Pondělní glosa: Vztahy

29. 6. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

Píše se polovina roku 2026.
V Evropě je horko, jaké moderní historie nepamatuje.
Jeden teplotní rekord střídá druhý.
Ještě před pár lety se vedly nekonečné debaty, jestli klimatická změna vůbec existuje.Dnes stačí otevřít okno. A za necelých 14 dní je potenciál na opakování podobné výhně.
Jsem poměrně tolerantní, ale jednu věc vůbec nedávám. Manipulaci. Například při argumentaci typu „modrá nebo zelená planeta?„ mi je fyzicky nevolno.

Píše se 12 leden 1987.
Ve Vimperku je přes den –18 °C, minumum –21 °C. Přibývá další sníh ke stávajicím cca 40 centimetrům
Sedím doma a do obyčejného školního sešitu si zapisuji úplně všechno.
Teplotu max, min, průměr, vítr, síla a směr.
Druhy mraků, pokrytí, jak jsou asi vysoko.
Oblačnost.
Srážky – intenzita, množství,
Dohlednost.
Kolik napadlo sněhu.
Každý den, každou hodinu.

A k tomu malý rituál.
V televizních novinách začíná předpověď počasí.
Na malé černobílé televizi s vysunutou teleskopickou anténou se obraz vlní, mírně zrní a zvuk občas úplně zmizí. Když zaprší nebo zafouká vítr, je to skoro neposlouchatelné. Ale mně to nevadí.
Před mapou Evropy stojí profesor Seifert se svou typickou ukazovátkovou holí. Během několika desítek vteřin ukáže synoptickou mapu. Já ji doslova fotografuji očima. Snažím se zapamatovat každý tvar tlakové níže, každou frontu, každou izobaru.
Jakmile mapa zmizí z obrazovky, beru tužku a z paměti ji překresluji do sešitu.
Pak přepínám rádio.

Poslouchám meteorologickou relaci a postupně si dopisuji hodnoty tlakových útvarů, názvy front i jejich pohyb. Dnes si říkám, že jsem vlastně dělal analogovou verzi toho, čemu dnes říkáme v IT „cache“. Prostě mě to neuvěřitelně bavilo a baví. Všeobecně předvídat a jít budoucnosti vstříc. „Tvoje chování předurčuje tvůj osud“ řekl už dávno Marcus Tulius Cicero.

V roce 1997 poprvé sedím před PC s internetem.
Dnes už si málokdo vzpomene na zvuk vytáčeného modemu.
Na pomalé načítání.
Na to, že každá minuta připojení něco stála.
A první věc, kterou hledám nejsou zprávy, ani sport.
Hledám počasí.
Objevuji americký model GFS.
A nevěřím vlastním očím.
Barevné predikční grafy.
Vždyť vypadají úplně stejně jako moje ručně kreslené mapky z roku 1987.
A to jsem netušil, že neměnně budou vypadat i o třicet let později 2026.

V roce 2005 Evropa otevírá registraci domén .eu.
Zajímá mě především pro maminku Dentallabor.eu a zkouším ze srandy jiné.
Vimperk.eu
Sumava.eu s další.
Velmi rychle ale přichází vystřízlivění.
Všechno je pryč.
Rozprodané či zarezervované.
Přišel jsem pozdě.
Evropská unie zavedla tzv. Sunrise Period, kdy od 7. prosince 2005 – 6. února 2006 mají držitele ochranných známek, veřejné instituce a geografické názvy předrezervaci, aby o ně mohly požádat samotné radnice a bylo vyloučené je koupit. Na jaře ale přichází překvapení.
E-mail z Bruselu. Město Vimperk žádost administrativně nezvládlo a doména vimperk.eu se uvolňuje.

Dodnes si ten večer pamatuji.
Pomalý internet.
Počítač, který rozhodně nebyl výkonný.
Čas běží.
Celá žádost je ve francouzštině.
Sedím nad slovníkem a překládám jedno slovo za druhým.
Byrokracie si tehdy dala opravdu záležet.
Ironií osudu jsem evropskou administrativu zvládl lépe než úřad, kterému byla doména původně určena.
A právě tehdy jsem si splnil dětský sen o „počasí“.
Koupil jsem doménu za 350 Kč a webkameru za dalších 250 korun.
Na zahradě vedle smrčku zapíchl obyčejné pravítko.
Propojil meteostanici.
Nechal doma nepřetržitě běžet počítač.
A poprvé bylo možné odkudkoliv sledovat nejen počasí, ale i to, kolik skutečně napadlo sněhu.
Tak vznikly šumavské weby .eu.

Ne jako podnikatelský plán.
Ale jako splněný klukovský sen o a respektu k rodnému okolí, přírodě a předpovědi dějů okolo nás. Sen ukazovat realitu, protože už tenkrát mě děsila představa virtualita a její zneužití. Manipulace. Psychopati. Kamarádům na medicíně jsem otravně vyprávěl o „kamerkách na brýlých“ napojených na počítač jež budou začátkem našeho konce. A ten se klimaticky i technologicky blíží.

Co asi přijde v roce 2036 tímto tempem?
Technologií se bát nemusíme.
Naopak. Je to jeden z nejkrásnějších příběhů lidského pokroku. I když u dosažení singularity¹?

Jenže pak do něj vždycky vstoupí člověk.
Za ta léta jsem poznal tisíce lidí.
S mnohými spolupracoval.
Po roce 2010 se jen na počátku sociálních sítí muselo koordinovat 50 fotografů. 50 eg.
Do projektů se investoval čas.
Peníze.
Energii.
Některým se dávalo opravdu hodně.
Pamatuji si Štědrý den, kdy někoho z rodiny spolupracujících rozbolel zub.
Dvě hodiny práce. Mraky materiálů. Gratis jako dárek.
Protože některé věči se prostě dělají.
Ne kvůli penězům.
Ale proto, že jsou správné.

A pak někdy přijde něco, co člověk nečeká.
2022 neznámí hackeři rozbili na kousíčky sumava.eu, napojené na více jak 35 „uzdravujících“ HD kamer, mnoho meteostanic, desítky milionů fotek. Přes 20.000 článků. Valná většina party v sumava.eu do teď pomáhala a vše se zdárně povedlo opravit a jedeme v novém dál. Uf.

Bohužel, lidé okolo počasí, ten prazákladní pilíř, místo aby v nouzi pomohl, „se oddělil se vším vybudovaným„ a dokonce některé stanice bez mého vědomí fyzicky demontoval.
Šok. Naštvání. Nechápal jsem to.
Až když se v těch samých místech objevily stanice těch, kteří demontovaly ty původní, tak tam jsem pochopil, že nejde o nic jiného než o ego, slávu, být vidět, o chamtivost a touhu mít. Ne o počasí. O to jde až v druhé řadě.

Meteorolog je vlastně lékař krajiny.
Měří teplotu.
Větry.
Tlak.
Vlhkost.
Stejně jako lékař.
Jenže dobrý lékař ví, že z jedné hodnoty diagnózu neudělá.
A stejně tak dobrý meteorolog nemůže popsat krajinu jediným extrémem.
Když někdo řekne, že na Knížecích Pláních bylo minus pět stupňů, ale ve skutečnosti tuto teplotu naměřil v malé rašelinném údolí o velikosti několika metrů čtverečních, kde nikdy nikdo nebydlel, zatímco o pár set metrů dál je o deset stupňů více, není to obraz krajiny.
Je to obraz jednoho bodu. Je to manipulace ale ten extrémní údaj současná média milují. Čím víc extrém, tím víc adidas. Čím více extémů, tím vice kliků a tím větší výnos z reklamních ploch.Stejně jako kdyby lékař změřil teplotu jednoho dlouhého paznechtu na palci u nohy a tvrdil, že díky tomu zná stav celého člověka.
Jenže člověk není jedno číslo.
Je to celek.

V pátek večer jsem dělal rozhovor s jedním farářem a prvním starostou po revoluci ve Vimperku. Uchvatný večer.
Povídali jsme si i o našem společném kamarádovi Honzovi Wirthovi.
A vybavil se mi jeden den.
Kdysi jsme spolu stáli úplně nahoře ve svatovítské katedrále.
Na místě, kam se běžný návštěvník nikdy nepodívá.
Po úzkých schodech.
Po žebříku.
Až do nejvyšší věžičky, než jsme šli k Národní za Františkem.
Nad farářem Honzou už nebylo nic.
Jen modré nebe.
Cestou jsme procházeli Triforiem.
Kamenné busty českých králů.
Stavitelů.
Biskupů.
A mnohým z nich chyběl nos.
Neupadl.
Po dobytí Prahy jej švédští vojáči údajně úmyslně ulámali.

Tehdy jsem nad tím jen zakroutil hlavou.
Dnes už vím, že stejné barbarství se děje neustále.
Projektům.
Nápadům.
Vztahům.

Honzovi tehdy zazvonil telefon.
Volala rodina umírajícího člověka.
Prosili ho o poslední pomazání.
Telefon skončil.
Honza se na mě podíval.
A řekl větu, která se mnou zůstala dodnes.
„Víš, co lidé řeší nejvíc, když umírají?„
Mlčel jsem.
„Vztahy.„
„Ne peníze.„
„Ne moc.„
„Ne slávu.„
„Řeší bratra, se kterým se dvacet let nebavili.„
Chce se s ním než jej pomažu, udobřit.
Honza visel na žebříku samotinké špičky svatého Víta, a jeho modré oči se laskavě usmívaly a shora říkaly : „Protože cítí, že odcházejí o patro výš.„

Od té chvíle jsem začal přemýšlet drobet jinak. Díky Honzo 🙏
Kolik lidé věnují času práci.
Kolik technologiím.
Kolik penězům.
Kolik slávě.
Kolik tomu, aby je jiní lidé obdivovali.
Kolik úsilí, aby je jiní zvolili.
A kolik času věnujeme lidem, které máme opravdu rádi.
Těm, se kterými jednou budeme chtít odejít smíření.

Možná právě proto dnes věřím, že skutečné uzdravování nezačíná v ordinaci.
Začíná u nás samotných.
Jedním telefonátem.
Jedním podáním ruky.
Jedním obejmutím.
Jedním obyčejným slovem promiň.
A následně jedním neméně obyčejným slovem odpouštím ti.
Současná společnost je nejen díky kolabujícímu klimatu, utržené AI a neudržitelné energetice potápějícím se Titanikem.
A je jen na nás, jestli se na jeho palubě bude okrádat a pomlouvat jeden druhého.
Jestli na něm budeme budovat kariéry.
Nebo se opíjet do němoty.

„Heals/ Uzdravuje„ se snaží pozitivně hrát na tomto Titaniku muziku a přitom ukazovat, kde jsou záchranné čluny a kudy se k nim dostat. Kam pojedou , nevíme.
Ale víme, že si nás lidé nebudou pamatovat podle toho, co jsme vybudovali, na jakém postu jsme seděli.
Ale budou si nás pamatovat podle toho, jaký pocit měli, když s námi byli na palubě.
A možná právě to je ten nejdůležitější smysl projektu Heals/ Uzdravuje.

Poznámka ¹: Singularita

PŘEHLED 2026