Jako bych už kdysi kráčel touto nocí za kamarádem Jindrou na Stőgerovu Huť. Fouká vítr a mrholí. Projíždí kolem mě auto za autem, některá jsou veliká a asi mě spatří na poslední chvíli, protože mě míjejí úplně těsně. Když mě nějaké auto zezadu dojíždí, vytvoří se ve světle, které vrhá do mlhy přede mne, bílá duha. Jako bych kráčel světelným potrubím. A vítr hučí ve větvích, ze kterých už tohle divoké sychravé povětří u Volar strhalo všechno listí.
V noci se mi zdá zvláštní sen o Helence: Bydlíme v půdním bytě. Ta půda je veliká a náš byt je její součástí a vlastně nějak průchozí. Myslím, že nemáme ani dveře a stěna sousedící s půdou je skleněná. Před naším bytem se schází omladina, zní tu rádio či přehrávač. Zůstáváš doma se spoustou našich malých dětí. Zdáš se smířená se všemi těžkostmi takového života. Mládež volně prochází k nám do bytu, jako bychom žili v nějaké komunitě či společenství. S jedním z mladíků hulím šíleně tlustého jointa. Nedopalek je tlustý a vlhký, žádný popel po něm nezbyl, skládám ho jak psaníčko a teče z něj nějaká tekutina. Za normálních okolností bych cítil vinu, ale tady ne, jsem přijímán jak ostatními mladými, tak tebou. Půda je jen matně osvětlená. Ten přísvit není z tohoto světa, nemohu určit, zda je noc či den. Nevidím tu žádná okna. Přesto, že žijeme s ostatními obyvateli takhle natěsno a nezbývá nám skoro žádné soukromí, prožívám radostný pokoj, že mám rodinu.
***
Pak na Churáňově po jiné noci, kdy od východu přetékala přes vrchol mrznoucí mlha, se opře do průsvitné námrazy slunce. Námraza začne tát, kape z ní po větvích dolů, do stínu. Tam opět tuhne v prapodivných zmrazcích, tvaruje rampouchy a obaluje ledem námrazu, která tam dosud odolala. V údolí pod pokličkami stratokumulu se vaří tajuplný letkvar. Ze schůdků vedoucích na střechu stanice vzlétla unavená listopadová moucha. A teď okolo mě přelétla i vosa. Pruhovaným zadečkem nabírá teplo zubatého slunce.
Je po půlnoci, zdál se mi hrozný sen o Helence. Nemohu se z něj probrat. Zapisuju si ho jak těsnopisem: Jsme na nějaké akci, spousta lidí, stánků, a to město, jak je nepřátelské, ztratil jsem se ti, i tady je už po půlnoci, snad dvě hodiny, všichni jsou vzhůru, skupiny lidí jdoucích tam a zase zpět, anonymně popíjejících, hlučně spolu hovořících, nejsem opilý, jen dezorientovaný, měli jsme spolu spát ve velké světnici, ty sis ustlala v jejím středu, já u zdi, chystalo se tam nocovat více lidí, stály tam palandy, všude ležela zavazadla, povlečení, vše zalito nedostatečným osvětlením a když přece nějakým, tak bezkrevným, mrtvolným, průmyslovým, ale my ještě šli ven asi se pobavit a najednou tě nemám po ruce. Jsi moje žena nebo jsi má matka? Hledám unik zpět schodišti do té členité budovy, skrz dětské oddělení, je součástí jakéhosi velkého správního komplexu či bývalého obchoďáku nebo polikliniky, snad i s úřady, zmatek v účelech a směrech těch prostor, zkusit to z druhé strany? Zase zadem, když jsem se tam nedostal hlavním vstupem? Třeba zadem trefím cestu zpět tam, kde máme spát, kde tě znovu potkám, pak bloudím venku, ale volná obloha není východiskem, rozhodující je čas určený k odpočinku, a ten se krátí, blízko už je svítání, vím, že musím ještě spát, alespoň chvilku, protože další den a noc už bdít nedokážu, venku jsou velké prostory, rozhlehlá prostranství oddělená zídkami, dlažba z velikých dlaždic, mramor též, proboha, kde jsi? Zapletl jsem se mezi lavicemi a stolky politými jídlem, pošpiněnými vazelínou, slizem, slinami a krví, spermatem asi také, nikdo tam nežere, nemohu je přelézt, vylézt z těch prolézaček stolů, lavic, je to tam stále sevřenější, nejde to ani podplazit, řvu hrůzou, ale vždyť jsem v ústavu v Dubí, kde jsem také nemohl uniknout z prolézaček, a nikdo mi nepomáhá, nikdo mě neslyší, a kam ses mi ztratila ty?
Jitřenka vychází. Ještě narudlá prodírá se ke mně studeným nočním lesem. Spatřím ji skrz houšť větví. Jako by se ke mně kdosi prodíral. Ale ona už stoupá volně a dýchá do svého plamene, aby se rozhořel ve své největší jasnosti. Moudrá družička. Paseka je naježena jíním, které ve tmě víc tuším, než vidím. Psí hvězda svítí vysoko na jihu, hlásí příchod zimy. Ale přes den ještě slunce posvítí do oblačného moře a probudí k záři poslední listy na stromech. Ticho v nepatrném vánku, kladoucím svá lehká chodidla do korun, je plné hudby, která čeká na své bdící muzikanty. Ladí své nástroje v neznámých, lidskému uchu neslyšitelných tóninách.
Za svítání vidím hejnko drobných ptáků, jak přetahuje k severovýchodu. „Hej!“ volám na ně. „Letíte špatným směrem!“ Ale pak se dozvídám, že ptáci, kteří k nám přilétají ze severu, se volně potulují krajinou za potravou všemi směry. Jde o takzvaný tulný tah, nomadickou migraci.
***
Nad Šumavou vládne ještě noc. Dojeli jsme s Erikou k Velkému Javorskému jezeru. Na parkovišti nestojí jediné auto. Hvězdy svítí na bezmračné listopadové obloze. Zdá se, že jich je ve vesmíru více, než kdy jindy. Jako by se vynořily z klidných jezerních vod, kde čekaly na svůj čas. Pospícháme k vrcholu. Máme silné baterky, cesta se zdá pohodlná a široká, ale brzy se dostáváme na kamenitou příkrou stezku. Balvany i kořeny se ve svitu našich svítilen třpytí jíním. V jednom místě mě zaujme klacek, ze kterého vyrašily bílé ledové květy. Erika se jich chce dotknout, ale varuju ji, že jsou extrémně křehké. Plánuju, že až se za světla budeme vracet k jezeru, vyfotím si je v denním světle.
Mám s sebou nesmeky, Erika též. Zatím se led drží jen v prohlubních mezi kamennými krunýři. Stačí přeskakovat z balvanu na balvan, vyhýbat se kluzkým kořenům, které jak hadi číhají na naše kroky. Erika má mladý a nezkažený dech, asi jako Zuna, nevěsta hor, já ho sotva popadám. A cesta vytrvale stoupá. Podcházíme hrot Stallriegelu a vytrvaným stoupáním překračujeme vrstevnici 1 300 metrů. V korunách smrků a buků budíme nějaké ptáky. Zřejmě tu nocují drozdi, možná přetahující kvíčaly. Slyšíme pleskaný zvuk jejich křídel. Rozlétají se do všech stran jako neklidné myšlenky vysokohorského lesa. Ve svitu baterky vidíme jejich bílá bříška. Ani nehlesnou, jen frrr, a zmizí v temných hlubinách lesa. Usednou do jiné koruny a pokusí se dospat noc, když už jsme jim přetrhli nějaký ptačí sen, nejspíš o jeřabinách. Vstupujeme do území průsvitné mlhy. Dokážeme ji rozeznat jen v kuželu světla. Nechápeme, kde se tu vzala. Pohled na hvězdy nám nezastírá. Možná se točí jen v závětří hory. Ve chvíli, kdy se dostáváme nad horní hranici lesa, vidím na východě Jitřenku a vysoko na obloze se k sobě blíží Jupiter s Marsem v souhvězdí Lva. V sedle mezi skalnatou východní vyhlídkou a severozápadním vrcholem s křížem na chvíli odpočíváme. Do východu slunce nám zbývá asi hodina. Západní vítr a teplota -4 °C nás rozechvívá zimou. Ale máme s sebou ještě svetry navíc. Pak se vydáváme ke kříži.
Po pravé straně se rýsují kupole hvězdárny. Kousek odtud sloužili na stanici meteorologové, dnes už je tohle měřící místo automatizované. Na vrcholku si podáváme ruce. Motá se mi hlava a na skále se usadila námraza. Všechno jako by se spiklo proti stárnoucímu muži. Padám a nohu mi sevře skalní průrva, v koleni mi rupne a dlouho mi trvá, než se zvednu. Erika mě podpírá a já naříkám, víc než bolestí vědomím, že zranění je asi fatální a plánovaná cesta na Sněžku je ztracená. Ale také tuším, že bolest se dostaví až doma, kdy usednu. A tak, dokud ještě mohu, lezu s Erikou na východní skalnatý výčnělek. Teprve nyní se objevují další nadšenci, kteří se chtějí podívat na východ slunce jako my.
Stojíme na ostrově a dokola se pod námi vzdouvá moře stratokumulu. Kde se najednou vzal? Během celého výstupu, vyjma té chvíle, kdy jsme procházeli průsvitnou mlhou, jsme nad sebou měli jasnou noční oblohu. Teď z mračen vyčuhuje jen Luzný a na severu Malý a Velký Ostrý. A na jihu ve velké dálce se zvedá trojhrot Dachsteinu. Ale oblaka jsou na odlivu. Jen jejich pásy přetékají lesnatý hřeben Mitagsplatzlu. Jako chapadla padají na opačnou stranu a tam se rozpouštějí dříve, než dosáhnou vrstvy oblaků, které jim zvolna stoupají v ústrety. Pomalu se odhalují Mokrůvky, rozhledna Poledníku a za ním – Boubín. Kolikrát jsem se odtamtud díval směrem sem, viděl jsem nejvyšší vrchol Šumavy a mezi mnou a jím tatáž rozhledna Poledníku. Noha bolí pekelně, nemám potuchy, jak sestoupím k jezeru, nemohu si zavolat horskou službu, neuzavřel jsem žádné pojištění pro ošetření v zahraničí, budu to muset nějak dát, ale na sestup teď nemyslím.
Vzduch je ledový, batoh mi zvolna šedne námrazou, prsty mrznou. Radím Erice, aby sestoupila do sedélka a ukryla se tam před větrem, než slezu po namrzlých skalách. Erika mi navléká nesmeky. Ale ještě předtím vychází slunce. Nejprve se rozhoří okraj nízkého stratokumulu a pak to blikne a nový den je tady. Erika čeká pod skalou. Ta doba, než se dostanu k ní! Je to nekonečné zkoumání stupů a ploch, na kterých jsem schopen se udržet bolavou nohou. A pak se vydáváme ke křížové cestě sestupu. Míjíme převislé skály, z nichž visí ranním sluncem do růžova rozpálené rampouchy. A v korunách smrků to švitoří a žvatlavě cvrčí. Tolik ptáků! A nevidíme ani jednoho. Že by křivky?
***
Sedím před prachatickou nemocnicí a čekám, až pro mě přijede Helenka. Uprostřed kruhového objezdu stojí buk. Dokud nebyl mráz, mohl si ponechat své listy. Nyní mrzne, a tak svou bronzovou ozdobu propouští, zdánlivě bez rozloučení, jednotlivě i po hrstech, hejnech, skupinkách. Listy se snášejí na ojíněný trávník a vytváří okolo kmene měděný dvorek. Některé listy spadnou hned, jiné se ještě zachytí o větev níž, další s sebou strhne kamaráda.
„Ty chybějící zuby už necháš tak?“ zeptala se Helenka. Připomnělo mi to ponižující poznámku Klubíčka, které jsem posílal ze svých cest po meteorologických stanicích pohledy: „Rozsypaný čaj.“ „Co je rozsypaný čas?“ „Tvoje písmo,“ odpověděla Klubíčko. „Rozsypaný a navíc prošlý. Lze ho jen smést a hodit do popelnice.“ Helenčina otázka mířila tím stejným směrem. Chtěl jsem jí odpovědět: „I ten buk pomalu upouští listy. Listy nebo zuby, to je jedno.“ Přišel čas. Vítr se ani nehne. Ten buk je samota. A samota má jednu výhodu: Už se nemusím nikomu líbit. Nemusím nikomu vyhovovat. Nikdo mě nenutí, abych chodil vzpřímený a bavil své okolí. Abych byl činorodý a pozitivní. Nelíbí se vám moje bezzubá ústa, strupy na mé pleši, rozklepané ruce, mé špinavé tričko, mé slzy, moje deprese? Dívejte se jinam. Mohu se polepšit? Nyní mám pocit, že ne. Ale jak spontánně padají listy z buku v mrazivém vzduchu, tak zázračně se mohu proměnit i já. Myslím na poslední slova jezuity a zenového mistra Anthony de Mella: Neměňte. Touha měnit je nepřítelem lásky. Neměňte sami sebe: milujte se tak, jak jste. Nesnažte se změnit ostatní: milujte všechny tak, jak jsou. A když se toho budete držet…, vše se jako zázrakem změní ve svůj čas a podle svého.
Popisky k fotkám:
1) Luzný z Velkého Javoru
2) Přes Mitagsplatzl přetéká stratocumulus
3) Velký a Malý Ostrý
4) Dachstein
5) Zemský stín a Venušin pás nad stratocumulem
6) Falkenstein, Poledník a Boubín
7) Prenet, Můstek a Pancíř
8) Hvězdárna na Velkém Javoru ve vycházejícím slunci
9) Návrat
Text a foto Roman Szpuk
Text a foto Roman Szpuk
Roman Szpuk sumava.eu
Roman Szpuk sumava.eu
Roman Szpuk sumava.eu
Roman Szpuk sumava.eu
Roman Szpuk sumava.eu
Roman Szpuk sumava.eu
Roman Szpuk sumava.eu
Roman Szpuk sumava.eu
Roman Szpuk sumava.eu







