Pondělní glosa: Co má ještě smysl zachraňovat?

22. 6. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

Každá doba má svoje sny.
A každá doba má svoje limity.
Někdy je těžké poznat, kde končí odvaha něco změnit.
A kde začíná moudrost nechat věci být.

Sedím v Piacenze. Po týdnu opět v Itálii.
V bývalém kostele Sant’Agostino.
Kostele, který začali stavět už v roce 1569.

Po staletí sloužil lidem.
Pak byl odsvěcen.
Chvíli kasárna.
Chvíli sklady.
V roce 2017 jej zachránila až mecenáška, která jej opravuje, udržuje a dotuje jeho prodělečnou ekonomiku.
A dnes se v něm koná kongres.
Ne ledajaký.
Kongres lidí, kteří se snaží zachraňovat.
Zuby.
Kost.
Tkáně.
Co nejšetrněji.
Ne za každou cenu řezat.
Ne za každou cenu vrtat.
Ne za každou cenu implantovat.
Především pochopit biologii.
Pochopit přírodu.
Pochopit, co všechno si tělo ještě dokáže opravit samo.
Taková malá, no spíš velká ekologie medicíny.

A možná právě proto mě ten kontrast zasáhne.
Uprostřed čtyřsetletého kostela visí obří desetimetrová digitální obrazovka.
Po stranách svítí komerční stánky.
Nad hlavou bzučí dron. O pár set kilometrů dál je přitom tento zvuk posledním, který lidé uslyší.

Konference je fascinující.
Na pódiu stojí Japonec,
Brazilec,
Taiwanec,
Španěl,
Maďar.
Esa es.
A pod dronem se nemluví anglicky.
Poprvé v životě zažívám něco, co ještě před rokem připomínalo science fiction.
Šéf japonské asociace nepřednáší anglicky ač jí plynně ovládá.
Přednáší japonsky.
A umělá inteligence jeho slova překládá do všech jazyků světa.
Včetně češtiny.
Pravda.
Občas to má své mouchy.
Mezizubní papilu přeloží jako bradavku.
Parodontální chobot jako kufr.
Přede mnou sedící elegantní Italky, kde každý milimetr jejich těla je evidentně masivně udržovaný se smějí tak, že jim tečou slzy.
Já se směji také.
Protože vím, že za rok už ty chyby možná dělat nebude.
A možná za rok nebudeme cizí jazyky potřebovat vůbec.
Nasadíme chytré brýle a budeme vidět vše. Ikdyž, opravdu vše?

Jeden svět končí.
Druhý začíná.
A oba sedí ve stejné lavici.
Vzpomenu si na Steinbrenerovy domy ve Vimperku.
Na všechny ty krásné budovy a skvělé projekty, které potřebují péči a peníze.
A tak se ptám – bez AI – mou lámanou italštinou – bosse, jež to tu má na starost.
„Máte to tu krásné, ale musí to stát spoustu peněz. Krom mecenášky, pomáhají vám i evropské dotace?“
Usměje se.
Takovým tím úsměvem, který řekne víc než dlouhá odpověď.
„My jsme bohatý sever Itálie.“
„My ty dotace platíme.“
„Aby se za ně stavělo a opravovalo jinde. Třeba na jihu Itálie..“
Pak pokrčí rameny.
„Přitom sami bychom potřebovali opravit spoustu věcí.“
Podívám se kolem sebe.
Na oprýskané zdi.
Na kostel starý přes čtyři sta let.
A najednou tomu rozumím.
Nejtěžší není něco postavit.
Nejtěžší je to dlouhodobě udržet.

Venku je osmatřicet stupňů ve stínu a horko je i uvnitř v kostele. Na klimatizaci není.
Ve Francii mají ten den šestačtyřicet.
Těším se na večer.
Na trochu chladu.
Ptám se bosse, kde dobře vaří?
„Večer raději nechoď všude.“
Nechápu.
„Proč?“
„Protože až slunce zapadne, budou venku jiní lidé, než kteří tu jsou přes den.
Večer je pak opravdu vidím.
Desítky.
Stovky. Přisli z Afriky kde je ještě mnohem větší horko než tady.
A znovu si říkám, jak rychle se svět mění.
Klima.
Technologie.
Migrace.
Společnost.
Všechno najednou.

Když jsem kdekoli, mám jeden zvláštní zvyk.
Sbírám odpadky. Tu a tam.
Nevím proč.
Prostě to tak mám a mám z toho sekundově dobrý pocit.
Možná podobně jako ve filmu Účastníci zájezdu počítali ztracené podšálky.
Já počítám uklizené odpadky.
Jeden.
Dva.
Tři.
To je u mne dobrý den.
Nad tři?
Ostuda. Ne moje – ale toho místa.
Tak to je na Knížecích Pláních. Cíl je aby mezi Knížkama a Finsterau bylo absolutně uklizeno.
I ve Vimperku.
O to víc mne fascinují lidé, kterí místo aby uklidili, nepořádek fotí a upozorňují na něj, místo aby jej uklidili. To je ta nejlepší motivace a výchova. Jít příkladem.
U Volumnie seberu plastovou láhev od Fanty. Fialová jak monokl.
Takovou, jejíž etiketu jsem v Čechách nikdy neviděl. Stále se k nám dostávají věci jiné než „západu“ a v tomto případě díky Bohu..
A kousek dál leták na zavádění umělé inteligence do zdravotnictví.
Pak odbočím o pár ulic dál.
A něco se změní.
Ne jeden papír ale stovky.
Koukám na ten bordel, a přemýšlím, kde je ta hranice?
Kdy má smysl něco uklízet, opravovat, vysvětlovat, učit, léčit, uzdravovat.
A kdy už ne?

A v tu chvíli mi hlavou problesknou Knížecí Pláně.
Je sobota.
Příští týden je bohoslužba na místě, kde kdysi stál kostel, který komunisté v roce 1956 odstřelili.
Je to právě deset let.
Deset let od chvíle, kdy jsme s mecenášem Františkem plánovali další kroky obnovy lidskosti na zpustlé Šumavě.
Začal jsem tehdy vyjednávat pozemky.
Vznikl projekt.
Dodnes mi doma leží hotový fascikl. Hotová projektová dokumentace.
Výkresy.
Razítka.
Kopie kostela na Knížecích Pláních.
Projekt připravený k realizaci.
Místa, kde dnes stojí jen ruina.
Místa, která mají navzdory své nedokonalosti obrovskou sílu.

A najednou si uvědomím ještě jeden paradox.
Přede mnou v Piacenze sedí lidé, kteří mají opravený každý milimetr svého těla.
Botox.
Výplně.
Silikony.
Operace.
Dokonalé obleky.
Dokonalé úsměvy.
A za nimi čtyři sta let staré zdi.
Oprýskané.
Popraskané.
Unavené, ale autentické.
Nikdo je neopravuje.
A nikomu to vlastně nevadí.
Na Knížecích Pláních stojí ruina.
A právě proto má sílu.
Právě proto nutí člověka přemýšlet.

A pak přijde otázka.
Co vlastně máme opravovat?
Pár pórů na nose?
Nebo čtyři sta let starou zeď?
Máme zachraňovat jeden zub a komu, kdo chce?
Nebo ho rovnou nahradit implantátem nebo ničím?
Mají Italové opravovat naše Steinbrenerovy domy?
Nebo my jejich kostely?
Máme čekat na mecenáše, jako se našel v Piacenze?
Nebo máme peníze raději vložit do umělé inteligence?
Do AI agentů a zdigitalizovat úřad ?
Do systémů, které nejen republikově můžou nahradit neskutěčně lidí?
Zmodernizovat stát?
Ale co budou dělat ti lidé potom?
Budou ještě potřeba?
Nebo nás čeká Harariho useless class?
Třída lidí, pro které už systém nebude mít využití?

Nevím.
Stejně jako nevím, jestli nás čeká klimatické peklo.
Nebo technologický ráj.
Ale když jsem ten večer odcházel z Volumnie, měl jsem pocit, že největší otázkou dneška není umělá inteligence.
Ani klima.
Ani migrace.
Ani ekonomika.
Největší otázkou je něco mnohem obyčejnějšího.
Co má ještě smysl zachraňovat. A proč.
Možná totiž skutečné uzdravování nezačíná tím, co nového postavíme.
Možná začíná tím, že dokážeme rozpoznat hodnotu toho, co jsme ještě úplně neztratili.