Všechno podřizuje svému velkému cíli, kterým je navštívit každé fotbalové hřiště v Rakousku. Alexander Matzka samozřejmě musí pracovat jako pojišťovací makléř, aby si vydělal peníze – a financoval svůj propracovaný koníček. Vědomě se však vzdává rodinného života, protože je již neoddělitelný od své velké vášně – groundhoppingu. To znamená, že se 33letý hráč z Hausleitenu (Dolní Rakousko) snaží osobně navštívit co nejvíce hřišť – fotbalových hřišť…
Alexander Matzka dosud nasbíral 2 152 bodů (tj. stadionů/fotbalových hřišť; k pondělí 22. června ). Ty se odehrály především v jeho domovské zemi, ale také v Bavorsku a Čechách – se zaměřením na amatérský fotbal. Na jeho seznamu musel být i nedávný zápas v Bavorském lese: „finále“ o postup do Landesligy (regionální ligy) mezi SV Grainet a FC Künzing. Mezi více než 1 500 diváky na stadionu v Glasbachu na úpatí hory Haidel byl i tento Groundhopper s charakteristickým vousem.
Rakouský cestovatel zaznamenává všechny své zážitky z cest na svém blogu a na své stránce na Facebooku. Při čtení jeho příspěvků se člověku okamžitě vkradne do hlavy otázka: „Zbláznil se?“ A: Je tento muž, který kvůli svému koníčku každoročně najede přes 60 000 kilometrů, snad dokonce závislý?
Odpovědi na tyto otázky najdete v rozhovoru pro partnerský online magazín da Hog‘n…
„Groundhopping je ve mně zakořeněný“
Alexi, kdy považuješ někoho za závislého? Kdy se z koníčku stane droga, kterou člověk potřebuje znovu a znovu, aby přežil?
Když podřídíte vše svému jedinému koníčku – ať už jde o vztahy, práci nebo cokoli jiného. Nemusí to být nutně negativní, protože to může prokázat hodně disciplíny, vytrvalosti a předvídavosti.
Upřímně: Jste sám závislý na fotbale? Dokážete si představit život bez této krásné hry?
Už 14 let aktivně chodím po stadionech a – kromě pandemie koronaviru – jsem navštívil nejméně 150 zápasů ročně. Méně jsem toho dělat nemohl, protože běhání po stadionech je ve mně hluboce zakořeněné. Takže: Ano, je to závislost na fotbale – a na cestování!
Sbíráte zápasy odehrané na co největším počtu různých stadionů nebo na co největším počtu fotbalových hřišť. Jak se zrodila tato vášeň?
Začal jsem prostě s bývalým spolužákem – v druhé polovině sezóny 2012/2013. Ale tomuto tématu jsme se čím dál víc věnovali už na podzim předtím. Poté, co jsem se seznámil s dalšími groundhoppery, bylo jasné, že chci za svůj život navštívit alespoň 1 000 stadionů.
Na rozdíl od některých vašich kolegů necestujete po celém světě, ale především v rámci vaší domovské země Rakouska a sousedních zemí Německa a České republiky. Proč zrovna tato „oblast působnosti“?
Miluji cestování autem, i když se momentálně soustředím na dokončení mého turné po stadionech v Rakousku, místo abych sbíral body za návštěvu země. S 1 723 navštívenými stadiony v mé rodné zemi a zhruba 260 stadiony, které ještě musím navštívit, se mi daří docela dobře.
Cíl do dosažení 70. narozenin
Jsou pro účast na zápase nějaké základní požadavky?
Kromě hřišť vyhrazených pro mládež by se zápas měl hrát na hřišti plné velikosti – a samozřejmě jedenáct proti jedenácti. Pouhé účasti na zápasech mládeže by byly příliš snadné – a mařily by takový účel.
Ve svém blogu dokumentujete své „výlety“. Podle vašeho seznamu jste dosud navštívil 2 152 hřišť. Sledujete konkrétní cíl? Nebo – jak praví staré fotbalové klišé – berete zápas po zápase?
Záleží hlavně na vlastním zdraví – při 100 nových stadionech ročně by do 70. narozenin mohlo přibýt dalších 3 700 stadionů. To by samozřejmě byl cíl, který však není v našich rukou.
Co odpovíte těm, kteří tvrdí, že vám, groundhopperům, nejde o zápas, ani o fotbal – ale prostě jen o další stadion?
To není úplně správně. Fotbal sám o sobě je součástí celé věci, ale jde také o okolí a zážitek, návštěvu infrastruktury, osobní kontakt s místními lidmi – to vše k sobě patří a tvoří tento koníček.
Kdy se počítá hřiště jako takové? Počítá se pouhá přítomnost, nebo určitá hrací doba?
Neexistují žádná oficiální pravidla a každý má svá vlastní měřítka. Někomu stačí i jedna polovina. Já se vždycky snažím sledovat celých 90 minut. Ale není to konec světa, když musím odejít v 75. nebo 80. minutě, abych stihl včas další zápas.
Důraz je kladen na amatérský sektor
A co říkáte těm, kteří tvrdí, že svým dokumentem se snažíš jen upoutat pozornost?
Můj blog je jasně navržen tak, aby přitahoval pozornost – konkrétně pro amatérský fotbal, pro prezentaci klubů nebo pro sdílení kuriózních a vtipných zážitků.
Kdybyste museli z hlavy vyjmenovat 3 nejnavštěvovanější zápasy nebo hřiště, které by to byly?
Vybrat tři nejlepší je velmi těžké, protože každý stadion má své jedinečné kouzlo. Ale na prvním místě je rozhodně stadion Kantrida v Rijece, přímo na pobřeží Středozemního moře. Na to město mám krásné vzpomínky. Připadá mi to jako vesnička a člověk se tam cítí jako doma.
Obzvláště zajímavé jsou i vedlejší historky z vašich fotbalových cest. Jaké kuriózní anekdoty se vám vybavují?
V polském Kielche byla v únoru taková zima, že diváci museli odklízet led ze svých sedadel. Nebo si vezměte staré sportovní hřiště v ASKÖ Mauthausen – tam musela být během zápasu jedna strana hřiště evakuována kvůli riziku sesuvu kamení z přilehlého lomu.
Vědomě se zaměřujete primárně na amatérské aktivity – a ne na profesionální úroveň?
Ano. Ceny jsou v amatérské sféře ještě přijatelnější, člověk se mnohem častěji dostane do rozhovoru s lidmi a zažije prostě mnohem víc než při klasické návštěvě velkého stadionu. Spousta zážitků za mnohem menší námahu!
„Moderní fotbal není úplně špatný.“
Zajímá vás nějaká významná událost, jako je právě probíhající Mistrovství světa ve fotbale 2026?
Nejsem fanouškem mezinárodních zápasů obecně – lidé si maximálně jen přečtou výsledky. Tyto velké akce je třeba zpochybnit – stačí se podívat na ceny vstupenek, ubytování a všeho ostatního, co s tím souvisí.
Jakožto zjevný fotbalový romantik, jaký je váš celkový názor na moderní fotbal? Je to všechno jen komerce – nebo je to úroveň, kterou si fotbal zaslouží?
Moderní fotbal není úplně špatný. Ale bylo by lepší se vrátit k základům a udělat fotbal zase dostupnějším. Pak by měl každý možnost si tento druh hry zažít.
Zejména Rakousko investuje do finančních aspektů amatérského fotbalu více než Německo a Česká republika. Opouští tedy tato alpská republika stále více svůj přístup zaměřený na místní úroveň?
Částečně ano – je to vidět na extrémních nárůstech cen a rozpouštěních klubů, protože si už prostě není možné dovolit mít tým. Neuvěřitelně vysoké platy hráčů s bonusovými výplatami jsou jednou z věcí, které jsou bohužel v amatérském fotbale až příliš běžné…
Jaké rozdíly si všímáte mezi amatérským fotbalem v Rakousku, Německu a České republice?
V Německu a Rakousku jsou ceny vstupného, jídla a pití poměrně vysoké. Jinak je atmosféra obecně klidná a pohostinnost vždy vynikající. To není něco, co by návštěvníci parků mohli brát jako samozřejmost!
V České republice se zdá, že se svět zastavil…
Kde se ještě hraje ten nejpoctivější fotbal?
Je to rozhodně Česká republika – čas se tam často zdá být zastaven. Dostupné ceny, staromódní, poctivý fotbal – pro ty, kteří si pamatují staré časy, čirá nostalgie.
A nakonec povinný pohled do budoucnosti: Kam směřuje (fotbalová) cesta „Amatzky“?
Mým cílem je v příštích 17 letech – tedy do mých 50. narozenin – splnit všechny účasti v rakouském národním týmu. Poté se zaměřím na Českou republiku – nebo nasbírám další body za reprezentaci, abych i v této oblasti dosáhl pokroku.
Díky za rozhovor. Přeji ti hodně úspěchů, zábavy a především dalších hřišť v budoucnu!
Otázky položil: Helmut Weigerstorfer
