Každá doba má svoje jistoty.
A každá doba má svoje omyly.
Někdy stačí jedno jméno.
Jedna fotografie.
Jedna věta.
A člověk má okamžitě jasno.
A právě tehdy bývá nejdál od pravdy.
Ve čtvrtek mě v severní Itálii přivítala první cedule se slovy „Via Josef Jungmann“.
Zarazil jsem se.
„No výborně. Přejedu přes půl Evropy a skončím v Jungmannově ulici.“
Měl jsem pocit, že tu budu trochu jako doma.
Měl jsem jasno.
Jenže jsem se mýlil.
Druhý den ráno jsem vstoupil do špičkové výrobní haly.
Do haly, kde se vyrábějí medicínští roboti.
Když jsem vešel dovnitř, chvíli jsem jen stál.
Protože roboty tam vyráběli jiní roboti.
Bez emocí.
Bez nemocí.
Bez výmluv.
A kolem překvapivě málo lidí.
Vlastně skoro nikdo.
V notebooku, který jsem držel pod paží, mezitím běželi moji AI agenti.
Ve středu večer se objevil nový model Mythos a já přes něj nechal projet své projekty.
Hledali chyby.
Auditovali.
Kontrolovali.
Také bez emocí.
Také bez přestávek.
Také bez spánku.
V tom přišel e-mail s videem robota, který simuloval bojové sporty. Kolem stáli lidé, natáčeli si ho na telefony a smáli se mu jako nějaké atrakci.
Seděl jsem pár kilometrů jižně od Hintertuxu mezi dvěma světy.
Jedním roboticky mechanickým.
A druhým virtuálně digitálním.
Světy, kde stroje pomalu přebírají činnosti, které jsme ještě nedávno považovali za výhradně lidské.
Večer mi naproti sedící Láďa z Moravy povídá:
„Víš, proč mám rád Jižní Tyrolsko?“
„Nevím.“
„Jel jsem jednou do Chorvatska.“
Odmlčí se.
„A zapomněl jsem odbočit.“
Rozesměje se.
„Skončil jsem tady. A nikdy jsem toho nelitoval.“
Pak se napije vína a dodá:
„A mám rád hady.“
O chvíli později poslouchám příběh o krajtě, která mu utekla ze sedmého patra.
Dva dny před odjezdem.
Hledal ji celý panelák.
Nenašli ji.
Krajta zmizela.
Objevila se až třetí den po jeho návratu.
Láďa šel ráno z práce a o patro níž našel vyděšenou sousedku a vedle ní několik členů zásahové jednotky.
Požádal je, aby mu uhnuli.
Protlačil se dopředu.
Chytil krajtu za hlavu.
A odnesl si ji domů.
Prý úplně normální den.
Po letech had uhynul.
A Láďa se rozhodl vykopat mu důstojný hrob.
Přes pět metrů dlouhý had si o krátký výkop jednoduše neřekl.
Když kopal jámu, přišla sousedka a chvíli ho pozorovala.
Pak se zeptala:
„Sousede, to už vám konečně zavádějí ten telefon?“
Musel jsem se smát.
Protože přesně tak fungujeme.
Vidíme kus reality.
A zbytek si domyslíme.
Máme pocit, že víme.
A často nevíme vůbec nic.
V sobotu nad ránem mi doběhly všechny audity super moderním modelem AI zvaným Mythos.
Všechny aktualizace.
Všechny bezpečnostní kontroly a zazáplatování se dokončily.
A v tu chvíli jsem narazil na zprávu, že kolem modelu Mythos vzniká politická i bezpečnostní kontroverze.
A že model se znepřístupňuje. To sem to stihl teda o fous, zasměju se.
Napadlo mě, jak zvláštní dobu vlastně žijeme.
Ještě před pár lety roboti svařovali auta.
Dnes analyzují dokumenty, programují software a pomáhají lékařům hledat diagnózy.
V roce 2011 jsme pořídili do ordinace prvního robota.
Mnozí zaměstnanci to tehdy nesli těžce.
Jenže tentokrát nejde o jednu ordinaci.
Tentokrát jde o celou společnost.
A nikdo pořádně neví, jak bude vypadat za deset let.
Možná se bojíme zbytečně.
Možná se bojíme málo.
Možná jsme zase jako ta sousedka u výkopu.
Díváme se na kus příběhu.
A zbytek si doplňujeme podle sebe.
Pak jsem si znovu vzpomněl na ceduli Via Josef Jungmann.
Co má vlastně Jungmann společného s Itálií?
V hlavě jsem si okamžitě vybavil Josefa Jungmanna.
Češtinu.
Národní obrození.
Prahu.
Příběh byl přece jasný.
Jenže nebyl.
Zjistil jsem, že jde o Josefa Andrease Jungmanna.
Jezuitského kněze narozeného v Jižním Tyrolsku.
Úplně jiného člověka.
Viděl jsem jméno.
A automaticky jsem si domyslel celý příběh.
Stejně jako sousedka s telefonem.
Stejně jako lidé kolem robotů a agentické AI.
Stejně jako to děláme každý den u lidí kolem sebe.
Vidíme jméno.
Vidíme titulek.
Vidíme diagnózu.
Vidíme názor.
A máme jasno.
Jenže mezi jménem a člověkem bývá často propast.
Mezi titulkem a skutečností také.
A mezi tím, co si myslíme, že víme, a tím, co je pravda, bývá někdy vzdálenost větší než cesta z Prahy do Jižního Tyrolska.
Svět se dnes mění rychleji než kdykoliv předtím.
Technologie se mění.
Práce se mění.
Společnost se mění.
Ale jedna věc zůstává stejná.
Naše tendence dělat rychlé závěry.
Možná právě proto není největším problémem dneška umělá inteligence.
Ani roboti.
Ani nové technologie.
Ale jsou jím lidé.
Až příliš rychle věříme tomu, že víme.
A naše ego zajistí, že se přestaneme dál ptát.
Cedule Via Josef Jungmann mi to připomněla lépe než všichni roboti v Itálii.
Někdy stačí jedno jediné slovo.
A člověk zjistí, kolik toho vlastně neví.
MM
PŘEHLED 2026
