Příběh kapely Parkán je příběhem doby, lidí i svobody, kterou může člověk najít v několika akordech a písni. Začínali v době, kdy nebyly mobily, internet ani sociální sítě, kdy se na koncerty jezdilo vlakem nebo chodilo pěšky a sobotní zábava byla pro mnohé jedním z mála míst, kde mohli na chvíli zapomenout na každodennost. Hudba tehdy znamenala mnohem víc než jen zábavu.
Frontman skupiny Parkán Ivan Trojan stojí na pódiu už více než půl století. Za tu dobu odehrál stovky koncertů, prošel proměnou hudebního světa, napsal nespočet písní a zažil chvíle, na které se nezapomíná – od koncertování s vysokou horečkou přes cestu na vystoupení za traktorem až po setkání s budoucí manželkou pod pódiem. Některé příběhy jsou veselé, jiné bolestné. Všechny ale spojuje jedno: hudba se pro něj nestala jen koníčkem, ale celoživotní součástí jeho identity.
V rozhovoru vzpomíná na úplné začátky Parkánu, první vystoupení v roce 1974, atmosféru koncertů v době totality i na to, jak se za desítky let změnili posluchači. Mluví o tvorbě písní, o emocích, které dokáže vyvolat živá hudba, o síle fanouškovské přízně i o tom, proč podle něj může být hudba někdy skutečným lékem. A možná právě proto je jeho příběh zajímavý i dnes. Protože některé věci se mění – hudba, technologie i doba. Ale okamžik, kdy na pódiu zazní píseň a celý sál ji zpívá společně s kapelou, zůstává stejně silný jako před desítkami let.
Ivane, s kapelou Parkán hrajete už mnoho let. Když se dnes ohlédnete zpět, co se za ta desetiletí změnilo nejvíce – na hudbě, na lidech, nebo na Vás samotném?
Rocková hudba se určitě zjednodušila. V hardrocku, který tenkrát dominoval, především vřeštěly řinčivé kytary s nekonečnými sóly, hudební aranže byly rytmicky a melodicky rozmanité a písně mnohaminutové. Ty současné dostaly úplně jiný charakter, jsou kratší a srozumitelnější pro posluchače a také je potřeba zmínit, že se přizpůsobily potřebám rádií. Co se týče mě samotného, přijde mi, že muziku dokážu nyní vnímat o dost intenzivněji než kdysi.
Pamatujete si svůj úplně první koncert? Jaké pocity tehdy převažovaly a co se Vám vybaví jako první?
Své první vystoupení s kapelou si samozřejmě vybavuji. Obec Čkyně, 10. srpna roku 1974, po půlnoci jsem slavil osmnáctiny, takže i po létech se to dobře pamatuje. Nemohli jsme tenkrát sehnat spolehlivé auto na převoz velice skromné aparatury a v místě konání zábavy na nás čekala asi stovka zvědavých příznivců.
Kdy jste poprvé cítil, že hudba už není jen koníček, ale něco, co dokáže spojovat lidi?
Myslím, že už v počátcích tvorby. I když vlastních písniček bylo poskrovnu, už tehdy v nich byla touha předat svoje pocity někomu dalšímu. Musím podotknout, že jsme všichni žili v totalitě, a to se bohužel odráželo i v hudbě. Ta musela korespondovat s vývojem společnosti a jakékoli vybočení z tohoto směru bylo nepřípustné. Bylo velmi složité ty myšlenky v písních předávat dál a přitom na sebe tehdejší režim moc neupozorňovat.
Říká se, že muzikant hraje stejné písničky celý život, ale pokaždé je zahraje jinak. Jak se mění význam Vašich skladeb s přibývajícími roky?
U mě to je jinak, protože za těch padesát dva let se repertoár úplně změnil! Jak jsem se už zmínil, v počátcích kapely byla drtivá většina písní covery. A z těch vlastních písniček z té doby se k dnešku neuchovala v repertoáru ani jedna. Proč taky, když vznikají stále nové, lepší písně?
Jak se za těch mnoho let proměnilo publikum? Jsou dnešní posluchači jiní než před třiceti nebo čtyřiceti lety?
Srovnáváme tady současnost s dobou, kdy měla televize dva programy, nebyly počítače ani mobily, lidi jen chodili do práce a jezdili maximálně na chatu. Jediným ventilem, kde mohli vypustit svoje emoce, byly sobotní zábavy, které si ale stejně tehdejší režim snažil ohlídat, aby se lidi zbytečně moc nesrocovali. Lidi byli proto neskonale vděční za to, že jsme jim o sobotách umožnili něco, co jim navzdory době dávalo určitou míru nebo alespoň pocit svobody. Tehdejší fanoušek to dokázal ocenit a jezdil vlakem nebo i chodil pěšky napříč krajem na všechny naše akce. Hudebních skupin, které tenkrát vystupovaly, bylo jako šafránu, moje kapela byla naštěstí mezi nimi. Dnes je kapel a různých kulturních akcí stokrát víc než před léty. Současný fanoušek si vybírá, konkurence je opravdu obrovská a on je náročnější než tomu bylo dřív. O to cennější ale dnes fanouškovská přízeň je, protože není zadarmo ani samozřejmá.
Existuje píseň, kterou jste dříve hrál automaticky, ale dnes ji prožíváte úplně jinak?
Jednu píseň – je to cover – zpívám všechny ty roky. Myslím, že číslo jejího přehrání překročilo pět tisíc. Přesto ji pořád zbožňuju, neboť její emoce ty roky nespálily, spíše naopak.
Každý koncert je originál. Na který nikdy nezapomenete – a proč?
Z těch stovek zábav, koncertů, vybočuje jedna. 28.9.1984 to byly Čepřovice. Byla to sobota a já jsem v pondělí rukoval na vojnu na jeden rok. V Čepřovicích se odehrálo něco, co vešlo do dějin nejen naší kapely a informovala o tom i zahraniční média, ale kdybych to měl celé převyprávět, byl by to opravdu hodně dlouhý článek. Pokud někdo chce, najde celý ten neuvěřitelný příběh na našem webu kapelaparkan.cz v sekci NÁŠ PŘÍBĚH.
Jaký byl největší průšvih nebo nejvtipnější okamžik, který Vás na pódiu potkal?
Mám nejen vtipný okamžik, ale zároveň i životní mezník, kdy jsem oslovil svoji budoucí manželku pod pódiem slovy: „Vy sem asi nepatříte, nejste náhodou z finančáku“? Ona totiž měsíc před naším seznámením vyhrála konkurz na text. Byla nejlepší ze šedesáti uchazečů a přijela se podívat, pro koho ten text vlastně napsala. Její odpověď a další scénář našeho příběhu je šťastný – později jsme se vzali.
A naopak – zažil jste situaci, kdy jste si říkal, že koncert snad ani nedohrajete?
Těch koncertů bylo několik. Zpravidla šlo o zdravotní potíže, že jsem vlastně ani pořádně nevěděl, kde jsem, co a pro koho vlastně hraju. Třeba jsem měl zápal plic a horečku přes čtyřicet…já jsem totiž vždycky razil v kapele zásadu, že neexistuje stav, ve kterém muzikant, který stále dokáže stát, nemůže koncert odehrát. Vzpomínám si, že jednou náš bubeník František odehrál koncert se zlomenou klíční kostí. Vlastně tím potvrzuji leitmotiv tohoto rozhovoru, že hudba uzdravuje.
Stalo se někdy, že Vás během vystoupení překvapili samotní diváci natolik, že jste na to dodnes nezapomněl?
Taková překvapení, pokud nebyla ryze osobní, se samozřejmě uskutečnila. Třeba si vybavuji akci ve vísce zvané Dolní Hbity, osada Jelence. Když jsme byli asi 12 km od osady, naše vozidlo zvané Ferda ohlásilo „konečná“. Tak jsme si stopli traktor, ukecali jsme řidiče a ten nás na nějakém řetězu dotáhl až na místo, kde jsme měli účinkovat. Ani jsme nemohli dát vědět pořadateli, že budeme mít zpoždění, tenkrát nebylo jak. Samozřejmě jsme dorazili pozdě. Ale jaké bylo naše překvapení, že nabitý sál nás stejně očekával a skvělá produkce se tenkrát protáhla do rána druhého dne. Je to možná už čtyřicet let, ale na takové akce se většinou nezapomíná.
Hudba často provází nejdůležitější okamžiky lidského života. Přišel za Vámi někdy někdo s příběhem, který Vás hluboce zasáhl?
Vzpomenu dva příběhy, první je smutný. Jeden velký náš fanoušek za námi jezdil na pionýru prakticky každou sobotu po několik let. Bohužel na jeden náš koncert už nedojel, srazilo ho cestou auto. Jeho sestra se se mnou hned druhý den spojila, jestli bych mu na jeho pohřeb nenapsal nějakou píseň. Stalo se a spolu s kytaristou jsme píseň jen pro něho zahráli. Druhý příběh je ale úplně jiný a veselý. To jsme s manželkou Pavlínkou, jinak skvělou textařkou, našim kamarádům, kteří se chtěli vzít, složili píseň Svatební a dali ji novomanželům svatebním darem. Píseň se stala později hitem a byla produkována v několika provedeních, ať už vokálních či byla hraná na rozličné hudební nástroje při svatebních obřadech. Jedni novomanželé, kteří se brali v kostele, museli napřed předložit text oddávajícímu faráři, aby posoudil, jestli je píseň vůbec způsobilá zaznít ve svatých prostorech. S hudbou je to jako s láskou – zkrátka v dobrém i ve zlém…
Které setkání s fanouškem pro Vás bylo tím největším pohlazením po duši?
Nevím, jestli pohlazením po duši, ale mám jedno velmi milé a dojemné. Dřívějšího mého textaře Karla Klusáčka jsem nikdy neviděl, nikdy jsme se nepotkali. Demoverze mých písní jsem mu posílal poštou a on mi je poté textoval a posílal zpět. A po jednom našem koncertu za mnou tenkrát přišel starý pán, oslovil mě a řekl: „Ahoj, já jsem Karel, tvůj textař.“ Měli jsme si toho hodně říct.
Zažil jste na pódiu chvíli, kdy jste měl pocit, že čas na několik minut úplně přestal existovat?
Tyhle chvíle pramení ze samotného procesu tvorby. Od počátečního nápadu člověk rozvíjí myšlenku, větví ji a vrství, až vznikne demoverze. Tu pustím textařce Pavlínce a uvidí se, co jí hudba evokuje za myšlenku. Nad touhle náladou a příběhem písně pak leckdy debatujeme dny, než Pavlínka stvoří přesně ten správný text pro správnou hudbu. Pak se ještě hudba dotváří se skupinou a ve studiu. Celý ten proces je dlouhý a náročný, ale zkuste si představit tu chvíli na pódiu, kdy tu píseň, která ještě nedávno vůbec neexistovala a teď tu je, najednou zpívají sami fanoušci. To je tak neuvěřitelný pocit, že chcete, aby ta chvíle nikdy neskončila, protože čas najednou přestane existovat a Vy se ponoříte do tohoto slastného prožitku.
Když dnes skládáte nebo vybíráte repertoár, myslíte více na sebe, nebo na posluchače?
To je jednoduchá otázka. Píšu písně tak, jak to umím a jinak to prostě nejde. Něco dřímá ve mně, pak to jde ven a výsledek je buď dobrý nebo ne.
Co Vás za všechny ty roky hudebního života nejvíce překvapilo? Něco, co byste jako mladý muzikant nikdy nečekal.
Roky jsem strávil v LŠU hraním na violoncello. Konzervatoř po základce nebyla prioritou, takže hudba se posléze stala jen mým koníčkem. Ale jako patnáctiletý kluk jsem hořel touhou stát někdy na pódiu, být slavný a obdivovaný. Přesedlal jsem proto na baskytaru a kytaru, poslouchal slavné kapely a utvářel si svůj hudební směr, potom i začínal komponovat. Nikdy jsem si v té době ani náhodou nemohl představovat, že budu hrát aktivně ještě dalších padesát pět let.
Je nějaká životní lekce, kterou Vás naučila právě hudba, a kterou by Vás nenaučila žádná škola?
Vést hudební skupinu všechny ty roky mě naučilo nikdy neuhnout z cesty, nebát se překážek, snáze je překonávat a jít vždy za svým snem. Hudba vždycky pozitivně ovlivňovala můj každodenní život. Dala mi něco, co nejde popsat, co snad ani nemá svůj termín, ale má svůj obrovský a hluboký smysl. Ano, škola života.
V dnešní době jsou lidé zahlceni sociálními sítěmi a neustálým spěchem. Myslíte si, že živá hudba má dnes ještě větší význam než dříve?
Myslím si, že živá hudba je z hlediska emocionálního propojení a sounáležitosti dnes důležitější než kdy dřív. Náš současný digitální svět nám dává možnost si během chvíle poslechnout díky různým streamovacím platformám cokoliv kdykoliv. I naše písničky jsou na Spotify a na Apple music, a i když je to pohodlné, smutná pravda je, že ve sluchátkách jsme sami. Živý koncert nabízí mnohem víc, než jen hudbu. Je to o přátelství, o setkání s lidmi, o prožitku. Každý koncert je jiný, takže se posluchač stává součástí něčeho naprosto jedinečného a neopakovatelného.
V projektu Uzdravuje často mluvíme o tom, že zdraví není jen o těle, ale také o psychice, vztazích a prostředí. Má podle Vás hudba skutečně léčivou sílu?
Určitě má. Tu její sílu jsem poznal několikrát ve svém životě, kdy mi bylo všelijak, jako každému člověku, když je na úplném dně. Život občas člověka srazí na kolena, ale s kytarou v ruce nebo písní v uších se dá všemu čelit o něco lépe. A občas z toho vznikne i nová píseň. Hudba není jen ventil, ale prokazatelně lék.
Když byste měl jednou větou vystihnout, co Vám hudba dala do života, jak by ta věta zněla?
Myslím, že mi hudba dala absolutní svobodu, vnímat klid na duši a mít k tomu možnost rozumět svým vlastním pocitům.
A úplně na závěr – kdybyste mohl něco vzkázat mladým lidem, kteří dnes začínají hrát, zpívat nebo sní o vlastní kapele, co by to bylo?
Takovému člověku bych řekl: „Ujisti se, že opravdu chceš někdy hrát pro lidi. Není nic horšího, než litovat úspěchu. Napřed si ujasni svoji hudební vizi, je moc důležitá. Pečlivě vybírej, s kým do toho půjdeš – spolehliví muzikanti jsou nutností. A pokud tomu svému projektu budeš věřit, tak z té cesty nikdy neuhýbej a obrň se nekonečnou trpělivostí. Hodně štěstí!“
Děkujeme za rozhovor a přejeme vše dobré do budoucna!
MUDr. Marek Matoušek — tvůrce projektu „Uzdravuje“
