až po břicho ve sněhu…“
Vzpomínáš si na zimy, kdy bylo na Šumavě ještě mnohem více sněhu než dnes?
Ano, velmi dobře si na tu dobu vzpomínám. Z domu mých rodičů v Heinrichsbrunner Reute jsem musel chodit do školy ve Finsterau vzdálené 2,5 kilometru. Někdy napadlo přes noc téměř metr nového sněhu. Celkem nás bylo sedm školáků z Reute – a šli jsme za sebou husím pochodem do kopce. Starší udělali první stopu. I tak jsme ale často zapadali do sněhu až po břicho. Do školy jsme dorazili vyčerpaní a promočení kolem osmé ráno. Byly to ale i zimy, kdy v lednu nebo únoru často celé týdny panovalo nádherné počasí. Mohli jsme chodit po zmrzlé sněhové pokrývce a užívat si slunečné zimní dny na lyžařském vleku ve Finsterau.
..
Po otevření hranic ses začal učit česky – co Tě k tomu motivovalo?
Během mých cyklistických výletů jsem se neustále setkával s češtinou – a tak pro mě bylo samozřejmé začít se ji učit. Zpočátku jsem si myslel, že pár hodin češtiny bude stačit k tomu, abych zvládl to nejdůležitější – což byl velký omyl…
V čem podle Tebe spočívá největší obtíž při učení češtiny?
Náš dvouhodinový kurz češtiny probíhal velmi dlouho: deset večerů na jaře a deset večerů na podzim – a to po dobu deseti let. Celkem jsme měli asi 200 hodin. Na konci kurzu jsem už vlastně gramatiku teoreticky pochopil. Převést to do praxe však bylo téměř nemožné (směje se). Největším problémem je pro mě správná výslovnost. Pokud někdo mluví lámaně německy, většinu toho pochopím – ale u češtiny to tak není. Pokud nejsou slova správně vyslovena, mají jiný význam nebo vás lidé nepochopí.
..
..
Proč myslíš, že dnes více Čechů mluví německy než Němců česky?
Hlavní důvod je, že mnoho Čechů pracuje v Německu. Počet Němců, kteří pracují v Česku, je ale velmi malý. V Německu také není zájem o češtinu tak velký. Často slyšíte názory jako: „Oni by se měli naučit německy.“ A podle mě je čeština opravdu o něco těžší než němčina.
Kdyby mezi Čechy a Němci neexistovala jazyková bariéra: Jak by se podle Tebe vztah mezi těmito dvěma národy po pádu železné opony vyvíjel?
Ekonomicky i kulturně bychom dnes byli mnohem více propojeni.
..
„Ale na minulost nesmíme zapomínat“
..
Jak vnímáš změny 35 let po otevření hranic mezi Německem a Českem?
Určitá základna už vznikla. Mnoho Čechů pracuje v Německu. Obě země se sbližují, i když pomalu. Snaží se vyrovnat s minulostí. Spolupráce obou národních parků je skvělá. Vstup Česka do NATO velmi vítám. Finsterau už také není „konec světa“ – a cestovní ruch přináší výhody oběma zemím.
Otázka vyrovnání se s minulostí: Kolik generací podle tebe ještě bude třeba, než bude možné „zapomenout“ na to, co se stalo mezi Čechy a Němci během a po druhé světové válce? Nebo je podle tebe právě důležité na minulost nezapomenout?
Myslím, že vyrovnání s minulostí už proběhlo. Mladší generace – řekněme od ročníku 1955 – na německé i české straně jsou naladěny na společnou Evropu. Na minulost však nesmíme zapomínat. Dobré je, že na obou stranách je o tuto minulost velký zájem. Prohlídky zmizelých vesnic jsou na německé straně velmi oblíbené – a mám dojem, že Češi k těmto pozůstatkům přistupují s velkým respektem.
Jaká je podle tebe nejlepší cesta ke sblížení mezi Němci a Čechy?
V pohraničí nejsou možnosti příliš velké, protože vesnic je zde málo, zvláště na české straně, kde žije jen málo obyvatel. Ale je třeba využít každou příležitost k navázání kontaktů na úrovni spolků, obcí a škol. Vše ostatní musí být podporováno a plánováno z politické strany.
Co říkáš na tvrzení, že hranice mezi Českem a Bavorskem dnes existuje už jen „v hlavách“? Je to pravda?
To si nemyslím. Největším problémem je stále jazyková bariéra. Jinak se ale obě země postupně sbližují, protože lidé podporují Evropu.
..
„Dlouhodobě budou problémy“
..
Jaké jsou tvé oblíbené cyklistické trasy na Šumavě?
Moje oblíbená trasa je Horská Kvilda – Zlatá Studna – Churáňov – Nové Hutě – Borová Lada – Knížecí Pláně – Bučina. U stadionu na Churáňově si užívám výhled na Javorník, české vnitrozemí až po Temelín. Na vleku sleduji sjezdaře a lezce na skokanském můstku. Fascinuje mě rozlehlá krajina u Nového Světa a Nových Hutí s obrovskými zemědělskými plochami. Ale od Nové Pece po Železnou Rudu je spousta nádherných cílů.
Vlci, rysi, jezevci, bobři, tetřevi: Jaká zvířata se ti ve volné přírodě podařilo pozorovat?
Měl jsem štěstí, že jsem za jasné úplňkové noci před Vánocemi na cestě z Finsterau domů zahlédl rysici se dvěma mláďaty. Mláďata byla zvědavá a neutekla. Matka čekala asi 20 metrů daleko, než se všichni tři zase ztratili v lese. Bobra jsem zahlédl krátce u Reschbachklause. Jezevce jsem málem přejel autem. Vlka ani tetřeva jsem zatím neviděl.
Jak se stavíš k tomu, že se vlk na Šumavě a v Bavorském lese stále více zabydluje? Je to podle tebe pozitivní nebo negativní?
Jako příznivce národního parku bych měl odpovědět „pozitivní“. Ale dlouhodobě to přinese problémy. Chovatelé hospodářských zvířat musí být finančně podporováni. Také strachy lidí budou stále znovu vyvstávat. Dojde i na nelegální odstřely. Najít společnou cestu bude velmi obtížné. Ale hranice v Evropě jsou otevřené – a vlk se bude stále vracet.
Co plánuješ na další cyklovýlety? Jsou na Šumavě místa, která bys chtěl ještě objevit?
Šumava je pro mě nikdy nekončící objevování. Vždy se najde cesta, kterou jsem ještě neprojel, nebo pohled, který mě překvapí. Plánuji se více zaměřit na jižní část Šumavy a okolí Lipna, kde jsem byl zatím jen málo. Také bych chtěl více poznat historii zmizelých vesnic a jejich okolí.
..
..
Rozhovor ve spolupráci Šumava.eu s partnerským webem da Hog’n.de
..
Ve druhé části našeho rozhovoru se můžete těšit na to, jak Werner Ratzesberger hovoří o tom, jak moc ho ovlivnila česká kultura, jak vnímá změny v přírodní krajině a proč před několika lety na Štědrý večer odjel na Horskou Kvildou…
