Pondělní glosa: Výtah

6. 7. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

Oranžový výtah se šplhá mezi rezavou železnou konstrukcí Eiffelovky.
Centimetr po centimetru.
Nikam nespěchá.
Pod ním se rozlévá Paříž. Lidi. Auta. Lodě. Život.

Proti němu sjíždí druhý výtah.
Na okamžik se potkají.
Jedni jedou nahoru.
Druzí dolů.
Za pár vteřin si lidé na špičce jen vymění místa.
Nic víc.
Na úplném vrcholu se vlastně nikdy nikdo nezdrží dlouho.
Stejně jako ve sportu.
Stejně jako v politice.
Stejně jako v show businessu.
Dole jsou tisíce, miliony lidí, toužící být nahoře.

Ve stejnou chvíli mi vyskočí zpráva.
Dva lidé na vrcholu Empire State Building v New Yorku rozvinuly nápis: “When the power of love beats the love of power, the world knows peace.”. „Až síla lásky přemůže lásku k moci, svět pozná mír.“

Usměju se: Zase dva. Víc se jich tam nevejde. Mimochodem v roce 1889 se Eiffelova věž stala nejvyšší stavbou světa. Trvalo 42 let, než ji v roce 1931 překonal právě Empire State Building.

Paříž žije fotbalem.
Bodyguard u hlavních dveří je hodně kontaktní.
Hrdě hlásá, že má původ v Kamerunu.
Mbapé je pro něj Bůh.
Recepční z Maroka. Messi.
Číšník z Alžírska. Mbappé.
Každý má svého favorita. Každý se baví o fotbale.

Jenže za pár dní bude nejlepší jen jeden.
Ne jedna hvězda. Ale jeden tým.
Jeden pohár.
Jeden okamžik.
A pak začne všechno znovu.
Každý obor má svůj vrchol.
Ale žádný vrchol není navždy.

Sedím na kongresu.
Do sálu přichází Pascal Magne.
Pro mnoho lidí jeden z nejlepších zubařů planety.
Ukazuje keramické práce staré téměř čtyřicet let.
Týmové práce.
Pořád drží. 40 let. Je to spíše zubař nebo umělec?
Pořád vypadají nádherně.
Člověk ani nedýchá.
Jeho první věta?
„Aby bylo jasno. Budeme se držet dat. Nejlepší fotbalista je Cristiano Ronaldo.“
Sál se usměje.
Pro mě je Pascale Messi.
Pak několik hodin mraky studií až vyřkne: 530 MPa. „530 megapascalů“.
Pousměje se. A dodá : „530.000.000 x já. Hodně krát já. To je obrovský tlak“.
Říkám si, jaký je asi tlak, který člověk dobrovolně přijme, když se rozhodne být nejlepší jako Messi, Ronaldo nebo Magne a přitom bojuje za tým?

Mimochodem, každý by chtěl nahoru.
Víte o někom, kdo chce prohrát?

V televizi běží sestřih minulých dní.
Přímý kop.
Celý stadion vstane.
Ticho.
Messi se rozběhne.
Míč oblétne zeď.
Brankář dává váhu na špatnou nohu.
Ani se nepohne. Gól.
V televizi to vypadá směšně jednoduše.
Miliony kluků zítra vyběhnou na hřiště.
Postaví zeď z batohů.
A budou to zkoušet.
Znovu a znovu.
A tak to začalo.
Někdy před třiceti lety na obyčejném tréninku.
Když pršelo.
Když se nechtělo.
Když nikdo netleskal.
A nikdo se nedíval.
Tam se rodí šampioni.

Do toho pípne e-mail.
Odpověď „Hledáme asistenci pro novou lékařku.“
Zájem má hodně lidí.
Vzpomenu si jak města v Česku shání zubaře.
A vidím naši lékařskou posilu Pavlu.
Od prváku u nás stáže.
Stovky hodin potu.
Mého nepříjemného drilu.
Od nás placené stipendium a placené kurzy.
Hodiny a hodiny koukala vedle křesla, jak děláme každý detail, jako já koukal před deseti lety přes rameno Pascalovi.
Ne proto, aby se naučila vrtat.
Ale hlavně aby se naučila přemýšlet.
A pochopila naše HEALS / Uzdravuje.
A ona ho pochopila skvěle 🙏.
Lékař totiž nevznikne promocí.
Promoce je jen jakási bezpečnostní kontrola na letišti.
Stejně jako Messi nevznikne podepsaným kontraktem s klubem.

Za pár minut přijde další e-mail.
Neuvěřitelné, kolik komunikace člověk musí denně řešit.
„Pane doktore, když máte novou doktorku, zamáznete mi jen a zadarmo v úterý ráno zub?“
To slovo jen mě vždycky zarazí.
Vzpomenu si na Pascala.
Na praktický třídenní kurz před deset lety, který stál hodně moc tisíc dolarů.
Cena bez hotelu a bez letenky.
Vzpomenu si na jiný drahý kurz, kde sedím vedle špičkových zubařů ale i kardiochirurgů.
V ruce držím jehlu tenkou jako lidský vlas.
Pracuje se jen pod největším zvětšením mikroskopu.
Okem nevidíš nic.
Nesmí se otevřít dveře při otevřeném oknu, aby nebyl průvan.
Má to vliv na práci. Šijeme cévu tenčí než tenoulinká špageta.
End to end. Konec ke konci.
Ticho.
Koncentrace.
Po pěti minutách dostáváme tlusté zimní rukavice.
„Abyste ztratili cit a měli to težší“ dodává profesor z Texasu.
Říkám si, mám to zapotřebí?
Za mnou v šeru sedící docent z Ghany, který je černý, že vidím jen dvě pohybující se řady zubů, mě neskutečnou angličtinou dostává do ještě hlubší deprese, jak fantastický mluví, mě oslovuje, ať jej v palčákách vyfotím.
Tetelí se jako malej kluk ač má dva metry.
Vypadá že má rukavice do -20°C na ruce poprvé v živote.
Nevidím na to, je to těžký jako čert a ještě mi dají na ruce tlustý palčáky.

A pak přijde někdo bez sebemenší orientace v čase a prostoru a řekne: „Zamázni“.
Nezlobím se.
Jen si uvědomím, jak obrovská propast někdy leží mezi tím, co si člověk myslí, co chce, co ví, co neví.
Kdyby napsal: “15 let jedu mezizubníma kartáčkama, přestal jsem pít kyseliny, přestal jsem kouřit a cvičím. zhubl jsem 20 kilo.
A odřízl jsem od sebe dva lidi co mě jak pijavice toxicky vysávali.
A ted mi bohužel ulítl kus zubu.
Dokázali byste zdiagnostikovat, co se dá udělat?
Tak tomu bych rád pomohl.

Tady je přitom hlavní sdělení Heals / Uzdravuje.
Které tolik lidí nechce slyšet.
Dnes k nám přicházejí osmnáctiletí mladí, jež nás poslouchali, tak jako Pavla a mnozí z nich nemají jediný kaz.
To je chvíle, kdy si řeknu:
Vyhráli jsme.
Náš tým vyhrál.
Recepční.
Dentální hygienistky,
zubní laboratoř,
lékařky.
Do našeho týmu ale patří i sumava.eu a tyto glosy.
Ale i Dalimil a bylinka.cz, kde vyrábíme sladké pití s xylitolem.
Tedy se sladkým cukrem, který jako jediný sklovinu neničí ale naopak posiluje.
S týmem Knížecích plání, kde děláme svoje Kimchi, máme svoji zahrádku a podporujeme zdravý životní styl v srdci Šumavy.

Nevyhráli jsme tedy my.
Vyhráli oni.
A dalšími vítězi budou ti, kteří změnili svůj život.
A v politice půjdu k volbám, až budou strany a lidé, podporující tyto myšlenky.
Zatím všichni jen populisticky podporují to, co chce dav.
Staví jim developerské projekty, obchoďáky, budují konzumní produkty, aby byli dál zvoleni.

A právě tady je srdce HEALS / UZDRAVUJE.
Ne v ordinaci.
Ne u laseru.
Ne pod mikroskopem.
Je to jen pokračování jedné jednoduché myšlenky.
Zdraví nevzniká v ordinaci.
Vzniká doma.
Každé ráno.
U snídaně.
Při každém nákupu. Nenákupu.
Při každé procházce.
Při každém vyčištění zubů.
Při každém rozhodnutí, jestli něco koupíme anebo NE-koupíme.
Říkáme tomu ANTI-marketing.
Marketovat něco, co neuděláš a tedy na tom marketingu nevyděláš, naopak proděláš.

Technologie, média, politici, Messi, Ronaldo, Pascal nám mohou poradit.
Mohou nás upozornit.
Mohou nás motivovat.
Co nedělat.
Ale ten krok…tedy nekrok.
Ten musí udělat – neudělat každý z nás sám.

Výtahy pořád jezdí.
Nahoru.
Dolů.
Jen lidé uvnitř jsou jiní.
Celý život vlastně jezdíme výtahy.
Tam a zpátky.

Nejvíc mě fascinuje jedna věc.
Lidé, kteří vytvářejí ty nejmodernější technologie světa, nejbohatší lidi na světě, dobře vědí, že jejich technologie jako mobily, iPady, softwary jako Facebook, Instagram, Google, X nejsou “zdravé” a ve školách, kam chodí jejich děti, tyto technologie jsou zakázány. Proč? Aby to nepoškozovalo vývoj jejich dětí.

Celý život děláme aktivity, jak pomoci člověku, aby žil lépe a déle.
Zdravěji.
Klidněji.
A šťastněji.
Aby se podíval na HD webkameru a šel s blízkým do přírody.
Je přitom neskutečné, jak si lidé přesto dobrovolně ubližují.
Snažíme se, aby lidé nepotřebovali lékaře proto, že jsme je naučili pečovat o sebe dřív, než nemocněli.

Když jsem dnes ráno koukal na výtahy na Eiffelovce, udivovalo mne to rychlé střídání a pomíjivost.
Možná je ale mnohem fascinující zůstat slušným a laskavým člověkem, ať už jste nahoře nebo dole.
Vždy jste totiž součástí týmu.
Ať hlavní star nebo ten nejzapadlejší dříč.
Je třeba mít respekt a úctu navzájem jak k těm, co jsou nejvíc nahoře, tak k těm úplně dole.

PŘEHLED 2026