Jezdí k nám do Vimperka hodně pacientů z větší dálky. Na laserové ošetření pod mikroskopem, s plazmou a další „triky“. Často na doporučení lékařů, kteří udělali maximum – ale dál už to nejde. Přesto by to ještě nějak zkusili. A často přijedou i oni sami s problémem svým.
Patří jim respekt. Netrhají. Nepřimhouřívají oči, že je vše ok, ač není. Neimplantují naslepo. Záleží jim na tom, aby se pro pacienta udělalo opravdu vše. Ale toto vše je až následek. Důsledek chyb.
Přijela paní. 72 let. Žije střídavě ve Švýcarsku a v Česku. Udržovaná. Energická. Na první pohled má fantastický životní styl.
„Jak jíte? Jak žijete?“
Usměje se: „Hlídám si to.“
Přejdu k zubům:
„Jak dlouho používáte mezizubní kartáčky?“
„Asi 57 let. Od roku 1969.“
Potichu lapám po dechu. 57 let.
Minulý týden přišla sedmnáctiletá dívka. Bez jediného kazu.
Její maminku jsem v roce 2009 prokaženou skrz naskrz, když byla těhotná, prosil o jediné:
Chraňte zdraví svého dítěte jako oko v hlavě. Starejte se hlavně o to, ať nedělá to, co jí ničí. A ať čistí. Prostě dodržujte naše 3+1. Tři NE a jedno ANO.
Ať vám vyroste „Švýcarka“.
Povedlo se. Teď přede mnou po 17 letech stojí bez kazu. A takových je víc. Máme z toho obrovskou radost. Dnes už víme, že i v Česku lze mít zuby jak perličky bez kazu. Není to Švýcarskem. Není to Skandinávií. Je to o něčem jiném.
O návycích.
Vedle medicíny dělám i IT projekty. Vedu i projekt s týmem v Indii. Jednou jsem projekt manažerovi řekl, přirovnání – že určitě má nějakou plombu, a chtěl pokračovat dál.
Zastavil mě:
„Nemám. Vím, co jíst, co pít a jak si čistit zuby. Nejsem hlupák, abych si zkazil zub.“
Opět lapám po dechu a v tu chvíli mi to došlo.
Informace máme všichni. Díky médiím a internetu už desítky let.
Rozdíl je v tom, kdo podle nich žije.
Když jsem přiletěl na laserovou stáž do Tokia, po dlouhém letu jsem měl oči šikmý jako místní – hned na letišti Narita mě zarazila jedna věc : Bezpečnostní rentgenový rám s logem Rohde & Schwarz. Zahřálo to a vydal se do centra – na stanici „Tokyo Station“.
Kříží se na ní desítky linek. A několik tras Šinkansenu k tomu.
Neskutečný bludiště. Všude jsou tisíce lidí.
Štíhlých.
Tři dny jsem očima hledal obézního člověka. Když už jsem si myslel, že jsem ho konečně našel, byla to těhotná žena.
Na nástupištích zněly z reproduktorů zvuky ptáků na zklidnění. To, co na Šumavě máme zcela normální.
Na hranách schodů informace o spálených kaloriích pro ty co nejeli na eskalátoru ale šli pěšky.
Drobnosti. Ale právě ty mění chování. A lidi směrují.
A to je pointa.
Nejde o genetiku.
Nejde o peníze.
„Mám špatné zuby geneticky“ nebo „v těhotenství sem přišla o zuby“ dnes zní asi jako „Země je placatá“. Občas tomu někdo ještě věří. Ale moc už takových není.
Zdraví nevzniká v ordinaci.
Vzniká doma. Ve škole. Ve školce. V práci. Každý den.
V koupelně. V kuchyni. V obchodě. Tím co děláme. Ale hlavně tím co neděláme.
Ve Vimperku nedávno frčel kokain, dnes se znovu vrací pervitin a zůstává kratom. Společnost už v této oblasti příliš nediskutuje – ví, že se jedná o zlo.
Jak absurdní by bylo pravidelně polévat auto nebo mobil kyselinou a pak doufat, že se rozleptané součástky v myčce samy opraví ? Podobně absurdní je nechat si den za dnem „gumovat“ mozek dětí nekonečným scrollováním na mobilu a pak se divit „že jsou mimo“.
Tohle si může dovolit jen člověk, který ještě nepochopil, jak drahé a pracné bude jednou tu škodu napravovat. V případě mozku to možná u mladých ani nepůjde.
Ta sedmnáctiletá dívka ke mně pravděpodobně nikdy nepřijde na složité ošetření.
Nebude potřeba laser. Ani mikroskop. Ani implantáty.
Protože je zdravá a zůstane zdravá. Pokud vydrží.
S HEALS/ Uzdravuje jdeme touto cestou „Mikro Blue zones“ už 15 let, jinde, třeba ve Švýcarsku nebo Skandinávii pak mnohem déle.
Ale o tom někdy příště.
MM
PŘEHLED 2026
