Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červen 2019

1 ledna, 2013
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. června:

Poslední červnové jitro náleželo Boubínu … a první půle roku 2019 se tu loučila v poměrně větrném duchu. Vytrvale – tedy prakticky bez nárazů – foukalo od jihovýchodu, a to souvislou rychlostí 9,4 m/s (33,8 km/h).

S výjimkou severovýchodního směru bylo možno celkové barevné vyladění krajiny nejvýstižněji charakterizovat jako poměrně mdlé.

Ani okamžik, v němž se vycházející sluníčko pozdravilo na téže straně s měsíčním srpkem, na výše řečeném ničeho příliš nezměnil.

Z mnoha slibných náznaků zeleného záblesku se nakonec od slunečního kotouče svrchu žádný neoddělil, takže očekávaný jev tentokrát nedošel náležitého zakončení.

Připojíme-li k teplotě čas 5:21, v němž byla naměřena, snadno uvěříme předpovědím, že dnešní den bude nejpalčivějším z celého jím končícího týdne. V některých lokalitách by se odpoledne mohla zde viděná hodnota i zdvojnásobit. Čemu se ostatně divit, má-li celé to dění na svědomí Afrika?

Za celkové dosud zdokumentované konstelace, nadto v daném ročním období, by případné očekávání toho, co se tu nakonec ukázalo největším překvapením, bylo většinou právem považováno za naprostou bláhovost. Ale Boubín už tu byl nejednou po zásluze nazván mistrem nečekaného, …

… takže odmění-li své věrné příznivce 30. června viditelnými a bezpečně rozeznatelnými siluetami Alp …

… (zde např. v detailu za Plechým 142,9 km vzdušnou čarou vzdálený Grosser Priel), …

… je to pro ně rozhodně menším překvapením nežli pro zbytek turistické populace, zdejším občasným zázrakům neuvyklé. Běžnou praxí zde totiž bývá přesně opačné pořadí jevů – alpští velikáni se obvykle nejvýrazněji nabízejí k vidění před východem sluníčka, které následně natolik postupně prohřeje obzorový opar, že tento se zdvihne v neprůhlednou clonu, a celou podívanou tak dříve či později ukončí. Dnes byl obzor ponejprv zakalený a neprůhledný, ale teplý a suchý vzduch, vanoucí navíc právě od Alp, již konal své dílo, umocněné a završené pak právě netradičně sluníčkem.

V každém případě se, jak již bylo řečeno, těšme na další, kulminující příděl nefalšovaných letních tropů.

29. června:

Třebaže poslední (pravda, vydatné) srážky zatím spadly o minulém víkendu a byly bezprostředně následovány týdnem úmorných veder, …

… šumavské rostlinstvo zjevně netrpí, ba má se čile k světu.

28. června:

Rannímu sluníčku …

… musí složit poklonu i sama boubínská rozhledna 🙂 …

27. června:

Touto dobou by obvykle bylo možno psát o tom, kterak se mílovými kroky blíží období, na něž se těší, řečeno lehce poupravenými slovy klasika – Jaroslava Žáka – študáci i kantoři, totiž hlavní prázdniny. Letos je tomu však v případě vimperských základních škol, gymnázia a základní umělecké školy jinak. Pro zdejší žáky se totiž právě nejpozději dnešek stal na základě předčasného závěru školního roku z důvodu stavebních úprav budov prvním prázdninovým dnem (chceme-li být zcela přesní, pak „Smetanka“ rozdala vysvědčení dokonce s týdenním předstihem již v pátek 21.6., „gympl“ v úterý 25.6. a konečně „Masaryčka“ se „zuškou“ včera – ve středu 26.6.) . Otevírá se čas cestování, a to mimo jiné třeba po slavných hradech a zámcích … i Šumava a Pošumaví má v daném směru bohatě co nabídnout.

26. června:

Po takovémto žhnoucím průběhu celého dne se těžko divit, že ještě ve 20:00 ukazoval vimperský teploměr ve stínu +32°C … Co by se pak týkalo teoreticky předpokládatelných bouřek, tu mají dle radarových informací více štěstí naši severní sousedé – Poláci. Pokud bychom pátrali také opačným směrem, nejblíže aktuálně bouří až na pomezí jižní Francie a Itálie. Zítra na tom budeme teplotně prakticky stejně – mladé léto se zkrátka činí na plný plyn.

25. června:

„Třicítky“ se dle očekávání vracejí, tedy nejlépe je všude tam, kde se nabízejí stinná místa. Naše krásné šumavské lesy jich skýtají dostatek.

Z této oblohy totiž osvěženi nebudeme …

… a vedra zítra navíc vygradují.

24. června:

Léto je mimo jiné časem krásně kvetoucích náprstníků … a dnes jim, od víkendu bohatě zalitým, sluníčko přeje nadmíru bohatě.

23. června:

Počasí se jen zvolna obrací k lepšímu, vodní živel si ještě užívá nespoutané volnosti …

22. června:

Včerejší Boubín jako vždy nezklamal – změnu počasí předpověděl dokonale a neomylně. Lijavec, který završil druhý letošní letní večer, můžeme i ve Vimperku bez zaváhání zvát přívalovým a dodat, že třeba na Čkyňsku se předvedl v ještě mohutnější síle, aniž tato, jak lze s nemalou pravděpodobností předpokládat, patřila v rámci jihočeského regionu k největším. Nescházela ani bouřka, byť opět jen vzdálená. Buďme však jedině rádi – příští týden má totiž zase otočit pomyslným kormidlem o sto osmedesát stupňů a oblažit nás další souvislou porcí nefalšovaných třicítkových veder. Jistě pak nebude mezi námi sporu o tom, že takovéto pravidelné proměny jsou v každém případě lepší a prospěšnější nežli dlouhotrvající extrémní stavy z jedné či druhé strany širokého spektra počasí.

21. června:

V padesáté čtvrté minutě po sedmnácté hodině (přesně v 17:53:44) dnes nastalo astronomické léto – a vykročilo do pěkného počasí, neboť očekávané bouřky a deště stihly všehovšudy vytvořit v čase od oběda do pozdního odpoledne kulisu na rozloučenou odcházejícímu jaru. Večerní Boubín přesto uchystal výjevy, které nevylučovaly, že hra živlů by mohla pokračovat i po čerstvém letním slunovratu. Pohled do vnitrozemí odhalil potenciální bouřková mračna směrem ku Praze, …

… pootočení k východu pak nepřipouštělo pochyby, že na rakouské i navazující německé straně bouřky zrovna probíhají, což potvrzovalo i sporadické vzdálené pobrumlávání.

Své si tu přisadila také temelínská elektrárna. Stačilo by, aby její věže nebyly na obzoru viditelné, a člověk by snadno podlehl dojmu, že pozoruje výstavní přírodní cumulonimbus, navíc směřující do typické fáze kovadliny.

Nemalé přísliby se rýsovaly rovněž nad Luzným, …

… o vimperském směru nemluvě.

Teplota ovšem nepatřila k nejvyšším a rozhodně se nedalo hovořit o dusnu, třebaže panovalo téměž bezvětří, přerušované jen občasným západním dýchnutím s maximální nárazovou rychlostí 2,8 m/s (10 km/h).

Západní strana vykazovala báječnou dohlednost – na obzoru si opět můžeme připomenout dalekou Přimdu.

O kousek jižněji se pak nad Královským hvozdem skvěla další kovadlina.

Nebylo zkrátka prakticky úseku oblohy, na němž by se nenašlo něco zajímavého k pozorování, někdy dokonce s překvapivým vývojem, jako např. nad Bobíkem a Trojmezenskou hornatinou.

Všude se teoreticky mohla rodit příští bouřka, …

… o slibné tvary …

… a náležité oblačné konstelace skutečně nebyla nouze.

Ale schylovalo se především k prvnímu letnímu slunečnímu západu, …

… který se měl odehrát zase jednou ve velkolepém, barevně skvostně pojatém stylu.

Od počátku pak bylo jasné, že nebeské ohně nějakým způsobem zahoří po celém obzoru, …

… nejsilněji samozřejmě na západním.

Došlo i na antikrepuskuláírní paprsky, a třebaže ne v tak hojném množství, aby je bylo možno podobně jako před čtrnácti dny charakterizovat coby vějíř, na působivosti určitě nikterak netratily.

V záplavě sytých barev …

… a tvarových proměn se zrodilo pomyšlení, …

… že tentokrát už ten planoucí červánkový večer rozhodně zvěstuje výraznější změnu počasí – zítřek čekejme převažující měrou zatažený, deštivý ba i bouřlivý.

20. června:

Pro objektivy typu rybí oko je charakteristický extrémně široký záběr za cenu obrovského soudkovitého zkreslení, jehož lze cíleně využít v oboru kreativní fotografie, avšak vylučuje použití takových skel všude tam, kde se nepřirozené deformace jeví nežádoucími – např. k realistickému zachycení architektury. Běžným objektivem bychom nicméně jen těžko dostali do jediného záběru třeba podhled Černé brány pod vimperským zámkem, a mohli tak ze snímku jedním pohledem vyčíst, že směrem od arkád je zaklenuta do lomeného oblouku s tesaným kamenným ostěním, kdežto na protější straně jen prostým kruhovým způsobem, vyzděným z drobnějšího kamene.

19. června:

Málo platno, v posledních dnech se ukazuje nejlákavějším fotografickým námětem večerní obloha, navíc s přidruženou otázkou, zda nás kouzelné červánky opět klamou, resp. kdy už se (pokud vůbec) stanou předzvěstí změny počasí – na samém konci jara, či až počátku léta (?)

18. června:

Obloha krátce po čtvrté hodině ranní sváděla k nejrozmanitějším výkladům příštího vývoje počasí, …

… takže nezbývalo než si počkat, který se v průběhu dne ukáže správným. Opět zvítězilo krásné slunečné parno, …

… zákonitě ovšem s mnohoznačnými závěry, pro změnu večerními.

17. června:

Počínaje středečním večerem by se mělo počasí opět lehce měnit – dnešní večerní červánky možná hovoří již pro zítřek. Uvidíme, čeká-li nás vyhlížené chladnější deštivo, nebo naopak další nárůst veder.

16. června:

Ani zbytek včerejší noci již nepřinesl Vimperku bouřku (čímž jistě nemá být vyjádřena obecná pochybnost o tom, že jinde po vlastech českých si blesků a hromů užili, až přecházel zrak, sluch a možná i dobrá nálada), došlo jen na poměrně bohaté a stále vítané srážky. Nad dnešním ránem se vše zklidnilo a obloha dokonce sem tam naznačila protrhávání temné oblačnosti. Krátce a mírně pak znovu sprchlo až před čtvrtou hodinou, tedy na počátku výstupu na Boubín, ale již v půli cesty se déšť definitivně odmlčel. Vrchol hory měl krom pozvolného rozednívání připraveno na uvítanou překvapení v podobě nezvykle obrovského hejna drobných mušek na vyhlídkové plošině věže. Úvodní snímek tak zachycuje formou tmavších, tužku připomínajících čar jejich rej, stále naschvál před objektivem, ať byl namířen kterýmkoli směrem. Po chvilce se nicméně jako na povel náhle ztratily.

Letmý pohled k jihu prozradil, že z Plechého by v tomtéž čase nebylo nic k spatření, neboť se spolu s většinou Trojmezenské hornatiny nacházel v péči bohaté orografické oblačnosti.

Od západu sporadicky zaznívalo vzdálené pobrumlávání, patrně až odněkud z Klatovska či Plzeňska, ne-li rovnou z Německa, avšak bez viditelného blýskání.

Další postupný vývoj celé ranní atmosféry jistě nepotřebuje podrobnějších komentářů, postačí jen navodit představu časového rozvržení jednotlivých proměn na obloze, kde jsou mimo jiné dozajista dobře čitelné srážkové aktivity ve vzdálenějších končinách. Boubínu se po celou zde zachycenou dobu stále vyhýbaly. Máme tedy právě 4:59 a zbývá pouhá minuta do východu sluníčka, jež však dozajista nebude samo viděno.

5:04, …

… 5:05, …

… 5:09.

K této prakticky neměnné teplotě je nutno připojit informaci o téměř neustálém bezvětří, jen chvílemi narušovaném vánkem, opět, stejně jako minule, nepřekračujícím zanedbatelnou hodnotu 1,5 m/s (5,4 km/h).

5:18, …

… 5:20, …

… 5:29. Víc sluníčko vinou dokonale navrstvené oblačnosti nesvedlo.

5:33 – Trojmezenská hornatina si zatím stran možnosti kamkoli z ní dohlédnout stále nepolepšila, ba spíše naopak.

5:40 – rovněž na Luzný či Roklany se rozhodně netěšme.

5:43 – mlhy z údolí …

… se vydávají směrem k Boubínu – 5:52.

5:53, …

… 6:02.

6:03 – vida, sluníčko dokázalo neviditelnou škvírou v oblacích aspoň symbolicky pohladit špičky lesního porostu, …

… jenomže situace se současně začíná dramaticky měnit.

Bezpochyb tu dojde na poctivou čepici, …

… jíž se Boubín zjevně hned tak nezbaví. V 6:13 skutečně dokonale uzavřela celý vrchol. Během zpátečního sestupu se jako zázrakem tamtéž, kde při cestě vzhůru ustal, opět přihlásil déšť. Směrem k Vimperku natolik sílil, že již na Korkusovce, o cílovém městě nemluvě, mohl být charakterizován jako přívalový. Tak tedy vypadal scénář čerstvě zrozené druhé půle června, pouhých pět dní před letním slunovratem.

15. června:

14:50, …

… 19:40, …

… 21:02. Trojí výrazná proměna vimperské oblohy, provázená opět intenzivním dusnem, byť za mírně nižší teploty, dešťovými přeháňkami, kratičkou neškodnou vsuvkou z krup a, pravda, též ozvěnami v uctivé vzdálenosti kolem probíhajících bouřek. Den samozřejmě ještě nekončí, ale již je možno jako nejednou v minulosti konstatovat, že výstražné prognózy mohutných bouřek se Vimperka rozhodně netýkaly.

14. června:

Parhelia neboli vedlejší či též falešná boční Slunce jsme si tu představili již nesčíslněkrát v nejrozmanitějších variantách (naposledy shodou okolností zrovna v minulém měsíci – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/15699). Dnes, kdy ještě v čase pořízení snímku – 19:44 – ukazuje teploměr na severní neosluněné straně +32°C, však jistě stojí (ryze pro osvěžení) za připomenutí, že tento halový jev vzniká zásluhou přítomnosti drobných ledových krystalků, v nichž se lámou světelné paprsky.

13. června:

Třicítková vedra úspěšně pokračují – pojďme se společně ochladit do šumavských lesů, kde můžeme mimo jiné potěšit oči čerstvými ostrůvky sedmikvítku evropského.

12. června:

Parný a dusný den prakticky nepřipouštěl jinou úvahu, nežli že musí skončit opět výstavní bouřkou. Meteorologické předpovědi ji také dosti dlouho potvrzovaly, jenomže příroda nakonec, jak bývá jejím zvykem, opět rozhodla jinak.

Pohled z večerního Boubína namísto typických bouřkových mračen vnesl do původního slunečna prazvláštní opar, …

… z nějž po severozápadním obzoru vystupoval podlouhlý pás navazujících propojených stratocumulů.

Na protějším směru se pak nad Bobíkem vynořil osamělý, jakousi nebeskou ponorku připomínající další stratocumulus s tušeným příslibem orografických aktivit kolem vrcholu hory.

Brzy zmohutněl a prozradil návaznost na další pás, táhnoucí se nad neviditelnou Trojmezenskou hornatinou, pod níž bylo možno rozeznat všehovšudy Stožec.

Původně osmnáctistupňová teplota začala klesat a chvílemi téměř dokonalé bezvětří vystřídala mírná nárazová zavátí o maximální síle 1,5 m/s (5,4 km/h). Severozápadní stratocumuly se daly do pohybu …

… a odhad, že by se mohly spojit s jihovýchodními právě nad Bobíkem, nabyl podoby jistoty.

Vzápětí se výraz celé oblohy dokonale proměnil, …

… ba možno říci přímo zdramatizoval. Zapadající sluníčko se ztratilo z očí a připomínalo se jen v úzkých narůžovělých horizontálních pruzích.

Krom toho stihlo probarvit obzorový pás až nad Vimperk, …

… avšak bez sebemenšího předvídatelného náznaku příštího velkého překvapení, …

… jímž se ve finále stal tento jeho fantastický návrat na scénu.

Krvavé sluneční rozloučení …

… v tajemných kulisách potemnělé oblohy …

… současně odstartovalo poslední proměnu onoho pozoruhodného večera, totiž opětovné projasnění původního dramatu, jemuž tím pádem mohl popřát dobré noci také dorůstající půlměsíc. Ohlašovaná bouřka se mimochodem skutečně odehrála, jen podstatně severnějí – totiž nad Prahou. Boubínu se ohlásila pouze několikerým slabounkým, necvičenému uchu téměř nepostřehnutelným zabrumláním.

11. června:

Jen o šedesát let mladší nežli 3. června zde vzpomenuté poutní místo strašínské byl kostelík sv. Martina v Novém Světě poblíže Borových Lad. Neměl však totéž štěstí dočkat se dnešních dnů, stihl jej velmi absurdní osud. Zdárně totiž unikl nejmasovějšímu ničení církevních objektů komunistickým režimem v padesátých letech minulého století a byl zbořen až v roce 1976, kdy již existoval projekt na jeho záchranu. Ve výsledku se tak stejně řadí po bok Hauswaldské kaple (viz 29. května zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/15699) a dalších podobných památek, dodnes podávajících velmi výmluvná svědectví o jedné epoše našich novodobých dějin.

10. června:

Konečně se i Vimperk dočkal bouřky, ba s krátkým krupobitím, třebaže nejsilnější vlna jej opět obešla. Stihla se však postarat o výpadek elektřiny v Husově čtvrti …

… a v jednom okamžiku nabídla pozoruhodný výjev na obloze – jako by si nějaký démon blesků odplivl kamsi nad Výškovice.

9. června:

Kde jinde najít útočiště před vedrem, nežli v našich krásných hlubokých lesích …

8. června:

Obávaná Medardova kápě letos zůstala suchá, přenechala pole působnosti naplno sluníčku. To nám mimo jiné poskytlo příležitost připomenout si, že vedle krásných věcí, po jakých toužíme, svítí stejnou měrou i na ty, které bychom určitě vídat nechtěli, tedy např. důsledky lidského primitivismu a zhovadilosti.

Zde, na předchozím režimem zničeném novosvětském hřbitově, …

… konkrétně zhovadilosti komunistické.

7. června:

Po propršené a zčásti též prohřímané noci celkem zákonitě následovalo temné kalné ráno, jež zprvu nedávalo sluníčku prakticky žádnou šanci k prosazení. Průběh dne však popsanou situaci zásadně změnil, a večer na Boubíně tak mohl nabídnout již zcela rozjasněnou náladu, byť s nezbytným oparem – tentokrát nejen na obzoru. Špička boubínského stínu, momentálně téměř v jedné sestupné linii s vrcholy Bobíku a Solovce, dává zřetelně najevo, že ani bližší partie nejsou prosty znatelné atmosférické vlhkosti. Být tato silnější, tedy v optickém výsledku hustší, dávno by se kolem zmíněné špičky skvěla sluneční gloriola.

Leckoho by tu mohlo napadnout, že v daném výrazu krajiny už se patrně nedá očekávat nic převratně jiného, …

… snad jedině – co přirozený důsledek slunečního loučení – pozvolná proměna onoho takřka pastelového barevného ladění v temný soumrak.

Takové myšlence nahrávala i aktuální teplota spolu s mírným východním větříkem, nepřesahujícím maximum 4,5 m/s (16,2 km/h). Ale mnohokrát už jsme se na rozhledně společně přesvědčili, jak ošemetné bývají předčasné závěry a jak se naopak často vyplatí dostát známému rčení, že trpělivost růže přináší.

Přinesla je i tentokrát. Sestupující sluníčko se nejen postaralo o postupně vznikající tradičně úchvatný vějíř krepuskulárních paprsků, …

… ale odhalilo také do té chvíle netušenou kupovitou oblačnost nad západním obzorem, …

… již obdařilo velmi působivou kontrastní barevností, dávající až přízračně vyniknout všem nabízejícím se fantastickým tvarům.

Tím však nebyl všem překvapením zdaleka konec.

Krepuskulární paprsky se totiž rozeběhly po nebeské klenbě směrem k východu, …

… cestou sice provázeny náhlým prouděním orografické oblačnosti, …

… nebránící jim však dospět do cíle a spojit se v druhý, tentokrát antikrepuskulární vějíř.

A protože včerejší srážkový příděl musel být ve finále někde vidět, večerní kouzlení završil nejeden pokus o boubínskou mlžnou čepici, možná za nastupující tmy přetrvající až do zítřka, tedy svátku Medardova.

6. června:

První červnový čtvrtek skutečně v pozdních odpoledních hodinách lehkým hřímáním jasně naznačil, …

… že už se konečně blíží pořádný „šupec“.

Nu a tu jej máme, …

… včetně nečekaného barevného přispění zapadajícího sluníčka. Poctivě lilo a chvílemi též bouřilo až do setmění. Nutno ovšem dodat, že epicentrum všeho toho dění se každopádně nacházelo mimo vimperskou oblast.

5. června:

Ani pátý červen, třebaže úspěšně navázal na parna posledních dní, nepřinesl Šumavě bouřkové aktivity, naopak vše uklidnil a s podvečerem takřka čistě vymetl oblohu pro zítřek. Teprve ten by podle předpovědí mohl v odpoledních hodinách nastolit očekávané změny.

4. června:

Ač po celý den panovalo nefalšované bouřkové dusno a obloha slibovala mnohé, nad Vimperkem nezahřmělo.

3. června:

Za poctivého vedra, jímž jako by se již o necelé tři týdny předbíhalo léto, může přijít k osvěžující chuti jedna ze starošumavských pověstí, vážící se k proslulému poutnímu místu – kostelu Narození Panny Marie ve Strašíně. Původně prý pro něj bylo vybráno jiné místo, …

… ale když se v prvé půli 18. století započalo s budováním jeho základů, po tři noci všechny kameny ze stavby pokaždé do jednoho zmizely …

… a byly vždy ráno nalezeny právě tam, kde se kostelu můžeme obdivovat dnes. O dvě staletí dříve ve Strašíně působil poustevník Martin Rezek Strakonický, zvaný též Apoštolem Šumavy, Tuláčkem Božím či jednoduše jen Prorokem, jemuž se prý v místě dnešního kostela zjevila sama Panna Maria a prstem tu vytlačila důlek do skály, odkud od té doby neustále prýští zázračný léčivý pramének.

2. června:

Neděle jako stvořená pro pořádnou bouřku nabídla kolem poledního spodní torzo slunečního hala.

1. června:

Vše zatím nasvědčuje tomu, že vimperská pouť bude obdařena skvostným počasím, v němž aktuální mračna zafungují všehovšudy jako působivá ozdoba. Včerejší, tedy poslední májový večer skutečně předal prvnímu červnovému víkendu svou nanejvýš přívětivou náladu.