Každá doba má svoje jistoty. A každá doba má svoje slepoty.
Byly časy, kdy stačilo mít jiný názor — a člověk skončil ve vězení. Ne proto, že byl zločinec. Ale proto, že systém potřeboval, aby zločincem byl nazván.
Svět je plný zvláštních paradoxů. A někdy může největší křivdu vykonat člověk, který má křivdy napravovat. Člověk v taláru.
A někdy naopak člověk v poutech nese tolik skutečné viny, že by se za nehet vešla.
Za Miladu Horákovou se přimlouval i Albert Einstein. Nepomohlo to. Soud rozhodl.
U zubaře sedí smutný muž. Poslední vlastní zuby ztratil nedávno. Přišel s prosbou, že by chtěl nové. Klapačky.
„To není problém,“ říkám.
Muž se pousměje.
„Já už jedny měl,“ procedí mezi dásněmi.
„A co se stalo?“
„Měl jsem je jen týden. Něco jsem popil. A jak mě hrozně tlačily, tak jsem si je sundal. A nějakej hajzl mi je ukradl.“
Tento rozhovor mi vypráví úžasný charismatický zubař Jiří.
Leží u mě v ordinaci s vlastním problémem. Jezdí k nám desítky zubařů, ale tenhle je opravdu výjimečný.
Má ordinaci ve vězení na Bytýzu u Příbrami.
A já poslouchám každý detail jeho příběhů.
Možná i proto, že právě na Bytýzu seděl v padesátých letech v čase politických procesů můj děda. Ven ho pustili až při „amnestii na Chruščova“.
Jiří se pousměje a říká:
„Když přijde vězeň do ordinace, neptáte se jako běžně: Jaká byla cesta? Tam jdete rovnou jinak: Za co sedíte?“
„Jsem zloděj. Za krádeže,“ odpověděl bezzubý muž, jemuž jiný zloděj ukradl zuby.
Zloději někdo ukradl zuby.
Vzpomenu si na Františka Taliána.
Během našich dlouhých rozhovorů jsme probírali snad úplně všechno.
Jednou potáhl z cigarety, lišácky se usmál očima a řekl:
„Marku, dávej na sebe pozor. Bezzubí lidi bývají nejvíc kousaví.“
Tehdy jsem se smál.
Dnes už vím, že na některých větách ulpívá život déle než kouř.
Život totiž nikdy není jen jeden příběh.
Vězeň. Zloděj. Bezzubý člověk. Nálepky. Cejchy.
Možná právě proto je poctivá medicína jiná.
Dobrý doktor totiž neopravuje jen svoji „oblast“.
Nevnímá jen zub, rentgen nebo diagnózu. Vnímá člověka. Celou společnost.
„Chtěl bych zase vypadat jako člověk,“ říká mi mezitím s úsměvem Jiří, když mu modeluji uražený zub.
A já myslím na toho vězně.
Protože říká úplně totéž.
I my mu můžeme vrátit pocit, že ještě úplně neztratil svoje místo mezi lidmi a může mu to pomoci být znovu člověkem. Přestat být navždy vězněm příběhu své minulosti.
