Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2015

1 ledna, 2013
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.července:

Podle včerejšího boubínského předpokladu si Vimperk na rozloučenou s červencem roku 2015 užívá od samého rána krásného počasí, v němž se dá z určitých pozorovacích míst zřetelně odhalit mnohé, …

… např. známá skutečnost, že ani jedna z dominantních městských věží nestojí v dokonale svislé rovině – zvonice spolu s kostelní věží se k sobě mírně naklánějí. A prvně jmenovaná k tomu dostává nový kabát – zjevně i prostřednictvím dvou dobře viditelných viselců na lanech.

O třináct hodin později si však musíme připomenout, že dneškem končící sedmý měsíc roku byl pozoruhodný dvěma úplňky – prvním 2. července (stačí navrátit se k patřičnému datu níže) a druhým pak právě dnes. Nadejde-li takováto situace, druhý z úplňků bývá nazýván „Modrým měsícem“ a jsou mu přisuzovány magické schopnosti. Modrá barva zde samozřejmě, jak ostatně napovídá i snímek, představuje pouze jakousi symboliku – nic modrého ve skutečnosti nevidíme. Dodejme tedy, že dnešní úplněk se nachází ve znamení Vodnáře a Měsíc do této fáze vstoupil ve 12:40 . Tradice praví, že tato konstelace podněcuje k významným životním změnám a současně nás vybízí, abychom se uvolnili a užívali si života … nu, čekat právě s tímto všehovšudy jen na zmíněný úplněk, či snad dokonce „Modrý měsíc“, který se objevuje přibližně jednou za tři roky, by asi nebylo v životě tím pravým 🙂

30.července:

Finišující červenec nám v posledních dnech nabízí nejen bohatě a sytě barevné úkazy nad hlavou, …

… nýbrž i momenty jemně snivé, …

… vybízející k zamyšlení a především uvolnění.

A ke všemu se zdá, že den zítřejšího loučení bude dnem krásným a vydařeným …

29.července:

Vrbovka úzkolistá – právě v plném rozkvětu – je nejen vděčným fotografickým námětem, ale především půvabně krášlícím prvkem, a to třeba i za soumraku.

28.července:

Nemýlil se, kdo včera hádal, že pod rukama dřevosochaře Janka Paďoura s největší pravděpodobností vznikne jakýsi pohádkový šnek.

Ještě sice není zdaleka hotov, …

… ale už se na nás dívá 🙂 .

Radek Smejkal má jako jediný ze všech čtyř zúčastněných zcela konkrétní zadání: vytvořit bustu …

… Tomáše Garrigue Masaryka.

Není to jistě snadný úkol, avšak zdá se, že podoba prvního československého prezidenta se tu skutečně postupně jakž takž vynoří.

Milan Klement vidí zatím jen ve své představivosti výslednou postavu, kterou jeho motorová pila začíná teprve nahrubo vykrajovat, …

… zatímco dláto Tomáše Indry již dává mnohem konkrétnější podobu stylizované tváři prvního šumavského skláře, …

… jak ho vidí sochařova bohatá fantazie, …

… a to včetně píšťaly, jejímž prostřednictvím se tu z ohně rodí křehká skleněná krása.

27.července:

K červenci ve Vimperku již neodmyslitelně patří setkání dřevosochařů. To letošní je v pořadí celkově patnáctým a současně druhým, které namísto dřívějšího zámeckého nádvoří probíhá v městském parku. Poněkud se pak změnil i čas konání, z tradičního druhého červencového týdne se tentokrát přesunul do posledního. A konečně nelze přehlédnout ani skutečnost, že vedle tří za léta již známých kumštýřů, jmenovitě plzeňského Tomáše Indry, Milana Klementa z Křivsoudova a pardubického Radka Smejkala se letos objevila též nová tvář – Janek Paďour, který k nám zavítal až z daleké Jaroměře. Právě on se ukázal hned prvního dne jako nejproduktivnější – zdá se, že už dnes lze uhodnout, v co se asi promění dřevěnýá špalek, jejž si k své práci vybral.

26.července:

Je tu svatá Anna – a skutečně se nikterak nezpronevěřila tradici, jíž je po staletí provázena, ba naplnila ji více nežli poctivě. Pravda, po nedávných vedrech majících za následek i dvacetistupňové noční teploty by třináctistupňová, již bylo možno naměřit dnes okolo třetí hodiny ranní ve Vimperku, znamenala citelný pokles i bez zmíněné světice. K tomu přidejme po včerejší bohaté oblačnosti nad městem náhle svěžím větrem dočista vymetené hvězdné nebe … a pospěšme na Boubín. Tady se ovšem situace mění mnohem výrazněji – teplota se propadá o celých deset stupňů, tedy na pouhé tři. A by bylo věru nepatřičným eufemismem mluvit podobně jako ve Vimperku o pouhém svěžím větru, neboť ten zde od západu doslova fičí v ledových nárazech, opravňujících k domněnce, že teplota snad musí být ve skutečnosti ještě blíže nule. Kompenzací je však daleká dohlednost – zde například do ještě nočně osvětlených Českých Budějovic, …

… Strakonic, nad nimiž se obloha tváří podstatně optimističtěji – v očekávání blížícího se tepla (jejž se však dočkáme nejdříve za hodinu), …

… či do Vimperka, nad nímž nutnost použít za daných světelných podmínek delší, konkrétně pětivteřinový expoziční čas prozrazuje rozmazáním letících mračen rychlost, jakou jsou po nebi od západu hnána.

Neméně to fičí i nad Bobíkem, …

… zatímco jižní obzor prozrazuje, že kdo si dnes vyšel v tento čas na Plechý, dlouho se z rozhledu těšit nebude.

Sluníčku zbývá do východu devatenáct – dnes zatraceně dlouhých – minut, …

… ale s ohledem na stále nové a nové vlny přilétající oblačnosti není jisté, …

… zda skutečně bude viditelné v předpokládáný čas.

A kupodivu je. Hodinky ukazují 5:29 , tedy přesně tolik, na kolik předpovídaly východ norské meteorologické stránky (však už bylo načase, aby norským hochům zase jednou něco na Boubíně vyšlo – myšleno samozřejmě krom sluníčka 😀 ).

Teď už lze očekávat jako vždy bohatší hru barev, postupné oteplování …

… a snad i ztišení nejprudšího větru. Ano, tento oblačný krasavec již zjevně přesedl z německého rychlíku do boubínské lokálky a vychutnává si ze své výšky krajinu kolem Bobíku 🙂 .

Teprve teď se probouzí pravá slunečná neděle, která nás sice podle všeho nesmáčí deštěm, ale její teplotní rozjezd bude oproti předešlým dnům citelně pomalejší.

25.července:

Rozpoložení, v jakém se nachází dnešního dne šumavská příroda, vybízí člověka k tomu, aby vzdal s pocitem sounáležitosti poctu všem svým předchůdcům z dob, kdy fotografie byla ještě mladá …

24.července:

Představa, že by snad dnes bylo možno vítat z Boubína sluníčko, nepřipadala po včerejší změně počasí ani náhodou v úvahu. Úspěchem byla už jen skutečnost, že hustá mlžná čepice se v okamžiku jeho východu začala takhle velmi zvolna trhat …

… a za ustávajícího deště odkryla spolu s krajinnými torzy všehovšudy pouhé barevné náznaky počínající sluneční pouti.

Nedivme se, i lesy měly zkrátka žízeň (však tu stále panovala třináctistupňová teplota) …

… a popřály si v tom smyslu velmi bohatou a dlouhou snídani.

23.července:

Konečně se nám dostalo ve větším množství tolik potřebné vláhy (byť nadále přetrvává dusno) – jistě ji ocenila i šumavská vřesoviště.

22.července:

Slibovaná bouřka nakonec jako dosud jen symbolicky zabrumlala teprve nad dnešním ránem od rakouské strany … ale stačila zřejmě v šumavských lesích probudit nějakého prehistorického skřeta, nebo snad dračí mládě?

21.července:

Do slunečního západu zbývá půl hodiny a na Boubíně vládne třiadvacetistupňové teplo za současného mírného jihozápadního větru. Dohlednost je poměrně daleká, …

… obzor ostrý a čistý do té míry, …

… že by nemusela být vyloučena jedna vzácná lahůdka, totiž tzv. zelený záblesk.

Navzdory mimořádně příznivým podmínkám se však nakonec příroda rozhoduje, že onu raritu přece jen učiní vyloučenou.

Jako malou náplast aspoň přináší o něco výše úkaz, v němž bychom zprvu nehádali nasvícené mraky. A přece jimi dobře viditelné vodorovné linky jsou, …

… jedná se o druh altocumulus lenticularis, jenž ve velké dáli (proto se jeví jen coby čáry) ohlašuje bouřkovou frontu, která by měla nad naše území dorazit zítra. Ale víme, jak to poslední dobou s bouřkami na Šumavě chodí … co chvíli čteme či slyšíme obrat „meteorologové varují“, až pro nás na základě výsledné reality téměř pozbývá patřičné významové síly. Na druhé straně je však příroda dobře známa jako mocná čarodějka, takže je jistě plně namístě známá výzva: nechme se jako vždy překvapit, neboť právě překvapení jsou tu vždy možná.

Doslova před očima se rodící Venušin pás je každopádně předzvěstí toho, že zítřek se opět probudí do krásného horkého slunečna.

20.července:

Jsou na Šumavě místa, kde si bez ohledu na zrovna převládající charakter počasí za všech okolností spolehlivě vychutnáme ranní mlhy …

19.července:

Po dusném dni následovala neméně dusná noc … ranní Boubín vítal návštěvníky sedmnáctistupňovou teplotou, ve stojatém vzduchu však byla cítit výrazná vlhkost – snad předzvěst dalších ohlášených bouřek. Ty předchozí ostatně ještě doznívaly na temně kalné jihovýchodní straně, daleko za rakouskými hranicemi. Nejpřitažlivějšm pohledem se z celého boubínského panoramatu tentokrát ukázal být samotný východ sluníčka, razícího si takto cestu na zprvu velmi nevýraznou, později z hlediska charakteru přibývající oblačnosti značně chaotickou oblohu.

Zmíněná vlhkost nám podle všeho vbrzku spadne na hlavy v podobě lehkých dešťových přeháněk, co se pak týče zmíněných bouřkových aktivit, vyčkejme odpoledne či večera.

18.července:

V tomto okamžiku meteorologický radar hlásí v našich končinách bouřky, …

… které se sice Vimperka opět netýkají a v nejbližší době patrně ani týkat nebudou, avšak obloha na obzoru naznačuje, že severovýchodně od našeho města se skutečně něco děje.

17.července:

Teplota stoupá, každé místo, které skýtá chládek, je vítáno … a zámek má takových bezpočet …

16.července:

Ještě před týdnem jsme se z meteorologických předpovědí mohli dovědět, že sice nadejdou letní teploty, ale už ne tropického charakteru, jakým nás překvapil přelom června a července. Současná verze však už takovou možnost nevylučuje. I Boubín nás v časných ranních hodinách zase přesvědčuje, že oproti nedávné bundě vystačíme nahoře pouze s tričkem – při patnáctistupňové teplotě je tomu skutečně tak.

Z lipenské hladiny na jihovýchodním obzoru stoupá mlha a také leckterá údolí se na dně halí do bělostných závojů …

Dnes právě dálky nejvíce prozrazují, že nás skutečně opět čekají vedra, …

… snad jen s avizovanou změnou v podobě brzkých a častějších bouřek. Nad Boubínem příjemně pofukuje jihozápadní větřík …

… a zákonitě se tak stará o nejlepší viditelnost směrem do vnitrozemí, byť také v očekávání veder zahaleného do oparu.

15.července:

Barvy léta jsou někdy nenápadně drobné – a k velké škodě tím i přehlédnutelné …

14.července:

Možná jen víly v šumavských lesích se těší výsadě slyšet, jak se vánek probírá křehkým předivem jemných strun …

13.července:

Vimperský dolík má ve svém okolí spousty krásných míst, která stojí za to navštívit třeba už jen kvůli vyhlídce do širého kraje – škoda jen, že některá nabízejí k vidění z města samého jen nevábnou průmyslovou část, byť samozřejmě i ta tu má své opodstatnění a historii.

Jiné vyhlídky pro změnu lákají k pobavení trochou zeměpisného měření. Tak například Vnarovy (nad Výškovicemi) se nacházejí v nadmořské výšce 611 m. Boubínu, který z nich báječně vidíme, musíme přidat o 751 m více. Oba body pak dělí vzdušnou čarou 11,42 km.

I na tu vzdálenost lze zaznamenat skutečnost, že rozhledna dnes asi mnoho návštěvníků nezlákala – přinejmenším v okamžiku pořízení snímku zjevně ani jediného, nad zábradlí vyčnívají všehovšudy informační tabule. Inu, náš velikán se včerejšího večera nemýlil, svou náladou jasně naznačil vývoj dnešního počasí, směřujícího od permanentního zatažena přes občasné polojasno jednoznačně k dešti.

A tak je zapotřebí stihnout si řádně pochutnat, nežli spadnou první kapky … 🙂

P.S.: Častou hostitelkou čmeláků, rostlinou krášlící spolu s dalšími Šumavu, je chrpa parukářka /Centaurea pseudophrygia/.

12.července:

Roklany dohlédnou dále – takže právě v této chvíli jistě dávno vědí, co se děje severozápadněji, jestliže se obloha v celém okruhu kolem Boubína takhle zvolna chmuří …

11.července:

Druhá červencová sobota se vydařila co krásný letní den, v jehož podvečer si šumavské vesničky a obce – za všechny se zrovna díváme z Boubína do Záblatí – určitě rády odpočinuly od zase vzrůstajícího tepla, i když naštěstí už neatakujícího hranici nedávných tropických veder.

10.července:

Vedle zcela aktuálních záběrů občas nezaškodí navrátit se pro zajímavost o století nazpět. Tyto snímky Boubínského pralesa – zde konkrétně jeho okraje, …

… kdežto zde již vnitřní části, pocházejí z roku 1916.

9.července:

Dalo se očekávat, že bouřka učiní přítrž tropickým vedrům, ba odstartuje etapu většího ochlazení. Stalo se. Krajina se opět dočkala potřebné vláhy, a pakliže svou přízeň neodepřelo ani sluníčko, nastal čas duhových úkazů – často tak jemných, že pozorovatelných pouze na tmavším podkladu, jako např. zde na boubínském svahu.

Zahanbit se ovšem nedal ani pohled z vrcholu, kde bylo znát ještě citelnější ochlazení – z prvopočátečních sedmi stupňů tu teplota v průběhu slunečního západu poklesla na pouhých pět (naštěstí nad nulou 😀 ).

Známý úkaz nad špičkou boubínského stínu dnes vedle jemné duhy doplnilo navíc předivo ještě jemnějších, takřka nepozorovatelných antikrepuskulárních paprsků.

A všechna ta krása měla v průběhu příští půlhodiny vyústit v ještě působivější zážitky, …

… jež předznamenávala už hra slunečních paprsků na obzoru pod Velkým Javorem, …

… či oběma Ostrými.

Jako nadcházející souboj dvou nebeských žraloků se jevila oblačná scéna nad Vimperkem, …

… nabývající postupně na barevné sytosti.

Další slova již mohou co zbytečná umlknout a ustoupit plné síle zrakových vjemů …

Začalo to vlastně jednou docela obyčejnou duhou … 🙂

8.července:

Nu a dočkali jsme se! V půl druhé přišla kratičká, ale intenzivní sprcha, již sice zahrádkáři, kteří zvečera vynechali v jejím očekávání zálivku, zrovna neocení, zato fotografové, buďto dosud nespící, či probuzeni nepřeslechnutelným zvukovým doprovodem, si konečně mohli zamnout ruce.

Obloha takřka nepřetržitě hrála světelnými efekty, nicméně prozrazujícími, že epicentra bouřky Vimperk opět jako už tolikrát ze dvou stran obcházejí. Několik zachytitelných blesků tak představovalo právě jedině fotografický bonus spolu s pomyšlením, že někde na Plzeňsku či jižněji od Šumavy je to bezesporu zatraceně jiný „tanec“ …

7.července:

Vedra se zdají stále ještě vzrůstat, slibované bouřky jsme se dosud nedočkali … ale pohled na dopolední oblohu vybízí k myšlence, že dnešní noci už by v tom snad byl sám čert, aby nezahřmělo …

6.července:

Čím více Měsíc po úplňkové fázi ubývá, tím lákavějším je fotografickým soustem, a to především pro vzrůstající plastičnost kráterů na ubývající straně …

5.července:

Jemnou oblačností kompletně potažená obloha nad Boubínem za úsvitu by mohla být z hlediska meteorologických předpovědí, které na dnešek odhadují kulminaci dosavadních veder, matoucí, …

… ba i vycházející sluníčko poněkud klame tělem.

Ukázalo se jen na chvilku …

… a potrvá mu poměrně dlouho, než zase dostane svůj plný prostor.

Ale obzor volarským směrem už vysvobodil z oparu i siluetu želnavského kostela, …

… a třebaže sluníčko i nadále jen sporadicky pomrkává zpoza mračen, …

… v panujícím takřka bezvětrném dusnu je jasné, že rosničkáři se tentokrát nejen nespletli, ale nebylo by dokonce divu, kdyby bouřky slibované na zítřejší odpoledne spustily třeba jen malou předehru již dnes.

4.července:

Časně ranní jemný opar (na snímku zrovna halící Výškovice) jasně signalizuje, že vysokých teplot, a to možná dokonce rekordně, nám bude přáno i nadále.

3.července:

Můžeme jen hádat, jestli náprstníkům nastalé tropické vedro vadí, či si jej spokojeně užívají ….

2.července:

Již od čtvrté hodiny a devatenácté minuty ranní se Měsíc nachází ve fázi úplňku, a to ve znamení Kozoroha. Dnešní noci se doporučuje sbírat ty léčivé byliny, z nichž se využívá kořen. Právě prý mají největší sílu.

1.července:

V čase, kdy se naplno rozbíhá sezóna dovolených, jistě lze šumavské fotokronice zase jednou prominout malou výjimku, která ostatně stejně jako vždy bude jen potvrzovat pravidlo. Věrní příznivci a skalní Šumaváci bezpochyb hned, a to i zásluhou nezvyklého barevného ladění, poznali, že se (kupodivu) nedívají z Boubína, ba ani modravé vrcholy na obzoru v rozsedlině nenáleží našemu krásnému pohoří. Přece však hledíme pod mnohem palčivějším sluníčkem aspoň pomyslným šumavským směrem, třebaže z velké dálky – nacházíme se totiž právě na úbočí Vesuvu, konkrétně nad jeho nižším bočním kráterem. Výrazná žluť všude okolo je pak dílem bohatě kvetoucích janovců metlatých /Cytisus scoparius/ neboli čilimníků, rostoucích i u nás – vida, hned tu navzdory vzdušné vzdálenosti cca 910 km nacházíme styčné body.

Ani kdybychom vystoupili na hřeben hlavního kráteru této dosud činné a tím pádem stále potenciálně nebezpečné sopky, výšky našeho poklidného a mírumilovného Boubína tu nedocílíme – schází nám ještě jednaosmdesát nadmořských metrů.

Také Vesuv se momentálně, …

… nepočítáme-li občasné, jemný bělavý dým na stěnách kráteru připomínající sirné výpary, tváří mírumilovně. Dávná i poměrně blízká historie však jasně vypovídá o všem, co má na svědomí.

I v pásmu popela a ztuhlé lávy (poslední erupce tu proběhla ve válečném roce 1944) se postupně daří bohaté vegetaci, mající ne-li přímo sourozence, pak aspoň vzdálenější příbuzenstvo u nás na Šumavě. Tak např. růžově kvetoucí mavuň červená /Valeriana rossa nebo též Centranthus ruber/, náležící do rodiny kozlíků, z nichž na Šumavě roste především dvoudomý /Valeriana dioica/ a výběžkatý /Valeriana excelsa/, se u nás pěstuje jako okrasná zahradní rostlina, kdežto žlutý jestřábník zední /Hieracium murorum/ najdeme v obou případech volně rostoucí.

Po několika styčných bodech z rostlinné říše se pro dnešek rozlučme pohledem, jaký se nám pro změnu sice ze šumavských vrcholů nenaskytne (konkrétně na Neapolský záliv s ostrovem Capri), ale exotika dálek nakonec stejně dozajista vyústí ve stesk po rodné hroudě. Krásnou dovolenou všem 🙂 !

Fotokronika Jana Tláskala – červen 2015