Pondělní glosa: Váha

25. 5. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

Každý člověk někdy váhá.

Jestli si dát ještě jeden knedlík.
Jestli jít pěšky, nebo popojet autem.
Jestli začít něco měnit dnes…
nebo až od pondělí.

A většinou máme pocit, že o nic nejde.

Jenže právě z takových maličkostí se časem složí celý život.

A někdy i smrt.

Mám pacienta. Říkejme mu „Jiříček“.

Milý člověk. Vtipný.
Jenže také přes dvě stě kilo živé váhy.

Roky jsem mu jako lékař říkal:
„Jirko, takhle to dál nepůjde.“

Jenže Jirka miluje dvě věci: jídlo a výmluvy.

Jednou jsem z něj, ve snaze motivovat jej, dostal oblibu v chození na plavečák.

Tak jsem udělal něco, co se běžně nedělá.
Místo aby platil on mně za využití znalostí týmu a hi-tec technologií za hodně desetimilionů, dal jsem tisícovku já jemu.

„Až příště přinesete permanentku z bazénu, dostanete další.“

Tisícovku si vzal okamžitě.

A permanentku jsem nikdy neviděl.

Dnes má invalidní důchod.
Ve třiceti něco letech léčený skoro na všechno.
Tlak.
Cukrovka.
Srdce.
Klouby.

Když byl u mě naposledy, už jsem nevěděl kudy kam, měl jsem připravený obrázek.

Tři rakve.

Jednu levnou.
Jednu obyč.
A jednu luxusní. Dubovou.

Ukázal jsem mu je a řekl:
„Jiříku, jestli něco nezměníte, budete v jedné z nich brzo ležet.“

Chvíli bylo ticho. Pak se upřímně pousmál a řekl mi: „Když mě to sladký tak chutná“.

Minulý týden přišla stejně mladá dívka. Krásný oči. Na doporučení. Z Plzně.

Nic ji nebolí.
Jen chce nový zub. Implantát. Teda potřebuje dostavět nejprve kost – o kterou zánětem zubu přišla. Tak teď potřebuje kost, pak měkké tkáně, pak implantát a pak korunku na implantát. Vše chce ode mne.

Má asi sto padesát kilo.
Pracuje ve zdravotnictví.
Její dcera čekající v čekárně má jen o pár kilo méně.

Špatné jídlo.
Sladké pití.
Minimum pohybu.

Život jak zmačkaný papír hozený do koše.

A paní váhá.

Jestli jít na dostavbu kosti ke mně nebo v Plzni.

Seděla v ordinaci a řešila, kde bude implantát lacinější. Neřešila ze my máme světovou jedničku švýcarský Straumann a jinde Turka. Ani neřešila, že to bude u nás laserem pod mikroskopem s plazmou. Řešila peníze.

A já přitom myslel na něco úplně jiného.

Člověk řeší chybějící zub. Řeší peníze. Váhá tady nebo tam.
A přitom mu mizí celé zdraví. Celý život.

To mi připomnělo kamaráda zubaře ze Slovenska. Z Trenčína.

Jednou přijel na stáž unavený a povídá:
„My sme sa vôbec nevyspali. Bývame na zlom mieste.“

„Kde bydlíš“?, zeptal jsem se jej.

„Pri vlakovej trati. Furt tam trůbi vlak. Na pravej strane Váhu. To na levej je kluď. Jako u tebe na Šumavě“. V duchu vzpomínám na trubadůra řídící šumavský vlak, který když má službu, troubí jak vo život a vstáváte s kazdou jeho šichtou. „Může za to moje žena, je z Trenčína, je ve zverokruhe váha, nechce se přestěhovat, tak bydlíme na pravej straně Váha“.

Moderní medicína dnes umí neuvěřitelné věci.

Vyměnit kloub.
Zachránit srdce.
Nahradit zub.
Prodloužit život.

Ale pořád neumí jednu jednoduchou věc:

Donutit člověka, aby žil rozumně.

A tak často neutíkáme smrti kvůli velké tragédii.

Spíš si k ní pomalu přisedáme.

Po malých soustech.
Po malých výmluvách.
Po malých „začnu až zítra“.

A možná proto není největším problémem dnešní doby naše váha.
Možná je horší naše váhání — než pochopíme, že změna byla celou dobu v našich rukou.

PŘEHLED 2026