V sobotu jsme sloužili zubní pohotovost. Desítky lidí. A znovu ten stejný obraz: lidé, kteří přišli pozdě. Ne proto, že by problém vznikl přes noc. Ale protože ho nechali dojít příliš daleko. Dlouho čekali :
„Ono to přejde.“
„Teď se mi to nehodí.“
„Zatím to ještě jde.“
A pak přišla chvíle, kdy už zub nejde zachránit. Vytrhl se v minulých dnech. A mnoho lidí si myslí, že právě tím jejich problém skončil. Že bolestivý zub zmizel — a tím je hotovo. Jenže pro některé tím lapálie teprve začaly.
V sobotu přišlo během krátké doby skoro deset lidí s komplikacemi po trhání u jejich lékařů v minulých dnech. Záněty okostice, šílené bolesti, které člověka nejen probudí ve tři ráno, ale vůbec ho nenechají usnout. Oteklé tváře, horečky, strach v očích a otázka: „ Nemůže to být vážné?“
Může.
A člověk si při tom uvědomí zvláštní paradox dnešní doby. Společnost často mnohem tvrději trestá někoho za překročení rychlosti o jeden kilometr v hodině — a klidně na tom postaví městský byznys — zatímco desetiletí přehlíží věci, které lidi skutečně ničí. Drogy, alkohol, nikotin, obezitu, závislost na sociálních sítích nebo agresi, která se pomalu stává, jak vidno v Edenu, normou.
Kde je odpovědnost lidí za vlastní zdraví? A kde je odpovědnost těch, kteří rozhodují?
Drobet statistiky.
Podle dat ČSÚ a ÚZIS umírá v České republice ročně přibližně 40 až 45 tisíc lidí na onemocnění srdce a cév. Rakovina si vyžádá kolem 27 tisíc životů ročně. Při dopravních nehodách zemře přibližně 500 lidí ročně. Chceme-li to říct sportovně: auto prohrává se srdcem zápas zhruba 1 : 100. A v tomhle zápase platí kruté pravidlo: kdo prohraje, ten už se domů nikdy nevrátí.
V sobotu večer se hrálo derby Sparta – Slavia. V nastavení vběhli fanoušci na hřiště a chovali se neomluvitelně. Řeší to celý stát. Televize, sociální sítě, bojíte se podívat do lednice, aby tam náhodou nebyl fotbalový fanoušek.
Jenže za ten jediný den mezitím zemřelo dalších asi 130 lidí na srdeční a cévní onemocnění. 130 pohřbů. 130 rodin, kterým někdo navždy odešel.
Cítíte ten paradox?
A pak přišla neděle. Při projížďce v Bavorsku jsem nečekaně potkal kamaráda Helmuta. Narodil se v Hüttlu pod Bučinou, za tři týdny mu bude 84 let. Kulhá po mnoha operacích, ale aktivita z něj srší, jel na kole zkontrolovat své lesy, které už předal dětem. Třicet hektarů. Od Finsterau až k Teufelsbachu. Ukazoval mi hrdě, ale přitom pokorně svůj les a říkal:
„Dostal jsem ho, udržel jsem ho a předal dál. Mise splněna.“
Řekl jsem mu, že za sto let tu nebudu ani já, ani on. Že všechno máme jen v dočasném pronájmu. A že naším úkolem je to s pokorou udržet, zvelebit a předat dál. Že nic nemáme ve vlastnictví, že i to co je „naše“ stejně naše není, než se za pár let či desetiletí v prach obrátíme. „Jsi skvělý, Helmute“, říkám mu bavorským dialektem, který se učím a je tak těžký.
Podíval se na mě, pousmál se, že mu vykoukla drátěná spona držící snímatelnou protézu vlevo nahoře, zalesklo se mu oko, poplácal mě po rameni a řekl: „Mám souseda. Pořád si stěžuje. Na život, na lidi, jen sedí doma na gauči a kouká hlavně na fotbal a zápasy prožívá, jako kdyby gól dal on sám. A ač má dost, stále má pocit že má málo“.
Pak se pousmál a dodal: „Bavorsky se tomu říká: Ruach.“
A možná přesně v tom je kus dnešního problému.
V sobotu ráno bylo hodně „Ruachů“ na zubní pohotovosti.
A večer jiní „Ruachové“ vbíhali na trávník v Edenu.
Jedni za svůj přístup k životu měli oteklou tvář.
A druzí oteklé bolavé ego.
Život se většinou nerozbije naráz. Rozpadá se po malých kouscích.
Naštěsí stejně tak se po malých kouscích dá zase zachránit.
MM
PŘEHLED 2026
