Znám člověka, který šetří úplně na všem.
V neděli večer, když se pouť pomalu balí, objíždí stánky s klobásama a ptá se:
„Tohle už zítra neprodáte, že?“
„Ne.“
„Tak mi to dejte za půlku.“
x
Jiná paní nakupuje v pátek chlebíčky pro víkendové návštěvy.
Prodavačka jí říká:
„Dneska máme šunkové. Trvanlivost jim skončila včera. Nechala jsem vám je schované. Za padesát procent jako obvykle.“
„Výborně,“ odpoví paní. „Šunkové jsou nejlepší“
x
Jednou jsem seděl v restauraci a přišel za mnou její majitel. Dal jsem si bramboračku.
„Jak je? Jak se daří?“ ptám se.
Podívá se na mě:
„Ani se neptej. Od rána se všechno sere.“
„Je to řešitelné?“
To ze mě mluvil doktor. V hlavě mám nastavené dvě cesty. Je to řešitelné, nebo není.
Chvíli mlčel.
„Nesl jsem hrnec hotové bramboračky, zakopl jsem a všechno bylo na dlaždicích.“
„Tak to je řešitelné?“ usmál jsme se a představoval si jestli znovu uvaří bramboračku nebo změní volbu třeba na kulajdu.
„Naštěstí hned vedle stálo koště. Tak jsem to nametl zpátky.“
Od té doby mě tam nikdo neviděl.
x
V naší restauraci jsme mikrovlnku i fritézu dali pryč. Chtěli jsme vařit zdravěji. A koště jsem odnesl dál.
Dost lidí se divilo:
„Proč? Vždyť nejvíc vyděláte na smažáku s hranolkami.“
Smažák ani hranolky u nás nedostanete.
x
Jednou za mnou přišel trenér boxu, jestli bych mu nedal nějaké peníze na sponzoring boxerského kroužku.
Říkal, že by se mi to vyplatilo. Boxeři si rozbijí zuby a já je potom opravím.
Jinými slovy mi nabízel vytváření budoucích pacientů.
x
Pokud je něco v přímém rozporu s naší filozofií, je to právě tohle. Je to přesný protipól.
Nechceme vrtat zuby.
Nechceme nejdřív prodávat lidem to, co jim zuby ničí, a potom vydělávat na jejich opravě.
Chceme, aby byli zdraví.
To je motto „Heals – Uzdravuje – Moch di xund“.
Je to jednoznačně horší obchodní model. Ale mnohem lepší filozofie.
Občas mi v gastru někdo z personálu začal vysvětlovat, jak se to dělá jinde.
„To staré zkažené maso ponořte do octové lázně. Přestane smrdět.“
„Ta šunka už je sice prošlá, ale uděláme z ní pašeráka. Maso, šunka, sýr. Tam se to ztratí.“
„Nikdy. Přes moji mrtvolu,“ říkal jsem a říkám tvrdě.
František si na zubním křesle vždy dělal srandu.
„Zas mi tam dáš ten nejlacinější cement jako minule? “ říkal zcela vážně.
„Jasně, Františku. Ten nejlacinější – čínský, prošlý, a mám pocit, že ještě několik týdnů ležel někde v pařáku při teplotě vyšší než skladovacích pětadvacet stupňů. Stačí ti takový?“
Po pár sekundách jsme oba vybuchli smíchy. Samozřejmě jsem mu tam nakonec dal ten dle mých informací ze stáží po celém světě nejkvalitnější a vůbec ne laciný.
Na zubárně díky kameře a dvacetinásobnému zvětšení díky mikroskopu,každý pacient vidí živě, co mu právě dělám.
Absolutní transparentnost.
Člověk nemusí být dokonalý. Ale neměl by schovávat chyby.
Stejně to mám i ve všem ostatním, co dělám — v gastru, médiích, u počasí či IT start-upech a doporučuji to všem, kteří k nám jezdí na stáže, ať to dělají taky tak.
Nemusí být všechno dokonalé.
Ale musí to být poctivé.
Lidi to poznají. Nejsou tak hloupí, jak z nich mnozí dělají.
x
Když někdo začne šidit práci nebo se chovat špatně k lidem, naše cesty se rozdělí.
U nás se při loučení vetšinou dává kytka.
Takový člověk dostane pořádný puget a jde.
Člověk tím někdy získá nepřítele během jediné vteřiny. Takového, který na vás potom nenechá nit suchou.
Ale pořád mi to připadá lepšínež lidem dávat prošlé a vadné věci jen proto, že by se to zrovna finančně hodilo.
Dlouho si v hlavě nosím jednoduché schéma toho, co do sebe člověk celý den přijímá.
Něco dáváme do těla fyzicky.
Jídlo, pití, léky.
Něco si pouštíme do hlavy nehmotně.
Skrze oči, uši, čich, chuť a hmat. Informace, zprávy, názory, obrazy.
A pak jsou lidé, které si pustíme k sobě — nebo nepustíme.
x
Věda má pro každý z těchto vstupů vlastní šuplík: výživa, informační prostředí, sociální zdraví.
Člověk ale není skříň.
Má jedno tělo, jednu hlavu a jeden den.
A všechno se v něm nakonec potká.
U auta řešíme, jaký olej do něj nalít. Jestli benzín, nebo naftu. Kdy bylo naposledy v servisu.
Když začne škubat, pípne kontrolka, hned víme, že je něco špatně, a jedeme do opravy.
Sami do sebe ale někdy tankujeme úplně cokoli.
Hlavně když je to levné, zdarma nebo to má hodně sledujících.
Do těla si vědomě lijeme jedy. Někdy zdarma, někdy ještě za peníze.
Do hlavy pouštíme kdejakou hloupost.
A k sobě dokážeme pustit člověka, který nás zmanipuluje tak, že chvíli nevíme, jak se jmenujeme.
A pak se divíme, že nemáme energii.
Že jsme nemocní.
Že jedeme na rezervu.
Tohle všechno má jednu věc společnou.
Levné neznamená automaticky špatné.
Ale když víme, že je něco prošlé, vadné nebo nepoctivé, sleva z toho kvalitu neudělá.
Skrblík si myslí, že ušetřil.
Ve skutečnosti jen posunul účet do budoucna.
A budoucí účet bývá téměř vždycky vyšší.
Nejde tedy o to, kolik jsme ušetřili na prošlém jogurtu.
Jde o to, jestli poznáme, kde
končí sleva a začíná levně koupený problém.
Nejvyšší stupeň skrblíctví je
šetřit na něčem tak dlouho, až už to nejde opravit.
Na neřešitelný problém totiž neexistuje sleva.
MM
PŘEHLED 2026
- Nabíječka
- Pět procent
- Prameny
- Energie
- Životnost
- Blue Zones
- Výtah
- Vztahy
- Co má ještě smysl zachraňovat?
- Useless class
- Pytlák hajným
- Hrdina
- Váha
- Kontexty
- Ruach
- Uzdravuje
- Priority
- Vimperk opravuje. Ale jaká je jeho vize?
- Pondělní glosa: Radary místo vize
