Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – únor 2018

1 ledna, 2013
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

28.února:

O právě končícím únoru můžeme jednoznačně prohlásit, že jako zatím jediný ze zimních měsíců skutečně beze zbytku vytvořil a naplnil nefalšovanou atmosféru daného ročního období, takže jej tím pádem lze v porovnání s předchozími lety zapsat do historie jako bezesporu výjimečný, …

… a to nikoli jen zásluhou právě prožívaných finálních vydatných mrazů. Ty ostatně dnes nepatrně ubraly na intenzitě, …

… zatažená obloha po poledni vpustila na scénu i sluníčko, a třebaže loučící se měsíc dozajista předá mrazivou štafetu svému jarnímu nástupci, zdá se, že přinejmenším rekordy, které tu v uplynulých dnech padly, už nebudou pokračovat.

27. února:

Konečně se vedle skalních mrazomilů mohou radovat také všichni, kdož rok co rok již od podzimu bijí po internetu na poplach, že blížící se zima bude extrémně tuhá, krutá, xy-letá, arktická, atd … Letos se strefili aspoň v tom, že po tradičně rozpačitém startu, v němž – jako v poslední době většinou – nescházely loňské Vánoce na blátě a další nepatřičné, bezmála jarní epizody, zima konečně „zabrala“, jak se na Šumavu sluší. A to jistě není malý úspěch, uvážíme-li, že třeba na Boubíně se po mnoha letech zcela jalových zim již více než měsíc drží v průměru osmdesáticentimetrová sněhová pokrývka (v poměrně četných extrémních případech bohatě přesahující i metr), …

… momentálně výsostně podporovaná mrazem na zdejší poměry rekordních hodnot. Dnešní vývoj, jehož vrcholnou fázi ilustruje snímek, započal vimperskou startovní teplotou -13°C. Bylo ovšem zataženo, takže v průběhu cesty mohlo nastat i cokoli nepředvídatelného. A skutečně nastalo: cca v druhé třetině stoupání boubínským úbočím se náhle zcela zřetelně oteplilo, což za dané situace mohl způsobit jedině nějaký výjimečný proud teplejšího (či méně mrazivého) vzduchu, každopádně v té chvíli příjemného a vítaného, neboť na dobrých deset minut ustalo jinak poměrně výrazné štípání do tváří a nosu. Tím více však opět náhle přitvrdila cílová rovinka pod dřevěnými schody a následná cesta po nich, chodníku a finálním úseku k věži. U jejího vchodu teploměr prozradil hodnotu -17°C a nahoře pak oněch necelých -22°C (přesněji -21,8-9°C), pod kteroužto hranici už mráz dále nepokračoval. K překonání nedělního rekordu mu dnešní výkon bohatě postačoval a rovnou dodejme, že zahanbit se nedal ani vítr, který bylo tentokrát možno specifikovat jako severoseverovýchodní a jeho maximální nárazy vyčíslit na 7,9 m/s (28,4 km/h). Jestliže se tu pak ještě předevčírem daly aspoň formou jemných barevných tónů identifikovat stopy čerstvě vyšlého sluníčka, dnes o něčem podobném nemohlo být vinou silnějších vrstev mrznoucí mlhy ani řeči.

Jasnější představu o aktuální hloubce sněhové vrstvy je možno podpořit připomenutím, že před pamětním kamenem kardinála Schwarzenberga se nachází momentálně bílým příkrovem zamaskovaný stůl a lavice pro turisty. Podobný osud potkal blíže k rozhledně také boubínský vrcholový kámen.

Ledový vítr tu stále má z čeho modelovat nové tvary závějí, …

… k čemuž mu dnes i za popsané situace chvílemi přilétalo shůry jemné sněžení, pozorovatelné též později dole na Kubovce.

Přehlídka nejrozmanitějších zajímavých tvarů čerstvých závějí, …

…. jakož i dalších zimních proměn lesních zákoutí byla nakonec provázena týmž mrazem, jakého dosáhl vrchol rozhledny předevčírem, tedy -19°C. Zpáteční cesta tím pádem během sestupu přinášela pocit oteplování, potvrzený na Kubovce naměřenou hodnotou -16°C. Vimperk pak na uvítanou rovněž mírně „přitopil“, když o stupeň slevil ze své úvodem zde zmíněné ranní teploty, tedy na -12°C, což však bylo nutno s ohledem na další průběžné zmírňování mrazíku označit za dočasný stav. Zůstáváme tak před otázkou, co pro nás má paní Zima ještě připraveno pro příští dny – zda pokračování v rekordech pod nulou, či případnou úlevu.

26.února:

Noc z neděle na poslední únorové pondělí přinesla z hlediska možných mrazivých rekordů velmi slibné vyjasnění, které ovšem nedožilo rána. Mrazík se ale vydatně činil i tak – po celý zatažený den prakticky neslevil z průměrné hodnoty -12°C . Nu a sluníčko aspoň ve Vimperku takto vstoupilo do hry teprve krátce před svým rozloučením.

25.února:

Kdyby v dnešním výstupu na Boubín šlo prvořadě o obvyklou dokumentaci rozhledů z věže či případný bonusový lov zajímavých přírodních jevů, bývalo by stačilo vyrazit nahoru okolo osmé, ba i později, protože z daného hlediska bude nejideálnějším čas okolo poledního a pozdější. Hlavním cílem však tentokrát bylo zjistit, jak si tu povede teplota, a to samozřejmě i v porovnání s Vimperkem. Ten se krátce po startovní páté hodině ranní uvedl stavem -11°C, tj. tímtéž, jakým se posledně Boubín loučil. Kubovka nijak výrazně nezakontrovala – nabídla všehovšudy o půl stupně silnější mrazík. Vše začala zvolna napravovat – samozřejmě ve smyslu dalších poklesů – teprve samotná cesta po boubínském úbočí, na jejímž konci pak nepřišlo ohledně viditelnosti nic překvapivého či neočekávaného.

Uvítací teplota v 6:25 u vchodu do věže činila -14°C a o známých sto devět schodů výše na vyhlídkové plošině poklesla na -18°C. Očekávat viditelný východ sluníčka by bylo projevem čiré pošetilosti, neboť severovýchodní vítr o nárazové síle 6,9 m/s (24,8 km/h) se staral vedle neodmyslitelného umocňování ledových štípanců do tváří především o bohaté přísuny husté mlhy. Lehké barevné proměny v ní ale zaznamenatelné určitě byly a svou variabilitou zpestřovaly chvíle čekání na mrazivou kulminaci.

K té došlo v 7:05 a v rámci této zimy zatím představuje čerstvý boubínský rekord, jenž by nicméně mohl být během následujících dvou dnů teoreticky i překonán.

Po cca půlhodině od výše uvedeného okamžiku začala teplota pozvolna zase stoupat (zprvu v řádu desetin stupně), přičemž mlha sice střídavě řídla i houstla, …

… aniž se však zásadním způsobem měla k uvolnění zahaleného vrcholu.

Zpáteční cesta pak zřetelně ukázala, že mnohé další šumavské vrcholy na tom byly ještě hůře. Mrazík se během sestupu stále nepatrně mírnil, …

… ale na Kubovce si oproti časnému jitru novou hodnotou -13°C (naměřenou v 8:35) lehce polepšil. Teprve před devátou se pak již poměrně vysoko stojící sluníčko, jak vidno, pustilo do snad rozhodujícího souboje se stále vytrvalou boubínskou čepicí, jako naschvál do poslední chvíle okupující zrovna jen lokalitu kolem rozhledny. Závěrečná únorová neděle tedy bude sice mrazivá, ale pro milovníky krásného zimního počasí jistě nanejvýš vydařená.

24.února:

Lidová pranostika, jež nám praví, že na svatého Matěje pije skřivan z koleje, se letos dozajista nenaplní ani v pravé poledne, kdy by teoreticky mělo a mohlo být nejtepleji. Je totiž téměř jisté, že i v tom čase budou všechny koleje stále dokonale zamrzlé.

23.února:

Nebývalo vždy na Boubíně pravidlem, že silnější mrazíky podmiňuje mlha, zatímco vyjasnění oblohy provázejí naopak mírnější teploty (tedy oproti Vimperku vše doslova naruby), ale dosavadní průběh aktuální zimy již téměř svádí k tomu, aby v jejím rámci byl popsaný jev skutečně jako pravidlo formulován.

Mrazík tu zatím úspěšně hájí svůj již minule dosažený post a mlha, takřka navlas podobná té z minulé neděle, je stejně jako tehdy hnána přes boubínský vrchol severovýchodním větrem, jen tentokrát silnějším. V posledních dnech se navíc zdá, že se mu zalíbilo v nárazech, které lze vyjádřit týmiž číslicemi na obou stranách desetinné čárky – dnes dosáhl hodnoty 7,7 m/s (27,7 km/h). A bude ještě chladněji.

22.února:

Očekávané silnější mrazy se pozvolna stávají skutečností a proměňují i Vimperk …

… nejrozmanitějšími způsoby v ledové království.

21.února:

Jednodenní sněhová epizoda nám od sebe oddělila mrazivé nárazy, z nichž první jsme si tu přiblížili předevčírem. Dnešního rána se konal druhý, v němž Vimperk oproti předchozímu nedosáhl na silnější mrazík nežli -5°C. Šanci na vyrovnání skóre tak dostal Boubín, …

… který především dokázal průběžně se zbavovat vrchol obklopujících mlhovin, …

… a vpustit tak na scénu sluníčko, jež se hned chopilo příležitosti účinně přispět k tajemnému vyznění inverzí zahalené krajiny.

Ani Vimperk v této chvíli ještě netuší, že bude vysvobozen ze šedého oblačného sevření a dočká se dalšího ze slunečných dní, …

… což bylo možno beze zbytku říci také o celém západním příhraničním horském pásu.

Sluníčko ale rozhodně nemělo vinou stále se obnovující mlhy svou roli lehkou, …

… například k obvyklému výraznému pozlacení sněhem a námrazami obtěžkaných smrčin se mu tentokrát nedostávalo sil.

I jemný zlatavý náznak však nesporně vládl nemalým kouzlem a velmi působivě dotvářel atmosféru celého tohoto rána.

Boubín nicméně v každém případě vrací úder – o desetinku stupně překonaným vlastním rekordem z 15. února oplatil Vimperku dva dny starou mrazivou porážku. A dnes tu bylo skutečně velmi řízně, neboť vítr o nárazové síle 8,8 m/s (31,7 km/h) znamenal pro zmíněný mrazík z hlediska pocitu chladu tentokrát vydatné ledové spojenectví.

Foukalo opět od severovýchodu …

… a známé lokality jako např. Trojmezenská hornatina …

… či výrazné vcholy Bavorského lesa a Královského hvozdu tak stále setrvávaly v mlžném zamaskování.

Orografické čepici se ostatně nevyhnul ani Bobík, ale právě její zásluhou tvořil spolu s výše postavenou oblačností úžasnou kulisu nečekanému pravému parheliu.

Na opačné straně víceméně ukrytého slunečního kotouče se pak zjevilo též levé, v daném oblačném orámování rovněž působící přímo magicky.

Prvního zlatavého nádechu se dočkal i Basumský hřeben, ale k němu zamířil pohled doslova jen na skok, …

… neboť byl zákonitě poután především stále výraznějším nebeským okem v protilehlém směru.

Zvláštní pozornosti však zasloužil též vzpomenutý Bobík, nad nímž sice pohaslo parhelium, ale sluníčko dokázalo i bez něj zmíněnou horu včetně obklopující oblačnosti obdařit vpravdě mysteriózní atmosférou, …

… z níž okrajově těžila ještě nemalá část směrem k Trojmezenské hornatině navazující krajiny.

Krom toho se vyplatilo zbystřit pozornost západním směrem, kde se nad oblačnou masou náhle zjevila známá silueta, již by terénní situace neznalé oko dozajista vnímalo jako pouhou součást mračna, ba možná si jí ani nepovšimlo.

Leč jednalo se skutečně o Luzný – vlastně jediného dnes viditelného zástupce známých příhraničních hor, zjevivšího se, obrazně řečeno, s odkrytou hlavou, byť skrze stále ještě nerozpuštěný jemný zneostřující opar.

Čemu asi hledělo vstříc stále krásně zřetelné magické oko? Snad mrazivému konci února, v němž bychom se tu mohli dle předpovědí teoreticky dočkat ještě hlubších teplotních propadů. Jak se však dlouhodobě ukazuje, záleží to na mnoha okolnostech, často i nepředvídaných, ba nejednou vybízejících k očekávání zcela opačného vývoje.

20.února:

Stejně jako život vždy nepřináší jen samá pozitiva, nemůže ani fotokronika stále přinášet jen vimperské záběry oku a duši lahodící. Ale tím větší je pak důvod vracet se tam, kde o ně není nouze …

19.února:

Teplotní rozkmit aktuálně míří pod nulu a tentokrát byl v rámci dvou dlouhodobě zde sledovaných lokalit výraznější ve Vimperku. Tam se nápadný noční pokles na -5°C, k němuž je nutno dodat, že startoval v nedělním odpoledni na téže hodnotě, avšak nad bodem mrazu, postupně propracoval k časně ranním -13°C, což ve výsledku představuje rozpětí osmnácti stupňů. Po včerejší návštěvě Boubína bylo zřejmé, že dnes tady k srovnatelnému výkonu nedojde, neboť by na vrcholu musel udeřit přinejmenším sedmadvacetistupňový mráz. Jako mnohem pravděpodobnější se ovšem podle rozmanitých úkazů jevila opačná varianta, totiž že nahoře bude oproti Vimperku dokonce tepleji. Takový případ by ostatně nenastal poprvé.

Nežli všemožné úvahy tradičně rozsoudil teploměr, oko se spolu s objektivy poprvé od uplynulého pátku opět těšilo dalekými rozhledy.

Sluníčko jako vždy zavdalo příčinu ke korekci oficiálně uváděných časů jeho východu – namísto 7:06 se zjevilo již v 6:57 …

… a vzápětí se pustilo do svých typických, leč nikdy se doslovně neopakujících barevných čar a kouzel, …

… jejichž postupně gradující variace jsou hlavním tématem dnešního dílu fotokroniky.

Opět nescházely odrazy od Velkého Javoru, naposledy tu zachycené 15. února, dnes však pochopitelně ve zcela jiném barevném ladění.

Plné volnosti si užíval též Plechý se stále zřetelnějším alpským pásem v pozadí, …

… pozdravy si nad stoupajícími parami vyměnily vrcholy Solovce a Chlumu.

O náhle vysvobozeném Watzmannu a jeho bližších i dalekých sourozencích nebylo při příchodu na rozhlednu ani vidu, …

… zatímco Bobík se po ještě včerejším mlžném uvěznění volně rozhlédl podstatně dříve.

Sluníčko stoupá, neustále proměňuje barevný ráz krajiny, přidává jí na kontrastu, …

… ale navzdory skutečnosti, že již disponuje znatelně větší silou, nemá zatím pražádný vliv na konstantně se tvářící hodnotu teploměru, od samého příchodu sem potvrzujícího, že Boubín prohrává s Vimperkem další mrazivé kolo. Hlavní podíl na zdejším tahání za uši či křehnutí prstů má dnes totiž zase o něco silnější, tentokrát jihovýchodní vítr, rozezpívávající v maximu vrtulku anemometru rychlostí 8,1 m/s (29,2 km/h).

Vida, jak se nám na azurovém jihu krásně vylouply Alpy v celém svém viditelném rozsahu.

Zato obloha nad vnitrozemím ví své. Kdyby uměla promluvit lidskou řečí, patrně by nám sdělila, …

… že se dnes dočkáme báječného slunečna, …

… famózní dohlednosti …

… i pestré palety nejrozmanitějších nálad. Ale současně nesmíme zapomínat, že se stále nacházíme na velké houpačce, …

… která všemu výše řečenému umí v krátké době učinit konec. Užívejme si tedy naplno každé krásné minuty, …

… nežli neúprosně zmizí v nenávratnu.

18.února:

Včerejškem započaté jemné sněžení skutečně uchystalo na předposlední únorovou neděli všude stopy své vytrvalosti, tedy nejen na Boubíně, …

… ale právě tam se jevily jako nejvýraznější, a to jak samotným pohledem kamkoli do krajiny, …

… tak samozřejmě i na základě údaje sněhoměrné tyče, u níž tentokrát, chceme-li se dobrat jen aktuálního přírůstku v porovnání se stavem z pátku 16. února, nevadí mnohokrát zde zmíněné celkové zkreslení.

Mírně se tu zlepšila i dohlednost, limitovaná však nízkou oblačností, jež nejednou přímo škrtala o boubínský vrchol, a stávala se tak častou příčinou situací, z nichž jednu zachycuje snímek. Nejedná se o klasickou vleklou mlžnou čepici, …

… neboť severovýchodní proudění tentokrát dokázalo tyto chvilkové neprůhlednosti zase likvidovat. Občas se pak dokonce zdálo, že dojde i k vítanému protržení zatažené oblohy – to když torza spatřené krajiny takhle slibně místy promodrávala.

Vše ale nakonec zůstalo jen přáním, ani zapadající sluníčko tu už pranic nesvedlo, …

… pokud by nám spíše jen fantazie nevelela vnímat barevné jemnosti na rozhraní krajiny a spodního okraje oblačnosti …

… jako náznak jeho dnešního rozloučení.

Mrazík lehce zesílil, vítr již zmíněného směru pro změnu zeslábl a svůj scénář navíc zase jednou zpestřil delšími úseky naprosté nečinnosti. Tu střídal s mírnými nárazy o síle až 5,5 m/s (19,8 km/h). Ze všeho se zdá, že noc a jitro by mohly v započatém ochlazování ještě dále pokračovat.

17.února:

Stačí jeden den a vše je jinak – změna ovšem byla očekávána, a to dokonce ve znamení dalšího sněžení. Napřed boubínský vrchol zahalila hustá mlha (inu, máme přece víkend), …

… jak jinak, nežli přimrzající k rozhledně, k níž tentokrát poněkud překvapivě přilétala od severovýchodu.

A zase nám tu přituhlo, ba i vítr přidal na síle, jež dnes dostoupila hodnoty 6,6 m/s (23,8 km/h).

Jen předpovídaný sníh na sebe dal čekat až do patnácté hodiny, …

… jejímž úderem se začal jemně sypat. Být výrazně nad nulou, jednalo by se o zanedbatelné mrholení, ale za dané situace se můžeme při náležité a nikterak překvapivé vytrvalosti tohoto druhu sněžení dočkat do zítřka naopak nezanedbatelných bílých přírůstků.

16.února:

V souvislosti s dosavadním průběhem počasí této zimy tu nejednou zaznělo přirovnání k houpačce – a nelze se mu vyhnout ani dnešního dne. Ten totiž ve Vimperku povětšinou plynul za teploty +5°C. O něco mírněji, ale taktéž nad nulu se vyhoupla i Kubovka (+1,5°C), takže coby poslední možnost, kde by se mohl udržet mrazík, se jako vždy nabízel Boubín.

I tady sice bylo znát, že oproti včerejšku zima polevila, …

… ale předpokládané pozice pod nulou rozhodně uhájila.

S odstupem času tak zase jednou zvědavost zavelela prozkoumat, jaké údaje nabízí sněhoměrná tyč.

A jako zatím pokaždé, i tentokrát je nutno oněch čerstvě přečtených 85 cm brát v zájmu objektivity výpovědi o celkovém sněhovém stavu s nemalou rezervou – předně je tu zřetelně vidět tradičně zavádějící pěticentimetrová návějka a k tomu reálná průměrná hloubka bělostné pokrývky je po většině boubínského vrcholu zhruba o 10 cm nižší.

V každém případě se tu ale jednoznačně nabízela spousta zajímavějších zážitků – od samého počátku především barevných, …

… jimž pak vše, co bylo k spatření z rozhledny, dodalo další úchvatnou dimenzi.

Od východu se nad kouzlící oblačností postupně rodil Venušin pás, …

… zatímco pohled jižním směrem přinášel krom jiného i vysvětlení, proč bylo tentokrát zbytečné těšit se na Alpy.

Mrazík tedy na Boubíně skutečně neutrpěl porážku, přičemž s jeho oslabením bylo logicky počítáno. Body navíc si naopak připsal stále celkově mírný vítr – 4,1 m/s (14,8 km/h).

Nadešel čas rozloučení.

Prvním světélkům vnitrozemských obcí a měst …

… vzápětí z protilehlé strany odpovídá na dobrou noc jedna ze sjezdovek německého Mitterdorfu.

15.února:

Včera očekávaný únorový mrazivý rekord na Šumavě skutečně padl, a to i v rámci Vimperka, kde bylo možno přípravy k němu sledovat již od večera. Před půlnocí se postupné klesání teploty projevilo hodnotou -6°C, dvě hodiny poté -9°C a krátce před pátou ranní již -13°C, což byl na poslední dobou obvyklé vimperské poměry slušný výkon. Co však měl za dané situace v záloze Boubín? Kousek nad Kubovkou se zdálo, že mrazík tu vládne ještě větší silou – přinejmenším tahal za nos výrazněji nežli níže ve Vimperku. Jenomže s přibývající výškou začínal pocitově slábnout, aniž to bylo možno přičítat tělesnému zahřívání vlivem stoupání do vrchu. Nu, teploměr nám k tomu v pravý čas prozradí své, teď jsou na řadě pohledy z věže, a to k zase jednou dobře viditelné Trojmezenské hornatině, …

… či k zřetelným vrcholům Luzného a Roklanů pod potemnělou západní oblohou.

Vycházející sluníčko ovšem bylo přinuceno vynořit se nad kalnou inverzní hladinu, jež sice ustoupila od Boubína do uctivé vzdálenosti, ale východní a vnitrozemský obzor neopustila.

Nabízela se tak opět příležitost k lovu zelených záblesků, třebaže tentokrát ne tak výrazných a bohatých jako 6. února.

Některé exempláře však stály za to, navíc zcela pozoruhodně v okamžicích, …

… kdy už sluníčko vystoupalo natolik vysoko, …

… že své první paprsky takto odrazilo k Boubínu od horské chaty na úbočí Velkého Javoru.

Alpy se přihlásily jen velmi slabě, takřka nečitelně, a předznamenaly tak i příští vývoj celého dne, …

… v němž sice zpočátku zavládne slunečno, …

… ale ke slovu postupně přijde i v této chvíli již nepřehlédnutelná jemná oblačnost, …

… která dle očekávání utlumí mráz, leč současně nakonec přivede celkovou náladu do jakéhosi bezmála monochromního zádumčiva.

A tu se konečně prozrazuje, že z hlediska výše řečeného mrazu dnes Boubín, jakkoli překonal (opět jen v řádu desetin stupně) svou posledně dosaženou rekordní metu, nedosáhl ani na vimperské hodnoty, natož pak na příhraniční oblasti, případně snad Perlu u Horské Kvildy, kde teplota sestoupila na -28,4°C (Šumava tím oplatila nedávnou porážku Jizerským horám). Opět se sem však vrátil vítr, o jehož aktuální mírnosti svědčí naměřená maximální rychlost 3,9 m/s (14 km/h).

V každém případě je možno obecně konstatovat, …

… že zima na Boubíně úspěšně dobyla zpět své nedávno téměř ztracené království …

… a přinejmenším v nejbližších dnech podle všeho nehrozí, …

… že by se na takovýchto a podobných výjevech mělo něco zásadním způsobem měnit.

14.února:

Únor se nám půlí za doprovodu neškodných sněhových přeháněk, …

… které počínaje večerem a přes noc vystřídá další, možná přímo rekordní mrazivý náraz – samozřejmě jako vždy bez delší životnosti. Ale zítřejší ranní Boubín by pod jeho vlivem ještě mohl přinést zajímavé zážitky.

13.února:

Na Boubíně občas nadejdou situace svádějící k absurdnímu pomyšlení, že časté mlžné čepice se už jeví téměř jako jakási patologická záliba naší krásné hory. K takovým náleželo i dnešní ranní přivítání po cestě, jež se valnou většinou nesla pod čistou hvězdnou oblohou.

Naštěstí brzy nadešel zcela jiný scénář, než jaký tu bylo možno opakovaně zažít během uplynulého víkendu.

Západní strana se sice poměrně dlouho tvářila do té míry nepřístupně, že by tu na nějakou pozitivní změnu nikdo nevsadil ani haléř, …

… avšak náhlé jemné barevné oživení pod spodním okrajem neprůhledné šedi přece jen začalo zvonit na lepší časy.

V tutéž dobu pak již zcela jinak vybarvené vnitrozemí …

… dávno našlo i s východním směrem společnou řeč zcela jiného – jednoznačně optimistického druhu.

Následná proměna krajiny se tím zařadila k nekonečné sérii fantastických zážitků, …

… o jaké tu ve šťastných dnech a pravých chvílích nebývá nouze.

Mrazík s přesně týdenním odstupem překonal zdejší rekord – a opět, podobně jako minulé úterý, můžeme hovořit o řádu pouhých desetin stupně. Oproti vzpomenutému dni ovšem panovalo naprosté bezvětří, na rozdíl od nedávného sobotního tentokrát bez sebemenších střídajících nárazů.

Nescházela ani téměř již tradiční prémie v podobě aspoň drobného pravého parhelia nad Bobíkem, …

… jen Alpy se do dnešní nabídky celkem zákonitě nevešly, …

… a to ani na jedné z možných stran Trojmezenské hornatiny, kde jsme si je uvykli vídat.

Skvostnou sólovou příležitost zato dostal Luzný, …

… kdežto neodmyslitelné Roklany stále tlumil jemný opar.

Jako by tu náhle kdosi shůry sroloval mohutný, nekonečnému zářivému blankytu do té doby clonící oblačný koberec – tak se jevil start do krásného zimního dne, jehož bude určitě popřáno všem končinám z Boubína obhlédnutelným. A především do významného dne, v němž si připomínáme sté sedmdesáté výročí narození Karla Klostermanna.

12.února:

Teprve v čase, na který bylo předpovídáno sněžení (a formou jediné krátké přeháňky se předpověď skutečně naplnila), sejmul Boubín svou víkendovou čepici a objevil se zase v plné kráse.

11.února:

Zatímco včerejší boubínské čepici bylo možno přiznat určitou míru barevné benevolence, …

… dnešní už nepřipustila sebemenší kompromisy a sevřela vrchol dokonalým šedobílým neprůhlednem.

O něco mírnější mrazík pak byl vykompenzován podstatně výraznějším větrem téhož směru, tentokrát ani na chvilku nepolevujícím a v nejsilnějších nárazech předvádějícím výkon o síle 11,9 m/s (42,8 km/h). S hustou houževnatou mlhou však ani takové okamžiky nepohnuly, ba naopak ji posilovaly stále čerstvými přívaly, okamžitě přimrzajícími ke konstrukci rozhledny.

10.února:

Začíná se zdát, že letošní zima …

… se do boubínské historie zapíše …

… především mimořádným množstvím mlžných čepic.

Ta dnešní ovšem aspoň umožnila zapadajícímu sluníčku …

… jemně barevně natónovat viditelné torzo okolní krajiny, což je dozajista příjemnější zážitek nežli obvyklejší pouhá šeď.

Teplotní stav nikterak nevybočil z dlouhodobě nepřekvapujících mezí, zatímco povětrnostní situace přinesla zajímavé zpestření: poměrně dlouhé chvíle naprostého bezvětří, v nichž se citlivě reagující vrtulka anemometru skutečně ani nepohnula, střídaly náhlé nárazy jihozápadního větru, dosahující v maximu na 7,9 m/s (28,4 km/h).

9.února:

Sněhových kouzel z 23. ledna (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13376) sice zatím dosaženo nebylo, ale zimní poezie se mezi Herwartovy polomy každopádně navrací 🙂 .

8.února:

Ještě včerejšího rána nebylo v měststkém parku ani stopy po sebemenším kousku bílé pokrývky, vše tu připomínalo nastupující jaro. Jemné, ale vytrvalé sněžení, jež započalo v odpoledních hodinách a přetrvalo po celou noc, celou situaci rázně proměnilo …

… a celý Vimperk opět navrátilo do náruče vládnoucí zimy.

Čerstvé sněhové přírůstky se pohybují mezi deseti …

… až dvanácti centimetry …

… a zdá se, že mírný mrazík, aktuálně se pohybující jen nepatrně pod nulou, by je mohl nějaký čas udržet při životě.

7.února:

Včerejší silnější pokles teploty sice tradičně nepřežil ani den, ale zima hlásí již i ve Vimperku další ze svých střídavých návratů …

6.února:

Mrazík konečně trochu „přitlačil na pilu“ – ve Vimperku sice až nad ránem, kdy vlivem protržení oblačnosti a celkového vyjasnění klesl z celonočních -2,5°C na rovných -5°C (v některých částech města až na -8°C), ale již v půli stoupání na Boubín začal citelněji tahat za nos.

Nebylo ostatně divu, protože hladina inverzní oblačnosti z jihozápadní strany výrazně zřídla či zcela povolila …

… a směrem do vnitrozemí poklesla na výškovou hranici cca 1000 m.

Tím pádem byl zcela volný Boubín prakticky neustále plně vystaven sílícímu mrazu.

Ranní šero brzy nad jihozápadním obzorem vystřídal Venušin pás …

… a současně vyšlo najevo, že kromě celkového mírného zamlžení Trojmezenské hornatiny se ještě vrcholu Plechého drží orografický stratocumulus. Pozoronosti tu pak neušly sice slabě, ale přece viditelné špičky Alp, …

… stejně jako na opačné straně – za Třístoličníkem. Lepší zřetelnost se již očividně nedala čekat, ale pranic to nevadilo, neboť celková konstelace počasí sváděla k zcela jinému fotografickému lovu.

Jeho předmětem bylo sluníčko, které se sice muselo zprvu probít inverzní hladinou, ale nad ní uchystalo přímo sérii překvapení, o jakých by se člověku v takové míře rozhodně nesnilo.

K plné spokojenosti by zajisté bohatě postačoval i jediný ulovený zelený záblesk – tady vše začalo modrým, …

… který teprve postupně v převažující míře zezelenal.

Sotva se tato první fáze v rámci slunečního stoupání propojla v celek, následovala další, a to opět v modrém provedení – povšimněnme si zatím jen drobné tečky, pod níž už se těsně nad samotným zářícím tělesem chystá oddělit nová zelenající část.

Celému skvostnému divadlu zdaleka není konec, …

… na řadě je hned trojí vyhotovení zelených záblesků (nejvyššímu opět promodrávají obě krajní špičky), …

… jejichž postupný vývoj, odehrávající se v řádu vteřin, …

… můžeme sledovat opět až do fáze vzájemného propojení.

V této chvíli dostoupila sluneční záře intenzity, která již na rozdíl od původní při východu nedovolovala pohlédnout oním směrem pouhým okem, …

… ale fotoaparát byl nadále schopen zaznamenávat pokračující aktivity zelených záblesků, …

… jakož i optické tvarové proměny jejich původce.

Mezitím se sluníčka dočkaly také oba Roklany, …

… stejně jako Luzný, …

… o Velkém Javoru nemluvě.

Každý, kdo doufal, že do korun boubínských smrků se navrátí pravé zimní kouzlo, …

… může být v těchto dnech jistě nanejvýš spokojen.

Za vynikající pak lze označit i aktuální příležitosti k dalekým rozhledům, jako třeba směrem k Jezerní hoře či oběma Ostrým.

A tu konečně máme konkrétní vyčíslení dnešního mrazíku, zdokumentované však v okamžiku, kdy už se začínal lehce (v řádu desetin stupně) mírnit. I tak se ale zatím jedná o zdejší rekord této kalendářní zimy. Pokud bychom brali v úvahu zimu klimatologickou, pak by dosavadní boubínské mrazivé prvenství náleželo loňskému 9. prosinci (http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13252). Naší hoře nicméně není obecně souzeno trhat šumavské zimní teplotní rekordy – o zcela aktuální se postarala Rokytská (Weitfällerská) slať, na níž bylo naměřeno -22,4°C. V rámci celé republiky ovšem Šumava dnešní noci utrpěla porážku od Jizerských hor, které zaznamenaly mráz o hodnotě -25,5°C. K Boubínu už jen dodejme, že jihovýchodní větřík o maximální síle 2 m/s (7,2 km/h) opět víceméně nestál za řeč.

Zatímco na jedné straně sluníčko zlatilo bělostně vyšperkované lesy, …

… na protilehlé se stihlo postarat nad Bobíkem o nepatrné pravé parhelium …

… a všem nám uchystalo únorový den jak malovaný.

5.února:

Volyňka si opět chystá další zimní kabát …

4.února:

První únorová neděle skutečně podle včerejšího očekávání hned od rána zářila sluníčkem, ale také tahala trochu více za uši, které si jejich majitelé neukryli pod teplé čepice. Teprve v pozdním odpoledni nastoupily sněhové přeháňky, ideálně v krajině pozorovatelné již z boubínského úbočí …

… a ještě lépe samozřejmě z vrcholu, …

… odkud ovšem bylo v krátkém čase možno vlivem popsaného dění zaznamenat výraznou změnu barevného tónování oblohy a zákonitě i krajiny pod ní.

První housle tentokrát hrál jihozápadní směr, …

… avšak jen v příhraničních oblastech, odkud se k Boubínu nepřiblížila prakticky ani vločka.

Nespornou zásluhu na tom mělo téměř dokonalé bezvětří, jen občas lehce narušené zanedbatelným mírným fouknutím, které nepřekročilo rychlost 1,2 m/s (4,3 km/h). Tím pádem ani opět o něco silnější mrazík, jenž navíc za soumraku k momentálně viděnému stavu připojil ještě jeden stupeň na výsledných -8°C, nepředstavoval na věži sebemenší pocitovou újmu.

Případní návštěvníci Trojmezenské hornatiny se zjevně museli smířit s nulovým rozhledem.

O bezvětří svědčily též zcela poklidně stoupající temelínské páry, na nichž bylo navíc možno ideálně sledovat postupné slábnutní slunečního svitu, jež se zákonitě podepisovalo na proměnlivé barevnosti celé krajiny.

Nezmýlí se, kdo na tomto snímku vlevo na obzoru identifikuje Přimdu – již tradiční bonbónek v rámci překvapivé dohlednosti.

A vynořil se nám též Plechý s dobře čitelnými čerstvými stopami vytrvalého sněžení.

Zatím tu stále máme co do činění s hojnou oblačností, ale příští dny se dle všeho ponesou především ve znamení dalších teplotních poklesů, které by obloze, jakkoli to poslední dobou není nutně pravidlem, mohly přinést postupné vyjasnění.

3.února:

Už mnohokrát tu za léta existence fotokroniky zaznělo, že každá cesta na Boubín přináší svá nová překvapení – někdy třeba jen v sotva postřehnutelných detailech, ale vždy tam jsou. V zimním období pak bezesporu silně překvapí do sněhu otištěné stopy bosých chodidel, a to oběma směry, tedy vzhůru i dolů.

Překvapen je jimi však jenom ten, kdo nezná skalního otužilce, zapáleného cestovatele a fotografa Pavla Křížka ze Strakonic, o jehož dnešní návštěvě Boubína vydal právě sníh takto svědectví všem, kdož ho tu, oděného pouze do šortek, čepice a batohu, za doprovodu věrné spolucestovatelky – fenky Amiry, osobně za poledne nepotkali.

Spodní okraj souvislé oblačnosti se tentokrát nacházel natolik vysoko, …

… že nehrozila další z poslední dobou obvyklých a naopak již nepřekvapujících čepic.

Poměrně slušná dohlednost sice opět vylučovala možnost pozorovat alpské velikány, …

… ale proměnlivé scenérie bohatých mračen, …

… jimiž se navíc občas pokusilo proniknout aspoň formou výrazných barevných variací sluníčko, …

… byly možná ještě vítanější kompenzací.

Mrazík oproti minulé návštěvě mírně zesílil, vítr zato zeslábl – dosáhl v maximu na 5,2 m/s (18,7 km/h), takže pobyt na věži nebyl z hlediska živlů ničím znepříjemňován.

Během návratu se objevily mírné, ba přímo zanedbatelné sněhové přeháňky, nikterak neovlivňující výsledný dojem, že kdyby se dnes sluníčku podařilo zvítězit, aktuální tajemné pojetí boubínské zimní krásy by dozajista tratilo na své působivosti.

Úsek nejvýraznějšího klesání turistické cesty ostatně na základě pohledu k obzoru naznačil, že zítřejší počasí by tu k těm, kdož se bez sluníčka neobejdou, mohlo být vstřícnějším.

Z hlediska geografického se k tomu sluší závěrem dnešní kapitoly dodat, že dominantním bodem zmíněného směru je vrchol necelých 20 km odtud vzdušnou čarou vzdáleného Sokola neboli Antýglu (1252 m n.m.).

2.února:

Máme tu Hromnice a o skřivánčí vrznutí skutečně není nouze, stejně jako o sníh – ten ovšem pouze ve vyšších polohách.

1.února:

Leden se s námi včera rozloučil v přívětivém duchu, postrádajícím však aspoň nádech atmosféry aktuálního ročního období. Dneškem počínající únor se oproti tomu od svých prvních okamžiků snaží dát najevo, že nejen podle lidových tradic by měl být bílý, leč veškerá přívětivost tím jde celkem pochopitelně stranou. Ve Vimperku mu navíc časně zrána nevycházela ani prve řečená snaha, neboť teplota stále ne a ne klesnout pod nulu, takže namísto očekávaného sněžení jen drobně pršelo. Teprve na Kubovce se mezi dešťové kapky začaly mísit první sporadické sněhové vločky, kterážto situace se naplno změnila ve prospěch nefalšované zimy teprve zhruba v půli boubínského úbočí – tj. od nadmořské výšky cca 1180 m. Tam už bylo rovněž zcela jasné, že vrchol je na rozdíl od mimořádně vydařeného, ještě lednového úterka opět nesmlouvavě zanořen v poctivé mlze, …

… obohacené navíc častými hustými chumelenicemi, přiháněnými od západu větrem o síle až 7,4 m/s (26,6 km/h). To vše se odehrávalo za sice mírného, ale jako záruka trvanlivosti sněhových přírůstků postačujícího mrazíku.

Jejich zásluhou zase jednou stála za návštěvu sněhoměrná tyč, u níž se ukázalo, že do jara by se přece jen mohla propracovat k jakési věrohodnosti. Původní vyfoukaná proláklina u její paty se totiž postupně srovnává, …

… takže zatím stále nutné korekce naměřených hodnot by časem mohly teoreticky být stále menší, ba v ideálním případě i zbytečné. Dnešní sněžení každopádně přispělo k dosavadním slehlým a utvrdlým bílým zásobám čtyřmi čerstvými centimetry, které se do večera s nemalou pravděpodobností ještě dále rozmnoží.

V průběhu února by tak mohla nadejít další etapa pohádkové zimní výzdoby zdejších lesů, jakou jsme si tu společně vychutnávali ještě minulého týdne (konkrétně 23. ledna – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13376), než v pouhých dvou dnech vzala vinou oteplení zasvé.

Ani bez ní tu však není nouze o zajímavá překvapení – třeba v podobě uvízlého spícího mamuta, jehož by pod bohatými sněhovými peřinami nebylo možno odhalit … 🙂 .