Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – říjen 2020

1 ledna, 2013
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. října:

Říjen nám ve svém závěru nadělil bohatých srážek, …

… ale jeho samotné rozloučení bylo velkolepé.

30. října:

Třebaže se včerejšího večera poněkud překvapivě ukázal čistý vrchol Boubína, očekávat tam dnes slunečné jitro by bylo v každém případě projevem krajní naivity. Od západu se k nám nasouvá teplá fronta, která již v průběhu noci navrátila do scénáře počasí déšť a s ním ruku v ruce nízkou oblačnost – tedy na vrchol opět mlhu. Takový vývoj bývá nezřídka provázen též silným větrem – nu a že ten rozhodně stál za změření, se ukázalo již v druhé třetině výstupu.

Jak vidno, na rozhledně se pilně pracuje za každého počasí.

Na řadu dle očekávání přišla výměna hnilobou narušených či poškozených dřevěných nosných prvků. Demontáž vstupní podlahy nejen prozrazuje prve řečené, ale též dává dočasně nahlédnout na kompletní rozsah provedených podpěrných prací.

Demontované původní mohutné kulatiny …

… se již z jedné strany částečně dočkaly svých nástupkyní.

Takovýto výjev a jemu podobné se daly čekat, ale, jak již bylo řečeno, šlo dnes prvořadě o změření síly větru – opět západního.

A ta skutečně nebyla malá – 11,2 m/s (40,32 km/h), přičemž uvedená hodnota nepředstavovala jen ojedinělé nárazy, nýbrž poměrně dlouhé souvislé bloky. I teploměr právě jim vděčil za svůj vzhled, neboť nepřetržitý drobný déšť zde byl ustavičně vrhán všemi směry, a jeho kapky tak stále znovu ulpívaly i na předmětech, z nichž by za klidnějšího povětří bez problémů prakticky hned stekly dolů.

Navzdory nepříznivému počasí budou opravné práce pokračovat i dnešního dne.

Zajímavým bylo ve výsledku závěrečné porovnání podmínek na vyhlídkové plošině a při zemi: okolní lesy dokázaly dole ztlumit působnost stále toutéž intenzitou fičícího větru na méně než poloviční sílu – 4,9 m/s (17,64 km/h), ovšem současně je zde o stupeň chladněji. Jistě se však bude lépe pracovat právě za této sestavy, než kdyby tu naopak panovala ona vrchní.

29. října:

Vida, stačí se zmínit jednoho večera o překvapení – a druhý je přinese 🙂 .

28. října:

Co udělá včerejší mrazík do rána s boubínskou mlhou? Tato otázka se ozvala již uprostřed vimperské hvězdné noci a hned dnešní sváteční ráno na ni dalo jasnou odpověď. Nic. Přesto stálo za to vyrazit v podvečer vzhůru – odpoledne se totiž převážně šedá obloha místy protrhala do modra a své k tomu připojilo i sluníčko. Boubín se sice halil do mlhy od ještě nižších partií nežli včera, ale to může nejednou znamenat, že vrchol by mohl být naopak volný. A protože tohle zespoda zpravidla nebývá jasně čitelné, jiné řešení, nežli obhlédnout situaci přímo nahoře, zkrátka neexistuje. Kousek za Johnovým kamenem se náhle vynořila vzpomínka na večer 27. a ráno 28. října před sedmi lety: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3347. Nebylo pak těžké uhodnout, proč lesní duch, tehdejšího večera působící strašidelně, tentokrát vyhlíží tak unaveně, ba přímo zkroušeně.

Blíže k vrcholu zatím mlha ještě více houstla, a mnoho nadějí na případnou viditelnost tak nedávala.

Rozhodně ale nedokázala zabránit zjištění, že spodek rozhledny se z hlediska ocelových podpěrných prvků zdá být po dnešku hotov.

Zato pohled shora … Včerejší malý zázrak se zkrátka nezopakoval, neboť orografická oblačnost sahala oproti prvotnímu očekávání do větší výšky a pranic nepomohlo, že západní vítr zesílil na dvojnásobek, …

… přesněji řečeno na 8,9 m/s (32,04 km/h). Svou pozici neudržel ani mrazík, …

… takže úvodní otázka pozbývá nadále smyslu. Jelikož navíc v příštích dnech mají opět nastat deště, další vývoj situace se zdá být celkem jasným, byť tu nebývá nouze ani o všelijaká překvapení.

27. října:

Po nočním a dopoledním deštivu se navrátilo slunečno, ovšem nikoli na Boubín, jehož celkem zákonitá oblačná čepice sahala od vrcholu nejméně do půle úbočí. Cesta zamlženým lesem však má vždy své nemalé kouzlo – ta dnešní navíc prozradila nezanedbatelné ochlazení, tedy opět poměrně výrazné zhoupnutí, tentokrát směrem dolů.

Na svou každoroční úlohu už ostatně jsou znovu připraveny obě sněhoměrné tyče, tj. spodní při cestě od Johnova kamene …

… a horní nedaleko rozhledny.

Na té stále pokračují záchranné práce. Betonové základy k podepření spodního patra jsou hotové, na své umístění do podpěrného systému čekají nově připravené traverzy.

Ocelová konstrukce pro solární panely k napájení zamýšleného vstupního turniketu a videokamer …

… byla zesílena příčnými hliníkovými profily. Dotažení všech oprav a úprav do zdárného konce si ale vyžádá ještě nemálo času, takže je nutno i nadále doufat v potřebnou přízeň počasí, a to tím spíše, že podle řady nejrozmanitějších znaků lze zase jednou očekávat dlouhou a tuhou zimu. V našich končinách může zaklepat na dveře poměrně brzy.

Zprvu se zdálo, že poctivá mlha se Boubína hned tak nepustí, ale nahoře vyšlo najevo, že její horní okraj nepřevyšuje rozhlednu natolik, aby se občas nemohl třeba takto působivě protrhnout a vpustit na scénu dorůstající Měsíc.

Západní vítr o rychlosti 4,3 m/s (15,48 km/h) zde byl uvítán další rovnou nulou, což na sklonku října nepředstavuje pražádné překvapení.

Tím ostatně za dané situace nebyla ani měsíční koróna, …

… obzvláště krásná, neboť často přímo několikanásobná. Boubínské mlze je tedy tentokrát nutno vzdát hold 🙂 .

26. října:

Nemalou část Šumavy dnes od časného rána halila hustá mlha. Jednou z mála lokalit, které jí zdárně odolávaly, byla krajina kolem Kašperku.

Sluníčko tu dokonce v jednu chvíli vykouzlilo nádherné pravé parhelium, nemělo však kolem sebe dostatek příhodné oblačnosti, na níž by současně dotočilo celý halový oblouk.

Teprve devátá hodina potvrdila, že trpělivost růže přináší, když konečně mlha úžasně zapracovala i kolem hradu …

… a dodala mu nezapomenutelný tajemný nádech.

Den však postupně přinese změnu – do večera se má zatáhnout, ba i zapršet, což bude jistě autentičtější kulisou k připomenutí již stopadesátého výročí události, o níž se lze podrobněji dočíst zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/133-vyznamne-osobnosti/17898-pred-sto-padesati-lety-2 .

25. října:

Neděle, jež byla současně poslední říjnovou a první v navráceném středoevropském čase, představovala přímo výstavní, krásnými barvami v záři slunečních paprsků hýřící podzimní den.

24. října:

Jaké bude letošní boubínské rozloučení s letním časem? V lesích se ještě zdálo, že stále relativně teplé.

Jihovýchodní pohled zprvu nabídl uvítání v převažujícím blankytném tónu, …

… leč ten vlivem jihozápadního oblačného dění během několika minut doznal nejen na obloze, nýbrž po celé krajině znatelné barevné proměny.

Na zajímavosti jí výrazně přidalo zapadající sluníčko, …

… avšak vzápětí se ukázalo, že na scénu se od západu chystá vstoupit také mlha – naštěstí nikoli svým zde nejobvyklejším způsobem, totiž trvalým neprůhledným zahalením celého vrcholu.

Veškeré příští výjevy se chystají z rozhledny sledovat i tyto před dvěma dny nainstalované a zrovna dnes zapojované kamery, které v nejbližších dnech rozšíří bohatou nabídku záběrů v rámci webových stránek http://webcam.sumava.eu/#WebcamImagePlace . S ohledem na abecední řazení jednotlivých lokalit by jim dokonce mělo náležet v celkovém seznamu hned první místo.

Co dodat k dalšímu dramaticky se tvářícímu vývoji?

Zcela určitě představit jeho hnací motor, jímž byl západní vítr o rychlosti 5,2 m/s (18,72 km/h), …

… a o pět stupňů oproti poslednímu měření nižší teplotu.

Být namísto října červenec či srpen, takováto obloha by sváděla k očekávání bouřky. Dnes se pochopitelně blesky a hromy nekonaly, …

… ale k severu mířící rozevřená oblačná žraločí tlama …

… také představovala nanejvýš působivé soumračné divadlo, …

… přetrvávající na obloze až do prvních hvězd, jimž celkem překvapivě na prahu o hodinu delší noci ustoupilo.

23. října:

Předposlední říjnový pátek nakonec zůstal nejen ušetřen předpovídaného ochlazujícího deště, ale naopak navázal na dosavadní velmi příjemně teplé dny.

22. října:

Podzim dnes ve Vimperku skutečně ještě vylepšil včerejší nanejvýš příznivý teplotní stav. Sluníčku však hned od rána na obloze výrazně přibylo oblačných kulis, a vyvstala tak zákonitá otázka, vztahuje-li se stejné konstatování též na Boubín.

Již známé lesy pod vrcholem zavdaly příčinu k mírné rozpačitosti, neboť v nich bylo patrné mírné ochlazení, byť mohlo jít o pouhý subjektivní pocit.

Nahoře se rozhodně nezahálelo. Rozhledna je čerstvě vybavena prvním párem, jak vidno, nikoli již dřevěných podpěr – tyhle ji nesporně přežijí. Podbetonován je taktéž druhý připravený pár, takže zítra, nejpozději pozítří tu lze předpokládat kompletaci zdárného řešení tohoto závažného statického problému a bude možno přistoupit k náhradě chybějících a výměně poškozených dřevěných prvků samotné konstrukce.

Navraťme se však k hlavnímu důvodu dnešního výstupu, tedy zvědavosti, jak si právě zde povede teplotní vývoj, včera krajně překvapivý. Třebaže tu v prvé řadě bylo zcela pochopitelně upoutáno oko úchvatnými západovými scenériemi, …

… stranou nezůstal ani pocit podobný výše řečenému níže v lesích – tedy ochlazení. Přístroje nicméně následně ukázaly, jak samotné pocity mohou být ve věci příčin tyto působících ošidné.

Anemometr totiž odhalil ve srovnání se včerejškem nezanedbatelně slabší, tentokrát od jihozápadu vanoucí vítr – 2,7 m/s (9,72 km/h). Také ten dokázal připravit pravou pastvu očím, neboť vtiskl svůj působivý rukopis výšinami putujícím oblakům.

Teploměr pak rovněž potvrdil pokles – sice též nemalý, ale hlavním původcem pocitu chladu byl jako vždy prvořadě právě vítr, byť téměř o polovic slabší nežli jeho předchůdce, který naopak včera vyšší teplotu paradoxně nikterak netlumil.

Další rekord v teplotních skocích se tedy na Boubíně nekonal … a zítra už by dle předpovědí mělo i zapršet.

21. října:

Že by nám babí léto zůstalo něco dlužno? Podboubínské lesy dnes ten dojem silně vzbouzely a na rozdíl od předevčírka je již rozhodně nebylo možno zařadit mezi končiny, v nichž bychom nepociťovali oteplení.

Zmizely i ony drobnější, …

… neřkuli rozsáhlejší zbytky sněhu, …

… a pokud se našla vzácná, pravidlo potzvrzující výjimka, pak jedině na místech, kam nedosáhlo svými paprsky sluníčko.

Svatý Petr, jemuž lidová tradice vedle funkce klíčníka u nebeské brány přisoudila i roli patrona počasí, zjevně drží ochrannou ruku nad opravou boubínské rozhledny, …

… pod níž aktuálně pokročily betonářské práce …

… a nahoře již od uplynulého víkendu spočívají čerstvě namontované ocelové konstrukce pro uchycení dalších solárních panelů.

Dnešního rána se mnohé lokality probouzely do silné mlhy, …

… což bylo zejména na vnitrozemském směru patrné ještě večerním pohledem.

A zcela nejvýš dále čekalo, uvážíme-li, že ještě předevčírem tu teploměr již podruhé v tomto měsíci ukazoval rovnou nulu, obrovské překvapení. Loňský říjen se sice touto dobou choval takřka podobně (připomeňme si zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/16272), také nás překvapoval nemalými teplotními zvraty, ale téměř osmnáctistupňový skok vzhůru z bodu mrazu nepředvedl. Dnes si navíc poskočil – rovněž z nuly – i vítr, jmenovitě severozápadní o nárazové rychlosti 5,1 m/s (18,36 km/h).

Co nedokázal nedávný mrazík, povedlo se co milý bonus výše řečenému, nebojme se říci, teplotnímu rekordu – ano, …

… řeč je o velmi dobře viditelných alpských siluetách. Zítra by ke všemu mělo být v odpoledních hodinách ještě o něco tepleji nežli dnes, půjde však současně o přípravu k další změně počasí. Na tento zvolna k závěru spějící rok zkrátka budeme z mnoha důvodů výrazně vzpomínat.

20. října:

Ranní výzdoba vimperských oken prozradila pokles teploty pod nulu – konkrétně sice o jediný stupeň, …

… ale rozhodně postačila k potvrzení …

… včerejšího boubínského předpokladu.

19. října:

Ve vzduchu je mírné oteplení, …

… ale najdou se končiny, v nichž je příliš nepocítíme.

Třeba boubínské lesy stále uchovávají tu drobnější, …

… tu rozsáhlejší zbytky sněhu a zároveň znatelně připomínají, že ani přítomnost sluníčka už touto dobou nezaručuje pocit tepla. Za chvilku ostatně necháme jako vždy promluvit teploměr, …

… dříve je však nutno s potěšením konstatovat, že práce na opravě rozhledny jsou v plném proudu. Od pátku zde výrazně přibylo materiálu – dřevěné kulatiny nahradí chybějící a poškozené stávající součásti konstrukce.

Uvedené výměně ale musejí předcházet poctivé betonové základy pod přízemní částí věže, neboť dosavadní nouzové podpěry, umístěné sem za loňského havarijního stavu, spočívají přímo na zemi, čímž znovu dávají šanci ničivé vlhkosti. Výkopové práce jsou hotové, a třebaže počasí naštěstí stavebním činnostem nastavuje aspoň opticky přívětivější tvář, jejich realizace už s ohledem na aktuální teplotu není žádný med a v zájmu výsledné kvality nesnese sebemenšího odkladu.

Druhý podzimní měsíc je zkrátka znát …

… a každé vyjasnění s sebou zpravidla nese citelné ochlazení.

Potvrzuje to i teploměr, který dozajista ve svém sestupu neustrne na momentálním bodu mrazu. Pozoruhodným je nicméně naprosté bezvětří – dnešního večera se citlivá vrtulka anemometru skutečně ani nepootočila.

Zítra se od časného – ovšem mrazivého – rána těšme na sluníčko, jež by se nám na rozdíl ode dneška mělo ukázat v celé své kráse, tedy nikoli jen schováno za mraky.

18. října:

Jakkoli se to může zdát neuvěřitelným, šumavské lesy pro nás i v tomto pokročilém podzimním čase, navíc po dvou sněhových epizodách, …

… stále mají nepřebernou zásobu krásných zralých borůvek, jejichž kvalita dosud ani v nejmenším neutrpěla.

17. října:

Vnímáme-li předešlé měsíce jako z mnoha hledisek výjimečné, nezůstane jistě pozadu ani tento. A stačí k tomu všehovšudy malá rekapitulace zvratů v počasí, jaké stihl nabídnout jen za svou první polovinu. Navíc se ukazuje, že v nich hodlá i nadále pokračovat.

16. října:

„V říjnu počnou husté mlhy, nové deště a sníh, nekonečný sníh, jenž rukou obrácením všecko zahalí v jednotvárnou roušku svou. Chumelí se, že nelze opustiti příbytek, strašné bouře a vichřice řádí, rvouce vrcholy stromů, dusíce pod navátými spoustami sněhu všeliký dorost, pokud ho nechrání vysoké stromy, prořídlé nyní až běda vinou poslední zhouby živelní, řáděním kůrovce a zištnou rukou lidskou.“ … Takto dramaticky líčí měsíc, v jehož polovině se zrovna nacházíme, pan Klostermann ve svém románu V ráji šumavském. A dlužno dodat, že ač zmíněné dílo bylo napsáno již před více než sto lety, první větu uvedeného citátu lze takřka beze změny využít i k charakteristice dnešního dne. Jen onu roušku z druhé věty zrovna vnímáme co pojem výrazně jinak a jistě bychom s obrovskou úlevou nanejvýš uvítali zásadní příznivý obrat aktuální tíživé situace, v jehož důsledku by mohly všechny roušky být v souladu s klasikem šumavské literatury přenechány skutečně jen sněhu.

Ten se sice zatím neukázal nekonečným, ba po dvou dnech zase až na takovéto a podobné ostrůvky …

… z nižších boubínských poloh prakticky zmizel, …

… ale na samém vrcholu se místy ještě snaží budit zdání souvislejších vrstev.

Poblíž rozhledny však namísto ještě nedávné převažující běloby vládne blátivá hněď se zřetelnými otisky stop pásového vozidla, …

… fungujícími jako předzvěst nemalého překvapení, …

… jež se vzápětí ukazuje i nemilým. Rozhledna je totiž dle složeného materiálu a čerstvě sem umístěných výstražných tabulek a pásek momentálně nepřístupným staveništěm. Její dveře jdou po mnoha letech opět uzamknout a také uzamčeny jsou – přinejmenším na dobu, po niž tu bude probíhat plánované zpevňování nouzového vypodložení spodní části poškozené konstrukce. Bližší podrobnosti na dané téma se lze dočíst pod snímky z 10. října.

A tak se namísto vnitřního zábradlí vyhlídkové plošiny stal dnes poprvé útočištěm teploměru památný kámen pana kardinála Schwarzenberga. Lze se právem domnívat, že nahoře by naměřená teplota klidně mohla doslova opsat minulou. Nasvědčovaly by tomu přinejmenším poletující reje drobných ledových krupek, které již mnohem níže vystřídaly původní drobný deštík. Stejně tak by se tam patrně o něco rychleji roztočila vrtulka anemometru, jenž u paty rozhledny, chráněné okolními smrčinami, ukázal jen 1,5 m/s (5,4 km/h). Nezbývá tedy než v mezích dané lokality doufat, že druhá půle října se neponese v duchu úvodem zde citovaných slov pana Klostermanna, ale naopak vytvoří co možná příznivé podmínky pro stavební práce, aby se dveře rozhledny co nejdříve zase otevřely návštěvníkům.

15. října:

Kam se poděl Boubín? Hledat jej jiným způsobem, než že by se člověk vypravil přímo vzhůru na něj, dnes bude dozajista zbytečné.

Však lze potěšit oko i jinými podzimními výjevy. Ale nepospíšíme-li si, …

… budeme záhy zastiženi právě od Boubína se valící mlhou!

14. října:

Druhá vlna (míněno po šestadvacátém září) sněhu na Boubíně v rozmezí uplynulých dvou dnů podle očekávání zesílila …

… a souvisle nabílila i znatelně větší část naší krásné hory.

Zima tak vysílá svůj další výrazný předvoj, který sice není touto dobou na Šumavě ničím zvlášť neobvyklým, ale přece jen možná leckoho svádí k tiché otázce, co nás čeká, až se řečená roční doba naplno ujme právoplatné vlády.

Pokud by v dané věci měl něco napovědět dnešní večer, v němž si západní vítr o nárazové rychlosti 10,6 m/s (38,16 km/h) za drobného sněžení neustále pohrával s mohutnými boubínskými smrky …

… a teploměr setrvával na bodu mrazu, můžeme se těšit na dlouhou a vydatnou zimu.

13. října:

Podzim přidává na své typické barevnosti, která však s nemalou pravděpodobností bude co nevidět provázena hojností vody shůry.

12. října:

Jak se ukázalo, aktuální srážková vlna znamenala pro Boubín druhý letošní podzimní sníh, …

… jenž sice do večera postupně ve většině odtával, ale, soudě dle viditelných pozůstatků, v časných ranních hodinách mohlo být na ještě do mlhy zanořeném vrcholu slušné bílo.

Pohled z věže pak krom pestrobarevné oblačnosti všeho druhu odhalil, …

… že na severozápadním směru srážky pokračují, …

… ba je otázkou, v jakém časovém zenitu se opět přiblíží přes Vimperk k Boubínu.

Naměřená teplota představovala ideální podmínky pro další sníh a západní vítr mohl i mírnou rychlostí 3,1 m/s (11,16 km/h) být nápomocen jeho přísunu.

Uplynulo sotva deset minut od neviditelného slunečního rozloučení, když na vyhlídkové plošině věže začaly ulpívat čerstvé bílé vločky.

Následující vybarvení oblohy pak nepřipouštělo pochyby o vývoji nejen příštích okamžiků, ale též o tom, jak tu asi bude vypadat zítřejší ráno. Vyhlídka na další dny je rovněž deštivá, takže na Boubíně můžeme bez problému očekávat i postupné překonání zářijové předváclavské nadílky.

11. října:

Tentokrát k nám bylo sluníčko poněkud skoupé, ale svou přízeň Šumavě – byť jen v symbolických náznacích – přece jen neodepřelo.

10. října:

Na počátku deštivého víkendu zahalila Boubín opět jedna z vlezlých a houževnatých mlh, roztažená navíc téměř po celých vrchních dvou třetinách jeho viditelné výšky. Daná atmosféra, tentokrát dozajista neslibující nabídnout ani náznak delší dohlednosti, tak představovala pravý čas ke kousnutí do kyselého jablka, naznačenému co staromilcův povzdech již 13. září pod posledním snímkem (http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17782).

Nepřehlédnutelná přítomnost nových hromosvodových drátů by navzdory jejich, mírně řečeno, velmi nedbalé (bez problému si lze představit, že leckterý poctivý řemeslník by tu neváhal sáhnout přímo po jadrném výrazu „prasácké“) instalaci jistě sama o sobě zavdávala důvod k pozitivním pohledům. Od ukradení původních měděných již uplynula hezká řádka let a bylo možná jen velkým štěstím, že rozhledna za celou tu dobu neutrpěla v důsledku mnoha poctivých šumavských bouří pražádnou škodu. Jenomže proti případnému úderu blesku tentokrát již nemá být chráněna jen ona sama, ba je možno vyslovit oprávněnou domněnku, že o ni tu ani prvořadě nejde.

Najdeme na ní totiž dále k dřevěné konstrukci přidrátovaný solární panel …

… a zcela nahoře se usídlilo zařízení pro bezdrátový přenos internetu, …

… namířené směrem k Vimperku a Bobíku. To tam je kouzlo původní dřevěné věže, ještě donedávna nedotčené „výdobytky“ soudobé konzumní, od přírody čím dál víc odtržené civilizace.

Po obvyklém měření, doplněném o rychlost 8,3 m/s (29,88 km/h) západního větru – ano, přesně toho, který se staral o neustálé zásobování čerstvou mlhou, pokračujme k objasnění důvodu, proč je bohužel zcela předčasně dosluhující rozhledna …

… náhle takto „vyšperkována“ (vyjmenovaná zařízení ke všemu nejsou posledními).

Původně zde bylo počítáno s dvacetiletou životností, z níž letos uplyne šestnáct let (stavba byla realizována od června do prosince roku 2004).

Působením přírodních vlivů – především vlhkosti – však došlo již loňského roku k závažnému poškození, ba přímo rozpadnutí některých přízemních nosných a výztužných prvků, …

… v jehož důsledku musela být v zájmu dalšího zachování funkčnosti stavby její částečně odtržená spodní část takto nouzově vypodložena, …

… přičemž je předpokládáno, že toto řešení by mohlo vydržet aspoň po další tři roky, v nichž by se za ideální situace podařilo shromáždit potřebné nemalé finance na výstavbu nové rozhledny.

Vnímavý návštěvník či čtenář fotokroniky si nicméně jistě položí otázku, lze-li tu brát za jediného viníka výlučně přírodní vlivy, jakkoli jejich rozhodující podíl na zkáze jistě nelze zpochybnit. Ano, za léta existence rozhledny se jedná o nesčetné poctivé lijáky, sníh, námrazu … ale proč jejich působením nevzala (nad rámec nevyhnutelného opotřebení) zasvé třeba podlaha vyhlídkové plošiny, oproti masivním nosným kulatinám, které se doslova rozpadly (a další k tomu nemají daleko), zbudovaná jen z výrazně tenčích fošen? Totéž se týká schodiště. Konstrukce je zcela otevřená, takže voda se dostane naprosto všude – jenomže jen odněkud zase vyschne aspoň natolik, aby následně neohrožovala pevnost nosných prvků, zatímco v nejnamáhanějších místech zrovna nikoli. Šlo – možná již ve fázi projektu – předejít či zamezit tomu, aby se ničivá vlhkost na kritických místech na rozdíl od jiných držela? Bylo možné náležitou péčí se přičinit o zachování přinejmenším bezproblémové předpokládané životnosti, ne-li delší? Těžko se divit, že nemalá část návštěvnické (z čehož v nejednom případě nikoli jen ryze laické) veřejnosti pomyslí na základě viděného stavu i na pochybení lidského faktoru a stejně tak se bez problému dovtípí, proč si teď ubohá odspoda trouchnivějící věž musí všemi možnými prostředky – včetně výše uvedených – vydělat na svou nepoměrně dražší nástupkyni. V zájmu objektivity by však jistě bylo žádoucí znát mnohé další náležité okolnosti, které člověk z pouhé vnější prohlídky zákonitě nemá šanci vyčíst.

Rozlučme se konstatováním, že nás čeká déšť. Kdož ví, zda se mlhy zvednou ….

9. října:

Na první pohled by se mohlo zdát, že horský potůček ukrývá zázračně přetrvávající zbytek sněhu. Nedejme se však mýlit, ve skutečnosti se jedná o jakousi záhadnou pěnu, v dané lokalitě obzvláště znepokojující.

8. října:

Od samého rána se dnes Šumava – zejména poblíž jihozápadních hranic – tvářila, jako by odmítala návrat slunečného počasí.

Zatímco mnohé ze známých vrcholů beznadějně tonuly v nízké, od západu stále proudící oblačnosti (zde by se např. na obzoru za jiných okolností zaskvěl Luzný), …

… sluníčko nad ní vytrvale a statečně bojovalo o svou předpovídanou vládu.

Vítězství se ovšem nerodilo lehce, …

… ale kolem poledního už je oslavovaly i hluboké lesy.

7. října:

Tři tváře podzimu …

… z jediného dne.

A nescházela ani ta nejpřívětivější 🙂 .

6. října:

Patnáctý podzimní den byl zjevně předurčen k potvrzení staré známé obecné pravdy, jak důležité je i přes počáteční nepřízeň či překážky vytrvat. Započal fádně kabonivě, uplakaně a navíc s nikterak povzbudivou meteorologickou prognózou, takže případné naděje na přitažlivé fotografické situace se jevily víceméně nicotnými. Cesta na Pustý Hrádek však popřela svou zdánlivou marnost, když se nejen zcela nečekaně ukázalo sluníčko, ale přizdobilo náhle zdramatizovanou oblohu efektním duhovým torzem, …

… bezpochyb pozorovatelným i z nasvíceného Sedla.

Ač se tu prostřídala celá paleta vesměs spíš ponuře vyznívajících nálad, duha vydržela poměrně dlouho.

Ve Vimperku se pak krátce po desáté zaskvěla v plné parádě a předznamenala celkový obrat k příznivějšímu počasí, akcentujícímu vzrůstající barevné krásy stále ještě mladého podzimu.

5. října:

Tento zdánlivě nerozhodný souboj …

… je předem jasně vyhrán.

4. října:

Některé z boubínských výstupů bývá nejlepší zacílit na okamžiky soumraku – zejména v situacích, kdy po takřka celodenním blankytu, jaký nabídla zrovna první říjnová neděle, začne pozdní odpoledne nasouvat na oblohu pozvolna stále bohatší oblačnost. Zapadající sluníčko ji zpravidla působivě probarví, a lze se tak dočkat neopakovatelných scenérií. Dnešek nicméně nejvíce zabodoval téměř až za úplné tmy. Ale nepředbíhejme, protože své na celkové přitažlivosti večera odvedly již i navzdory krycímu oblačnému pásu částečně dešifrovatelné Alpy, …

… kupříkladu Grosser Priel za Plechým a někteří jeho východněji ležící sourozenci.

Na západě dobře viditelná virga, neboli rozpouštějící se srážkové pruhy, svědčila o blížící se změně počasí. Inu, máme podzim, takže lze očekávat spíše převahu zatažena a deštiva nad slunečnem nežli naopak.

První z trumfů večera ovšem vynesl severní směr, a to bezkonkurenčně zřetelnými siluetami Krušných hor v čele s Klínovcem a Božídarským Špičákem. Na prvně jmenovaném v ten čas již nepřehlédnutelně zářil stožár vysílače, …

… leč mnohem větším magnetem pro oko se stal západněji ležící televizní stožár Krašov, s ohledem na svou rekordní výšku 347,5 m (o 23,5 m převyšující slavnou Eiffelovku) podstatně bohatěji nasvícený. Pro faktografickou úplnost dodejme, že je výškově překonán jen stožárem v Liblicích u Českého Brodu, měřícím 355 m, a nacházíme-li se již ve světě čísel, pokračujme údaji o vzdálenostech: Klínovec leží od Boubína vzdušnou čarou 167,7 km, krašovský stožár pak 123,7 km, přičemž vzájemně jsou od sebe vzdáleny 45,4 km. Na základě snímku si tak můžeme porovnat onu optickou vzdálenost třeba s velmi podobnou vzdáleností mezi Boubínem a z něj dobře viditelným, mnohokrát zde zachyceným Temelínem. Z meteorologického soudku nesmíme závěrem opomenout další dobře zřetelná virga, a to právě nad Krašovem.

Další „bonbónek“ následoval po téměř úplném setmění nad Českými Budějovicemi, kde se na obloze zjevila červenooranžově zářící planeta Mars.

Ta se má pozítří – tedy v úterý 6. října – přiblížit k Zemi na nejkratší vzdálenost za posledních šedesát tisíc let, představující „pouhých“ 56 milionů km, což je o 1,59 milionů km blíže nežli posledního července před dvěma roky, kdy se v tomtéž případě jednalo o nejkratší vzdálenost od Země za posledních patnáct let (připomeňme si zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14171).

Důstojnou protiváhu k „rudé planetě“ pak na jihovýchodě vytvořil Jupiter, krásně zřetelný i se svými čtyřmi Galileovými měsíci, rozloženými kolem něj zákonitě trochu jinak nežli letošního 6. července (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17524), kdy byly k snímání nebeských těles (tehdy v čele s jednoznačně vítězící kometou) teleobjektivem o něco příznivější podmínky.

I vítr o rychlosti 3,5 m/s může totiž, zejména pak na boubínské rozhledně, v nejnevhodnější chvíli třeba jen jemně zachvět optikou, jež mu svými rozměry poskytuje nemalou plochu k opření, což bohatě postačuje k tomu, aby neměla šanci zachytit nejjemnější detaily v požadované a předpokládané ostrosti. Uvážíme-li však na druhé straně, že pouhé oko by člověku samo o sobě nic podobného takto vidět neumožnilo, není vlastě nač si příliš stěžovat 🙂 .

3. října:

Tajemné kouzlo prastarých šumavských mlýnů nevyvanulo, …

… ba naopak stále sílí dávno poté, …

… co se jejich kola zastavila a navždy umlklo charakteristické klapání.

2. října:

Jistě není v zásadě nic divného na tom, chce-li člověk mít kolem sebe namísto něčeho podobného výjevu na tomto snímku jen samé idylické, svěže zelené lesy jako z pohádkové knížky (pokud se ovšem umí náležitě chovat v přírodě a k přírodě), …

… avšak současně je přece úžasné mít příležitosti i k tomu, aby si uvědomil, že příroda je za všech okolností naladěna k pozitivní regeneraci (a to i tam, kde se v ní a k ní člověk trestuhodně jakožto její zjevně nejnepovedenější součást chovat neumí).

1. října:

Jak by měla znít nejvýstižnější charakteristika prvního dne posledního čtvrtletí roku 2020? Nejspíš by na ni postačila tři slova: návrat babího léta. Samozřejmě v mezích daných možností, tedy především skutečnosti, že se nacházíme v podzimním měsíci, v němž navíc už nepřekvapí třeba i sníh – přinejmenším jistě nikoli tak silně jako ve včerejškem skončivším září. A není tu o něm řeč nadarmo, neboť jeho přičiněním úžasně zvlněné suché trávy na boubínském vrcholu se prostě nelze nabažit. Ale cesta sem pochopitelně nevedla jen za ní, …

… cílem bylo mimo jiné zjistit, jak se z daného hlediska vynacházejí šumavské hraniční a příhraniční vrcholy.

Především se zahalily do modravě zasněných soumračných nálad, …

… v jejichž rámci se ukázaly být velkým překvapením sice slabé, …

… ale přece rozeznatelné, ba částečně i slušně prokreslené obrysy alpských velikánů, …

… zadumaně odpočívajících nad masivní inverzní hladinou.

Hledané případné poslední ostrůvky sněhu se ovšem nepotvrdily ani na Luzném …

… či Roklanech, …

… situaci se v daném ohledu zdál zachraňovat jedině Velký Javor. Je však načase poctivě přiznat, že hlavní cíl prvního říjnového boubínského výstupu teprve čekal na svůj čas, …

… přičemž o uvítací fanfáry se tradičně prostřednictvím dutých konstrukčních prvků informačních tabulí na rozhledně poctivě staral západní vítr o nárazové rychlosti 6,1 m/s (21,96 km/h). Už jen velmi sporadicky mu přizvukovali jeleni, potvrzující tím, že říjen je oproti některým všeobecně zažitým mylným představám nikoli hlavním měsícem říje, nýbrž všehovšudy jen časem jejího doznívání a konce. Ostatně bylo tu i znatelně tepleji nežli předevčírem (viz 29. září zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17782), zatímco králové lesa k svému koncertování milují chlad, sychravo, mlhy.

Hodinky ukazovaly deset minut po sedmé, když stále temnější souvislou modř náhle nad Libínem prořízlo červenooranžové světlo …

… a na oblohu svižně vystoupal skvostný měsíční kotouč, …

… směřující do fáze úplňku, k jejímuž plnému dovršení – do 23:05 – mu zbývaly necelé čtyři hodiny. Tento víceméně již zanedbatelný časový detail se ovšem jako vždy na optickém vzhledu nebeského tělesa pouhým okem nijak neprojevil.

Světlice, o něž se vpravo nad Chlumem s největší pravděpodobností postarala armáda v boletickém výcvikovém prostoru, působily v těch okamžicích …

… jako pozoruhodně načasovaný slavnostní ohňostroj. A je tu skutečně co slavit, neboť říjen nám přinese úplněk hned dvakrát. Druhého se dočkáme pro změnu přesně posledního dne – v sobotu 31. 10., takže právě skvostně započatý měsíc bude stejným jevem orámován též na svém konci. Není pak bez zajímavosti dodat, že podle prastarých tradic bývá za těchto poměrně vzácných okolností první úplněk nazýván dožínkovým, zatímco druhý modrým.