Miniatury

Miniatury: Prachový vítr

8. 11. 2026 Roman

Poslechnout článek

Prachový vítr.
(Meteorologická stanice v Kuchařovicích u Znojma 19. – 23. 10. 2026)

Autobus z pražské Florence do Znojma pokračuje dál přes Vídeň a jeho cíl se nachází až v chorvatském Záhřebu. Ještě, než do něj nastoupím, přichází ke mně vousáč v kabátě jako by právě vyšel z šumavského lesa. Dlouho nám trvá, než se navzájem váhavě poznáme, ale pak už nemůže být pochyb. Je to Pavel Kolmačka, úspěšný básník z vesnice Chrudichromy u Boskovic. Odjíždí za chvilku do Lipska. Prohodíme jen pár vět a loučíme se. Jeden z řidičů chce ode mě QR kód. Opsal jsem si jen kód jízdenky, ten Chorvatovi nestačí a otáčí se ke mně zády. Chvíli to vypadá, že se nikam nedostanu, nakonec mě napadne podívat se do mailů, kde mám jízdenku v poště a tam je i kýžený QR kód. Tak přece jen pojedu.
Zastavujeme ještě u Hlavního nádraží. Loučí se tu milenci, dívka má přes rameno tašku s nápisem Zagreb. A pak už autobus ujíždí na jih Moravy, kde chci navštívit meteorologickou stanici Kuchařovice u Znojma. Přípoj na sebe nenechá dlouho čekat. Vystupuju u kostela ve vsi, přes kterou jsem po tři roky putoval z Vranova na Velehrad. Restaurace Emrammus má otevřeno denně a také se tu vaří. Dávám si smažené tvarůžky a pivo Mustang, hořkou dvanáctku. Pak vycházím za ves. Polní cesta mírně stoupá za poslední domky alejí ovocných stromů a za chvíli se přede mnou vynoří stanice, která jako by z oka vypadla stanicím na Červené hoře u Libavé, na Lysé hoře i na Churáňově.

Meteorologická stanice s bílou budkou a měřicími přístroji v zahradě před žlutou budovou

Zvoním u dveří. Přichází mi otevřít vedoucí Petr Badošek. Vede mě do kuchyně. Přitom starostlivě pozoruje pavoučka na podlaze. „Je to třasavka,“ prozrazuje mi, „žere pokoutníky a její pavučina pokryje celý strop. Vezmeš koště, abys ji smetl, a celý strop se pohne.“ Petr mi mele kávu. Má mlýnek, kterého si velmi cení, získal jej jakousi záhadnou cestou přes inzerát od nějaké staré paní a tak říká, že mu připutoval vesmírem. Je to kávový fajnšmekr. Ptá se mě, zda chci vodu z filtrační konvice. Voda tu prý obsahuje 70 mg dusičnanů na litr vody, ale jinde ve vsi mají i 400 mg, to už tady nikdo neřeší. Norma je při tom do 50 mg na litr.
Popíjíme kávu a Petr mi ukazuje oknem ovocné stromy na pozemku. Jsou tu meruňky, mandloně, ořešáky, třešně, višně a dokonce se tu daří i fíkovníku. Dva rostou přímo pod oknem kuchyně. Klima se otepluje, což paradoxně vadí meruňkám: Vykvetou na jaře příliš brzy a pak je sežehne pozdní mráz. Petr má doma osm meruněk, velkopavlovickou odrůdu. Dříve z nich sklidil dvacet beden, dnes s bídou tři. Petr je tichý člověk. Stanicí nezní žádná hudba, vládne tu léčivé ticho. Vypravuje mi zážitky ze svých cest po horách a z pouti do Jeruzaléma. Vzpomíná na Rychleby, hrad za Jeseníkem. Kdysi v mládí tam putoval s kamarádem a dvěma dívkami. Už tenkrát byl nadšeným botanikem. Pátral na hradě po vratičce měsíční. Přitom si s kamarádem recitovali Máchu.
„Dva borci, dvě baby. Co čekaly? My jsme studovali Máj, kytky, ony se nudily.“

***

     Petr pobýval na Novém Hrádku u Lukova. Třiatřicet let tam dělal průvodce. Potom mu kastelánka vzkázala po účetní, že má vrátit klíče, a bylo po všem. Mezi Podmolím a Lukovem je na Kozím vrchu bunkr. Petr si tam vymohl autobusovou zastávku, aby to z hradu neměl daleko, když šel do Kuchařovic do služby. Dodnes se tam scházejí astronomové, chtějí tam vyhlásit rezervaci temné oblohy. Kromě něj slouží na stanici na stoprocentní úvazek Petr Adam a na pětadvacetiprocentní úvazek Honza Vlček. Petr si ponechal pětasedmdesát procent. Vzpomíná na legendárního pozorovatele Jirku Trachtulce. Žil asketicky, jedl jen rostlinnou stravu a pak si jednoho dne dal někde chlebíček a zkolaboval. Zjistil, že alespoň jednou týdně se musí pořádně najíst. Nazval to jedovým dnem. Spořádal rohlík, párek a zase se vrátil ke své askezi. Petr mi ukazuje boudu skrytou na okraji lesa. Tam Jirka Trachtulec přes léto žil. Měl to do práce kousek. Když Petr na Kuchařovicích začínal, byl zrovna ve službě Jirka. Přivítal ho ve slipech. Na temeni hlavy měl kroužek s pérem a kuličkou, aby odstínil záření z blízkého stožáru vysílače Českého rozhlasu. Petr vzpomíná, jak se Jirkova dcera na stanici třeba i dvě hodiny sprchovala. A pak došla teplá voda. Ta bouda je prý černou stavbou. Po Jirkovi si tam Honza Vlček tahal ženské, ale takový azyl vyhovuje zřejmě jen některému druhu žen.
     Večer chodí okolo stanice lidé venčit psíky. Tu a tam přeběhne okolo běžec. Petr má od 16 hodin SEČ volno. Vypravuje se k domovu, kde pečuje o své rodiče. Seznamuje mě se zařízením sloužícím k ostraze objektu. Prozrazuje mi kód, kterým se ostraha zapíná i vypíná. Po jejím zapnutí mohu v noci přejít jen z ložnice do kuchyně nebo na záchod. Jakmile vkročím jinam, zachytí mě kamery a ihned zalarmují policii. Když se mi podaří do třiceti sekund ostrahu deaktivovat, policie nepřijede. Děsí mě ta krátká doba. V těch třiceti vteřinách mohu zazmatkovat, tak raději ostrahu nezapínám. Spím přece na stanici, a kdyby někdo vlezl dovnitř, slyšel bych ho. Navíc se zamykají hlavní dveře a na dva západy také vrátka na měrný pozemek. Jsem tu opravdu hlídán. Zdali i sám před sebou?
     Pozoruju slunce, jak se noří do vysokých cirrů, pak se rozsvítí noční Znojmo a já fotím věže tří tamních kostelů svatého Kříže, svatého Mikuláše a svatého Michala. Měsíc prosvítá skrz vrstvu zvlněného altokumulu. Vítám hvězdy. V noci mě vzbudila bolest na hrudi. Nemohu ležet, bloudím po stanici a přemýšlím, jestli to není infarkt. Patrně zareagoval Antabus na malé pivo v kuchařovické hospodě. Nesmím si s tím už zahrávat.

***

     Před východem slunce už sedím venku na lavičce. Minimum ve dvou metrech nad zemí kleslo na 4,4 °C, při zemi na 1,3 °C. Na polích stříkají herbicidy. Znojmo nemá obchvat, a tak sem od jihu zaznívá čilý dopravní ruch. Existuje chvíle, kdy silnici v Kuchařovicích nejde přejít a Petrovi už několikrát ujel i autobus. Byl u zastávky včas, ale nestačil k ní přejít na druhou stranu silnice.
     Čtu si v kronice. Znojemský rodák Jan Konvalina vzpomíná na počátky měření v Kuchařovicích:
     „V létě roku 1949 mne štábní kapitán Bohdan vybavil vojenskými mapami, dalekohledem a buzolou a poslal mne do Znojma na obhlídku tří předběžně vybraných míst pro výstavbu meteorologické stanice Znojmo. … Mezi vytypovanými místy se nacházel i vrcholek Gothard u Kuchařovic. … Podmínky, které mělo místo pro vybudování meteorologické stanice splňovat, byly: Co největší rozhled do krajiny s důrazem na jih, solidní příjezd a dostupnost elektrické energie, maximálně 3 km.
     Při prohlídce Znojemského návrší jsem byl zatčen. Přestože jsem s sebou měl listinu s pověřením k tomuto úkolu. Voják s dalekohledem a mapami se příslušníkům Veřejné bezpečnosti zdál podezřelý. Odvezli mě do svého sídla zvaného „Krajzák a telefonovali na Druhou povětrnostní ústřednu kapitánu Bohdanovi. Až po tomto
telefonním hovoru mně propustili. Ale zpět těch několik kilometrů na Znojemské návrší mne již nezavezli. Musel jsem po vlastních.
     Rozhodlo se, že stanice bude vybudována na vrcholku u Kuchařovic, nazývaném v té době po americkém konstruktérovi raket a kosmických lodí Gothardovi. Proč byla nakonec vybudována o 300 metrů severněji, mi však není známo.“
     Kronika pokračuje: „Počátkem roku 1952 probíhaly poslední práce na stavbě kuchařovické stanice a 1. března byla uvedena do provozu. Jako odloučený objekt byla vybavena studnou a vodárnou, náhradním zdrojem elektrického proudu byl benzínový agregát. Stanice byla vytápěna kotlem na koks. Okna v přízemí byla zamřížovaná a důkladný plot kolem stanice vymezoval prostor pro služebního psa. Odborné vybavení odpovídalo platným mezinárodním předpisům. Provoz byl nepřetržitý. Povětrnostní zprávy se vysílaly každou hodinu, jen v době mezi dvaadvacátou hodinou a čtvrtou hodinou ranní každou třetí hodinu. Zprávy z moravských stanic soustřeďovala Druhá povětrnostní ústředna v Brně. K fonickému (tj. hlasem) spojení se užívalo německých leteckých radiostanic LR – 10.
     Prvním velitelem jmenovaným již majorem Bohdanem byl desátník Wezdenko, lesník ze severní Moravy. Pozorovateli se stali desátník Chalupníček a vojín Fiala a psovodem vojín Cibík. … V dubnu 1952 končí desátník Wezdenko vojenskou službu a na jeho velitelské místo nastupuje poddůstojník z povolání Michal Tatarkovič, pozdější vedoucí meteorologické stanice Červená u Libavé. V květnu téhož roku odchází i Václav Chalupníček, schopný pozorovatel a dobrý kamarád, jenž později cílevědomým úsilím a láskou k letectví dosáhl kapitánských pásků na tryskových letadlech ČSA.“ Uvědomil jsem si, že jakýsi desátník Václav Chalupníček nastoupil jako pozorovatel počasí u nás na Churáňově, kde se začalo měřit v prosinci 1952. Ve svém stáří mě dokonce jednoho dne na naší šumavské stanici navštívil i s manželkou. Je to shoda jmen?
     „Prvním civilním vedoucím byl jmenován Jan Jílek. Nastalo období, které až do roku 1987 lze napsat Jílkovou érou, protože stanice i život na ní byl a je poznamenán jeho prací a osobností. Prvním a na dlouhou dobu jediným Jílkovým spolupracovníkem se stal od prosince 1953 Jan Forýtek. … Vedoucí Jílek si přivedl manželku do staničního služebního bytu, kde se jim narodili synové.“ Poté doplnil osazenstvo stanice Drahomír Trávníček, jenž zapisoval zprávy dosti nečitelným písmem, a trvalo prý několik měsíců, než splnil Jílkův „požadavek na krasopis.“ A pak přibývali další pozorovatelé. Na stanici se sloužilo turnusově zpravidla tři dny po sobě. „Za každé přespání se zpočátku platilo 5 Kčs za noc. To se však nelíbilo zejména pracovníkům horských stanic, kteří dlouho poukazovali na to, že ani kosmonauti neplatí za přespání na kosmické lodi a jak je oproti meteorologické stanici její provoz drahý Po těchto argumentech byl poplatek nakonec zrušen.“
     Vedoucí Jílek si postavil v roce 1977 domek v Kuchařovicích a ze stanice se odstěhoval. V kronice je záznam, že „v tuto dobu také dokončil stranické vzdělávání (VUML) a stal se lektorem OV KSČ pro stranickou výchovu. Dochází mi, jak přísně politicky prověření museli být v té době vedoucí stanic, vždyť i Tatarkovič, dlouholetý vedoucí na stanici v Červené u Libavé byl kovaným komunistou.
     „Ačkoliv byl vedoucí Jílek výborným pozorovatelem, jeho vztahy s nadřízenými se rok od roku horšily. Již asi rok před dovršením šedesáti let začal prohlašovat, že vzhledem k neustálým konfliktům a nedorozuměním nebude pracovat ani hodinu po svých šedesátinách. A ředitel brněnské pobočky jej vzal za slovo a tak 31. března 1987 odchází Jan Jílek do důchodu. … Odchodem Jana Jílka osiřel i holubník i staniční políčko, kde po celá léta pěstoval brambory, kukuřici, řepu i zeleninu. Holubník zbořili pracovníci brněnské pobočky a políčka se na krátký čas ujali Zdeněk Svoboda a Ota Karpíšek. Záhy však pochopili, že v těchto půdních a vláhových
podmínkách není vynaložená práce úměrná výsledků. A tak jsme políčko zatravnili.“
     Když čtu tyto řádky, uvědomuju si, že s odchodem člověka – ať už je jakýkoliv – mizí i atmosféra prostředí, ve kterém žil, pracoval a v případě pana Jílka i vychovával své děti.

***

     V kronice se objevují až groteskní postřehy. Jako první mě rozesmál uvedený pracovní úraz: „Uklouzl na kroupě.“
     Jedinečnou atmosférou minulosti ke mně dýchly zápisy o úskalích pozorování počasí z prvních dekád: „I husté mlhy při sněhové pokrývce nám dokázaly zkomplikovat život. Jednou zaslechl kolega Trávníček, když odečítal teploty v budce před devatenáctou hodinou, zoufalé volání o pomoc. To se paní Jílková vracela zkratkou z JZD, kde pracovala, a v mlze zabloudila. Manžel a synové se ji vydali po hlase hledat. Ráno pak podle stop zjistili, že se pohybovala po poli pořád dokola okolo toho samého místa. Něco podobného se stalo o dvacet let později kolegovi Trachulcovi, který ráno za mlhy vyšel přes pole ze Suchohrdel do služby, minul stanici i přilehlý lesík a s údivem zjistil, kde je, až když se před ním objevil naštěstí jemu dobře známý vjezd do velkého lesa. Oba potvrdili starou polárnickou moudrost, že pokud se neorientujeme podle svého okolí, stáčí se naše chůze doprava.“
     Další záznam informuje o invazích různých živočichů. „V jednom roce se na stanici a v okolí přemnožily rosničky. Zažili jsme mnohokrát přemnožení chroustů i myší, ale rosniček jen jednou Ale nakonec – kdy jste naposledy viděli chrousta? Kam až nás ta chemizace dovedla. Kdysi naprosto běžný brouk, který byl schopen v letech svého přemnožení vyvolat i kalamitu, téměř vyhynul. Vzpomínáme si, že se v padesátých a šedesátých letech objevovaly i recepty, kolik procent chroustů je možno přidávat do siláže.“
     Úsměvná je vzpomínka na dvě přísné revizorky z brněnské pobočky. Jmenovaly se paní Radová a paní Procházková. „Bodejť by nebyly přísné a puntičkářské. Přišly totiž z vojenské akademie od pplk. Čejky. A tyto dvě nesmírně poctivé dámy se celý měsíc šťouraly a vrtaly v datech meteorologických stanic. Zvažovaly, zda údaje, které jsme zaslali do centra, jsou bezchybné a v pořádku. Někdy to až přeháněly. Námi vyhodnocený sluneční svit opravovaly dost často o nějakou desetinku. Přemýšlely, zda to, co se v Kuchařovicích vyskytlo, byla opravdu zmrzlá rosa, nebo méně zkušený pracovník nepoznal, co to je. A tak jsme v tomto období nejen zvažovali, jak převést počasí, které jsme viděli, do čísel, ale i co na to řekne a zda to ještě unese paní Radová.“
     Zaujal mě i tento noční zážitek: „O půl třetí v noci se ozval zvonek. Vedoucí stanice vyšel na ochoz a za brankou stála nějaká žena. ‚Nemohl byste mi půjčit sirky?‘ Bylo po slabém dešti, a tak první, co jej napadlo, bylo, že jsou to nějací trempové a že jim zvlhly zápalky i dřevo na oheň. A v dobrém úmyslu dodal: ‚Nechcete k tomu také noviny?‘ A rozhovor pokračoval: ‚Boha, na co noviny?‘ ‚A na co vlastně potřebujete ty sirky?‘ ‚No přece abych si mohla zapálit cigaretu!‘ Na to vedoucí zavřel dveře na ochoz a začal si připravovat podklady pro hodinové hlášení. Dotyčná žena ještě dvacet minut trpělivě zvonila. Když to nakonec vzdala, vydala se
směrem k Suchohrdlům.
     I tady měli služební psy. Ale pořídili si je kvůli exkurzím. V kronice se píše: „Jednou na podzim si s námi domluvil exkurzi svých studentů pan profesor Havlíček z Vysoké školy zemědělské v Brně. Co se však nestalo. Když kolem poledne přijel autobus se studenty ke stanici, nešel elektrický proud. Službu konající pracovník si
ohříval oběd na plynovém vařiči v kuchyni, která leží na druhé straně stanice než vchod. Na poli jezdil, a tedy vrčel traktor a hluk autobusu nebyl v kuchyni slyšet. Exkurze to po čtvrthodině vzdala a odjela na prohlídku tehdy ještě CHKO Podyjí. Ostuda nás samozřejmě neminula. Z tohoto důvodu se stal dalším členem našeho
kolektivu služební pes. Nevybírali jsme ani tak velkého jako uštěkaného. Aby spolehlivě hlásil návštěvy. Vystřídali jsme jich několik. Jmenovali se Dina, Din a Šaryk. Toho posledního našly Trachtulovic děti, a když doma šlapal po záhoncích, skončil na stanici. Vydržel zde jen několik měsíců. Odešel s exkurzí žáků ZDŠ ve Vrbovci a již nikdy se nevrátil. A tak jsme museli opatřit dalšího. V současné době s námi žije a hlídá nás služební pes Blesk. Je sice malý, jeho hlas však spolehlivě signalizuje nejen návštěvy na stanici, ale i místní občany procházející po cestě v blízkosti stanice. Někteří kolegové na jeho adresu poznamenávají, že má vyšší plat na kilogram váhy, než kterýkoliv z nás.“ Ale skutečně poslední služební pes se jmenoval Rolf. Petr mi ukazuje jeho fotku. I on byl malého vzrůstu. Zůstala po něm smutná prázdná bouda.

***

     Seznamuju se tu s přístroji, které nemáme na Churáňově. Mají tu jako v Chebu windprofiler. Petr mi ukazuje fotografii tohoto objemného přístroje na měření směru a rychlosti výškového větru. Je na ní zachycen i zvlněný kondenzační pruh připomínající schody. Tak jsem si tu fotku od něj vyžádal. Na sociálních sítích se na ni určitě chytne spousta vyznavačů konspirací a chemtrails. Na druhé straně budovy zůstal trochu opuštěný stožárek s malým anemometrem. V rámci projektu Aramis se tu sledovalo sucho v krajině. Po dva roky tu měřili vítr, teplotu a vlhkost. Teď už jsou přístroje mimo provoz.
     Pozoruju kuličku zvláštního přístroje, který jsem ještě neviděl. „Je to tracker,“ vysvětluje mi později Petr. „Vždy po ránu takhle tančí. Hledá kotouč slunce. Ta kulička je automatickým stínidlem čidla, které měří difúzní záření. Jednou jsme zjistili, že se graf záření podivně odchyluje, linka v určitém čase vystřelila do výše. A pak jsme zjistili, že se večer slunce odráží od okna stanice. Jeho svit tak dopadá na čidlo jako druhé – odražené slunce“¹ .
     Poznamenávám si několik čísel: Stanice se nachází v nadmořské výšce 334 metrů. Průměrné srážky 470,5 mm z let 1961 – 1999 se zvedly na 500,1 mm (1999 – 2020). Maximální roční srážky připadají na rok 2010, kdy zde naměřili 815,6 mm. Nejsušším rokem byl rok 1978, kdy spadlo jen 287,4 mm. Denní rekord srážek si mezi sebe rozdělily dva dny, 24. 6. 2013 a 13. 9. 2024. Tenkrát za 24 hodin spadlo 71,8 mm. Zvedla se i průměrná teplota z původních 8,5 °C na 9,7 °C. Maximální teplotu tu naměřili letos 5. 8. 2026, a to 39,5 °C. Minimum spadá do mrazivého února

¹ Vzpomněl jsem si na text Mistra Eckharta, na jeho kázání LVI: „Vezmu mísu s vodou a položím do ní zrcadlo a postavím na slunce. Slunce vrhá zářivé světlo ze svého kotouče a ze své půdy a přece nezanikne. Odraz slunce v zrcadle, to je slunce samo, a přece zrcadlo zůstává tím, čím je. Tak je to i s Bohem. Bůh je v duši se svou přirozeností, se svým podstatným bytím a se svým božstvím, a přece není duší. Odraz v duši, to je Bůh sám, a přece duše zůstává tím, čím je.“

1956, stejně jako třeba na Červené u Libavé i na Churáňově. Během tohoto extrémně mrazivého měsíce, konkrétně 10. 2. 1956 tu naměřili -25,0 °C. Skutečným extrémem je maximální náraz větru 23. 11. 1984, tenkrát tu ze směru 330° fouklo 48 metrů za sekundu. Tento údaj je prý ale trochu s otazníkem. Maximální výšku sněhu jsme nebyli s to dohledat. 8. 2. 1963 však naměřili poblíž Vranova nad Dyjí 60 cm sněhu.
     Co vše může mít vliv na klima? „Prdění krav, dokonce i mravenců,“ říká Petr. „Tání permafrostu. A třeba i fakt, že střed sluneční soustavy neleží uprostřed Slunce. Pohybuje se buď chaoticky, nebo jeho dráha tvoří trojlístky, a ty mají vliv na klimatické změny.“
     O bouřích moc nemluvíme, i když i tady s nimi musejí mít zkušenosti. Petr vypravuje, jak blesk udeřil sto metrů od lesíku za stanicí a spálil čidla přes půdní teploměry. Pak mi ukazuje jinou zvláštní fotku, na které krtinec nadzvedá čidlo přízemního teploměru. Ohromující je i snímek ledovky z roku 2012. Tenkrát se v Podyjí vytvořila 12-ti centimetrová ledovka. Způsobil ji dýzový efekt v hlubokých soutěskách, kde vznikne úžina větru. Ten zrychlí a vznikají příznivé podmínky i pro tvorbu ledovky.
     „Až vám budou natírat stanici,“ radí mi Petr, „nenechejte si ji natřít na žluto. Je to lákadlo na mouchy.“
     „To u nás nehrozí, my ji máme pobitou měděným plechem.“
     Dopoledne přijela návštěva z Doksan. Zazimovali výparoměr a přišla řeč na zemřelé pozorovatele počasí. „Už i Šlesinger z Přibyslavi je po smrti,“ oznamuje chlapík z Doksan. „Vozil s sebou všude pistoli. Měl zbrojní pas. Jednou došlo na křižovatce ke kolizi. Řidič druhého auta Šlesingera zablokoval na křižovatce. Přiběhl
k němu a začal křičet, snad si s ním chtěl jeho přestupek vyřídit i ručně a najednou koukal do hlavně. V Doksanech zase jiný meteorolog vystřelil skrz okno, kde ho vyděsil snad jeho vlastní stín. Ale stejně, co kdyby tam někdo byl? Třeba kolega by přišel neočekávaně na stanici. Tak jim raději pistole vzali.“

***

     Jak se vlastně Petr dostal k meteorologii? V mládí se na kuchařovické stanici objevil dvakrát na exkurzi a hned se tu cítil jako doma. Líbil se mu styl práce, přitahovalo ho prostředí. Pak absolvoval jeden semestr lesárny a tři roky na přírodovědě. Na lesárně, aby se nějak odlišil od zelených uniforem, nosil zdredovatělý copánek s indiánskými pery. Následovala civilka a pak osmileté studium zahradní architektury, kde se přihlásil na kurz meteorologie. Po tříměsíční pouti do Svaté země odešel na Nový Hrádek. Jednoho dne se tam objevill tehdejší šéf meteorologické stanice v Kuchařovicích.
     „Jé, tam jsem chtěl vždycky dělat,“ řekl Petr.
     „Však se tam uvolní místo,“ odpověděl ten muž. „Můžete tam nastoupit.“
     Petr už věděl, že mu nabídnou dělat šéfa průvodců na Hrádku, ale rozhodl se pro stanici.
     „Přírodověda, to je přece jen technický předmět,“ namítá Petr. „Zvířata jsou určená k jídlu, květiny na váhy. Poznání přece spočívá v něčem jiném. Objekt ti odevzdá jen to, co sám ti chce dát, ale celá botanika je zmršená analýzami. Dochází k paradoxu, že příroda vymírá, ale počty druhů stoupají. Biologové hledají nejmenší odlišnosti příbuzných druhů, okem a smysly nepoznatelné. Mikroskopem lze snad vystopovat i molekulární rozdíly, ale k čemu? Ta snaha vše roztřídit, určit. Ale je to neuchopitelné. Stejně tak, když člověk stojí pod bouří, která jej přesahuje, před vesmírem… Naši předkové se mohli mýlit, ale ve svém úžasu a v pokoře byli pravdě blíž. Pravda se zrcadlila na hladině jejich nitra, která se stala jakýmsi překladačem… Objevujeme nové a nové druhy rostlin, některé ultravzácné, ale ve skutečnosti nejsou vůbec vzácné, protože se nezobrazují v perspektivě člověka.“
     Večer se s Petrem bavíme o květinách. Petr mi ukazuje záběr stanice z dronu. Je na něm vidět pozemek a místa, kde se seká jen dvakrát do roka kvůli ptákům a motýlům. Roste tu černýš luční i osívka jarní. Nalevo od branky se k plotu tiskne několik keříků vinné révy. A kde roste réva, tam se slétají hejna špačků. Kuchařovice
prosluly skvělým vínem jako celé Znojemsko. Hodně se tu mluví o vinici Šobes v Podyjí. Na poli za plotem kvetou poslední květiny, turan roční, podzimka obecná nebo nějaký jiný žlutý jestřábník. Ve velkém množství tu schne jakýsi plevel, prý se jmenuje locika kompasová. Nad polem proletěl velký pták a zvířil hejno vrabců polních. Posedali si na plot a do křovin okolo něj. Viděl jsem tu strakapouda, zaslechl i žlunu. Z dravců se tu objevují luňáci, káňata i motáci. Vloni tu Petr pozoroval šestnáct koroptví. Byly tu celý rok.
     Petr pochází ze Zděchova v Javorníkách. Je to kousek od Makyty. Cítí se tam stále doma. „Valaši jsou trochu poděsi,“ říká. „Ráno se vzbudím, poslouchám zpěv ptáčků a vtom se ozve mohutný řev. Nějaký člověk si tam pořídil lvy. Pak toho chovatele šelmy zabily, část ho dokonce sežraly. Petrova babička měla dvanáct dětí.
Děda si sám postavil chalupu, vypálil cihly, vyrobil si trámy ze stromů, které vlastnoručně pokácel. Později odváděl dávky pro JZD, navíc se nechal zaměstnat v lese, po továrnách. Tahle generace viděla smysl života v těžké práci a vydržela toho neskutečně mnoho.
     Petr vypravuje i o své cestě do Svaté země. Má talent vyhmátnout detaily, které ihned přiblíží atmosféru takové extrémní poutě. Když procházel Turecko, u Adany mu z koreb aut házeli celé hrsti mandarinek. Byly na povrchu zelené, ale uvnitř už sladké. A jak jsou krásné Kurdky. Jedné se na tu chvíli, než je auto minulo, zadíval do očí a v duchu si řekl: „Tebe už nikdy neuvidím.“ Petr rád vzpomíná na krásné ženy, které na svých cestách potkal. Zdá se, že mu stačí, že je spatřil. Jejich půvab mu zůstal jakýmsi zvláštním způsobem v paměti. Mluví o nich s čistotou jako pravý duchovní člověk. U Pitešti v Rumunsku procházel navečer jakousi vsí, na cestě uviděl v hlíně spousty otisků kopýtek. Zrovna se z pastvy vracela stáda a sama se rozcházela k obydlím, tam, odkud pocházela. A s nimi pastevkyně, Venuše v teplácích.
     „Čím chudší kraj,“ říká Petr, „tím krásnější ženy. Jejich bohatstvím je kouzlo žen.“

***

Ráno přiváží Petr z domova štrůdly i buchty, které mu dělá maminka. Dnes mi od ní dokonce nabídl i guláš. Nemusím tedy do Kuchařovic do hospody. Včerejší den přinesl maximální náraz větru 12,4 metrů za sekundu ze směru 140°. Noční minimum kleslo ve 2 metrech na 8,2 °C, při zemi na 6,4 °C. A dnes fouká ze stejného směru. Zdá se, že bude tepleji, než včera. Stojím na ochozu a obdivuju rozhled. Nejblíže se zvedá Deblínek se stožárem (356 metrů nad mořem). Dnes se tam vypravím na procházku. Na druhé straně na jihozápadě se táhne hřbet Hardegger Bergu (464 metrů nad mořem). Včera svítily na jihu radary na vrcholcích Steinmandlu a Auschbergu. Jsou vzdálené 41 kilometrů. Větrný park, který v noci červeně bliká na Moravském poli na jihovýchodě je vzdálený 50 kilometrů. Na západě je vidět Býčí hora (536 metrů nad mořem) a Větrník. Petr dnes bude provádět srovnávací měření. „To všechno se dělá kvůli elektronickým čidlům,“ říká mi. „Nový klasický teploměr se chvíli dopružuje a pak je stálý a přesný.“
Vycházím na výlet. Akáty se barví do žluta, ale nejkrásněji planou duby červené. Na hladinu studánky Járy Cimrmana přikládá tvář jediný list javoru klenu. Je to div, že není vyschlá. Své do žluta barevné listy tu vystavují i lípy. Ve spadaném jilmovém listí se maskují malé klobouky s drobnými šupinkami. Jsou to zřejmě jedovaté bedličky. V údolí Únanovky se ukrývají úly ve vrbinách. Potůček zvláštního jména, které jsem původně považoval za Únavovku, zatím teče, slabě, ale přece. Škrábu se po svahu na Starý zámek, ze kterého však nenacházím nic. Jen jakási lesácká bouda tu stojí a kadibudka, které ihned využívám. Už dlouho v ní nikdo neseděl, našel jsem tam noviny a zprávu z 16. 7. 2021 o tom, že Sparta má titul. Pak scházím cestou necestou k Bohuňovskému rybníku. Skrz růžové listy brslenu pozoruju hejno velkých tmavých ptáků, mohli by to být kormoráni. Potom bloudím po červené značce zpět. Chci to vzít zkratkami, ale cesty značené na mapě jsou zarostlé a zanikají mezi drobnými kmínky doubků. Svým zadkem poctím každé z odpočívadel. Ušel jsem jen dvanáct kilometrů, ale kde se nabídla lavice, na chvíli jsem se posadil.

***

     I tady mají na verandě stejně jako na Lysé hoře vystavené některé historické meteorologické přístroje. Je tu půdní, vodní a odporový teploměr. Vodní je sondou na měření hladiny spodní vody. Přivezl ho prý kdysi Mirek Trávníček. Nejstarší elektrický (odporový) teploměr je platinový, stejně jako nová čidla Pt 100. Teplotou se mění
elektrické vlastnosti kovu, jeho odpor. Poprvé vidím úhloměr, pomocí kterého se kdysi určovala výška oblačnosti. Reflektorem mrakoměru se posvítilo na oblačnost a tam, kde se paprsek světla střetl se základnou oblaku, se namířilo jakési kukátko a změřilo se, pod jakým úhlem se na něj pozorovatel dívá. Výška se dopočítala z úhlu a vzdálenosti od zdroje světla mrakoměru. Úhloměr trochu připomíná sluchátko. Ale mám podezření, že jeho název tady uvedený je z dílny Cimrmana: Dalekoslyš. U ručního anemometru stojí, že jej Cimrman používal k měření kvalit operních pěvců. Mají tu však i mechanický tlakoměr zvaný aneroid a nádherný anemograf.
     Stanice v Kuchařovicích leží ve výrazném srážkovém stínu. Převažuje tu vítr ze severozápadu až severu, ale stejně často a silně tu fouká od jihovýchodu až jihu. Při proudění z Maďarska mezi Karpaty a Alpami se tvoří úplav nízkého tlaku vzduchu. Hranice karpatské soustavy běží Znojmem, Vysočina je už žulorulským masívem. Po poli jede traktor. Táhne se za ním prachová vlečka. Vítr od jihu unáší prach až ke stanici. Věčně tu mají špinavá okna. Není divu, kolikrát tu spadnou neměřitelné srážky, pár kapek dopadne na okno, pak se zvedne prach z polí a přilepí se na sklo. Petr mi ukazuje záběry prachových vichrů. Za horkých dnů se tu nad poli tvoří prašné víry, tak zvaní rarášci. Některé z nich vejdou z pole do lesa, roztančí tam suché listy, ani o stromy v lese se nerozbijí. Za velkého sucha a horka tu vznikají požáry strnišť. Když vzplane řepka, vypadá to, jako by hořela ropa. Plameny stoupají až do výše pěti metrů a často jako naschvál postupují k čerpací stanici. Občas tu
prolétávají tryskáče z letiště v Náměšti nad Oslavou. Udělají oblouk od východu k severu a vrací se zpět.
     Večer jede kolem stanice chlap na pionýru následován dvěma dětmi na čtyřkolkách a jedním chlapcem na traktůrku. Vítr sílí a hučí v blízkém lesíku, cuchá větve akátů a dubů, cloumá břízou u vrátek a jeřábem oskeruší v aleji ke Kuchařovicím. Fouká stále ze směru 140° v nárazech až 17 metrů za sekundu. Tu pozoruju něco, co jsem ještě neviděl: Na jihu a jihovýchodě zahaluje obzor průsvitná stěna prachu. „Vítr z Panonie,“ upřesňuje jev Petr. „Vane to Dolnomoravským a Dyjsko svrateckým úvalem. Dělají se zemědělské práce, zkypří se půda, tak to nějaký čas trvá, než vítr vyfouká prach mezi ztvrdlými hroudami.“
     Dnes bude spát Petr na stanici. Bojím se, že zapne alarm, ale jsme tu dva, tak budovu nechá nezajištěnou. Petr říká, že je svým založením plch a hlemýžď. Kdysi chytil mládě plcha. Bránilo se, prskalo, chlupy ježilo, pak ucítilo teplo dlaně, stočilo se do klubíčka a usnulo. Chtěl je pak nakrmit, ale jediné, co si vzalo, byl piškot
namočený ve šlehačce. To útočiště je symbolem věrnosti myšlence, kterou najdeme po dlouhém hledání. Bráníme se dlani, která nás chce zahřívat a chránit. A hlemýžď? Petr všechno dělá pomalu a pečlivě. Dnes po kapkách začal protékat záchod. Povídali jsme si v koupelně, zatímco zvolna čistil splachovadlo. Ale já potřeboval na záchod a říkal jsem si, že asi budu muset odběhnout někam do lesa. Když pobíhám s foťákem po ochozu, říká mi Petr: „Krásné je fotit, krásnější je nefotit.“ Prý je to buddhistické heslo. „Mám-li si co zapamatovat, Bože, dej, ať si to zapamatuju,“ tak se Petr modlí i v případě snů. Odpovídám, že já si sny skoro nepamatuju. A přece mi tu jeden utkvěl v paměti² .
     Petr má v sobě duchovní hloubku. Dokáže se oddat i pětihodinové modlitbě mlčení, tak zvané adoraci v liduprázdném kostele. Na stanici mívá večer modlitební shromáždění. Kamufluje to meteorologickým kroužkem. Říká, že miluje Boha. Ale dá se milovat něco tak absolutního, něco, co je úplně jiné, než člověk? Nebo je to naopak úplně snadné, protože je-li Bůh absolutní, je absolutně jiný ale i stejný jako člověk? Myslím, že je větší odvahou milovat neabsolutní, omezené, křehké a porušitelné, člověka, který se nám může oddat ale může nás i zradit. „A pak, miluješ- li Boha, cítíš se být i ty milován?“
     Večer zjišťuju, že maximální teplota dnes přesáhla 20 °C, přesně jsme tu naměřili 21,6 °C.

***

V noci z 21. na 22. 10. 10. přešla studená fronta. Trochu zapršelo, ráno jsme naměřili 3,5 mm srážek a vítr se během noci otočil ze 120 na 300 stupňů. Teplota klesla v budce na 8,9 °C, při zemi na 7,5 °C. Ráno byla výborná dohlednost, na východojihovýchodě se objevil až Svatý kopeček na Pálavě, před kterým lze tušit Mikulov. Spatřili jsme i hřeben Malých Karpat a na jihu Hocheck (1 037 metrů nad mořem), nejbližší tisícovku vzdálenou 98,8 kilometrů. Celých 125 kilometrů vzdálenou dvoutisícovku Klosterwappen halil ve vyšších partiích oblak. Dlouho jsme s Petrem přemýšleli, na kdy spadal největší náraz větru při přecházející studené frontě. Monitwin ukazoval čas těsně po půlnoci, Cliweb zase dvě minuty před půlnocí.

² Bydleli jsme s Helenkou v půdním bytě. Ta půda byla veliká a náš byt byl její součástí a vlastně nějak průchozí. Myslím, že jsme neměli ani dveře a stěna sousedící s půdou byla skleněná. Před naším bytem se scházela omladina, znělo rádio či přehrávač. Helenka byla doma se spoustou našich malých dětí. Mládež volně procházela k nám do bytu, jako bychom žili v nějaké komunitě či společenství. S jedním z mladíků jsem hulil šíleně tlustého jointa. Po vyhulení byl vlhký, žádný popel po něm nezbyl, dal se složit jak psaníčko a tekla z něj nějaká tekutina. Na té půdě bylo jen matné osvětlení, nedalo se poznat, zda je noc či den. Neviděl jsem tam žádná okna. Přesto, že jsme žili s ostatními obyvateli takhle natěsno a neměli moc soukromí, cítil jsem radost, že mám rodinu.

Pak jsme probírali rozdíl mezi vzdálenou mlhou a mlhou v chuchvalcích. U mlhy v chuchvalcích se udává dohlednost do 1 kilometru, u mlhy vzdálené nad 1 kilometr. Aby to nebylo tak jednoduché, v SYNOPu se uvádí mlha v chuchvalcích, v Cliwebu mlha v okolí.
     Během dne se na obloze formují paprskovité oblaky cumulus radiatus. Jde o organizovanou konvekci v podobě horizontálních konvektivních vírů, tzv. válcovitou cirkulaci. V jedné části víru vzduch stoupá. Pokud dosáhne kondenzační hladiny, vznikají oblaky cumulus. Vedlejší částí cirkulace vzduch klesá, relativní vlhkost se snižuje a oblaky se tam netvoří nebo se rozpouštějí. Vedle sebe tak vznikají střídající se pásy výstupných a sestupných pohybů. Pozoruju tah těchto oblaků. Oblačné ulice z cumulů jsou orientovány přibližně rovnoběžně s přízemním větrem.
     S večerem se vyjasňuje. Petr opět zůstává přes noc. Vzpomíná na amatérského meteorologa Hašlerku ze Suchohrdel. Večer už za tmy dorazila do kraje bouře. Petr ji pozoroval nad Vranovem. Viděl, jak tam sjíždí blesk za bleskem. Najednou zní telefon.
     „Co to hlásíte za kraviny?“ oslovil ho amatér Hašlerka.
     „Co máte na mysli?“
     „Hlásíte bouřku.“
     „Vždyť je. Koukám se tu na ni.“
     „To je blbost,“ namítá Hašlerka. „Kdyby byla bouřka, můj pes by zalezl pod postel a kňučel by.“
     „Tak asi máte porouchaného psa,“ odpověděl Petr.
     Petr má chatu v ochranném pásmu Národního parku Podyjí. Jeho otec ji tam postavil trochu na černo a moc tenkrát neřešil její velikost. Úředníčkové z národního parku přišli s tím, že chata je větší, než povolují předpisy. Nikdo z nich tam nepřišel osobně, na to jsou tihle ochránci přírody příliš líní. Raději si to vyfotili jen z dronů. „My bychom tu stavbu dodatečně nebo za pokutu legalizovali,“ řekli Petrovi na pozemkovém úřadě. „Ale národní park je neoblomný.“ Teď musí Petr zbourat třetinu chaty. A ředitele národního parku pak potká na břehu Dyje s volně puštěným psem.
     Pak se bavíme o nocích a znovu zabloudíme i k našemu oblíbenému tématu smutných a nenaplněných lásek.
     „Nejúžasnější noc jsem zažil na rumunském venkově,“ vypravuje Petr. „Došel jsem ke statku a požádal tam o nocleh. Drobně pršelo. Sedlák vyšel před vrata. Byl to mlčenlivý člověk. Byl to pravý chlap. Takový, co hvízdne, a přiběhnou psi, švihne bičem, a koně se rozjedou. Chvíli se pokoušel pochopit, co od něj žádám. Vzal si ode
mě občanku a odvedl mě na seno. V chlévě stála kráva. Upřela na mě své krásné oči. Půjčil mi deku, abych si ji rozložil pod sebe. Druhou mi dal na přikrytí. ‚Když bude bučet,‘ řekl, ‚stačí, když jí dáš trochu sena‘. Pak mě nechal ve tmě a osamělosti. Petrolejku odnesl, abych tam něco nepodpálil. Zaplavil mě pokoj. Cítil jsem hluboké bezpečí. Z krávy dýchalo teplo. Déšť venku zesílil. Nebyl však nijak prudký. Jeho hudba mě uspala.
     Druhou nejkrásnější noc jsem zažil také v Rumunsku. I tenkrát bylo po dešti. Potřeboval jsem přejít hřeben pohoří Fagaraš. V mlžném oparu jsem kráčel po cestě a blížil se k tajuplným modrým loužím. Až když jsem k nim došel, pochopil jsem zdroj jejich barvy. Seděli na ní samí modrásci. Když jsem se přiblížil do určité vzdálenosti, rozlétli se ti motýli do všech stran. Kráčel jsem oblaky z modrásků. Pak jsem se prodíral křovisky po vyšlapaných úzkých pěšinách. Najednou jsem se octl před chatrčí. Pobíhala tam prasata, ovce, koně. Vyšel muž v teplácích, za ním krásná žena. Z každého jejich pohybu byla cítit sounáležitost a vzájemná láska. Dali mi na cestu brynzu a mléko. A já začal stoupat na hřebeny. Cesta byla stále příkřejší. Podél severních svahů postupovala vzhůru hustá mlha. Brzy jsem si musel pomáhat rukama. Stoupání nebralo konce. Bál jsem se, že se dostanu do neprůchodného terénu, ale šel jsem dál a dál, hnán touhou být už nahoře i blížícím se soumrakem. Nevěděl jsem, zda se nedostanu do slepého místa, ale bylo jasné, že to musí jednou někam vyústit, tak jsem šel dál. Najednou se mlha přede mnou rozestoupila a já hleděl sto kilometrů daleko na jih. Do tváře mi z druhé mírnější strany fagarašského hřebene vanul vítr a já věděl, že jsem až nahoře. Pochopil jsem, že v závětří se ve víru vytváří nižší tlak, do nějž to vtahuje zdola vzduch, který tam kondenzuje a vytváří oblak. Vytáhl jsem z kapsy sáček plný syrovátky, v němž plavala malá hrouda sýru. Poodešel jsem na boční hřeben a ve skomírajícím světle dne jsem si vyhledal místo k noclehu. Pokryla mě bohatá rosa. V noci zmrzla. Probudil jsem se zimou a žasl nad hvězdami. Tolik jsem jich nikdy předtím ani potom neviděl. Doslova mě zalévaly svým svitem. Druhý den jsem sešel na opačnou stranu hřebene. A viděl jsem tam bílého a hnědého koně a s nimi flekaté hříbě. Ti koně byli do sebe stejně zamilovaní jako lidé, které jsem potkal předchozí večer.
     Takových už smutnějších deštivých nocí jsem zažil v horách více. Kdysi jsem chtěl vylézt na Velký Rozsutec. Cítil jsem, že žena, která tam se mnou vyleze, se stane mojí životní družkou. Byl jsem tenkrát hodně zamilovaný. Večer jsme nedošli až na vrchol, ulehli jsme tedy pod širé nebe na sedle. A opět nás během noci zastihl liják. Dívka jeho srdce ležela celou noc v louži. Byla jí zima, ale neřekla ani slovo. Když se rozbřesklo, vydali jsme se oba mlčky dolů. Nikdo z nás už nenavrhl, že výstup dokončíme. Jindy jsem se vydal do Ostravice pod Lysou horu. Do Beskyd mě pozvala jiná dívka, na které mi také záleželo. Měla tam chatu. Došel jsem k ní až za tmy v silném dešti. A ona tam měla jiného. Zapomněla, že jsem měl přijet? Co teď? Venku hučel liják. ‚Můžeš se vyspat v předsíni,‘ navrhla mi. Na to jsem nepřistoupil. Vyšel jsem vstříc dešti, do náruče nočního lesa. Velké kapky odstřikovaly od země až do půli lýtek. Nakonec jsem došel až k přehradě Šance. Napadlo mě vystoupat na Lysou horu. Chtěl jsem se podívat na mapu, ale v tom lijáku jsem ji pootevřel jen trochu, aby mi nenamohla, navíc jsem se na ni podíval hlavou dolů a místo na Lysou vydal jsem se na Smrk. Pochopil jsem to až nahoře, když jsem tam marně hledal nějaké stavení. Ukryl jsem se mezi stromky, promáčený chvěl jsem se celou noc zimou, navíc mě začalo obcházet nějaké velké zvíře, jehož dech a dupání ve mně vyvolával hrůzu. Natáhl jsem se a sevřel v dlani nůž. Tak jsem se po krátkém zdřímnutí ráno probudil. Pokračoval jsem v cestě. Za den a půl mi začala plesnivět celta. Byl ton tenkrát Armageddon.
     Za jasného mrazivého rána odcházím na autobus. Nechce se mi domů, do samoty. „Tak tu zůstaň do neděle,“ nabízí mi Petr. „Ale to nejde,“ odpovídám, „za tolik dní by mi nezaplatili cesťák.“ Odjíždím do Znojma a odtamtud do Jihlavy, kde pokrývá lavičky před nádražím i zaparkovaná auta spousta jíní. Škoda, že jsem na
stanici nemohl zůstat o den déle. Dnes ráno by se mi otevřel pohled na Alpy vskutku výstavní.
     „Dnes byla na Schneebergu vidět sněžná pole,“ dohání mě ve vlaku do Strakonic poslední zpráva Petra Badoška. „Zima už je za rohem.“