Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2014

1 ledna, 2013
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30.listopadu:

Jak zde zaznělo již včera, letošní listopad je završen první adventní nedělí. Ač se Vimperk stále beznadějně topí v inverzi, přece jen se přes noc aspoň mráz výtvarně postaral o sváteční atmosféru.

Touha po sluníčku byla ovšem pochopitelně silnější, ale cesta za ním stále mrazivě pohádková …

… až po Srní hlavu. Teprve od ní mlha postupně řídla a teplota stoupala …

… až k finálním osmi stupňům nad nulou, které opět dokonale překvapily na boubínském vrcholu, představujícícm po všech zážitcích dole bránu do jiného světa, ačkoli vlastně rovněž pohádkového.

Sluníčko se na své pouti k západu již stačilo ukrýt za mraky – ale právě tato poloha spolu s jejich charakterem mu umožnila vyslat na protější stranu celý vějíř tmavých antikrepuskulárních paprsků.

Západní směr se pak zaskvěl parádními oblačnými výjevy, korunovanými lahůdkou v podobě postřehnutelného torza halového oblouku.

O celkové výši inverzní hladiny pak nejlépe vypovídal třeba tento ostrov, lemovaný z jedné strany Luzným a z druhé Roklany.

Zapadající sluníčko se přece jen na chvilku ukázalo …

… a těsně před svým posledním listopadovým rozloučením mimo jiné nepatrně zvýraznilo známé alpské siluety na dalekém obzoru.

Oproti tomu však těžko říci, kdo by např. zde hledal Bobík. A přece je to on.

Ještě poslední pozdrav …

… a pak už za pozvolného smrákání zpět dolů na Kubovku, kde rovněž, podobně jako včera ve Vimperku, proběhlo slavnostní rozsvícení vánočního stromu.

29.listopadu:

Poslední listopadová sobota předchází podobně jako loni první adventní neděli, v jejíž předvečer bývá každoročně naplňována tradice slavnostního rozsvěcení vánočního stromu.

Ani letos tomu nebylo jinak, ale přece jen přibylo něco nového, …

… totiž v sousedství velkého stromu další ozdobené stromečky – práce dětí z vimperských škol.

28.listopadu:

Do třetice všeho dobrého norský odhad vyšel, byť pouze napolovic – sluníčko se na Boubíně skutečně konalo v plné kráse, což je jistě nejdůležitější. Nutno pak dodat, že již samotná cesta vzhůru přinesla neočekávaný zvrat. Nad Kubovkou vládla dosud snad nejhustší mlha, takže bylo tím překvapivější, když se na Basumských lukách náhle objevily hvězdy. Po mnoha podobných zkušenostech to ovšem nepředstavovalo důvod k předčasnému jásání – nejednou už po podobném jevu následovala nahoře známá čepice. V půli kopce však přišlo překvapení ještě větší, a to v podobě nečekaného závanu výrazně teplejšího vzduchu (vimperskou startovní teplotou byl oproti včerejšku dvoustupňový mrazík), který vydržel až na vrchol, kde teploměr odhalil čtyři stupně nad nulou. S něčím takovým milí Norové, předpovídající naopak pětistupňový mráz, nepočítali.

Mírný pokles inverzní hladiny navrátil na obzor alpské siluety …

… a sluníčko se vynořilo z poklidných hlubin bez sebemenších překážek.

Boubínské smrky se v teplotní inverzi opět zbavily námraz a volně plynoucí mlha nad pralesem by hnedle svědčila o téměř dokonalém bezvětří, …

… nebýt ovšem jemného vlnění celé té barevně proměnlivé plochy, nad níž navíc ve chvilce upoutalo zrak levé parhelium na osamělém cirru.

S rostoucí silou slunečních paprsků, …

… působivě zvýrazňujících skutečnost, že v níže položených lesích si mrazík uchoval svou vládu, …

… vzrůstala i naděje, že špička boubínského stínu na západní straně by se mohla postupně ozdobit gloriolou. Ale v daném okamžiku zůstalo jen u nepatrného, sotva postřehnutelného náznaku.

Však ostatně bylo i tak nač se přebohatě dívat, …

… třeba zrovna na proměny stále přetrvávajícího parhelia, připomínajícího jakousi západním směrem namířenou oblačnou střelu.

Na protější straně zatím, jak tomu za podobných situací bývá, pozvolna zmizely Alpy, což bylo jistě dobře pozorovatelné i z rozhedny na zcela vpravo na obzoru dobře viditelném Haidelu.

Pohled na rozhraní mezi opět zelenými a namrzlými lesy vybízel mimo jiné i k úvaze, jak dlouho asi ještě potrvá inverzní sevření obcí a měst kdesi tam na dně …

Cesta zpět nejen odhalila, že mrazík ani v místech s vyšší teplotou zcela nevyklidil bojiště, …

… ale pod vrcholem též nabídla tentokrát již o něco zřetelnější sluneční gloriolu, jež by v tom čase už nebyla z rozhledny k vidění.

27.listopadu:

Představuje-li něco v přírodě spolehlivou záruku, jsou to každodenní změny počasí – někdy třeba jen jemné a téměř nepostřehnutelné v rámci určité dlouhodoběji převládající nálady, ale každopádně tu jsou. Zárukou naopak není naplnění té které změny podle lidských odhadů či očekávání. Právě taková situace nastala dnes: internetová stránka norských meteorologů lákala na Boubín sluníčkem bez jediného mráčku a pětistupňovým mrazíkem. Po včerejšku by takový vývoj skutečně nebyl překvapujícím … jenže svatý Petr to zase jednou vymyslel dokonale jinak. Teplota na vrcholu časně ranního Boubína se rovnala vimperské – konkrétně jednomu stupni nad nulou, celá cesta vzhůru již od Kubovky doslova tonula v husté mlze a nahoře se ukázalo, že sluníčku je vyhrazena jen poměrně úzká skulina mezi dále zvýšenou inverzí a svrchní oblačností, s níž předpovědi jaksi nepočítaly.

Východní proudění přetrvávalo i dnes, ale ve velmi jemné podobě, což potvrzovala i samotná podoba inverzní hladiny, vyznačující se zejména na západní straně vesměs až nezvyklým poklidem a plně ukrývající i onen zlomek šumavských vrcholů viditelných zde včera. Jen Basumskému hřebeni se tentokrát dostalo krátkodobé výsady mírného rozhledu, …

… o němž si třeba i Bobík mohl jen nechat zdát. Jeho špička se v symbolickém náznaku vynořila z mírně zčeřené východní části inverzní hladiny teprve v okamžiku, kdy začala nepatrně růžovět vrchní oblačnost, …

… dávající tak najevo, že sluníčko se sice blíží, ale současně možná s ohledem na zavírající se obzor půjde tak trochu o závod s časem.

Obavy toho druhu se však naštěstí ukázaly jako liché, neboť následovalo jedno ze zde obvyklých překvapení …

… v podobě úžasných slunečnomlžných kouzel, …

… postupně vyústivších …

… až v několikerou korónu.

Ale mlha se dnes navzdory své chvilkové vstřícnosti v každém případě rozhodla neustoupit a dokonale rozmetat norské vize.

Špičku Boubína s jejím bílým mrazivým královstvím sice uvolnila, ale o to více si vše zjevně vynahradí tam dole.

Opět tedy lze, podobně jako včera, doporučit všem, kdož zatouží po vysvobození z čím dál protivnější šedi, i večerní výstup, …

… neboť tu jistě stále bude nač se dívat a z čeho načerpat potřebnou energii.

S postupným klesáním ubývá intenzity námraz, ale kdož ví, jaká další překvapení na nás čekají v příštích dnech … Norové mimochodem vidí zítřek v tomtéž duchu, v jakém předpovídali dnešek. Dejme se překvapit … 🙂

26.listopadu:

Vimperská teplota o páté hodině ranní obsadila první příčku pod nulou, boubínská pak sestoupila o tři další níže. Inverze se předvedla po delší době v nebývalé výši, jaká by za příznivých podmínek jistě byla velkým příslibem pro tvorbu úchvatných slunečních gloriol. Oba Roklany měly sotva prostor k nádechu, nižším vrcholům, …

… ba ani mnohým z Trojmezenské hornatiny popřán nebyl. Jenže právě ony příznivé podmínky se zase jednou ukázaly být největším kamenem úrazu.

Do veškerých slibně se rozvíjejících scenérií totiž neustále výrazně promlouvala hustá od východu se valící mlha, jež zaujala svou finální výšku nějakých zhruba třicet metrů nad rozhlednou, takže častými chvílemi dokázala zcela zakrýt i jinak převládající modř oblohy.

O viditelném slunečním východu tím pádem nemohlo být řeči a jedinou naději skýtaly okamžiky, v nichž sluníčko nabere výšku, která mu umožní celou tu pohyblivou hradbu definitivně překonat.

Velmi slibných barevných okamžiků nebylo málo, …

… stejně jako těch, které svou snivou atmosférou …

… jitřily fantazii – třeba tolikrát už zde vyvolanou představou tanečního reje okolních smrků.

Ale nejočekávanější role, jíž by se chopilo sluníčko, se dnes svého obsazení nedočkala, …

… třebaže místy scházel skutečně jen nepatrný krůček.

Mlha se zkrátka rozhodla přinejmenším dopoledne nepustit otěže z rukou … ale jistě neprohloupí, kdo se sem vypraví večer. Lze totiž předpokládat, že právě v ten čas se situace výrazně vylepší a s nemalou pravděpodobností se dočkají i lovci vytoužených gloriol.

25.listopadu:

Setrváváme-li delší dobu pod jednotvárnou šedivou dekou, snadno ztratíme přehled o zcela odlišném dění nad ní. Tentokrát je však skutečně vydatná, takže ani pro opět působivě namrzlé smrky ve výšinách není zcela samozřejmým kontakt se sluníčkem.

24.listopadu:

Šumavské panoráma měsíc před Štědrým dnem …

23.listopadu:

Předposlední listopadová neděle připravila od samého rána celou řadu překvapení. Navzdory slibnému vývoji předešlého večera se Vimperk v průběhu noci opět kompletně zahalil do inverzní mlhy a jeho střechy zbělaly vlivem dvoustupňového mrazíku. Již cesta na Kubovku pak ukázala, že inverze se tentokrát týká i teploty, která postupně vzrůstala až na konečných pět stupňů nad nulou – a vysoko nahoře k tomu zářilo naprosto čisté hvězdné nebe. První pohled z boubínské rozhledny náležel opět Vimperku, který, v průběhu hodiny znovu dočasně vysvobozen, zdravil svou horu nočním osvětlením (s ním pak v dáli podobně i Vacov a další přilehlé obce).

Na protilehlé straně podobně svítil např. Bischofsreut, nad nímž se od samého úsvitu naprosto ostře rýsovaly nejen kompletní obrysy alpských štítů, nýbrž i náznaky prokreslení struktury jejich skal a ledu.

Bez zaváhání tak bylo možno dnešní velehorské panoráma chrakterizovat dvěma slovy: „jako břitva“ , přičemž teploměr současně prozradil, že Boubín o jeden stupeň předčil oněch pět z Kubovky.

Postupné rozjasňování napovídalo, že překvapením ještě není konec.

Tím hlavním se totiž stal výstavní sluneční halový sloup, z obou stran navíc provázený krepuskulárními paprsky, …

… jejichž antikrepuskulární protějšky se pro změnu sbíhaly nad Můstkem, to vše již v okamžicích, kdy sluníčko trávilo poslední minuty v zákulisí svého velkolepě přichystaného jeviště.

Všemu přihlížely mimo jiné i oba Roklany, nenechávající nikoho na pochybách o tom, že na rozdíl od Boubína si dokázaly uchovat mnohem bohatší sněhovou pokrývku.

Čerstvě vyšlé sluníčko jen lehce pozměnilo barvu svého stále setrvávajícího skvostného sloupu …

… a hned se na všech stranách pustilo do svého obvyklého uměleckého díla.

Ačkoli na samotné věži panovalo téměř dokonalé bezvětří, pohled do širého kraje prozrazoval přece jen mírné proudění, zrovna např. přisouvající do vimperského dolíku další porci mlžné nadílky, v jejímž středu sluníčko chvilkově zvýraznilo i nemalý příspěvek jednoho z komínů. Začínalo být zřejmé, že v těchto nadmořských výškách se dnes o slunečné neděli rozhodně hovořit nebude.

Kdož konečně ví, zda bude dopřáno stále zcela volného shlížení na veškeré dění o něco výše položené Svaté Máří či namrzlým loukám a polím v jejím okolí.

Jen Libín, zdravící se zrovna s Kletí, dostane s velkou pravděpodobností šanci spolu s Bobíkem a dalšími výraznějšími vrcholy kontrolovat další vývoj situace.

Páteční námraza na rozhledně i okolních smrčinách roztála, jen symbolický bílý, dodejme, že notně děravý koberec opravňuje k tvrzení, že na Boubíně stále leží sníh. Sluníčko si tu pak uchová svrchovanou vládu bezpochyb až do večera, …

… což však, jak ostatně bylo již nahoře předpokládáno a dole po návratu hned potvrzeno, nebude platit o Vimperku.

22.listopadu:

Vimperk si zase jednou užívá hvězdného nebe – setřásl inverzi nad hlavou, …

… ale současně se v ní, pod dohledem Velkého vozu, chvílemi brodí tu po kolena, jidne po pás.

21.listopadu:

Vyjdeme-li z pondělního příměru o mlžném kabátě, můžeme dnes konstatovat, že právě ten si Boubín na úpatí lehce podkasal, ale to bylo vše. Vrcholová čepice sedí po celý týden jako přibitá, či, spíše řečeno, přimrzlá.

Mlha zjevně přímo navazuje na vyšší souvislou oblačnost, což spolehlivě znemožňuje jakoukoli viditelnost.

Ani momentální mírné východní proudění nemá šanci ovlivnit situaci k lepšímu, jen kolem dokola promíchává všudypřítomnou mlžnou kaši, aby dva stupně pod nulou měly čím zdobit konstrukci věže.

Přece však lze zaznamenat aspoň jemné barevné proměny, do nichž chvílemi promluví velmi nepatrným nádechem i sluníčko.

Dnes se na rozdíl od předchozích dnů dá dokonce uvažovat o tom, že jedenáctá by, jak praví lidová tradice, skutečně mohla rozhodnout o změně – v této chvíli je však na ni brzo, zatím tu vše stále probíhá v režii vzpomenutého dvoustupňového mrazíku. Tím pádem lze konstatovat, že jednadvacátý listopad se do této chvíle navlas podobá témuž dni loňského roku – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3577 .

Ostatně mlha dnes obzvláště změkčuje viditelné lesní partie …

… a vybírá tak z bohaté palety prazvláštního tajemna novou, dosud neotřelou variantu.

K nefalšovaným skvostům pak náleží vše, co dokázala v průběhu týdne vykouzlit námraza, a to i na uschlých travinách. Zní to možná bezmála rouhavě, ale v takových pohádkových okamžicích tu sluníčko snad ani neschází …

20.listopadu:

Každému, kdo se již nemůže dočkat sněhu, lze doporučit překonání včera zmíněné hranice tisíce nadmořských metrů … zatím se sice nedá očekávat zrovna lyžařský ráj, ale sníh se tam skutečně vyskytuje.

19.listopadu:

Vezememe-li v úvahu, že se naplnily sněhové prognózy od tisíce metrů výše – tedy Boubín je opět pocukrován a bílo hlásí např. i Churáňov, dojdeme lehce k závěru, že jakkoli může být celodenní pohled do mlžné šedi nepříjemným, přece jen nás tato současně chrání před ještě intenzivnějšími poklesy teploty, než jaké jsme v posledních dnech zaznamenali.

18.listopadu:

Stále přetrvávající mlhu doplnil nad ránem déšť … a vtiskl Šumavě jednu z jejích charakteristických tváří, …

… nepostrádajících osobitého kouzla ani zpoza skla – ať již při zaostření na samu vodu, …

… nebo vše ostatní, co se v jejích kapkách oku rozpíjí.

Od věci není ani úvaha, kam by se poděly všechny ty uplakané barvy, …

… kdyby teplota, podobně jako včera, sestoupila pod bod mrazu.

17.listopadu:

Z hlediska lidových pranostik máme jasno, ačkoli ještě o třetí hodině ranní bychom sázeli na zcela jiný vývoj počasí – obloha jiskřila hvězdami v třístupňovém mrazíku a všemu vévodila opět měsíční koróna, dnes ovšem prazvláštního, často nevídaného nazelenalého zbarvení. Situace vypadala neméně slibně i nad Kubovkou, kde se však po okrajích přihlásila první slabá oblačnost. Rozuzlení přinesl až boubínský vrchol – od samého rozbřesku zanořený v husté vlhké čepici, vydatně posilované dalšími přísuny v rámci východního proudění.

Čepice ke všemu záhy přerostla přímo v mlžný kabát, do nějž se naše hora kompletně zahalila až k samému úpatí, třebaže s postupným klesáním ubývalo vlhkosti.

Možná i sám boubínský lev očekával sluníčko … jeho obvyklý úsměv dnes doopravdy zkameněl 🙂 .

16.listopadu:

Už se zdálo, že dnešní vesměs fádně šedá obloha s občasnými slunečními záchvěvy nepřinese až do večera pranic zajímavého. Ale zdání, jak známo, rádo klame. Zapadajícímu sluníčku se podařilo zažehnout desetiminutový ohňostroj červánků, …

… které svou nezvykle ostrou barevností vtiskly v tom kratičkém čase celé krajině neobyčejně dramatický ráz.

Jak potom nevzpomenout staré pranostiky, jež říká, že červánky věstí změnu počasí … (?) Jistě by nám vyhovovala varianta přisuzující večerním červánkům pěkné, zatímco ranním špatné … nu, zítra budeme moudřejší.

15.listopadu:

Počasí se nám v rámci svých neustálých změn zřejmě chystá opět nastavit zachmuřenější tvář, k níž možná byl předzvěstí již večerní Boubín. Ačkoli ráno ještě předvedl další z nekonečné řady ohnivých inverzních variací, na sklonku dne přeladil do umírněných pastelových tónů, v nichž se mimo jiné dařilo i jemným antikrepuskulárním paprskům zapadajícího, avšak současně neviděného sluníčka.

Inverzní oceán postupně zprůsvitněl a svou daleko ustoupivší hladinu docela zklidnil – jen posledním symbolickým bělavým povzdechům připadla úloha připomínat ještě nedávné děje, …

… z nichž v daném okamžiku prakticky již nic nebránilo šumavským z Boubína dohlédnutelným partiím ve volném dýchání.

A tak den pozvolna vyhasl ve vší tichosti, …

… do níž se – pravda, v poněkud živějších odstínech slunečního rozloučení – ponořily i neodmyslitelné Alpy.

14.listopadu:

Ranní cesta vzhůru sice přinesla už nad Kubovkou první hvězdy, ke všemu obklopující tajemně působící měsíční korónu, ale současným pohledem skrz temné lesy na severní straně bylo možno navzdory volné obloze lehce dojít k přesvědčení, že inverze tentokrát dostoupila v rámci posledních dnů zatím největší výše. A skutečně tomu tak bylo – na rozvlněné hladině, takto spatřené z boubínské rozhledny, problikávalo v dáli na obzoru (nalevo od ukrytého Bobíku) všehovšudy jen červené světlo vysílače na Kleti, …

… zatímco nárazový jihovýchodní vítr popsanou situaci co chvíli měnil …

… a dával snadno uvěřit pouhým čtyřem naměřeným stupňům – zatím stále nad nulou. Pravda, ještě i Trojmezenské hornatině spolu s charakteristickými špicemi dachsteinského masivu bylo v ten čas povoleno nadýchnutí …

… a o něco později se té výsady výrazněji dostalo i Knížecímu stolci …

… spolu s dalšími vrcholy na východním směru.

Hladina inverzního oceánu však chvílemi mocně vřela a valíc se k rozhledně připomínala místy téměř nápor oblačných tsunami.

Do této atmosféry se chystalo vbrzku vkročit sluníčko …

… a dopředu se ohlásilo nepatrným halovým sloupem.

Skutečnost, že se k nám bude muset probít spoustou překážek, …

… dnes především v podobě větrem hnané mlhy, …

… pro ně jistě nepředstavovala pražádné překvapení, …

… zato však ve všech, kdož tomu divadlu přihlíželi z věže, vzbouzela naději na další známé jevy, …

… zastoupené však nakonec přes všechno oblačné vlnobití jen několika slabšími korónami.

Bude dostatek sil též na gloriolu?

Možná ani čerstvě náhle probuzené Roklany neznaly odpověď, …

… ačkoli slibných náznaků, jak se zdálo, přibývalo.

Stín rozhledny dávno poklesl kamsi do boubínských lesů, ale nakonec to byly právě dva smrky pod Velkým Javorem, kolem jejichž špiček dokázalo sluníčko na čerstvě vzedmuté oblačné vlně alespoň dýchnout jemnou červení, …

… jíž ostatně nešetřilo po celé rozbouřené hladině.

Opět se zdálo, že Vimperk dnes bude bez šancí, ale vesele se prohánějící vítr přece jen živil jiskřičku naděje, že druhý listopadový pátek se tam dole neponese jen v duchu samé deprimující šedi.

Sotva inverzní hladina zbělá, bývá to pro většinu fotografů signálem k odchodu na základě přesvědčení, že už není nač zajímavého se dívat, natož to snad zachytit.

Nu, konečně mýlit se je lidské … 🙂 . A ke všemu nejen tady ještě čekají překvapení – neúnavný vítr dává svým mícháním mlhy kolem stále více prosvítajících vrcholů jasné signály, …

… že v lesích čeká – dnes v mimořádné míře – …

… další krásná podívaná.

Čím skoupější totiž byly sluneční koróny nahoře, …

… tím bohatší úrodu představovaly …

… jakožto součást působivého Tyndallova jevu po celé zpáteční cestě, …

… již čtverák vítr oproti časnému ránu dokonale zamlžil, …

… a to prakticky až těsně nad Kubovku.

Zítřejší avizovaný pokles teploty by se tak mohl postarat o ještě zajímavější pokračování všeho, co bylo k vidění dnes.

13.listopadu:

I sem co nevidět zasáhne inverze a nechá barvy podzimu zprůsvitnět …

12.listopadu:

… a takhle nějak vypadá současná vimperská situace v okamžicích, …

… kdy boubínský vrchol bez problémů naplno zalévají sluneční paprsky.

11.listopadu:

Loni touto dobou se Boubín nacházel pod sněhem. Letos si svatý Martin přispal, ale buďme koneckonců rádi – třeba se zase jednou povedou pravé kouzelné Vánoce, tedy nikoli na blátě. Ostatně i tak se bylo na naší tajemné hoře zrána nač dívat – inverzní proměny v součinnosti s vrchní oblačností kouzlily jedna radost.

Určitě se nelze divit, že do nezvyklé devítistupňové teploty, vyšší nežli třeba dole ve Vimperku, se bílému koni logicky nechtělo.

Však i beze sněhu za to neustále se obměňující hra barev dokonale stála …

Alpy dnes zjevně nabídnou víceméně jen své obrysy, a to ještě nikoli po celé délce obzoru, již zaujímají.

Východ pak opět fantasticky vzplane, …

… což bude přáno vidět dokonce i z některých částí Vimperka, byť se zdá, že inverze volí prakticky tutéž strategii jako včera, kdy sluníčko dosáhlo do města mnohem později.

Jeho dnešní vstup na scénu se však neobejde bez drobných překážek, ačkoli planoucí obloze …

… na kráse neuberou.

Stín Boubína se protáhl až nad Jezerní horu, oba Ostré, Pancíř a Křemelnou, …

… zatímco alpští velikáni zdánlivě mizejí v rostoucím obzorovém oparu.

Na vnitrozemském směru se nejvýrazněji se sluníčkem zdraví půvabně zezlátlé modříny …

… a Vimperk, který se sice chvílemi částečně osvobozoval z jedné inverze, si současně, jak je vidět, tradičně vyrábí i svou vlastní.

Oboustranného bělavého obklíčení se oproti včerejšku dočkal i Mářský vrch.

A situace zvolna spěje k drobné dramatické zápletce.

Zpod relativně dosud nízké inverzní hladiny se zatím dokázal vysvobodit pouze Buk (zcela vlevo) spolu se Včelnou (vpravo), zatímco Šumavské Hoštice (uprostřed) neustále tonou v bělošedé mlze.

Včera zde vzpomenutý svatovojtěšský kostelík však zatím stále na vše zcela volně pohlíží shora, tedy i na to, …

… kterak sluníčko v rámci oné před chvilkou zmíněné drobné zápletky stoupá za rozlehlý mrak a stíhá ještě vyslat ke špici krátícího se boubínského stínu z obou stran své antikrepuskulární paprsky.

Za chvilku se znatelně změní celkový dosavadní barevný ráz krajiny, …

… avšak s bonusem znovu se vynořivších Alp, …

… jimž je nicméně opět souzeno ustoupit monumentálnějším výjevům.

Pokud Vimperští momentálně jásají nad odchodem mlhy z ulic, neměli by se radovat předčasně … vše nasvědčuje tomu, že dnešní vývoj situace se pohne trochu jiným směrem nežli včera. Každopádně však lze konstatovat, že svatomartinský Boubín se i beze sněhu dokonale vyznamenal 🙂 .

10.listopadu:

Mrazivá noc opět postupně stlačila inverzní hladinu níže, vyhnala hustou mlhu z vimperských ulic a dokonale vyčistila boubínské okolí, …

… čímž se postarala o velmi působivé ranní výjevy.

Ústup mlžných cárů je však zjevně jen dočasný, téměř připomíná taktický bitevní manévr, …

… ostatně z nejedné šumavské vísky se stále nabízejí pohledy na jednolitou bělostnou hladinu, …

… zaplavující celé vnitrozemí …

… s temelínskými parami na obzoru.

Kostelík ve Lštění často představuje pohledem z boubínské rozhledny jakési rozhraní mezi inverzí a volnou krajinou – dnes je mu zatím přáno shlížet na vše v plné záři slunečních paprsků …

… a těšit se výsadě šumavské nadmořské výšky, dokud mlha nezahájí odpolední protiútok. S ohledem na stávající i předpovídanou teplotu však aspoň nehrozí, že by se podobně jako loňského roku v předvečer svého svátku přihlásil svatý Martin s bílou nadílkou.

9.listopadu:

Po nočním ochlazení se dal očekávat návrat inverze – a skutečně k němu došlo. Výstup na Boubín navíc přinesl i zážitek z rodu bezmála tajemných: sotva začala v půli kopce nad Kubovkou řídnout hustá mlha, již delší dobu téměř přízračně prozařována bledým měsíčním svitem, ozvaly se nečekaně v těsné blízkosti z temného lesa rychlé kroky a vzápětí mi zkřížil cestu statný jelen – dozajista tentýž samotář, který o sobě dával vědět předešlého měsíce až na rozhlednu mocným troubením právě z tohoto směru. Ve chvilce se za ním zavřelo houští a opět se rozhostilo posvátné ticho, ničím už nenarušené až na samotný vrchol.

Tam se předvedla v plné kráse rozlehlá, mírně zvlněná inverzní hladina, dosahující zhruba výše okolo tisíce a padesáti nadmořských metrů. Teplota nepřekročila tři stupně nad nulou, ale zásluhou pouze chvilkového, téměř neznatelného větru, majícího zjevně za cíl všehovšudy jemné čeření bělostných vln, se jevila bez problémů snesitelnou.

Dokonale viditelné alpské štíty pak bylo zase jednou možno od samého rozednění hodnotit …

… jako brilantně prokreslené a tím pádem vítězící co do optické přitažlivosti.

Sluníčko se ještě před vlastním východem přihlásilo jemnými krepuskulárními paprsky a náznakem halového sloupu – v obou případech jevy zachytitelnými jen dokonale cvičeným a navyklým okem.

Svůj startovní bod, ještě minulého týdne se nacházející přímo nad Kletí, posunulo mezi tuto a o něco více nad hladinu vyčnívající Chlum.

Záhy pak pozlacením kontrastujících ledovců vymodelovalo k větší plastičnosti zejména vrcholy Grosses Wiesbachhornu /3564 m n.m. – 218,8 km vzdušnou čarou od Boubína/, nejednou mylně zaměňovaného za bezprostředně vpravo opticky sousedící, avšak o deset kilometrů vzdálenější Grossglockner /3798 m n.m., 228,9 km/ , a v daném úseku nejdominantnějšího Watzmannu /2713 m n.m. – 173 km/ (pro úplnost dodejme, že prvním výrazným vrcholem na snímku odleva – zatím ve stínu – je Schönfeldspitze /2653 m n.m., 182,5 km/, s Grossglocknerem těsně vpravo sousedí Hoffmannspitze /3722 m n.m., 228,6 km/, mezi ní a Watzmannem najdeme – rovněž nepatrně nasvícený – Kleiner Watzmann /2306 m n.m., 171,9 km/, Watzmannovým sousedem zprava je Grosser Hundstod /2593 m n.m., 178,3 km/ a blíže k pravému okraji snímku ještě vcelku zahlédneme špičatý Seehorn /2321 m n.m., 178,8 km/; snímek pak zprava rámuje Blaueisspitze /2481 m n.m., 172,7 km/ coby součást mohutného masivu Hochkalteru), …

… nezapomnělo pak ani na dachsteinský masiv, třebaže na proslulém Halstattském ledovci tentokrát nijak zvlášť své umění nepředvedlo.

Zatímco zlatavé modříny se za chvilku vymaní z inverzních čar a kouzel, …

… Vimperku, který by si, zcela uvězněn v nevábné šedi, určitě přál totéž, budou sluneční paprsky popřány jen na zlomek dopoledního času.

Stávající vývoj situace, jak se zdá, slibuje inverzní zážitky i na příští jitra, přičemž není vyloučena jejich ještě větší intenzita.

8.listopadu:

Dnešímu slunečnému dni by slušel slavný francouzský šanson „Růže kvetou dál“ od Gilberta Bécauda … ano, navzdory všem změnám počasí stále v prvé půli listopadu kvetou. A když už jsme takto propojili Šumavu s dalekou Francií, zrovna na dnešek připadá i jedno smutné výročí: před čtrnácti lety zemřel slavný herec, malíř a sochař Jean Marais, nezapomenutelný idol mnoha generací – věnujme tedy kvetoucí šumavskou růži třeba zrovna jeho památce.

7.listopadu:

Nočním městem střídavě plyne mlha, zatímco vysoko nad ní oblaka chvílemi vpouštějí do hry stále ještě úplněk, který nám byl včera z valné části odepřen.

Zůstává tedy hádankou, jak bude vypadat zítřejší víkendové ráno.

6.listopadu:

Jediná noc postačila včerejší skvělou dohlednost z Boubína zcela vynulovat a zahalit rozhlednu po delší době zase do všudypřítomné vlezlé vlhkosti. Nad ránem pak i původní teplota poklesla zprvu na polovic a v rozmezí půlhodiny až na čtvrtinu, tedy pouhé dva stupně nad nulou. Jen občasné nepatrné světlejší záchvěvy v husté, mokré, od západu soustavně se valící mlze naznačovaly sluneční směr … a bílá čepice se plazila od vrcholu po úbočích stále níže.

Postupně, pronikajíc lesy, umocnila i tajemnou atmosféru …

… okolo skály bájných boubínských rytířů …

… a dorazila až nad Kubovku, …

… kde se přidalo drobné mrholení. Slíbená studená fronta je skutečně tady.

5.listopadu:

Změna počasí je dle meteorologů doslova na spadnutí – inverze zmizela a blíží se k nám zvlněná studená fronta s vyhlídkou na deštivo, ba za případného náležitého poklesu teploty (možná na nejvyšších místech – jeden nikdy neví) i sněživo. Na Boubíně, který si dnešního rána stále zachoval osm stupňů nad nulou, se před jejím příchodem opět odehrávala nepopsatelná kouzla, …

… která započala doslova ohnivou září oblačnosti nad vycházejícím sluníčkem, …

… jemuž se ovšem v dalším průběhu dne povětšinou mnoho prostoru nedostane.

Od této – zřejmě vrcholné – chvíle už bude jen na ústupu před oblačností, …

… která se však co do mimořádné působivosti nad krajinou s dalekou dohledností rovněž nenechala zahanbit.

Co k viděnému zbytečně dále dodávat …. ?

Léčivá magie prožitých okamžiků – to je, oč tu běží 🙂 …

Nakonec se i alpští giganti navzdory svým ustavičným dialogům s oblaky propracovali k finální obrysové brilanci …

4.listopadu:

Včerejší pozdně odpolední Vimperk se nakonec zahalil do husté mlhy, která přetrvala až do tmy. Již po osmé hodině večerní ji však shora prozářil měsíční svit a mlžná hladina se pak v průběhu noci ustálila ve výši, jakou naznačila čtvrtá hodina ranní.

O další dvě a půl hodiny později se ukázalo, že zajímavá tvarová proměna potkala od noci vlivem oblačnosti alpské vrcholy, náhle narostlé do nebývalé výše, …

… zatímco inverze se tentokrát …

… drží ze všech stran v uctivé vzdálenosti od Boubína (na němž by mimochodem v ledovém západním větru jen málokdo uvěřil osmi stupňům nad nulou, které tu oproti pouhým dvěma ve Vimperku ukazoval teploměr). I tak ale postačuje dočasně zaplavit vimperský dolík, jak bylo ostatně zřetelné již za ranní tmy.

Na rakouské straně jsou obrysy Alp přece jen povědomější, neboť sluníčko tu již intenzivně barví oblačnost, jež halí obzor.

Vimperská „Vajzovka“ si však bude muset na své vysvobození z mlhy ještě chvilku počkat.

A už nám čerstvě zlátnou modříny, minulý týden ještě splývající se zelení okolních smrčin.

Situace se zkrátka může bez výstrahy kterýmkoli dnem změnit – koneckonců za týden tu máme svatého Martina.

3.listopadu:

Pondělní ráno opět předvedlo spolupráci vimperských komínů při tvorbě, resp. posilování inverze, …

… která se začala nad ránem opatrně nasouvat do města svou tradiční cestou – severním údolím Volyňky.

Obloha se poté sice až na výjimky v podobě rozpouštějících se kondenzačních čar z leteckých motorů vyčistila do podoby milého podzimního slunečna, …

… ale ke skutečnému „lámání chleba“ zjevně dojde teprve odpoledne. Zůstává pak jen otázkou času, kterého dne dostoupí inverzní hladina zase boubínských výšin.

2.listopadu:

Netradičně krásná první listopadová neděle – naštěstí v dokonalém rozporu s tím, co si obvykle lze představit pod pojmem „dušičkové počasí“, vybízela k netradičním pohledům na Šumavu a další místa nejčastěji vídaná z boubínské rozhledny. K tomu účelu výborně poslouží např. partnerská rozhledna na vrcholu Haidel /1167 m n.m./ v Bavorském lese. Po zdolání jednoho sta padesáti devíti schodů na zastřešenou vyhlídkovou plošinu v třicetimetrové výši (pro případné puntičkáře přesně 30,33 m od země) se otevírají všemi směry úžasné panoramatické pohledy. První samozřejmě patřil Boubínu a Bobíku – horám odtud na rozdíl od českého vnitrozemí viditelným zleva právě v tomto pořadí. Na západním úpatí Boubína jsou za úsvitu dobře patrná světla Kubovy Huti.

Slunce zde momentálně vychází zrovna nad Plechým, resp. blíže k Hochsteinu v rámci poněkud zhuštěné Trojmezenské hornatiny, na niž jsme z Boubína zvyklí spíše jako na stínící prvek části alpského panoramatu.

Tím je ostatně i zde, jen na jiném úseku, který pro změnu z našeho šumavského velikána vidíme nepřerušen. Dnes se ovšem majestátní velehory na obzoru opět halí do lehkého oparu, …

… ale např. masiv Dachsteinu je i tak s přibývající silou sluníčka poměrně dobře zřetelný. Koneckonců je znát i vzdálenostní rozdíl, …

… oproti Boubínu o téměř 20 km vzdušnou čarou kratší.

V opačném pořadí odtud spatříme i Velký Roklan a Luzný, zatímco třeba Velký Javor bychom hledali marně.

Na české straně je dále velmi dobře viditelný např. Libín, pod nímž se zrovna hlouběji v údolí rozprostírá jakýsi inverzní útržek. Zda se v příštích dnech, které by měly být podobně slunečné i teplé (na haidelské rozhledně panovalo ještě za tmy deset stupňů), rozšíří do podoby nedávných úchvatných oblačných oceánů, zůstává zatím hádankou.

1.listopadu:

Letošní první listopad by si bylo s klidným srdcem možno splést třeba i s prvním zářím, neboť ukazuje-li teploměr na Boubíně dvacet minut před slunečním západem dvanáct stupňů nad nulou, jistě nejde o typickou šumavskou listopadovou teplotu – a to tím spíš, že již o měsíc dříve zde bylo podstatně chladněji. Překvapení však nekončila všehovšudy tímto – jak vidno, po skvostné inverzi, jíž se včera loučil říjen, nebylo (od samého rána) ani památky, jen obloha kouzlila s barvami.

Z tohoto hlediska výrazně přitahovala oko zejména jižní strana, a třebaže očekávané, v daném okamžiku pouze náznakové Alpy se prozatím mírně halily do oparu, postupný vývoj situace nabádal k trpělivosti.

Sotva sluníčko sestoupilo zpoza svrchní oblačnosti do volného pásu oblohy nad obzorem, vytvořilo si po obou stranách parhelia – zde levé …

… a nad Malým Roklanem pravé.

Poté už rozehrálo …

… svůj závěrečný barevný koncert, …

… ba přímo ohňostroj. Ale ani tím nebyl všemu konec – hlavní „bonbónek“ teprve čekal, …

… až bude obzor kontrastnější a ukáže nejen zámé alpské partie západně od Hochsteinu, …

… ale po dlouhé době opět unikátní nejvzdálenější z Boubína viditelný vrchol – 273 km vzdušnou čarou vzdálenou Zugspitze /2962 m n.m./, na snímku zcela vpravo v rámci kompletní trojice, tvořené dále nalevo vrcholem Innere Höllentalspitze /2741 m n.m./ a Hochblassenem /2707 m n.m./. Listopad tedy nejen touto brilantní dohledností vykročil na scénu skutečně velkolepě.

Fotokronika Jana Tláskala – říjen 2014