Miniatury: Apokalyptická doba

   Apokalyptická doba

   Vzpomněl jsem si na Andy a toho svalnatce, co se do ní zamiloval, myslím, že se jmenoval Michal. Večer co večer jsme na psychiatrii přebírali drobné korálky, které rozsypala v záchvatu jakási epileptička. Byla to práce trpělivá, pomalá, činnost, co jistě nevedla k cíli, protože nemohla být nikdy dokončena. Děla se sama od sebe, člověk nepotřeboval trpělivost, neboť trpělivosti je nám zapotřebí tam, kde vyhlížíme co odměnu hotové dílo. Tady se dílo dovršovalo v přítomném okamžiku. Vždy po večeři jsme se sešli u stolu a pustili se do piplavé činnosti. A já se už nemohl dočkat. Andy dostala přezdívku Popelka. Psychiatři si pak všimli, že se mezi ní a Michalem rodí láska. A to je ve všech léčebnách problém. Poslali Andy domů. A my už jsme s Michalem nikdy nepřebrali ani korálek.
   A pak jsem si vzpomněl na opilou mladou Ukrajinku ve Volyni. Sešli jsme se tam s meteorology amatéry v hospodě U Pošů. Když jsme se chtěli vydat na zpáteční cestu, přidala se k nám. „Vizʹmy mene z soboyu,“ zavěsila se do mě. „Ya khochu pity do tebe“. Rychle jsme si sedli do auta. Chtěla se za námi nacpat na zadní sedačku. Nechali jsme ji tam stát. Neotočil jsem se. Nechtěl jsem ji vidět uprostřed ulice v lehkých bílých šatech, ubohou a opuštěnou, bál jsem se, že by mi vyprávěla hrozné příběhy. A já bych na ně nedokázal odpovědět. Ta chvíle utekla a už se nebude opakovat. A přece vím, jak je důležitá pozornost, soustředění na okamžik jako když těsně před prvními tóny Čajkovského koncertu b moll klavíristka Khatia Buniatishvili mrkne koketně na dirigenta Klause Mäkelu. Je to tak jednoduché. Kdo by si toho všiml?

***

   Vítr si pročesává oraništěm vlasy, na kameni se vyhřívá kovově lesklá moucha, zřejmě lucilia, některá z bzučivek. Na okraji lesa leží suché borové větve jak kostry obřích křídel pravěkých ptáků. Jehnědy jívy jsou sivé plameny na košatých svícnech. Žluťásek startuje na jaře mezi motýly jako první. Jak v tom třepetavém letu může objevit nějakou květinu? Ale něco jiného je způsob letu a něco jiného pozornost, bod, který ve středu třepotání křídel může být zcela nehybný.

   Docházíme až do vsi Vyšovatka. Míříme ke kapli. Nahlížíš dovnitř. „Hrozný kýč,“ komentuješ výzdobu. No ano, na obrazu odhaluje Panna Maria své mečem probodené srdce. Pod ní na oltáříku se rozvaluje amorek. Luk má namířený vzhůru doprava. A pak odpočíváme na lavičce za jedním domkem. Už jsme se tu jednou vyhřívali, ale tenkrát bylo odpoledne, a i když na louce před námi leželo více sněhu, slunce se k nám neprodíralo bezlistou korunou stromu a hlavně nefoukal vítr.
   „Mají tu rozhlas,“ ukazuješ mi amplion na dřevěném sloupu.
   „I v takové zastrčené vesnici by se dozvěděli o válce,“ odpovídám.
   „Je apokalyptická doba,“ odtušíš.
   „To bychom tu tak klidně neseděli. Byly horší doby, obě světové války, třicetiletá válka, morové epidemie.“
   „Po apokalyptické době následuje druhý příchod Ježíše. Tenkrát k němu nedošlo, tedy to nebyla apokalyptická doba.“
   „Nejspíš se děly ještě horší věci.“
   „Tohle je duchovní apokalypsa.“

   Nic už neříkám. Vracíme se zpět ke kapli. Pod ní je nový rybník se dvěma kachními domky. Sedíme na lavici u dřevěného stolku, na kterém leží suché větve porostlé žlutým lišejníkem, terčovníkem zedním s plodničkami ve tvaru miniaturních satelitních antén. Taková sytá žluť. Dokážu si představit, že z ní dříve lidé získávali barvivo na šaty. Pozoruju dvě ženy s kočárkem, jedna je starší, to bude asi babička. Jak je mír nenápadný. Když v něm žijeme, ani si ho nevšimneme. Bereme jako samozřejmost, že se nemusíme se strachem ohlížet, odkud by přiletěla smrt. Můžeme završovat své životy v pokoji, máme-li ho v sobě. Nestojíme před dilematem, jestli zaútočit nebo se obětovat. Myslím na Bergmanův film Hanba. Když člověk použije nelidských prostředků ke své záchraně, může pak ještě svoji existenci unést? Co si počne se zbytkem života, který tak jako tak končí smrtí? Možná někoho zabil, aby zachránil vlastní kůži. Ale co pak dál?

***

   Jedu letos poprvé do práce na kole. U Kramat se vydávají přes silnici k rybníčku první žáby. Některé už auta stačila přejet. Funím do kopce a blížím se k mrtvé samičce. Není úplně rozjetá, ale už se nehýbe, leží na zádech. A k mrtvolce se tiskne menší sameček. V té nejdivočejší společnosti, ve chvíli, kdy jsem jí přesycen, zachytávám se tvé ruky. Ta společnost mě nepříjemně obklopuje, ale cítím, jak se ke mně vineš. Jen s tebou obstojím. Vím, že v tom mumraji ty jediná jsi mé bezpečí.

Text a foto Roman Szpuk


MINIATURY Romana Szpuka 2023

1. Zimní květy
2. Dva psíci

3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání