Freyung/Vimperk. Po vyhnání německého obyvatelstva po druhé světové válce zůstala na Šumavě kulturně vyprázdněná, ba dokonce traumatizovaná krajina. Zatímco československý stát se snažil region přivést do souladu s oficiální linií, v podzemí 70. a 80. let se formovala zcela nekonvenční subkultura. Oblast mezi Kvildou, Borovými Lady a Vimperkem, zdánlivá „pustina na konci světa“, se stala útočištěm pro svobodomyslné duše, nekonformní umělce a ilegální kapely, které mimo dosah komunistické cenzury usilovaly o svobodu.
Právě tuto fascinující a hluboce osobní kapitolu novodobých dějin nyní přibližuje česko-německá výstava „UNDERGROUND NA ŠUMAVĚ“, která bude slavnostně zahájena v úterý 7. července ve 20 hodin v Kurhausu ve Freyungu – za doprovodu hudební skupiny „Ďäblovi včelaři“, pokračovatel směřování skupiny Neurocabaret, kterou kdysi založila šumavská legenda Radan Běhoun z Borových Lad.
Za tímto přeshraničním projektem stojí sdružení „Knihy über Grenze“, které výstavu realizuje v rámci Vimperského týdne ve Freyungu. Tvůrci pro ni hluboce čerpali ze vzpomínek dobových svědků. Před zahájením jsme si popovídali s jedním z hlavních iniciátorů: Martinem Sichingerem. Je nejen předsedou sdružení a programovým ředitelem mezinárodního literárního festivalu „Šumava Litera“ ve Vimperku, ale jako spisovatel (letos vyšly jeho romány „Zítra přijde Olah“ a „Panna Marie od Sedmi zlodějů“ v němčině) také hlubokým znalcem šumavského undergroundu.
Reakce na komunistickou cenzuru
Martine, mohl bys nám nejprve vysvětlit pozadí výstavy „Underground na Šumavě“?
V Československé republice 80. let představovala undergroundová kultura neveřejnou scénu umělců, hudebníků a spisovatelů, která nebyla pod státní kontrolou. Vznikla jako reakce na komunistickou cenzuru a omezení svobody projevu. Mnozí z těchto lidí se tajně scházeli, pořádali ilegální koncerty a vydávali zakázané texty. V Bavorsku jsou v této souvislosti samozřejmě známá jména jako Václav Havel nebo The Plastic People of the Universe.
Ale zaměření vaší výstavy je přece spíše regionální, nebo ne?
Ano, výstava pokrývá především oblast, která se táhne od Kvildy přes Borová Lada až po Vimperk a Volyni. Je to zároveň sociologický popis pohraniční zóny a dospívání na Šumavě na konci světa. Navíc jde o velmi osobní výstavu: zúčastnění autoři si jako základ vybrali vzpomínky očitých svědků.
Zaměřili jste se přitom na „zlatá léta“ undergroundu v Československu, tedy zhruba na období mezi lety 1977 a 1989?
Ano, protože i na Šumavě začala hrát v roce 1987 kapela Vrozená vada z Nišovic. Zároveň chápeme výstavu také jako historii kulturního osídlení Šumavy po druhé světové válce a jako historii samotné hranice.
Indoktrinace už od první třídy
Což byla v podstatě pustá země…
S vyhnáním původního německého obyvatelstva zmizely také pohádky, pověsti, legendy, písně, tance a zvyky. Po vyhnání bylo pohraničí jako vymřelé. Po nuceném přesídlení následovalo nucené osídlení. Na Šumavu přišly tisíce lidí z Rumunska, Maďarska a Slovenska. Komunistická propaganda je lákala úrodnou půdou a velkými statky. Většina z nich však již po první kruté zimě uprchla do vnitrozemí, kde hledali lepší životní podmínky.
Každý vedoucí pionýrského oddílu byl členem pohraniční stráže. Na setkáních dětem vysvětloval, proč je důležité nahlásit, když uvidí neznámou osobu, aby mohli vojákům poskytnout přesné informace.
Ti, kteří zůstali, často propadli deziluzi nebo alkoholu – či obojímu. A tato beznaděj poznamenává oblast Šumavy dodnes. Tradiční podniky, jako byly sklárny, papírny, továrny na zápalky a pily, zmizely. Práce v lese a na polích se zachovala jen v omezené míře, nyní však pod správou nově zřízených státních lesních a zemědělských podniků. Současně se do krajiny vkradl zcela nový jev – pohraniční stráž.
„Vyprázdněnou krajinu“ bylo třeba naplnit novou kulturou…
Bez spolků, hudebních souborů a divadel to však byl obtížný úkol. V totalitních režimech tuto funkci většinou přebírají represivní orgány. Proto se stát rozhodl svěřit tento úkol pohraniční policii. Systém vojenské hierarchie – od velitelství v Praze až po jednotlivé roty podél hranic – zaručoval důslednou přeměnu kulturního života se zvláštním důrazem na základní školy:
Mezi úkoly pohraniční stráže patřilo vychovávat budoucí poslušné pohraničníky – a to již od první třídy. Stát zakázal skauting a podle sovětského vzoru zavedl pionýry; v pohraniční oblasti však každá pionýrská skupina nesla název Mladí strážci hranic…
Každý vedoucí pionýrů byl členem pohraniční stráže. Na schůzkách vysvětloval dětem, proč je důležité nahlásit, když uvidí neznámou osobu, aby mohli vojákům poskytnout přesné informace.
Oranžové balonky a nelegální samizdat
Velký vliv na vývoj undergroundu měly také Bavorská televize a Bavorský rozhlas, že?
Ani zdánlivě hermeticky uzavřená železná opona nebyla zcela neproniknutelná. Kromě rozhlasových a televizních vln, které – i když s občasnými výpadky – dolétaly až do přijímačů svobodomyslných obyvatel Šumavy, existovaly i další možnosti, jak se jim na krátkou dobu mohl otevřít svět za železnou oponou:
Jednou z nich byly malé oranžové balónky s připevněným lístkem a adresou odesílatele, které děti na bavorské straně pouštěly směrem do Čech – v naději, že se lístek vrátí poštou a ony se tak budou moci pochlubit, jak daleko doletěl. České děti sice balónky našly, ale když je nadšeně přinesly domů a chtěly odpovědět, jejich znepokojení rodiče jim v tom zabránili, protože se obávali možných trestů za zasílání pošty do „kapitalistické ciziny“.
Část výstavy se věnuje také technologickému vývoji vlastního nakladatelství.
Ano, už v roce 1984 jsme spolu s kamarádem Radanem Běhounem založili ilegální nakladatelství Velarium – a rozhodně bychom chtěli Bavorům ukázat, jak se celá ta historie odehrála. Nakladatelství funguje dodnes a brzy k tomu uspořádáme v Neuschönau výstavu s názvem „Opuštěná zázraky“. Vernisáž se uskuteční 16. července v Hans-Eisenmann-Haus.
O šumavském bylinném vínu
Jaké zvláštnosti charakterizovaly underground v Šumavě?
Samozřejmě existovaly místní zvláštnosti, jako například typické alkoholické nápoje. V případě šumavského undergroundu se však jednalo o zcela jedinečný nápoj: šumavské bylinné víno, které se ve Vimperku vyrábělo podle originální receptury lékárníka Budínského. V dobách socialismu stálo pouhých 14 korun – tedy asi jednu německou marku.
Tento nápoj, namíchaný z 22 bylin, byl k dostání prakticky ve všech československých drogeriích, protože obsahoval éterický olej z pelyňku – thujon – a měl pověst jediného legálního, lehkého halucinogenu na československém trhu. Jeho konzumace se přitom neomezovala pouze na tekutou formu: po přeměně na želatinovou konzistenci se z něj také dala udělat studená bábovka – a stalo se fenoménem, který pronikl dokonce i do literatury, hudby a filmu. Mezi jeho konzumenty patřil jak komunistický prezident Gustav Husák, tak demokratický prezident Václav Havel.
Vzpomínky
Vimperk, 80. léta
Podnikaví provozovatelé kolotočů na poutích nejen na Šumavě umisťovali fotografie z časopisu Bravo – někdy i přefocené kopie – na dřevěné špejle ve střelnicích. Velká barevná fotografie skupiny Pink Floyd byla nalepena na deset špejlí, takže každý, kdo tuto kapelu obdivoval, musel zaplatit někdy až dvacet pokusů, aby ji vystřelil.
Vimperk, 80. léta
Čeští řidiči nákladních vozidel, kteří byli služebně na cestách ve Spolkové republice Německo, dostávali v Bavorsku z bezpečnostních důvodů zdarma tenkou, zářivě červenou „papírovou bundu“, na jejíž zádech byl obrázek nákladního vozu a nápis „Fahren mit Herz“ (Jezděte srdcem), aby byli v mlze lépe viditelní. Na Šumavě se tato bunda mezi mládeží stala naprostým módním hitem. Jedna žákyně 8. třídy základní školy tvrdila, že jí tuto bundu koupili rodiče v Praze za spoustu peněz.
Kvilda, 70. léta
Rodiče nemohli uvěřit vlastním očím: děti se najednou začaly těšit do školky! Vysvětlení bylo jednoduché: na Kvildu pravidelně přijížděl nádherný zelený nákladní vůz značky „MAN“ – se sněhobílým nápisem „KUSSER“, aby tam na pile naložil dřevo. Pokaždé, když řidič potkal děti, zastavil, a s širokým úsměvem jim hodil hrst barevných bonbónů. A jak ty chutnaly! Takové sladkosti se v Československu nedaly koupit. Když se o tom dozvěděli péesáci, začali školit děti, učitele i rodiče: západoněmečtí agenti je prý natáčejí, jak sbírají bonbóny – a v bavorské televizi pak běžely pořady o tom, jak velká je v Československu chudoba… Děti však neposlouchaly – bonbóny měly vždy přednost!
Bučina, 1965
Komunisté v Československu využívali každou příležitost, jak se dostat k západoněmeckým markám. Jednou z nich byl prodej dřeva z Šumavy. Proto vedení státních lesů ve Vimperku i pohraniční jednotky na Knížecích Pláních a na Bučině tu a tam otevíraly železnou oponu.
V roce 1965 vzkázali bavorský lesní dělníci svým českým kolegům, že jim přivezli něco k pohoštění, o čem v Československu tehdy téměř nikdo neslyšel – grilovaná kuřata. Češi dostali za úkol přivézt pivo. Na Bučině se následně otevřely závory i brána v Železné oponě – a dřevo se přeložilo z českých nákladních vozů na německé.
Poté bavorští a čeští lesní dělníci společně poseděli na hranicích, mlčky jedli grilovaná kuřata, pili pivo a dívali se na Alpy v dálce. Pak se kývnutím rozloučili, každý odjel svým směrem – a železná opona se opět zavřela…
7. července bude ve Freyungu zahájena výstava. Potrvá do 31. července.
da Hog’n
