Blátivé vrcholy
Blížíme se k Ralsku. Na poli vedle silnice stojí volavky šedé i bílé. Nechtějí se prozradit prudším pohybem. Číhají na kořist. Nad návětřím hory čarují kroužící krkavci. Pomalu sílí déšť. Na okraji bukového lesa už rostou sněženky, ve větvích ozdobených krůpějemi jako by někdo uhnětl z bílého těsta kuličky pámelníku. Stoupáme, cesta je kluzká, rozmáčená, číhají na nás lesklé kořeny. Pískovcové skály mají načervenalý odstín, jako by do nich vsákl už omšelý bronz loňského bukového listí. O kousek výš se objevuje sníh. Na cestě už se transformoval do kluzkého mokrého ledu. Musíme jít po straně neprošlapaným mokrým firnem, tam se krok smeká nejméně. Všude to ale nejde, a tak občas jedu pozpátku, snažím se zachytit vystouplých balvanů suti, z bundy mi vypadne mobil a ujíždí mi z dosahu, foťák objektivem třeskne o kámen. Šum deště přehlušuje shora hukot větru v holých větvích buků a v korunách borovic. Ocitáme se v parách, které chaoticky stoupají v závětří hory.
Klubíčko je už pravidelně rychlejší než já. O její fence ani nemluvím. „Tobě se to běhá,“ volám na hovawarda Corliss. „Máš čtyři nohy a drápky.“ Já mám jen sešlapané podrážky, které jsem ráno ve spěchu přilepil k botě chemoprenem. Konečně jsme se vyšplhali mezi hradby hradu. Na starém zdivu jsou ještě napůl čitelné nápisy azbuky. U Mimoně za totality tu pobývala sovětská vojska. Procházíme bludištěm trachytových skal. Chvíli stojíme na vyhlídce. Vítr mi fouká přímo do tváře a pode mnou zeje hlubina. Stále prší, takže i tam, kde v rozhledu nebrání mraky, je krajina zamžená srážkami. Ale na obzoru už rozeznávám stolovitý Děčínský Sněžník. Vstupujeme do hradu. Ve skalní trhlině se drží voda, krůpěje v ní kreslí kruhy, nad vodou se zelená porost osladiče. V závětří za hradní věží tancuje v povětří osamělý list. Cítím, jak mi bundou proniká na tělo vlhkost. Déšť však přesto polevuje. Zvolna se odhaluje pohled k dosud zasněženým Lužickým horám. Mnohé vrcholky jsou ozdobeny vlajícím oblakem k oslavě větru. Meteorologové nazývají tento jev kouřící hora.
Stál bych tu dlouho. Je mi jedno, že jsem promočený. Ale Klubíčko se už vydalo k sestupu. Cesta dolů bude jistě namáhavější než stoupání. Přesto mi to nedá a znovu zastavuju na skalní vyhlídce. Jaká změna se tu udála! Déšť zeslábnul a na pozadí okrového pásu s krepuskulárními paprsky se odhaluje celé České středohoří. V popředí se zvedají temné siluety Vlhoště a Ronova, za nimi trůní Sedlo a vpravo od něj vyčuhuje Milešovka. A vlevo lze dohlédnout až na lounské České středohoří. V tu chvíli mi kdosi volá. Je to Ríša z Vimperka. Oznamuje mi, že jde Na Korej hrát šachy, jestli za ním zajdu. „Víš, kde jsem?“ volám do větru nadšeně. „S Klubíčkem na vrcholu Ralska!“ „Tak jí to tam rovnou udělej,“ dává mi Ríša pochybné rady. „Tady?“ směju se. „Jsme promočení a fouká tu o stošest.“ A za chvíli mobil zní podruhé. Ach, Malá Beruška z Litvínova, dálkový běžec! To se trefil. Můžu mu to zvednout a ohlásit se: „Čauky Karlos! Zdravím tě z Ralska šestset devadesát šest!“ A on hned odpovídá jakoby předpisově: „Zdravím tě z Milešovky! Osmset třicet sedm! Jdu ze Siřejovic přes Ovčín, Boreč, Lovoš a Milešovku do Teplic.“ „Vidím Milešovku!“ křičím na něj. Dlouho jsem v těle necítil tolik síly a radosti.
Sestupujeme krok za krokem, klouže to, chytáme se nejen kmenů ale třeba i spadlých větví. Sjedu kus po blátě, v hlíně se objeví čerstvá zeleň klíčků. V jednom z nejpříkřejších sestupů nám naproti stoupá zvláštní rodina. V čele průvodu jde muž jen v tričku. Za tím dva jiní muži tlačí kočárek. Chtějí s miminkem vystoupat až na vrchol? „Jste dobří,“ zdravím jedinou ženu, která je doprovází. „Bacha, nahoře je led.“ Žena se jen pousměje, ostatní členové výpravy jsou zahaleni mlčením. Zřejmě tuhle horu znají natolik dobře, že moje rady nepotřebují.
***
Druhý den pokračujeme na Vysoký Ostrý nad Ústím. Když se blížíme k Českému středohoří, zeje nad námi pás modré oblohy. Zřejmě je to srážkový stín, který vzniká za vlnového proudění. A vrcholky pod stratokumulem už se topí v tajuplném interiéru srážkových pruhů. Vydáváme se vzhůru opět za deště. A výstup je ještě záludnější než včerejší na Ralsko. V duchu se usmívám, když si vzpomenu, co jsem se dočetl o této hoře a její geologii. Vrchol tvoří bazanit a vulkanické bahnotoky. A vskutku, v tom táním a deštěm rozředěném blátě se nahoru skoro nedá dostat.
22. června roku 1842 si na hradě Střekov pronajal pokoj skladatel Richard Wagner. Stoupal na Vysoký Ostrý denně. Jednou tu zaslechl zpěv jakéhosi pastýře. Později Wagnera inspiroval ke scéně s poutníky v opeře Tannhäuser. Já tu před mnoha lety prožil něco jiného. Bylo to v září 1987. Pracoval jsem v Lesprojektu. Vyměřovali jsme na Dlouhém vrchu budoucí lesní cestu a byli jsme ubytovaní v blízkém Malečově. Rozcházel jsem se tenkrát s Liduškou Zlatovláskou. Přijela za mnou z Kladna, chtěla vztah ještě zachránit. Vydali jsme se na Vysoký Ostrý a sestupovali pak k Labi kolmo tím nejpříkřejším srázem. Klouzalo nám to jako dnes. Na jednom místě jsem zastavil a zul si botu, abych z ní vysypal klacíky a listí. A Liduška mi tu botu odkopla. Balancoval jsem na jedné noze. Chtěla, abych se jí zachytil a já to také udělal. Objímali jsme se v slzách.
Dnes tu stojím s Klubíčkem. Vítr hučí ve větvích, zasypávají nás kapky. Corliss je přivázaná k lavičce, dívá se na nás na vrchol skály, odkud se snažíme zahlédnout něco z krásy hor. Občas začne výt, je ustrašená, že ji tu necháme, ale možná je jí taky trochu zima. Ochladilo se, asi už přešla studená fronta. A opět ten vířící oblak, sloupy očišťujících par stoupajících v závětří a znemožňujících nám kochat se pohledem na Labe a Portu Bohemicu. Nakonec se páry rozpouští a na chvilku můžeme pozorovat, jak se kovově lesklý had Labe vine mezi úbočími a příkrými svahy.
Text a foto Roman Szpuk
Popisky k fotkám:
1) Červené pískovce na úbočí Ralska
2) Výstupová cesta na Ralsko
3) Hrad Ralsko
4) Pohled na Lužické hory, zleva Jedlová, Luž a Hvozd
5) Na obzoru Děčínský Sněžník
6) Náhle otevřený rozhled na České středohoří
7) Pohled z Vysokého Ostrého na Portu Bohemicu
MINIATURY Romana Szpuka 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
