Miniatury: Učit se padat

   Učit se padat

   Když jsem jel v pátek 24. března na kole do práce, bylo ještě teplo. Pak se nadvakrát zlomila teplota a v pondělí 27. března ráno jsem naměřil -4 °C. A napadlo 10 centimetrů sněhu.
   Mohl bych se do Vimperka vrátit autobusem, ale vyhlídka adrenalinového zážitku mě svádí ke sjezdu na kole. Brzy se objevují problémy. Nemám kotoučové brzdy, a tak se mi brzdové špalíčky obalují sněhovou vatou a na ráfcích se tvoří led. Až na silnici zjišťuju, že mi bicykl přestal brzdit. Najíždím na lesklý a uježděný povrch a přední kolo jde do smyku. S tím se prostě nedá nic dělat. Vymázl jsem se.
   Chvilku se dávám do kupy. Slunce už zapadá, lesy jsou plné zlatého přísvitu a v dálce se vznáší velkolepý kumulonimbus i s kovadlinou, pod nímž se rozplétají dlouhé vlasy sněhové přeháňky. Šikmé paprsky stínují žebrovitou a mamma strukturu vysoké oblačné klenby. Ti co jsou překážkou vzduchu si prohlížejí / cizí / ty co jsou překážkou vodě, káže básník Henri Michaux.
   Chci pokračovat dál, ale za tu chvilku oddechu mi zamrzl pastorek, řetěz, přehazovačka i brzda zadního kola. Nejsem jím schopen hnout. Bouchám bicyklem o silnici. Nakonec ledové sevření povoluje. Teď se však do mě při zrychlující se jízdě pouští zima. Jako vždy jsem nedostatečně oblečený. Schovávám dlaně a prsty do rukávu svetru, ale všetečný mráz mi proniká všude, i na hruď. Chlad zesiluje, ale pak začínám vnímat, jak je příjemný. A jako bych si ho chtěl nabrat ještě víc.

***

   Je 4. dubna. Mrzne už druhý den. Jakmile se objevím za oknem, hýlové a čížkové prchají z krmítka. Na ochozu se do mě opírá nenápadný ledový vítr vanoucí ze severních směrů. Oblačné kupy, ze kterých ještě ráno padaly vločky, se zplošťují ve stratokumuly. Na západní straně za plotem se prudce vztyčuje srneček. Hlava s parůžky mě nehybně pozoruje. Dvě oči nevidí moc dobře. Nechci ho rušit v popásání. Pomalu couvám zpět za roh pozorovatelny.
   Jdu na procházku k Losenici. Na větvích, které dosahují až k proudu vody, se vytvářejí ledové zvony a průsvitné pokličky ve tvaru kapucí. Jen je nadzvednout a podívat se, co se na dně potoka vaří. V rampouších kmitají odlesky matně stříbřitých proudů. Z mechu posypaného bílými kuličkami krupek vytéká nenápadný přítok. Není ho vidět, objeví se nečekaně vedle cesty, seskočí dolů do tůňky a zase mizí. Vodopádek ovroubený celými hrozny ledových kloubních pouzder připomíná oko, jež si promítá rychlý abstraktní film. Jednotlivé obrázky běží odshora dolů a slévají se v jeden monotónní děj.
   Na cestách se objevily ledové květy. Vyrostly z hlíny, kterou už stačilo trochu prohřát jarní slunce, aby se pak nad ní rychle ochladilo a voda, která je v ní obsažená, zvětšila při změně skupenství svůj objem. Místy se zdá, že vypučely z popadaných smrkových jehliček nebo slabých kořínků či stébel. Jako by pod zemí ukrytý drak vyslal vzhůru svůj teplý dech, který hned ztuhl v drúzy krystalů nebo ve výhonky a pokroucené stvoly připomínající rozvíjející se číslice s bříšky. Někde se podobají harfám s napnutými strunami natěsno přimknutými k sobě, jinde zase stuhovým bleskům s vodivými kanály posunutými rovnoběžně blízko vedle sebe.
   Je tu liduprázdno. Zlatou Studnu zalévají paprsky nízkého slunce. Lesknou se na trsech loňské okrově rezavé trávy, kterými se těžce prodírají první zelená stébla. Jako zdroj života existuje jen to, co mě láká, co mě přitahuje a čím jsem pronikán.

***

   Ráno 5. dubna jsme naměřili ještě silnější mráz. Teplota klesla na -9,4 °C, při zemi na -12,2 °C. Pozoruju jíní, které vysílá barevná světelná znamení. Když se na něj dívám úplně zblízka, poznávám, že se skládá ze šestibokých štítů tak drobných, že by je mohl použít ke své obraně nějaký bojovný mravenec či brouk. Stébla, která leží přímo na zemi, se proměnila ve stonožky s jinovatkovými nožičkami.
   Jdu se podívat na Malý Polec. Cestou si z jalovce utrhnu tři modré jalovčinky. Rád je jen tak žvýkám, ale nesmím to přehnat, prý dráždí ledviny. Holá země je zmrzlá na kost. Protože mám gumové holínky, ještě nad cestou, co vede pod stanicí, se poroučím k zemi. Ještě že mě časté pády naučily padat. Slať je podmáčená, houpe se pode mnou, jak se snažím dostat se co nejblíže k jezírku. Je dnes jasno a chci vidět jeho hluboký pohled. A skutečně, jezírko je zabarvené sytou kobaltovou modří. Pokrývá ho slabá krusta ledu, která ho oslepila. Je zahleděno do sebe. Když dojdu až k němu, trhliny v krustě se rozechvějí, stejně jako rašelina na břehu, ta záludná hmota. Nejde ani tak o to, že si člověk nabere do bot nebo zmáčí nohavice, nejhorší je sevření nohy. Musím se vyhnout přenášení váhy z jedné nohy na druhou. Jak vysouvám z rašeliny holiny a zase se do ní propadám, zní to, jak když mi kardiolog vyšetřuje na echokardiografii srdce. Je slyšet jeho puls v podobě čvachtavých zvuků.

***

   Stoupám ke kardiologovi do prachatické nemocnice. Bílé růžovité květy slivoně soupeří se sněhovou přeháňkou. Na chodníku se ojíněná jehněda blyskotá jako brož. Před nemocnicí stojí stařenka o berlích a zatlačuje do popelníku špačka. K doktorovi vede žena ve středních letech svoji starou matku. Sestra jí chce nabrat krev, ale nedaří se jí. „Napíchla jsem jen uzlík“, komentuje svoje snažení. „To jsem se unáhlila.“ Nakonec do jedné zkumavky přece jen krev natekla. Sestra ji podává dceři: „Obracejte mi tu zkumavku.“ A pokouší se získat trochu temně rudé tekutiny i do druhé. „Ruce máš studené, ale krev máš teplou,“ říká dcera své matce.

Text a foto Roman Szpuk


MINIATURY Romana Szpuka 2023

1. Zimní květy
2. Dva psíci

3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba